Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti MUDr. Dagmar Simonidesové, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2024, č. j. 63 A 6/2024-106, spojenou s návrhem na zrušení částí ustanovení § 53 odst. 3 a 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, vymezených slovy "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování", za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1.
Krajského úřadu Jihomoravského kraje, 2. SPOLU - ODS, KDU-ČSL, TOP 09, jednající volebním zmocněncem Mgr. Michalem Pátkem, 3. SPD, Trikolora, PRO a Svobodní, jednající volebním zmocněncem Bc. Pavlem Smetanou, 4. ANO 2011, jednající volební zmocněnkyní Adrianou Kaldovou, 5. STAROSTOVÉ PRO JIŽNÍ MORAVU, jednající volební zmocněnkyní Petrou De Graafovou, a 6. STAČILO! V Jihomoravském kraji, jednající volebním zmocněncem RSDr. Alešem Růžičkou, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny ústavní principy a její základní práva.
2. Stěžovatelka se domáhala podle § 90 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), vydání rozhodnutí o neplatnosti volby všech zvolených kandidátů a jejich případných náhradníků volební strany SPD, Trikolora, PRO a Svobodní (v napadeném rozhodnutí nesprávně označena jen jako volební strana SPD, Trikolora a PRO) ve volbách do zastupitelstva Jihomoravského kraje, konaných ve dnech 20. - 21. 9. 2024. Důvodem měl být nezákonný a neústavní způsob vedení volební kampaně této volební strany.
3. Krajský soud návrh zamítl, neboť stěžovatelka netvrdila a neprokázala, jak se namítaná nezákonnost volební kampaně měla promítnout do výsledku voleb.
4. Stěžovatelka uvádí, že je voličkou zapsanou ve stálém seznamu voličů vedeném městem Nový Šaldorf - Sedlešovice, Jihomoravský kraj a "jako občanka České republiky má závažné pochybnosti o průběhu voleb do Zastupitelstva Jihomoravského kraje". Volby proběhly způsobem, "který hrubě narušil nebo ohrozil minimálně následující ústavní principy", přičemž stěžovatelka uvádí čl. 1 odst. 1 a čl. 5 Ústavy a čl. 3 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatelka tvrdí, že volební kampaň volební strany SPD, Trikolora, PRO a Svobodní (dále jen "volební strana") obsahovala prvky xenofobie, homofobie, působila rasisticky, propagovala prvky násilí jako řešení společenských problémů, mohla vyvolávat v některých lidech pocity méněcennosti. Tento způsob vedení volební kampaně považuje stěžovatelka za neslučitelný s hodnotami demokratického právního státu, nebezpečný a nezodpovědný. Volební strana nemůže vést takovou kampaň, jež by byla za hranou veškerých myslitelných hranic slušnosti a vybočovala z Ústavou nastavených hranic. Stěžovatelka podrobně dokládá fotografie a hesla týkající se sporné volební kampaně. Volby nelze považovat za demokratické, jestliže chování volební strany podstatně vybočilo z demokratických pravidel.
6. Stěžovatelka dále zpochybňuje rozsah volebního přezkumu určeného zákonodárcem. Zmocnění zákonodárce v čl. 20 Ústavy neznamená, že by zákonodárce mohl stanovit rozsah volebního přezkumu natolik úzce, aby jej v podstatě vyloučil, respektive aby vyloučil ochranu demokratického systému a právního státu. Pokud volební strana nerespektuje demokratické principy nebo svobodu voleb, má volební soud vyslovit neplatnost volby, respektive vyloučit takovou stranu z voleb, bez ohledu na to, zda volební kampaň ovlivnila svobodnou vůli voličů. Stěžovatelka považuje požadavek, aby prokázala, jak nezákonná kampaň ovlivnila výsledek voleb, za nesplnitelný.
7. Ten, kdo nerespektuje čl. 5 Ústavy, podle něhož se soutěž politických stran musí konat za podmínek respektujících demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů, ztrácí právo být zvolen.
8. Volební zákony neumožňují soudu zasáhnout ještě před samotným hlasováním. To by umožnilo eliminovat podobná závadná chování volebních subjektů ještě ve fázi vedení volební kampaně. Ústavní soud by měl apelovat na zákonodárce, aby zavedl předvolební soudní ochranu demokratických principů státu.
9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že algoritmus přezkumu voleb vymezený volebními soudy (např. sp. zn. Vol 6/2004), a rovněž právní úprava, o níž volební soudy algoritmus voleb opírají, je protiústavní. Doplňuje tak ústavní stížnost o návrh na zrušení části § 53 odst. 3 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů (dále "volební zákon"), ve slovech "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování" a § 53 odst. 4 volebního zákona ve slovech "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování". Tvrdí, že jsou v rozporu s principem suverenity lidu. Výsledek voleb musí určovat voliči a nikoliv soudy, neboť pouze občané mohou být zdrojem moci. Volební soudy, které se zabývají samotným výsledkem voleb, respektive vlivem volební kampaně na tento výsledek, narušují princip suverenity lidu. Pokud se volební soudy zabývají výsledkem voleb, pak jsou zdrojem moci ve státě. Výsledky voleb musí být zcela vyloučeny z volebního přezkumu; mohou být formovány pouze voliči. Posouzení volebním soudem nemůže být objektivní. Podstatné je pouze to, zda volební výsledek vznikl na základě demokratických voleb, tedy na základě volebního procesu, který proběhl v mezích nastavených Ústavou (zejména čl. 5 Ústavy).
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
11. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že na rozdíl od řízení vedeného podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, resp. § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu, v němž Ústavní soud rozhoduje o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, a vystupuje tak materiálně jako soud volební (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 41/21 ), jde v nyní posuzované věci o ústavní stížnost fyzické osoby. V řízení o ústavní stížnosti však Ústavní soud neplní roli volebního soudu, ale rozhoduje o tom, zda zásahem orgánu veřejné moci (zde rozhodnutím krajského soudu) došlo k porušení ústavně zaručených subjektivních práv stěžovatelky.
12. Stěžovatelka dovozuje aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho, že je voličkou zapsanou na seznamu voličů v Jihomoravském kraji. Namítá porušení ústavních principů zaručených v čl. 1 a čl. 5 Ústavy, ty však nemají povahu subjektivních ústavních práv a mohou být brány v potaz vždy jen ve spojení s konkrétním subjektivním právem stěžovatelky. Dále namítá porušení zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) a práva na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny). V celém textu jinak rozsáhlé ústavní stížnosti však není obsažena argumentace svědčící pro závěr, že by rozsudkem krajského soudu došlo k diskriminaci stěžovatelky, a tedy k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka neuvádí, že by s ní bylo odlišně zacházeno, případně, že by se tak dělo z podezřelých důvodů (např. pohlaví, etnicita). Nijak neodůvodňuje závěr, že napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jejích osobnostních práv ve smyslu 10 odst. 1 Listiny. Z celkového kontextu ústavní stížnosti lze dovodit, že se stěžovatelka domáhá též práva na soudní ochranu, byť ustanovením čl. 36 Listiny přímo neargumentuje.
13. Argumentace stěžovatelky je koncipována spíše jako polemika se správností závěrů krajského soudu v rovině výkladu objektivního práva (tedy spíše jako opravný prostředek ve volebním soudnictví), než jako ústavní stížnost, jejíž podmínkou je tvrzené porušení konkrétních subjektivních ústavně zaručených práv stěžovatelky samotné.
14. Ústavní soud se obdobnou argumentací jiných stěžovatelů zastoupených stejnou právní zástupkyní, resp. argumentací samotné právní zástupkyně v pozici stěžovatelky, reagující na stejnou volební kampaň (napadající pouze jiná rozhodnutí krajských soudů v týchž krajských volbách) již zabýval, a proto zde na dosavadní rozhodnutí odkazuje a podstatné argumenty níže stručně rekapituluje (srov. usnesení ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2806/24 , sp. zn. I. ÚS 2876/24 či I. ÚS 2878/24 ).
15. Při přezkumu voleb ze strany volebních soudů je nutno vycházet z toho, že lid je zdrojem veškeré státní moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a v této roli se podílí na jejím ustavování cestou svobodných a demokratických voleb. Z článku 21 odst. 4 Listiny lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období. S výjimkou nejzávažnějších pochybení v proceduře voleb musí státní moc, reprezentovaná volebními soudy, zachovávat zdrženlivost (srov. např. nález ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 52/10 ). Pro volební soudnictví platí vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k vyvrácení této domněnky je povinností toho, kdo volební výsledek napadá. České volební soudnictví nezná absolutní vady volebního procesu (srov. nález ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 73/04 ).
16. Podle § 53 odst. 2 až 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, lze vyhovět návrhu na neplatnost hlasování, voleb či volby kandidáta, dojde-li k porušení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování, voleb či volby kandidáta. Právní úprava je založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru. Vyslovení neplatnosti voleb není trestem za porušení volebních předpisů, nýbrž prostředkem k zajištění legitimity zvoleného orgánu. Rozhodující je vliv volební vady nebo volebního deliktu na výsledek konkrétních voleb s konkrétními voliči. Pouhá abstraktní možná příčinná souvislost nepostačuje. Všechny možné vady a pochybení je třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb (srov. nález ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3673/14 či nález Pl. ÚS 73/04 ).
17. V řízení o návrhu na neplatnost voleb je tedy povinností navrhovatele tvrdit, že byl porušen zákon způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb, a označit důkazy podporující toto tvrzení. Povinností volebního soudu je tato tvrzení a důkazy vyhodnotit, tedy zjistit, zda skutečně byl porušen zákon, a případně posoudit tvrzený průmět tohoto porušení do výsledku voleb z toho hlediska, zda volba odpovídá voliči projevené vůli, a zajišťuje tak legitimitu zvoleného orgánu (srov. např. usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 25/18 ).
18. Krajský soud stížnost zamítl proto, že stěžovatelka netvrdila a neprokázala, jak se namítaná nezákonnost volební kampaně měla promítnout do výsledku voleb. Stěžovatelka tento závěr nezpochybňuje, v ústavní stížnosti netvrdí, že by soudu překládala argumenty či důkazy týkající se splnění této zákonné podmínky. Naopak tuto zákonnou podmínku a na ni navazující procesní povinnosti považuje za nereálné, nesplnitelné či nadbytečné. V doplnění ústavní stížnosti dodává, že jde též o podmínku neústavní. Stěžovatelka se zaměřuje na argumentaci týkající se tvrzené nemorálnosti, nebezpečnosti a v důsledku nezákonnosti či protiústavnosti volební kampaně, což je však pouze jeden z dílčích aspektů přezkumu výsledků voleb, nikoli absolutní vada volebního procesu sama o sobě.
19. Krajský soud i přes vyjádřené výhrady k úrovni volební kampaně nemohl stěžovatelce vyhovět, což podrobně, logicky a přesvědčivě zdůvodnil právě s odkazem na nesplnění zákonných podmínek pro tento typ zásahu do výsledků voleb.
20. K tvrzené nemožnosti prokázat, že k porušení zákona došlo "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb", připomíná Ústavní soud závěry nálezu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 4178/18 , podle něhož "pro závěr o hrubém ovlivnění voleb je tedy určující komplexní hodnocení skutkového stavu zjištěného v (časově) omezených možnostech volebního soudu z hlediska toho, zda skutková tvrzení o jiném přidělení mandátů, pokud by nebylo došlo k vadě volebního procesu, odpovídají zkušenostem běžného života a soudce je o jejich pravdivosti vnitřně přesvědčen bez rozumných pochybností" (bod 76). Ústavní soud tedy připouští, že přísné trvání na tom, aby navrhovatel prokázal hrubé ovlivnění výsledku voleb, by mohlo v určitých případech narazit na praktické limity dokazování, a vyvstalo by tak riziko odepření efektivní soudní ochrany. V obecné rovině by tak mohl být úspěšný i takový návrh, u něhož by sice nebylo možné s absolutní jistotou prokázat hrubé ovlivnění výsledku voleb, ale navrhovatel by alespoň popsal, jakým způsobem se tvrzené porušení zákona mělo promítnout ve volebním výsledku a volební soud by se s jeho názorem ztotožnil. To však není nyní posuzovaný případ, neboť stěžovatelka žádná podobná tvrzení nepředkládá.
21. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že by zákonná úprava soudního přezkumu voleb vyprázdnila jeho ústavní obsah. Požadavek, aby soud zasahoval do výsledku voleb jen za předpokladu, že zjištěná vada volebního procesu hrubě ovlivnila jeho výsledek, není nepřiměřený, naopak plně odpovídá tomu, že lid je zdrojem veškeré státní moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a konstituuje ji primárně právě prostřednictvím voleb. Soudní moc by do tohoto procesu měla vstupovat pouze ve výjimečných situacích.
22. V doplnění ústavní stížnosti navrhuje stěžovatelka zrušit části ustanovení §53 odst. 3 a 4 volebního zákona, které v obou případech vymezuje slovy "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování". Ústavní soud k tomu předně uvádí, že stěžovatelkou vymezená dikce v § 53 odst. 3 a 4 volebního zákona obsažena není. Podle § 53 odst. 3 volebního zákona "[n]ávrh na neplatnost voleb může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb". Podle § 53 odst. 4 volebního zákona "[n]ávrh na neplatnost volby kandidáta může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby tohoto kandidáta". Napadená ustanovení tak hovoří o "výsledku voleb" a "výsledku volby tohoto kandidáta", nikoli o "výsledku hlasování", jak v petitu uvádí stěžovatelka. Ovlivnění "výsledku hlasování" je relevantní v § 52 odst. 2 volebního zákona, jehož zrušení se však stěžovatelka nedomáhá.
23. Z argumentace stěžovatelky uvedené v doplnění ústavní stížnosti je zřejmé, že se (i přes vadně formulovaný petit) v podstatě domáhá zavedení koncepce absolutních vad ve volebním procesu, tj. nároku na zneplatnění voleb soudem při jakémkoli porušení volebního zákona bez ohledu na možné ovlivnění výsledku voleb. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně potvrdil, že posuzování toho, zda volební vady mohly mít vliv na výsledek voleb, je požadavkem ústavním a legitimním (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 a další shora citované nálezy). Ústavní soud tak opakovaně potvrdil, že volební soudnictví vychází (právě z důvodu ochrany principu suverenity lidu) z koncepce vad relativních. Zásah soudů do volebního procesu má být výjimečný, nikoli pravidelný a automaticky následující po jakémkoli (byť i marginálním) porušení volebního zákona. Požadavek absence příčinné souvislosti mezi vadou volebního procesu a výsledkem voleb, by mohl vést k opakovanému maření volebního procesu a nekončící sérii voleb. V důsledku by tak došlo k popření těch hodnot, kterých se stěžovatelka dovolává. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné vyzývat stěžovatelku k formální opravě chybného petitu, neboť návrh na zrušení části ustanovení volebního zákona sdílí osud ústavní stížnosti, přičemž vzhledem k dosavadní shora rekapitulované rozhodovací praxi Ústavního soudu zjevně nemohl být úspěšný.
24. Lze shrnout, že závěry napadeného rozsudku krajského soudu jsou plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na niž krajský soud v napadeném rozhodnutí podrobně odkazuje. Právo stěžovatelky na soudní ochranu tak v tomto ohledu porušeno nebylo. U dalších namítaných ústavně zaručených práv (čl. 3 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny) není z ústavní stížnosti ani výslovně, ani implicitně patrno, jak by měla být napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovatelce zasažena, natožpak porušena, proto se jimi nemohl Ústavní soud podrobně zabývat.
25. Ústavní soud tak odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Osud akcesorického návrhu na zrušení částí ustanovení § 53 odst. 3 a 4 volebního zákona sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu