USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání,
které podala obviněná I. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.
11. 2017, sp. zn. 5 To 317/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 23/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné I. K. o d m í t á .
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 14
T 23/2017, byla obviněná I. K. uznána vinnou přečinem neoprávněného provozování
loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr.
zákoník“). Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle § 252 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jejíž výkon byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
18 měsíců. Dále jí byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest
propadnutí věci spočívající v propadnutí zajištěné finanční hotovosti ve výši
60 000 Kč. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo zabráno 7 výherních
hracích automatů uvedených v rozhodnutí, dále 2 svazky klíčů s barevnými
plastovými štítky s názvy herních zařízení a finanční hotovost ve výši 2 110 Kč
zajištěná ve výherních hracích přístrojích.
2. Skutek, pro který byla obviněná uznána vinnou, spočíval (zjednodušeně
uvedeno) v tom, že obviněná nejméně v době od 12. 6. 2015 do 7. 10. 2015, jako
provozní baru v P. – Ž., v T., provozovala v rozporu se zákonem č. 202/1990
Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále
ve zkratce též jen „lot. zák.“ nebo „zákon o loteriích“), 7 výherních hracích
přístrojů, ač k tomu neměla podle § 4 lot. zák. vydané platné oprávnění od
příslušného orgánu a ač si byla vědoma toho, že je jím taková činnost
podmíněna. Na těchto přístrojích bylo umožněno hrát každé osobě, která se
formálně zaregistrovala i bez předložení dokladu totožnosti jako člen klubu
svěřeneckého fondu ESCAPE, se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, který zde měl
pronajaté prostory. V podstatě zde mohla hrát jakákoliv osoba, která sama
prováděla vklady finančních prostředků do výherních hracích přístrojů, a v
případě výhry jí byla tato výhra vyplacena a nevyplacené finanční prostředky
byly použity na provoz klubu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná do výroku o vině
i trestu odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11.
2017, sp. zn. 5 To 317/2017, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná podala proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně
dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
řádu. Podle jejího názoru skutek popsaný ve výroku o vině nenaplňuje znaky
trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle §
252 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud nenapravil chybu soudu prvního stupně,
který skutek nesprávně právně kvalifikoval jako trestný čin.
5. Obviněná předně namítla, že skutková podstata neoprávněného
provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku je
ve vztahu speciality ke skutkové podstatě trestného činu neoprávněného
podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho podle ní vyplývá, že
pachatel trestného činu podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku musí zároveň naplňovat
veškeré znaky trestného činu podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho též
dovodila, že pachatelem obou trestných činů musí být osoba fakticky podnikající
bez příslušného oprávnění, což je rozhodující při odlišení podnikatelů, kteří
podnikají v souladu se zákonem a kteří tak činí nelegálně. Proto obviněná dále
uvedla definici podnikatele podle § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Slovo „provozovala“ ve skutkové větě
výroku o vině je podle ní zcela nedostatečné ve vztahu k naplnění objektivní
stránky trestného činu, jenž jí byl kladen za vinu, protože absentuje vymezení,
v čem mělo spočívat konání obviněné. Dále obviněná poukázala na údajné zcela
zásadní rozdíly mezi odůvodněním rozsudku a výrokem a citovala část odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého ona sama nebyla vlastníkem ani
přímým provozovatelem hracích automatů, fakticky však byla osobou mnohem
důležitější, protože pro fond zajišťovala veškerý provoz místnosti s automaty,
za což jí byl odpuštěn nájem za pronajaté prostory. Namítla, že výrok a
odůvodnění si odporují, neboť „syntézou obou částí došla k výsledku, který
tvrdí, že obviněná provozovala výherní automaty a zároveň je neprovozovala,
potažmo je provozovala nepřímo“.
6. Obviněná byla přesvědčena, že skutková podstata trestného činu podle
§ 252 odst. 1 tr. zákoníku nikoho důležitějšího než provozovatele nezná. Soud
prvního stupně ve výroku o vině a v celém odůvodnění pracoval s vágním pojmem
„provozovala“, aniž by toto jednání bylo nějak přiblíženo či vysvětleno. Z
takového popisu skutku nelze dospět k závěru, že byla naplněna objektivní
stránka skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Soudy nižších stupňů měly
podle obviněné zkoumat, zda obviněná na vlastní účet a odpovědnost provozovala
výdělečnou činnost s úmyslem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Toto
obviněná odmítla s tím, že automaty nebyly její, nebyly umístěny v prostorách
jejího podnikání a ona sama neměla k zisku na hracích přístrojích žádný vztah.
Pouze tolerovala, že svěřenecký fond ESCAPE provozoval hrací přístroje, které
měly být legální, a že její zaměstnanci obsluhovali osoby, které si přišly
zahrát, za což jí byl odpuštěn nájem, a to bez ohledu na zisk či ztrátu na
automatech, což podle obviněné odporuje smyslu podnikání. Proto podle ní
nemohlo být její jednání posouzeno jako podnikání a trestný čin neoprávněného
provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Dále obviněná namítla, že z výroku o vině nelze dovodit naplnění
subjektivní stránky tohoto trestného činu, tedy úmyslnou formu zavinění.
Základní rozdíl mezi úmyslem a nedbalostí spočívá ve volní složce. Ve výrokové
části rozsudku však soud prvního stupně zmínil pouze složku vědomostní,
nezmínil se však o složce volní. Z tohoto výroku tak nevyplývá, že by obviněná
měla být minimálně srozuměna s ohrožením nebo porušením zájmu chráněného
trestním zákonem na dodržování státní regulace provozování loterií a podobných
sázkových her. Podle jejího přesvědčení z jednání takto popsaného ve výroku o
vině lze pouze dovodit zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Pak by ovšem
nešlo o trestný čin podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Z uvedených důvodů proto obviněná na závěr podaného dovolání navrhla,
aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení soudu druhého stupně, tak i rozsudek
soudu prvního stupně, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu
projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství tak, že dovolací námitky sice formálně odpovídají deklarovaným
dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, avšak
nepovažoval je za důvodné.
9. Státní zástupce přisvědčil obviněné v tom, že ustanovení § 252 tr.
zákoníku je ve vztahu speciality k ustanovení § 251 tr. zákoníku, avšak tato
skutečnost vyvození trestní odpovědnosti obviněné podle § 252 tr. zákoníku
nijak nevylučovala. Umístění hracího přístroje v pohostinském zařízení bylo
typickým příkladem provozování loterie nebo podobné sázkové hry v souvislosti s
podnikáním. Uvedl, že při posouzení, zda došlo k provozování loterie nebo
podobné sázkové hry ve smyslu § 252 odst. 1 tr. zákoníku bylo třeba vycházet z
faktického stavu věci, nikoliv z toho, komu vlastnicky náležely hrací přístroje
nebo zda se na prostor, kde byly umístěny, formálně vztahovala smlouva o
podnájmu. Ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a rozvedených v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo, že obviněná prostřednictvím
svých zaměstnanců fakticky zajišťovala veškerý provoz místnosti s hracími
přístroji, protože umožňovala vstup hráčů do místnosti s hracími automaty,
vyplňovala formální registrace, předávala jim výplatu výher a prováděla
vynulování automatu. Z toho vyvodil, že nepochybně v souvislosti se svým
podnikáním, tj. provozováním pohostinských služeb, zabezpečovala provozování
loterie. Lze podle státního zástupce připustit, že skutek mohl být ve výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně popsán přiléhavěji, avšak nejde o popis
skutku natolik nevýstižný, aby bylo možno hovořit o vadě soudního rozhodnutí ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu dodal, že skutek jako událost v
objektivním světě nelze zaměňovat s jeho slovním popisem.
10. Státní zástupce nesouhlasil ani s argumentací obviněné týkající se
subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, neboť obviněná si
byla vědoma, že provozování výherních hracích přístrojů bylo podmíněno
povolením příslušného orgánu a přesto tuto činnost bez povolení provozovala.
Jednala tak v úmyslu směřujícím k porušení zájmu státu na dodržování státní
regulace provozování loterií a podobných sázkových her. Doplnil, že mimo
skutečnosti uvedené v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (na str. 4), bylo
možno zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
vyvodit též z okolnosti, že formální registrací hráčů jako členů klubu byla
zastírána skutečnost, že na hracích přístrojích mohl hrát prakticky kdokoliv.
11. Nad rámec uvedeného státní zástupce dodal, že soudy nijak
nereagovaly na změnu právní úpravy ke dni 1. 1. 2017 provedenou zákonem č.
188/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
hazardních hrách a zákona o dani z hazardních her, a nezabývaly se věcí z
hlediska časové působnosti trestních zákonů. V tomto směru však dovolání žádnou
argumentaci neobsahovalo.
12. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť jde o
dovolání zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo k případné replice
zasláno obhájci obviněné, která tohoto práva nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z
jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen
formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým
obsahem odpovídaly.
16. Obviněná I. K. opřela své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) a l) tr. řádu.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn
tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obviněná
napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání
obviněné. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu,
přičemž podle dovolatelky v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozsudek soudu prvního stupně
uvedený v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatelky je tak důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva
hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních
odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na
skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy
nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly
naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v
případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním námitkám obviněné
19. V prvé řadě je namístě uvést, že obviněná ve svém dovolání opětovně
uváděla argumenty, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení
a které byly součástí její obhajoby v hlavním líčení i základem její
argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž
soudy nižších stupňů její výhrady posoudily a náležitě se s nimi vypořádaly v
odůvodnění svých rozhodnutí (str. 2 až 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně a str. 3 až 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Přitom
dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již
rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s
nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako
zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
20. Hlavní námitkou obviněné (vedle nesprávného a nedostatečného popisu
skutku) bylo nesprávné právní hodnocení skutku popsaného ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně, jde-li o naplnění objektivní a subjektivní stránky
skutkové podstaty přečinu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové
hry podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve znacích jednání v alternativě
„provozování“ a zavinění. Námitky obviněné je však třeba odmítnout, naopak
souhlasit lze v těchto otázkách se soudy nižších stupňů a státním zástupcem.
21. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že přečinu neoprávněného
provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku ve
znění účinném do 31. 12. 2016 se dopustil ten, kdo neoprávněně provozoval,
organizoval, propagoval nebo zprostředkovával loterii nebo podobnou sázkovou
hru. To samé platí i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2017 po novelizaci
zákonem č. 188/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
zákona o hazardních hrách a zákona o dani z hazardních her, jímž bylo
novelizováno i ustanovení § 252 tr. zákoníku tak, že namísto pojmu „loterie a
podobné sázkové hry“ (v názvu i textu ustanovení) se uvádí pojem „hazardní
hra“. Obviněné přitom bylo kladeno za vinu, že neoprávněně provozovala loterii
nebo podobnou sázkovou hru. V případě jednání tak soud prvního stupně vybral
alternativu v podobě „provozování“, což obviněná též zpochybňovala.
22. Neoprávněně provozoval (až do 31. 12. 2016) loterii nebo podobnou
hru ten, kdo ji uskutečňoval v rozporu se zákazem uvedeným v zákoně o loteriích
(konkrétně bylo vytýkáno porušení ustanovení § 4 lot. zák.) nebo bez
příslušného povolení. Od 1. 1. 2017 je účinný nový zákon upravující tuto
problematiku, a sice zákon č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění
pozdějších předpisů [k provozování tzv. technických her srov. zejména § 3 odst.
2 písm. e), § 5, § 42 a následující uvedeného zákona, k pravomoci obcí zakázat
takové provozování srov. § 12 citovaného zákona], od téhož dne je účinný i již
zmíněný zákon č. 188/2016 Sb., jímž byl též shora uvedeným způsobem změněn
název trestného činu i dikce ustanovení § 252 odst. 1 tr. zákoníku. Na podstatě
trestnosti jednání se ale novou právní úpravou nic neměnilo.
23. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění
popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného
odůvodnění (srov. zejména str. 6 až 7), obviněná I. K. si pronajala od
svěřeneckého fondu ESCAPE na základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze
dne 11. 4. 2015 nebytový prostor na adrese T., P. – Ž. za účelem provozování
baru s obsluhou, k čemuž měla živnostenské oprávnění na hostinskou činnost,
prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin, výrobu, obchod a služby
neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Smlouvou o zajištění
hostinské činnosti se obviněná zároveň zavázala zajišťovat hostinskou činnost
pro členy neveřejného klubu zřízeného svěřeneckým fondem ESCAPE v prostorách
přiléhajících k baru. Ovšem nezůstalo pouze při zajištění hostinské činnosti,
obviněná reálně zajišťovala též obsluhu výherních hracích přístrojů, jak též
trefně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání. Obviněná totiž
umožňovala vstup osobám, které chtěly na těchto zařízeních hrát, do místnosti,
kde se přístroje nacházely, zařizovala jejich registraci, aby se formálně staly
členy klubu svěřeneckého fondu ESCAPE, vyplňovala jejich registrace, ale též
zajišťovala obsluhu výherních hracích přístrojů, když předávala hráčům výplatu
výher, zařizovala vynulování automatu apod. Z toho správně soudy nižších stupňů
vyvodily, že obviněná nepochybně v souvislosti se svým podnikáním, tj.
provozováním pohostinských služeb, zabezpečovala též provozování výherních
hracích přístrojů. Důvodně proto soudy nižších stupňů uzavřely, že jejich
provozovatelem byla právě obviněná jako provozní baru, v jehož rámci docházelo
k jejich provozování, jakkoliv formálně a naoko šlo o jiný podnik jiného
subjektu, ve skutečnosti byly tyto podniky nerozlučně spjaty. Klub svěřeneckého
fondu ESCAPE by bez jednání obviněné nemohl vůbec fungovat, v době uzavření
baru byly prostory klubu též uzavřeny. Obviněná z této činnosti měla též nemalý
profit, který spočíval v odpuštění nájemného za užívání prostor baru. Hra na
výherních hracích přístrojích byla umožněna prakticky komukoliv, kdo z ulice
vešel do baru a požádal o hru, jedinou podmínkou byla formální registrace do
klubu, a to i kdyby to bylo jen kvůli hraní v ten jediný den. Protože obviněná
k tomu neměla povolení, zastírala v součinnosti s dalšími osobami nelegálnost
takového počínání a jeho pravou podstatu tím, že formálně vydávala provozování
výherních hracích přístrojů za organizování zájmové činnosti klubu svěřeneckého
fondu ESCAPE.
24. Obviněná provozovala 7 výherních hracích přístrojů, ačkoliv k
provozování uvedených výherních hracích přístrojů neměla platné oprávnění podle
§ 4 odst. 1 lot. zák. Obviněná jako zkušená podnikatelka v oboru pohostinství,
která měla dlouholetou praxi i s provozováním podniků, v nichž byly umístěny
výherní hrací přístroje, k jejichž provozování měla v minulosti oprávnění, což
bylo též kontrolováno správními orgány, si proto byla velmi dobře vědoma toho,
že jejich provozování bylo podmíněno oprávněním, které pro uvedený bar nemá. Na
této provozovně bylo umožněno hrát na výherních hracích přístrojích jakékoli
osobě, která byla formálně zaregistrována i bez předložení dokladu totožnosti
jako člen klubu svěřeneckého fondu ESCAPE, který zde měl pronajaté prostory,
tedy v podstatě zde mohla hrát jakákoli osoba, přičemž jakákoliv osoba sama na
této provozovně prováděla vklady finančních prostředků do výherních hracích
přístrojů a případná výhra jim byla vyplácena obsluhou provozovny.
25. S ohledem na výše uvedené nemá ani Nejvyšší soud pochybnost o tom,
že činnost obviněné, jak byla soudy nižších stupňů zjištěna, naplňuje znak
provozování loterie a jiné podobné hry. Provozováním loterií a jiných podobných
her se podle § 4 odst. 3 lot. zák. rozuměla činnost směřující k uvedení loterií
a jiných podobných her do provozu, včetně zprostředkovatelských, organizačních,
finančních, technických a dalších služeb souvisejících se zajištěním provozu
těchto her a jejich řádné ukončení a vyúčtování. Provozováním loterií se také
rozumělo vykonávání všech dalších činností, které provozovateli ukládaly jiné
právní předpisy. Znaky provozování jiné podobné hry, tj. i výherních hracích
přístrojů, lze v jednání obviněné nepochybně spatřovat, neboť ona zajišťovala
jejich provoz, bez jejího přičinění by nebylo umožněno žádné osobě na nich
hrát, ona zařizovala registraci hráčů, vyplácení výher apod. Zcela nepochybně
tak vykonávala „činnost směřující k uvedení jiné podobné hry do provozu“ ve
smyslu uvedeného § 4 odst. 3 lot. zák., vykonávala i organizační, finanční a
další služby související se zajištěním provozu těchto her ve smyslu citovaného
ustanovení. Ani dovolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že jednáním
obviněné, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, byl naplněn znak provozování
jiné podobné (tj. i sázkové) hry. Z dokazování vyplynulo, že obviněná neměla k
provozování žádného výherního hracího přístroje potřebné povolení od Úřadu
Městské části Praha 3.
26. Lze tak uzavřít, že se obviněná mýlí, pokud se domnívá, že její
činnost, jak byla soudy nižších stupňů zjištěna, nenaplňuje znak provozování ve
smyslu § 252 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze souhlasit s obviněnou ani v tom, že by
naplnění tohoto znaku nevyplývalo z popisu skutku ve výrokové části rozsudku
soudu prvního stupně, jakkoliv mohl být preciznější.
27. Stejně tak není pravdou, že by obviněná musela nutně naplnit všechny
znaky trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku, k němuž
je ustanovení § 252 tr. zákoníku ve vztahu speciality. Z pouhého vzájemného
vztahu dvou skutkových podstat nelze vyvozovat znaky jednoho či druhého
trestného činu. Skutečnost, že jedno ustanovení je k vůči druhému speciální,
totiž nutně neznamená, že musí současně naplnit též veškeré znaky obecného,
které ustupuje do pozadí. To platí jen v případě tzv. vnořených kruhů, kdy
speciální skutková podstata obsahuje všechny znaky obecné skutkové podstaty a k
nim nějaký další znak, který její dosah zužuje (případy kvalifikovaných a
privilegovaných skutkových podstat). Neplatí to však pro případy tzv. křížících
se kruhů (interference), kdy dvě různé skutkové podstaty mají zčásti stejné
znaky, zčásti nikoli, přesto jedno ustanovení dostává před druhým přednost, ač
současně nemusí být vždy a za všech okolností při naplnění jeho znaků také
naplněny znaky obecnějšího ustanovení (např. loupež ve vztahu ke krádeži). K
tomu srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva.
Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 327 a 329 a násl.
Není tak možno dovozovat, jak to činila obviněná, potřebu naplnění veškerých
znaků uvedených v § 251 odst. 1 tr. zákoníku, aby byla shledána naplněnou i
skutková podstata trestného činu podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku. Není proto
třeba dále vysvětlovat a zabývat se tím, zda obviněná byla či nebyla
podnikatelka, zda oprávněně či nikoli provozovala pohostinskou činnost apod.
28. Jde-li o další námitku obviněné o absenci zavinění, je možno obecně
uvést, že trestný čin neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry
podle § 252 odst. 1 tr. zákoníku skutečně vyžaduje zavinění úmyslné, jak
vyplývá z § 13 odst. 2 tr. zákoníku.
29. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem
zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce
vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak
vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována
tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti
představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní
může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým
okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž
subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi
srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani
srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se od nedbalosti odlišuje
především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je
dána vždy. Zavinění (v daném případě ve formě úmyslu) se musí vztahovat na
všechny objektivně-deskriptivní znaky skutkové podstaty, ale též na znaky
normativní, u nichž postačí laická představa. To platí i pro znak
„neoprávněně“, který též musí být zahrnut zaviněním (stačí laická představa) –
viz přiměřeně rozhodnutí č. 21/1968 Sb. rozh. tr.; srov. též Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
str. 2570.
30. Trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně,
jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý, dolus directus), nebo b)
věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, dolus eventualis).
Srozuměním podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím,
že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem.
31. O úmysl přímý tak jde především v případech, kdy pachatel ví jistě,
že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, v takových
případech nemůže takový výsledek svého jednání nechtít (vědomí jistoty a
chtění). Dále jde o úmysl přímý, pokud pachatel považuje za možné, že svým
jednáním takové porušení nebo ohrožení způsobí, a zároveň je chce způsobit
(vědomí možnosti a chtění). O úmysl nepřímý jde v případech, kdy pachatel ví o
možnosti, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit tento zájem, a pro ten
případ je s tím srozuměn, a to alespoň do té míry, že je s tím smířen (vědomí
možnosti a srozumění). Naproti tomu o vědomou nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku] jde tehdy, pokud pachatel sice ví, že svým jednáním může porušit
či ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. O případ nevědomé
nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] jde, pokud pachatel ani neví,
že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ač
o tom vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům vědět měl a mohl (srov. Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck,
2012, zejména str. 202 a násl.; Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vyd.
Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 179 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo
hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vyd. Praha: Leges, 2016, str. 222 a
násl.).
32. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá
skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění
založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním
kryty (viz shora). Již shora v posouzení, zda byl naplněn znak jednání,
Nejvyšší soud uvedl skutková zjištění soudů nižších stupňů o způsobu provedení
činu. Na zavinění lze vedle vyjádření obviněného usuzovat též z objektivního
průběhu činu. Lze souhlasit se soudy nižších stupňů i se státním zástupcem, jak
to učinil ve vyjádření k dovolání, že v daném případě není pochyb o úmyslu
obviněné způsobem uvedeným v § 252 odst. 1 tr. zákoníku porušit zájem chráněný
tímto ustanovením tím, že bude provozovat výherní hrací přístroje bez povolení.
Způsob provedení činu v podobě záměrného kamuflování hraní na těchto
přístrojích tím, že jde o klubovou záležitost a nikoli o hraní běžných
zákazníků baru, zcela jasně dokládá míru viny obviněné, která si jako zkušená
provozovatelka barů, v nichž i dříve měla výherní hrací přístroje umístěné a z
toho důvodu byla též správními orgány kontrolována, byla velice dobře vědoma
toho, že provozuje tato zařízení bez povolení, které k jejich provozování mít
musí. V daném případě skutečně může jít jen o úmysl přímý, neboť obviněná o tom
věděla, znala veškeré potřebné skutečnosti, takže si byla též vědoma toho, že
provozováním takových zařízení bez povolení nutně naplní veškeré znaky
předmětného trestného činu. Věděla tak, že nutně poruší zájem společnosti na
regulaci provozování těchto přístrojů (loterií a jiných podobných her). Pokud
obviněná věděla jistě, že následek nastane, nemohla jej nechtít, pokud přesto
konala zákonem popsaným způsobem (viz výše). Proto jediný možný závěr je, že
jednala s úmyslem přímým. To ostatně vyplývá i ze skutkové věty výrokové části
rozsudku soudu prvního stupně. Nedůvodná tak byla i námitka obviněné ohledně
nedostatečného popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině. Ze skutkové věty
výroku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že obviněná provozovala 7 výherních
hracích přístrojů, ač k jejich provozování neměla platné oprávnění a ač si byla
vědoma, že je tím podmíněno.
33. Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněnou v dovolání vznesené námitky,
že nebyl naplněn znak provozování loterie nebo podobné sázkové hry, resp. že
nejednala úmyslně, neboť absentovala volní složka zavinění, sice lze podřadit
pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak
tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
34. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání obviněné I. K. je i přes svůj formálně správný odkaz na
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu zjevně
neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítl dovolání obviněné, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu