Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Zuzany Rejmonové, zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2024, č. j. 77 A 54/2022-71, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se obrátila na Západočeskou univerzitu v Plzni se žádostí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice získaného studiem v bakalářském oboru Právo na nestátním vzdělávacím zařízení vysokoškolského vzdělání "Moskevský institut podnikatelství a práva" ve městě Moskva, Ruská federace, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o.
2. Západočeská univerzita v Plzni jako správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím žádost zamítla. Odvolání stěžovatelky následně zamítl vedlejší účastník (rozhodnutí ze dne 5. 10. 2018, č. j. MSMT-32047/2018-2). Rozsudkem ze dne 30. 12. 2020, č. j. 30 A 310/2018-67 ("první rozsudek"), Krajský soud v Plzni ("krajský soud") rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, neboť shledal správní žalobu částečně důvodnou. V tento okamžik se řízení ve věci původní žádosti stěžovatelky "rozdělilo" do dvou linií. V první, po vydání prvního rozsudku krajského soudu, kterým zrušil správní rozhodnutí vedlejšího účastníka, rozhodoval vedlejší účastník znovu o odvolání stěžovatelky, kterému vyhověl a zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání. Ten následně (svým druhým) rozhodnutím ze dne 17. 2. 2022, č. j. ZCU 003568/2022, žádost znovu zamítl. Po opětovném odvolání stěžovatelky vedlejší účastník (svým v pořadí třetím) rozhodnutím ze dne 26. 7. 2022, č. j. MSMT-32047/2018-14, odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka i toto třetí rozhodnutí o odvolání napadla žalobou (sp. zn. 77 A 54/2022).
3. Ve druhé linii pak souběžně rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti vedlejšího účastníka proti prvnímu rozsudku krajského soudu a rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 As 100/2021-18, první rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně tedy podruhé rozhodoval krajský soud (rozsudek ze dne 17. 7. 2024, č. j. 30 A 310/2018-157), který vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu proti (prvnímu) rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 5. 10. 2018, č. j. MSMT-32047/2018-2, zamítl. Po novém posouzení věci totiž shledal, že stěžovatelka neabsolvovala zahraniční studium uznatelné podle jmenovaných ustanovení zákona o vysokých školách, resp. Lisabonské úmluvy. Nestudovala mimo Českou republiku (sama uvedla vysokou školu Mezinárodní institut podnikatelství a práva se sídlem Ohradní 1366, Praha 4). Krajský soud uzavřel, že se správními orgány sice obsáhle polemizovala, vlastní věrohodnou verzi reality, která by byla opačná, však nenabídla.
4. V důsledku zrušení prvního rozsudku Nejvyšším správním soudem však došlo k tzv. obživnutí (prvního) rozhodnutí vedlejšího účastníka, které bylo prvním rozsudkem zrušeno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, publikováno pod č. 1255/2007 Sb. NSS). Jelikož následná žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta (rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 7. 2024, č. j. 30 A 310/2018-157), nastala situace, kdy současně existovala dvě nevyhovující správní rozhodnutí o odvolání (první a třetí), která se týkala jediné žádosti stěžovatelky.
5. Nejvyšší správní soud připomenul vlastní judikaturu (rozsudek ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015-41), podle které jsou-li v téže věci vydána dvě správní rozhodnutí v důsledku kasace pravomocného zrušujícího rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem, může správní orgán zrušit později vydané správní rozhodnutí v přezkumném řízení pro rozpor s právním principem non bis in idem, popřípadě s § 48 odst. 2 správního řádu. Ze stejných důvodů může později vydané správní rozhodnutí zrušit také soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Tak tomu bylo i nyní, když krajský soud napadeným rozsudkem zrušil posledně vydaná správní rozhodnutí (tzn. třetí + správní rozhodnutí I. stupně), neboť jimi bylo rozhodováno ve věci již vyřešené předchozím správním rozhodnutím o odvolání, které mezitím obživlo a pravomocně vyřešilo výsledek řízení o žádosti stěžovatelky. Krajský soud uvedl, že důvodem pro zrušení správních rozhodnutí nebyla důvodnost žalobních námitek stěžovatelky, nýbrž procesní situace a nesoulad těchto rozhodnutí s právním principem non bis in idem. Stěžovatelka tudíž nebyla věcně úspěšná, krajský soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
6. Stěžovatelka nejprve velmi podrobně popsala průběh řízení, která předcházela podání ústavní stížnosti. Nyní napadá pouze výrok, kterým krajský soud rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v řízení sp. zn. 77 A 54/2022, završujícím první linii původní věci. Postup soudu stěžovatelka považuje za svévolný, neboť se považuje za plně úspěšnou. Namítá, že krajský soud rozhodl podle výsledku jiného řízení, což je v rozporu nejen s § 60 odst. 1 soudního řádu správního, který takový postup neumožňuje, ale i v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
7. Postup krajského soudu ve vztahu k náhradě nákladů řízení považuje za natolik excesivní, že odůvodňuje zásah Ústavního soudu bez ohledu skutečnost, že se jedná "pouze" o náhradu nákladů řízení a bez zřetele k částce, která by měla být stěžovatelce přiznána. Jedná se totiž o evidentní svévoli a schválnost krajského soudu.
8. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť jím bylo zasaženo do jejích základních práv zajištěných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
9. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud není vrcholem jejich soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), proto není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti.
11. Princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, na které se vztahují požadavky spravedlivého procesu, opakovaně vyložil, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Obdobně Ústavní soud nahlíží na věci bagatelního rázu.
12. Ústavní soud dodává, že v případech rozhodování o nákladových výrocích či o bagatelních věcech je jeho zdrženlivost dána i okolností, že proti nim není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů. Nic takového však v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.
Krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že důvody vedoucí ke zrušení rozhodnutí správních orgánů nespočívaly v důvodnosti jejích námitek, a proč ji nepovažuje v řízení za věcně úspěšnou, což krajský soud při rozhodování o nákladech řízení upřednostnil před jejím formálním úspěchem. V tomto hodnocení se stěžovatelka s krajským soudem rozchází, avšak to samo o sobě nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Nadto i sama stěžovatelka připouští možnost o nákladech řízení se stejným výsledkem rozhodnout postupem dle § 60 odst. 7 soudního řádu správního, a není tak zřejmé, z čeho dovozuje pro ni příznivější výsledek, rozhodoval-li by krajský soud o nákladech řízení nově.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, porušena nebyla. Krajský soud svůj závěr, proč za popsaných okolností zvolil konkrétní řešení, dostatečným způsobem odůvodnil, v jeho postupu nelze spatřovat ani extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné právní úpravy a ani prvky libovůle. Ústavní soud současně neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci případu týkajícího se pouze rozhodování o nákladech řízení.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu