Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky R. R., zastoupené Mgr. Olgou Škachovou, advokátkou, sídlem Boženy Němcové 2042, Sokolov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 120/2025-425 ze dne 23. června 2025 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 150/2024-230 ze dne 12. února 2024, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a J. M., a nezletilých R. M. a F. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka (matka) tvrdí, že rozsudkem Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byla porušena její základní práva a základní práva nezletilých vedlejších účastníků (děti) zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Žádá, aby Ústavní soud porušení jejích práv oběma rozsudky konstatoval a aby zrušil (jen) rozsudek krajského soudu.
2. Matka se počátkem roku 2024 s dětmi odstěhovala bez souhlasu vedlejšího účastníka (otec) ze společné domácnosti v obci Z. (předchozí bydliště) do S. Matka z počátku pečovala o děti sama, otec se s nimi mohl vídat ve velmi omezeném rozsahu. Oba rodiče kontaktovali orgán sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu S. (OSPOD) a na základě jeho doporučení poté docházeli do rodinné poradny.
3. Krajský soud nařídil usnesením ze dne 16. října 2024 předběžné opatření (předběžné opatření z října 2024), jímž matce uložil povinnosti navrátit děti do předchozího bydliště nebo do vzdálenosti 20 km a zdržet se jeho změny do doby konečného rozhodnutí ve věci, a upravil péči tak, že každý rodič pečoval během 14 dnů o děti 7 dní v kratších intervalech střídání.
4. Okresní soud napadeným rozsudkem svěřil děti do střídavé péče obou rodičů v týdenním intervalu střídání s předáním dětí v pátek v 18.00 hodin. Rovnoměrně upravil i péči pro období vánočních, jarních, velikonočních a letních prázdnin (výrok I). Každému rodiči určil výživné na každé z dětí (výrok II a III). Určil trvalý pobyt dětí na konkrétní adrese v předchozím bydlišti (výrok IV). Návrh matky na udělení souhlasu za otce se změnou bydliště dětí zamítl (výrok V). Udělil souhlas za každého z rodičů s docházkou dcery do mateřské školy v blízkosti bydliště druhého rodiče (výroky VI a VII). Určil dětem pediatra (výrok VIII). Uložil oběma rodičům vzájemnou informační povinnost o významných skutečnostech (výrok X). Návrh na výkon rozhodnutí zamítl (XI) a rozhodl o nákladech řízení (výrok XII). Okresní soud uzavřel, že jsou děti plně připraveny na střídavou péči a tím rovnoměrnou výchovu obou rodičů s ohledem na silnou citovou vazbu k oběma rodičům, podmínky obou rodičů pro výchovu dětí, existenci vztahu a probíhající široký styk s otcem.
5. Krajský soud napadeným rozsudkem k odvolání obou rodičů změnil rozsudek okresního soudu v části výroku I tak, že čas předání dětí určil v 15.00 hodin, jarní a velikonoční prázdniny neupravil a změnil místo předání a převzetí dětí. Ve výroku II okresního soudu jej změnil tak, že výživné pro každé z dětí určil od 13. ledna 2024 a výši diferencoval od 22. listopadu 2024 a právní moci napadeného rozsudku. Ve výroku III jej změnil tak, že vyživovací povinnost matky na každé z dětí zvýšil a rovněž částky diferencoval. Ve výroku IV jej změnil tak, že návrh otce na určení pobytu dětí zamítl. Informační povinnost rodičů stanovenou výrokem X změnil tak, že blíže specifikoval, kdy tak mají rodiče činit. Nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty matce ve výši 5 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I). Vyměřil každému rodiči dluh na výživném na obě děti (výrok II a III). Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
6. Krajský soud doplnil dokazování zprávou obou mateřských škol, které vedlejší účastnice (dcera) navštěvuje. Z těchto zpráv vyplynulo, že oba rodiče projevují o dceru náležitý zájem, složité rodinné zázemí neovlivňuje ani vývoj ani chování dcery. Vzhledem k nadbytečnosti nedoplnil dokazování o zprávu rodinné poradny. Z pohovoru opatrovníka s dcerou vyplynula trvající komplikovaná komunikace rodičů, citová vazba dcery k oběma rodičům, jakož i přání být u obou rodičů stejně. Krajský soud nezjistil nic (vyjma komunikace a předávání dětí), co by svědčilo o nepřiměřené zátěži dětí. Uzavřel, že forma péče nastavená předběžným opatřením funguje, oba rodiče naplňují kritéria pro svěření do střídavé péče zhruba stejnou měrou a střídavá péče je v nejlepším zájmu dětí. Souhlas za otce se změnou bydliště dětí do S. neudělil, protože matka ignorovala zájem dětí a právo obou rodičů na péči, řešila výlučně své zájmy a děti přemístila protiprávně. Vzápětí po odstěhování ze společné domácnosti změnila dětem trvalý pobyt, podala návrh na úpravu poměrů k nim u Okresního soudu v Sokolově a již měla podepsanou rezervační smlouvu na byt v S. I přes nařízené předběžné opatření poté děti nenavrátila do okolí předchozího bydliště. Krajský soud nařídil výkon rozhodnutí, jelikož matkou dokládané oslovení realitních kanceláří za účelem hledání bydlení v okolí předchozího bydliště vyhodnotil jako účelové, přičemž o chybějícím respektu matky k rozhodnutí o navrácení dětí svědčila i přihláška dcery do školy v S.
7. Matka namítá, že obecné soudy ignorovaly participační práva dcery a odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu ke zjišťování názoru a přání dětí v soudním řízení. Okresní soud před vydáním rozsudku přání dcery (ani prostřednictvím OSPOD) nezjistil a od jeho vydání se stav dcery zhoršoval. Ani krajský soud nerespektoval přání dcery a nezjistil odpovědi na konkrétní otázky vztahující se k úpravě styku. Nadto zamítl návrh matky na provedení důkazu zprávou z rodinné poradny z června 2025, kde byl proveden s dcerou pohovor, a rozhodnul o péči v rozporu s názorem dcery. Ta při pohovoru s psycholožkou rodinné poradny uvedla, že k otci jezdit nechce a jaké k tomu má důvody. Psycholožka uzavřela, že děti vykazují známky psychické nepohody při častých změnách prostředí a střídavá péče pro ně není optimální.
8. Matka dále tvrdí, že došlo k omezení jejího práva na svobodu pohybu a volbu povolání, když jí bylo výše uvedenými soudy nařízeno se vrátit do obvodu předchozího bydliště. K takovému závažnému řešení podle matky neměly soudy důvod. Matka je schopna zajistit střídavou péči i v místě současného bydliště. Odporuje principu předvídatelnosti, jestliže soud rozhodl o střídavé péči s poukazem, že školské zařízení bude jedno, protože vzhledem ke vzdálenosti bydlišť rodičů nebude možné praktikovat střídavou péči. Okresní soud navíc princip předvídatelnosti a právní jistoty porušil tím, že na prvním jednání seznámil účastníky se svým předběžným názorem, že střídavá péče nepřichází v úvahu, a poté, aniž by účastníky seznámil se změnou právního názoru, rozhodl jinak.
9. Konečně matka spatřuje svévoli v nařízeném předběžném opatření týkajícím se školského zařízení dětí v místě, kam není schopna děti dopravit, navíc žijí-li děti rok a půl v S. a jsou zde socializovány.
10. Procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti byly splněny.
11. Matka mimo jiné namítá zásah do ústavně zaručených práv dcery. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně viz usnesení
sp. zn. IV. ÚS 611/21
ze dne 30. března 2021 nebo
sp. zn. IV. ÚS 3374/20
ze dne 26. ledna 2021). Z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů. V obou případech bude Ústavní soud zkoumat, co je v nejlepším zájmu dítěte.
12. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí [např. nález
sp. zn. I. ÚS 3216/13
ze dne 25. září 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Ústavní soud proto také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijímaly opatření v nejlepším zájmu dítěte a zda shromáždily veškeré potřebné důkazy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte a veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodnily [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
ze dne 26. května (N 105/73 SbNU 683)]. Další přehodnocování jejich závěrů Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Obecné soudy výše uvedeným kritériím dostály a uvážily všechna hlediska plynoucí z judikatury Ústavního soudu, jež musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu a na která lze pro stručnost pouze odkázat (viz např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 1609/23
ze dne 29. srpna 2023, body 30 až 39, či
sp. zn. II. ÚS 1311/24
ze dne 7. srpna 2024, body 19 až 30). Přání dětí je vedle toho pouze jedním - byť zásadním - z těchto kritérií a nelze jej bez dalšího přebírat a na něm založit rozhodnutí [nálezy
sp. zn. III. ÚS 2271/25
ze dne 29. října 2025,
sp. zn. II. ÚS 1626/22
ze dne 15. srpna 2022,
sp. zn. II. ÚS 4160/12
ze dne 23. dubna 2013 (N 66/69 SbNU 213)].
14. K tvrzenému zásahu do participačních práv dcery Ústavní soud vzal v potaz, že její názor a přání bylo zjištěno jak v průběhu řízení před okresním soudem, tak v odvolacím řízení (tj. tehdy ve věku 4, respektive 5 let), a to prostřednictvím OSPOD (srov. bod 17, 24 a 25 rozsudku krajského soudu). Z druhého pohovoru (duben 2025) vyplynulo, že dcera je ráda s oběma rodiči, a přála by si, aby doba jejího pobytu u každého z nich byla spravedlivě rozdělena. Oproti prvnímu pohovoru (květen 2024) OSPOD zaznamenal velkou změnu v jejím chování, dcera byla komunikativnější, uvolněná a veselá. Nezatěžovaly-li proto obecné soudy dceru ve velmi nízkém věku opakovanými pohovory a vyšly přitom z dalších provedených důkazů, nemá Ústavní soud takovému postupu co vytknout. K matčiným odkazům na nálezovou judikaturu k participaci dětí v řízení je potřeba uvést, že v tamních věcech byl minimální věk dětí sedm let, nikoli jako v souzené věci pět (nyní čerstvě šest) let, tedy v obecné rovině i rozumní a mravní vyspělost těchto - již školních - dětí byla odlišná než v souzené věci u dítěte předškolního věku.
15. Matka polemizuje se závěry obecných soudů a vyvozuje vlastní skutkové a právní závěry pouze na základě přání dětí. Na rozdíl od matky, která vychází především z uvedené zprávy rodinné poradny (která pro nezapojení otce není kompletní), posuzoval však krajský soud provedené důkazy ve vzájemné souvislosti a spatřoval zátěž pro děti nikoli ve střídavé péči, nýbrž právě v problémové komunikaci rodičů a komplikovaném předávání dětí. Neprovedl-li poté krajský soud důkaz zprávou rodinné poradny pro nadbytečnost (srov. bod 28 rozsudku), jeho odůvodnění z ústavněprávního hlediska obstojí. Závěry obecných soudů ke zvolené podobě péče tak vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a jsou náležitě, logicky a srozumitelně odůvodněny.
16. Obecné soudy nezasáhly ani do práva matky na svobodu pohybu a svobodnou volbu povolání nucením navrátit se do okolí předchozího bydliště. Jak již Ústavní soud dříve zdůraznil, rodičovství klade na rodiče určitá omezení, a to i ve vztahu ke změně bydliště rodiče a bydliště dítěte (usnesení
sp. zn. I. ÚS 3194/24
ze dne 19. prosince 2024, bod 17, nebo
sp. zn. II. ÚS 1519/25
ze dne 10. června 2025, bod 9). Žádný z výroků napadených rozsudků matce povinnost, aby se navrátila, neukládá. Výrok I. 2. rozsudku krajského soudu potvrzuje zamítnutí návrhu na nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště dětí a výrok I 1.6 nařizuje výkon rozhodnutí (předběžné opatření z října 2024) uložením pokuty. Tímto rozhodnutím jí však byla stanovena povinnost navrátit děti do blízkosti předchozího bydliště, nikoli povinnost, aby matka sama změnila bydliště. Matka navíc toto rozhodnutí nenapadla ústavní stížností.
17. Byla to matka, která se bez souhlasu otce rozhodla fakticky změnit bydliště dětí bez ohledu na dopad do práv dětí a otce, a následně byla OSPOD poučena o právních souvislostech takového jednání včetně nutnosti dodržování nařízeného předběžného opatření. I přesto rovněž v ústavní stížnosti dává matka najevo, že se navzdory výkonu rozhodnutí nehodlá podřídit soudnímu rozhodnutí a míní setrvat v současném bydlišti, pakliže odkazuje na vzdálenost bydlišť rodičů, nemožnost praktikovat střídavou péči při docházce do jedné školy, jakož i socializaci dětí v S. i přes protiprávnost jejich přemístění a povinnost děti navrátit, uloženou před více než rokem. Její závěr, že jsou rozhodnutí nepředvídatelná, protože nebude možné praktikovat střídavou péči pro nástup dcery do první třídy pouze v jedné škole, je lichý. K tomu Ústavní soud odkazuje na nález
sp. zn. III. ÚS 2391/21
ze dne 19. července 2022, bod 34 (N 88/113 SbNU 67), podle něhož platí, že při naplnění podmínek pro svěření do péče u obou rodičů zhruba stejně, pak nástup dítěte do první třídy základní školy nepředstavuje automatickou a nezvratnou překážku jeho svěření do střídavé péče ani tehdy, jestliže bydliště obou rodičů dělí větší vzdálenost. Krajský soud vzal v potaz uloženou povinnost navrácení (s čím se pojí dopady na školní docházku dcery), jeho rozhodnutí tedy bylo s ohledem na vývoj ve věci konzistentní a předvídatelné.
18. Konečně ani změna předběžného názoru soudu na rozložení péče nezakládá nepředvídatelnost rozhodování, ba dokonce neústavnost napadeného rozsudku okresního soudu. Z ústavního pořádku neplyne zákaz toho, aby soud korigoval vlastní předběžný názor poté, co je provedeno dokazování ve věci samé.
19. Námitkou matky o svévoli při nařízení předběžného opatření o určení školského zařízení se Ústavní soud nezabýval, neboť toto rozhodnutí nebylo napadeno ústavní stížností.
20. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. listopadu 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu