Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Grinch smile s.r.o., se sídlem Řepčínská 134/21, Olomouc, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, č. j. 29 Cdo 3043/2020-390, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 212 C 28/2015-281, rozhodl ve věci žaloby, podané stěžovatelem, proti žalované společnosti NOZA, s.r.o., tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit částku 100 000 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované následně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 21 Co 382/2017-332, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
3. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem právě citované rozsudky Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Důvodem kasace těchto rozsudků bylo údajně chybné právní posouzení věci, spočívající v záměně smlouvy o dodání zboží za smlouvu o dílo, což je ovšem podstatné pro vymezení vzájemných práv a povinností smluvních stran.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje.
Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
6. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatel nemůže před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do práv stěžovatele, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví.
7. Uvedeným rozsudkem totiž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozsudky odvolacího a nalézacího soudu, což znamená, že řízení před soudy bude probíhat dále. V dané procesní situaci tak stěžovatel bude moci v tomto pokračujícím řízení uplatnit všechny eventuální námitky (včetně těch, které uvádí v ústavní stížnosti) a teprve nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14 , usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16 , či usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1682/17 , vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Teprve poté, co řízení před obecnými soudy skončí pravomocným rozhodnutím a stěžovatel nebude disponovat žádným řádným nebo mimořádným opravným prostředkem k ochraně svých práv, bude proto moci případně podat věcně projednatelnou (po splnění všech dalších podmínek řízení) ústavní stížnost k Ústavnímu soudu.
9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj