Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Moskevská 12, Most, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2024 č. j. 8 To 82/2024-1211 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2024 č. j. 10 T 14/2011-1201, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o přerušení výkonu trestu vyhoštění uloženého mu rozsudkem městského soudu ze dne 25. 1. 2012 č. j. 10 T 14/2011-804 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále "vrchní soud") ze dne 18. 4. 2012 sp. zn. 8 To 32/2012. Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl [§ 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu].
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel byl pro zvlášť závažný zločin vraždy [§140 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku] ve stadiu pokusu (§ 21 odst. 1 trestního zákoníku), v jednočinném souběhu s přečiny poškození cizí věci (§ 228 odst. 1 trestního zákoníku) a nedovoleného ozbrojování (§ 279 odst. 1 trestního zákoníku) odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let a trestu vyhoštění na neurčito. Po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 2. 2022 sp. zn. 2 PP 366/2021) opustil území České republiky.
4. Dne 18. 7. 2022 stěžovatel požádal o přerušení výkonu trestu vyhoštění. Svůj návrh odůvodnil vazbou rodiny na Českou republiku (pobývá zde jeho manželka a dcera) a konfliktem na Ukrajině, jehož se nemůže účastnit pro nezpůsobilost k vojenské službě ze zdravotních důvodů. Uvedené důvody posoudil městský soud jako důležité (§ 350h odst. 1 trestního řádu) a usnesením ze dne 4. 8. 2022 sp. zn. 10 T 14/2011 jeho žádosti vyhověl a výkon trestu vyhoštění přerušil do 31. 8. 2023. K následné žádosti a ze stejných důvodů městský soud usnesením ze dne 23. 8. 2023 sp. zn. 10 T 14/2011 znovu přerušil výkon trestu až do 31. 8. 2024. Žádosti ze dne 15. 7. 2024 však již městský soud nevyhověl a napadeným usnesením ji zamítl. Důvodem bylo zejména seznámení se s utajovanými informacemi, které se měly týkat zapojení stěžovatele do organizovaného zločinu a rovněž rozhodnutí městského soudu ze dne 13. 3. 2024 č. j. 16 A 43/2023-42, kterým byla zamítnuta jeho žádost o dočasnou ochranu z důvodu nebezpečí pro společnost. Vrchní soud závěry městského soudu nezpochybnil a stížnost stěžovatele zamítl.
5. Podle stěžovatele nejsou neaktuální utajované informace dostatečným důvodem pro zamítnutí jeho žádosti, zejména za situace, kdy bylo již dvakrát jeho žádosti vyhověno. Nezměnily se žádné podstatné okolnosti případu, válečný konflikt na Ukrajině trvá a nepřijme-li stěžovatele jiná země, budou zasažena jeho práva na ochranu života a zdraví. Stěžovatel má za to, že volná úvaha soudu nemůže být bezbřehá a na věc má být pohlíženo v širších souvislostech. Utajované skutečnosti, na jejichž základě městský soud rozhodl, nevyplývaly ani z rozsudku ve věci samé, a jde tak i o porušení čl. 39 Listiny. Již na první rozhodnutí měla vliv skutečnost, že stěžovatel má na území České republiky rodinu, jeho dcera se zde narodila a je občankou České republiky, žijí zde též stěžovatelovi rodiče i tři bratři. V době vydání napadených usnesení byla jeho manželka těhotná, následně se narodila druhá dcera, vůči níž má stěžovatel rodičovské povinnosti.
6. Stěžovatel rovněž namítl, že o jeho návrhu na upuštění od výkonu trestu vyhoštění (§ 350h odst. 4 trestního řádu) městský soud ani nerozhodl. Proto je přesvědčen, že napadená rozhodnutí nezohledňují mimořádné okolnosti, a Ústavnímu soudu navrhuje konstatovat porušení jeho základních práv a napadená rozhodnutí zrušit.
7. Ústavní soud se seznámil s napadenými usneseními a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů a ani jim není instančně nadřízen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
9. Vedení řízení, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [například nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Směřují-li námitky stěžovatele proti zamítnutí jeho žádosti o přerušení či upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění, musí Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [viz například nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
2008 (N 74/49 SbNU 119)]. Rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné, což je třeba vztahovat také na rozhodování o jejich dalším výkonu, včetně přerušení či upuštění od dalšího výkonu.
11. Stěžovatel byl uznán vinným a byl mu uložen zákonem předvídaný trest. Stěžovatel využil opravných prostředků, o nichž obecné soudy řádně rozhodly včetně Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 9. 2022 č. j. 6 Tdo 978/2012-32) a správnost jejich postupu i jejich závěry přezkoumal i Ústavní soud, který ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4699/12
.
12. Podle § 350h odst. 1 trestního řádu může předseda senátu z důležitých důvodů a na potřebnou dobu přerušit výkon trestu vyhoštění, pominou-li tyto důvody, může přerušení odvolat. Podle § 350h odst. 4 trestního řádu může předseda senátu upustit od výkonu trestu vyhoštění, jestliže po vynesení rozsudku ve věci samé nastaly skutečnosti, pro které nelze uvedený trest uložit.
13. Při posuzování okolností pro přerušení výkonu trestu v předchozích rozhodnutích městský soud zohlednil, že původní představa rodiny stěžovatele z února 2022, že opustí Českou republiku a budou pobývat na území Ukrajiny, vzala za své po napadení Ruskem, a proto manželka s dcerou neodcestovaly. Městský soud z toho již v usnesení ze dne 4. 8. 2022 vyvodil, že vazby stěžovatele na Českou republiku nejsou tak silné, jako jeho vazba na rodinu, přesto však shledal existenci důvodů pro přerušení výkonu trestu s tím, že orgány činné v trestním řízení budou mít možnost sledovat stěžovatele a jeho možné polepšení.
14. Při rozhodování o posledním návrhu se rozhodné okolnosti změnily, protože městský soud měl k dispozici dva nové relevantní podklady, které jeho rozhodnutí ovlivnily; k tomu městský soud uvedl, "že pokud by obsah utajovaných informací byl znám již dříve, je možné, že by výkon trestu vyhoštění nebyl přerušen" (viz odst. 13 odůvodnění). Jednalo se o utajované informace z doby výkonu trestu odnětí svobody, vyloučené ze spisu, neboť jejich zveřejnění by mohlo vést ke zmaření či ztížení vyšetřování ostatních trestných činů, narušení bezpečnostních operací nebo činnosti zpravodajských služeb [§ 3 odst. 5 písm. b), e) a odst. 4 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů].
Tyto informace prokazovaly vazby stěžovatele na organizovaný zločin s tím, že nelze vyloučit naplňování jejich záměru, přičemž věrohodnost jim dává zdroj, z nějž byly získány; uvedená zjištění zpochybnila i možnost resocializace stěžovatele. Na rozhodnutí mělo vliv i usnesení městského soudu zamítající žádost stěžovatele o dočasnou ochranu [§ 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů], které vycházelo nejen z utajovaných skutečností, ale i dalších podkladů správních orgánů.
Skutečnost, zda mohly být či nemohly být podklady použity při rozhodování o předchozí žádosti, není podstatná. Podstatné je, že ve chvíli, kdy městský soud tyto informace "ze své úřední činnosti zjistil", musel je do svého rozhodnutí promítnout.
15. Z hlediska posuzované věci je však podstatné, že stěžovatelem požadované rozhodnutí není nárokové. Podmínkou pro aplikaci těchto mimořádných nástrojů je existence důležitých důvodů, které převyšují nebezpečí pro společnost spojenou s pobytem vyhoštěné osoby na území České republiky. Skutečnost, že městský soud stěžovateli dvakrát vyhověl, nezakládá povinnost rozhodovat shodně i do budoucna, zvlášť, vyjdou-li najevo nové, dříve neznámé poznatky. Na základě nových poznatků obecné soudy dovodily, že setrvání stěžovatele na území České republiky představuje bezpečnostní riziko, a ochranná funkce trestu vyhoštění převažuje.
16. Stěžovatel využil zákonné možnosti a obecné soudy o jeho návrhu rozhodly zákonem předvídaným způsobem. Skutečnost, že přitom vycházely z poznatků, které stěžovatel nepovažuje za relevantní, nepředstavuje porušení povinnosti šetřit základní práva a svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny). Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje účastníkovi řízení záruku, že o jeho návrhu bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel. Toto právo nezajišťuje, že rozhodnutí bude odpovídat jeho očekávání. Považuje-li stěžovatel uložený trest vyhoštění za porušení jeho práva na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy), je nutné připomenout, že uložený trest je důsledkem zákonné reakce soudu (čl. 39 Listiny) na jeho protiprávní jednání a nynější rozhodování se zabývalo pouze otázkou, existují-li důvody pro zmírnění uloženého trestu. Nejde tedy o nový trest.
17. O návrhu na upuštění od výkonu uloženého trestu rozhodoval městský soud opakovaně, ani v jednom případě však nezjistil naplnění zákonných požadavků ani účelu trestu vyhoštění, k čemuž odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3628/18
(N 203/97 SbNU 175) a ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 788/21
1 (N 161/108 SbNU 28)]. Stejné závěry městský soud zopakoval i v napadeném usnesení, námitkami stěžovatele se tak zabýval dostatečně a vypořádal se s nimi (body 5 až 8). Z odůvodnění i předchozích rozhodnutí je patrné, že i s ohledem na relevantní judikaturu, nemohly okolnosti konkrétního případu vést k jinému rozhodnutí. Jeho výkon sice započal již na počátku roku 2022, avšak který byl přerušen na dobu více než dvou let. Neuvedl-li městský soud ve výroku, že zamítá i návrh podle § 350h odst. 4 trestního řádu, jde sice o pochybení, avšak pochybení formální, které nemůže být podle Ústavního soudu v dané věci důvodem pro zrušení napadených usnesení, neboť takové rozhodnutí by představovalo přepjatý formalismus (viz například usnesení ze dne 24. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 690/25 ).
18. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla porušena jeho základní práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy hodnotily konkrétní okolnosti, na jejich základě rozhodly o zamítnutí návrhu, v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu