Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018 sp. zn. 5 Tdo 512/2018, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2017 sp. zn. 5 To 317/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. července 2017 sp. zn. 14 T 23/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou přečinem neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za tento přečin ji odsoudil podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále jí podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci spočívající v propadnutí zajištěné finanční hotovosti ve výši 60 000 Kč. Konečně podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil zabrání konkretizovaných věcí.
3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním proti výroku o vině i trestu, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše konkretizovaným usnesením jako nedůvodné podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nevzaly v potaz nezákonnost postupů při zajišťování některých důkazů a jejich následném použití v trestním řízení.
6. Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaný obvodním soudem dne 21. 9. 2015 pod sp. zn. 0 Nt 11058/2015 se vztahoval výlučně k prostorám baru, který provozovala stěžovatelka, přesto byla předmětná prohlídka provedena i ve stavebně oddělených prostorách v nájmu I. Č., které byly označeny nápisem "Svěřenský fond X". Rozvržení nájemních i podnájemních práv k jednotlivým prostorám bylo přitom známé i obvodnímu soudu.
7. Dále stěžovatelka vytýká, že na základě nezákonného a smyšleného důkazu bylo též rozhodnuto o propadnutí její věci, a to peněžní hotovosti ve výši 60 000 Kč. Stěžovatelka má za to, že soudy vycházely z jejího "rozhovoru" s policistou zachyceného v protokolu o prohlídce a týkajícího se této hotovosti jako s výpovědí ze "standardního" výslechu. Zdůrazňuje, že v rámci předchozího výslechu před započetím prohlídky odmítla vypovídat a později tvrzení obsažená v této - podle jejího názoru procesně nepoužitelné výpovědi - v rámci trestního řízení nezopakovala. Nadto soudy obsah "rozhovoru" dezinterpretovaly.
8. Stěžovatelka dovozuje, že soudy dospěly k závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Podle soudů stěžovatelka již dříve provozovala výherní hrací automaty, avšak ve skutečnosti nešlo o nic jiného, než že v minulosti byly též umístěny automaty v prostorách, které měla v nájmu. Soudy opomenuly, že stěžovatelka výherní hrací automaty nikdy neprovozovala, ale pouze strpěla v blízkosti svého podniku přístroje jiné osoby. Namítá, že byla odsouzena toliko na základě okolnosti, že strpěla, aby se nelegální hrací automaty nacházely v sousedství její provozovny, přičemž hráče přes svoji provozovnu vpouštěla do prostor, kde se tato zařízení nacházela, a to podle podmínek určených jejich skutečným vlastníkem. Nebylo tudíž její povinností si příslušné povolení opatřit.
9. Orgány činné v trestním řízení se nikdy nezajímaly o I. Č. ani Svěřenský fond x, byť v řízení vyšlo najevo, že hrací automaty byly zajištěny pro jmenovaný svěřenský fond právě I. Č. (srov. nájemní smlouvu) a že zisky z předmětných přístrojů neměla stěžovatelka, ale někdo jiný, byť dotčené osoby stěžovatelka přímo nezná. I. Č. vypovídala pouze jako svědek a soudy se spokojily s bizarním vysvětlením, že nešlo o automaty výherní, ale jen hrací. Podle stěžovatelky takto orgány činné v trestním řízení postupovaly kvůli zjednodušení případu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, která by znamenala nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a používání podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; případný deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
16. Stěžovatelka namítá, že prohlídka předmětných prostor byla provedena v rozporu s příkazem, který vydal obvodní soud. S těmito výhradami se však vypořádal městský soud na str. 4 až 5 svého usnesení. Soud - oproti tvrzením stěžovatelky - nezatížil své rozhodnutí zjevnými prvky svévole či libovůle, dovodil-li, že sporné prostory "užíval" Svěřenský fond X, přičemž odtud (ze strany svěřenského fondu) oponentura nevzešla. Dílčí rozdíly mezi skutečným stavem a situací, z níž vycházel příkaz, přitom byly způsobeny opakovanými stavebními úpravami předmětných prostor, k nimž nebyla k dispozici odpovídající dokumentace.
17. Soudy se ústavněprávně akceptovatelným způsobem vyjádřily též k otázce peněžní hotovosti a její souvislosti s posuzovanou trestnou činností. Nevycházely přitom ze sporné výpovědi stěžovatelky, nýbrž na základě dalších důkazních prostředků dovodily, že šlo o hotovost v jejím výlučném vlastnictví, určenou k výplatě výher z hazardních her v předmětné nelegální provozovně.
18. Soudy se řádně zabývaly i subjektivní stránkou trestného činu. Stěžovatelka výhrady konstruuje na základě jiného skutkového stavu, než jak jej v řízení soudy zjistily a stal se podkladem pro právní posouzení. Zatímco stěžovatelka setrvává na svých tvrzeních, že s výherními automaty měla společné pouze to, že do místnosti, kde se nacházely, hráči vstupovali přes její provozovnu, soudy dospěly k závěru, že způsob provedení činu v podobě záměrného kamuflování hraní na těchto přístrojích tím, že jde o "klubovou záležitost", nikoli o hraní běžných zákazníků baru, zcela jasně dokládá míru viny stěžovatelky, která si jako zkušená provozovatelka barů, v nichž i dříve měla výherní hrací přístroje umístěny a z toho důvodu byla též správními orgány kontrolována, byla velice dobře vědoma toho, že provozuje tato zařízení bez povolení, které k jejich provozování mít musí.
Soudy argumentovaly, že v daném případě může jít jen o úmysl přímý, neboť stěžovatelka o uvedeném věděla, znala veškeré potřebné skutečnosti, takže si byla též vědoma toho, že provozováním takových zařízení bez povolení nutně naplní veškeré znaky předmětného trestného činu. Věděla tak, že nutně poruší zájem společnosti na regulaci provozování těchto přístrojů (loterií a jiných podobných her). Věděla-li stěžovatelka jistě, že následek nastane, nemohla jej nechtít, když přesto konala zákonem popsaným způsobem.
Proto jediný možný závěr je, že jednala s úmyslem přímým. Soudy akceptovatelným způsobem dospěly k závěru, že přímý úmysl (§ 15 odst. 1 tr. zákoníku) zahrnoval všechny znaky potřebné pro naplnění předmětné skutkové podstaty, zatímco stěžovatelka - jak bylo předznačeno - se soustřeďuje k opačnému závěru, na jehož podkladě následně formuluje další kritiku soudních rozhodnutí, což však k posunutí jeho věci do ústavněprávní roviny nepostačuje.
19. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky ohledně její diskriminace oproti konkretizované osobě spojované se Svěřenským fondem X. Poté, co nenalezl ústavně relevantní deficity ve výše zmiňovaných postupech a závěrech, nelze diskriminaci stěžovatelky spatřovat v jí tvrzené "nerovnosti", kdy další osoba nebyla trestně stíhána. Takovéto srovnání nepředstavuje předmět řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelkou uváděné případy.
20. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelkou coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
21. Považuje-li stěžovatelka přezkum skutkových závěrů městského soudu dovolacím soudem za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08
(N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude omezen toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
22. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04
(N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci."
23. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
24. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu