Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Adama Dobiáše, zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého nám. 106, Třeboň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2022, č. j. Ncd 59/2022-28, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že porušilo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující rovněž právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že jím vrchní soud rozhodl o návrhu žalobce na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak, že věc původně vedenou Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 91/2022 přikázal (i přes nesouhlas stěžovatele) Okresnímu soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"). Vrchní soud rozhodnutí o přikázání věci odůvodnil tím, že projednání věci okresním soudem bude s ohledem na místa bydliště případných svědků, těžiště důkazů (listinné důkazy), sídla žalobce a jeho právního zástupce hospodárnější a rychlejší.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá důvody proti delegaci vhodné, když upozorňuje na nutnost cestovat z Prahy; žalobce prý zatím nenavrhl žádné důkazy výpověďmi svědků; listinné důkazy bylo možno poskytnout jiným způsobem a protože se stěžovatel (má právnické vzdělání) nenechal nikým zastupovat, bude si muset brát dovolenou za účelem seznámení se spisem a účastnit se jednání soudu. Vrchní soud se s žádnou z těchto skutečností nevypořádal a nedostál tak své povinnosti plynoucí z judikatury Ústavního soudu řádně své rozhodnutí odůvodnit. Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení zrušit.
4. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Zdejší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů totiž primárně směřuje, jak ostatně vyplývá z § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu řízení došlo k nenapravitelnému důsledku, tzn. k zásahu do základních práv účastníků řízení. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné, tzn. ústavně excesivní (k tomu srov. např. usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3043/19 a další). O takový případ však nyní nejde.
7. Ústavní soud podotýká, že nelze za žádných okolností připustit, aby ve věci rozhodoval funkčně nepříslušný soud, a to na rozdíl od situace, kdy by ve věci sice rozhodoval místně nepříslušný, ovšem věcně příslušný soud. Na dodržení věcné příslušnosti je tedy v občanském soudním řádu kladen větší důraz, než na dodržení příslušnosti místní. O tom svědčí i možnost, aby ve věci bylo místně příslušných více soudů (§ 11 odst. 2 o. s. ř.), nebo možnost delegovat věc jinému soudu téhož stupně (pouze) z důvodu vhodnosti (§12 odst. 2 o. s. ř.).
8. Ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. určuje, že věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána z důvodu vhodnosti, přičemž dle ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, a že účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu a z jakého důvodu má být věc přikázána.
9. Posouzení vhodnosti přikázání věci se tedy zakládá na běžném (podústavním) zákonu, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť pokud by tak činil, šlo by o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Jakkoliv Ústavní soud přijímá některé výhrady stěžovatele ohledně přílišné stručnosti až torzovitosti odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, nelze ve stěžovatelově věci učinit přesvědčivý závěr v tom smyslu, že by se jednalo o takový exces, který teprve by dosahoval ústavněprávní relevance.
10. V obecné rovině lze bezesporu souhlasit s tvrzeními stěžovatele, že přikázání věci přichází v úvahu jen výjimečně a tento procesní institut je proto třeba vykládat restriktivně. Hlavní podmínkou přitom je naplnění okolností umožňujících hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000
(N 172/24 SbNU 281), nebo ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96
(N 97/6 SbNU 201)]. Posouzení konkrétních okolností, které by mohly odůvodnit přikázání věci jinému místně příslušnému soudu, je však na obecných soudech a určitě může mít určitou relevanci rovněž např. vzdálenost bydliště účastníka od sídla soudu, jiné očekávané náklady či rozdílná ekonomická síla účastníků.
11. V nyní posuzované věci vrchní soud vyhověl návrhu žalobce na delegaci vhodnou, přičemž důvody pro hospodárnější a rychlejší projednání věci dovodil z místa bydliště svědků, listinných důkazů a sídel žalobce a jeho právního zástupce, což jsou relevantní okolnosti, které takovéto rozhodnutí a priori odůvodňují.
12. Ústavní soud si je (i ve světle své judikatury) vědom toho, že vrchním soudem uváděné důvody mohou samozřejmě vést na jedné straně k závěru o potřebě přikázání věci jinému soudu, ale na druhé straně nejsou tyto důvody ani natolik výjimečné a mimořádné, že by nutně muselo být návrhu na delegaci vhodnou vyhověno. Jak však bylo uvedeno výše, jde v prvé řadě o procesní rozhodnutí, kterým se řízení nekončí a nerozhoduje se tak meritorně o právech a povinnostech účastníků řízení.
13. Nelze totiž ani spekulovat v tom smyslu, že by snad rozhodování jiného místně příslušného soudu mohlo být např. rychlejší či dokonce ve svém výsledku příznivěji nakloněné některému účastníkovi řízení (tzn. zasahující do některého jeho substantivního základního práva). Rovněž v nyní posuzované věci jde proto pouze o výklad podústavního práva opřený o konkrétní okolnosti, které Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat, natož aby snad prováděl sjednocování podústavního práva, čehož se stěžovatel zřejmě snaží dosáhnout.
14. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, jímž byla věc delegována Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu