Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CRYFIN Investments s.r.o., sídlem Chudenická 1059/30, Praha 10, zastoupené Mgr. Jakubem Štilcem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 250/2023-94 ze dne 23. 8. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 14/2023-69 ze dne 29. 5. 2023, za účasti Městského soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FPF Estate a.s., sídlem Sokolovská 1608/66, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka podala žalobu vůči společnosti FPF Estate a.s., vedlejší účastnici. Spolu s touto žalobou podala i žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu.
2. Svou žádost nejprve stěžovatelka odůvodnila jen velmi obecně. Jako důvod osvobození uvedla nezákonné zajištění peněžních prostředků na jejích bankovních účtech ze strany orgánů činných v trestním řízení, avšak bez bližšího rozvedení či přiložení jakýchkoli příloh. Soudu toliko sdělila, že nemá dostatek jiných disponibilních peněžních prostředků k úhradě soudního poplatku. K výzvě na doplnění odůvodnění žádosti stěžovatelka detailně popsala, že usneseními Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru výnosů a praní peněz, 1. oddělení (dále jen "policie") ze dne 11. 3. 2022 a ze dne 8. 4. 2022 byly podle § 79a trestního řádu zajištěny její peněžní prostředky na jejích bankovních účtech. Proti těmto usnesením podala stěžovatelka stížnosti. K doplnění žádosti o osvobození od soudních poplatků stěžovatelka zaslala i uvedená usnesení, avšak v částečně anonymizované podobě s tím, že důvodem částečné anonymizace je ochrana práv třetích osob. Předložila i prohlášení, ve kterém sdělila výši příjmů za poslední tři zdaňovací období, prohlášení, že nevlastní žádné nemovité věci ani žádné jiné movité věci větší hodnoty, sdělila zůstatek na (policií zajištěných) účtech, označila všechny své pohledávky a prohlásila, že nemá žádné jiné příjmy.
3. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl, že se stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Svůj závěr odůvodnil tím, že na základě předložených tvrzení a dokladů nebylo možné zjistit aktuální výši příjmů a výdajů stěžovatelky. Nedoložila aktuální daňové přiznání za rok 2021 (ani jinou aktuální kalkulaci příjmů a výdajů), či žádost o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání. Podle daňového přiznání z roku 2020 měla stěžovatelka aktiva ve výrobcích a zboží, avšak jak s tímto majetkem naložila již neuvedla; ve formuláři pouze uvedla, že žádný majetek větší hodnoty nemá. Obvodní soud konstatoval, že se mu (majetkové) poměry stěžovatelky nepodařilo zjistit také z důvodu (částečné) anonymizace předložených rozhodnutí, neboť na jejich základě nemohl tyto ověřit a učinit relevantní závěr.
4. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že stěžovatelka k žádosti nedoložila své objektivní majetkové poměry důvěryhodným způsobem a neprokázala jí nezaviněnou objektivní neschopnost zaplatit soudní poplatek. Uvedl, že bylo volbou stěžovatelky, že se rozhodla (formou anonymizace) chránit třetí osoby, avšak s tím musí nést odpovědnost za to, že soudu důvěryhodně svou situaci a své poměry neobjasnila. Pokud stěžovatelka namítala, že vše podstatné pro rozhodnutí soudu anonymizováno nebylo, uvedl odvolací soud, že se jedná o podsouvání toho, jaké skutečnosti jsou pro soud podstatné. Tento postup jde přitom nad rámec procesního postavení stěžovatelky.
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že jí osvobození od soudního poplatku nepřiznaly. Také v ústavní stížnosti uvádí, že po částečné anonymizaci jsou z předložených usnesení policie tvrzené skutečnosti o nemožnosti stěžovatelky nakládat s jejím jediným významným majetkem zřejmé, a jedná se tedy o objektivní nemožnost uhradit soudní poplatek. Soudy podle jejího názoru neodůvodnily, jaké rozhodné skutečnosti nemohly kvůli částečné anonymizaci zjistit.
6. Stěžovatelka uvedla, že obecné soudy jí nepřiznáním osvobození od placení soudního poplatku za situace, kdy byla dána objektivní nemožnost jej uhradit, fakticky odepřely přístup k soudu, a odkázala na nálezy sp. zn. I. ÚS 1060/18 ze dne 23. 10. 2018 a sp. zn. II. ÚS 2112/17 ze dne 20. 2. 2018, kde Ústavní soud objektivní nemožnost zaplatit soudní poplatek zohlednil.
7. V neposlední řadě stěžovatelka uvádí, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu i tím, že neodůvodnily, proč se v nynější věci odchýlily od jiných stěžovatelkou doložených rozhodnutí jiných okresních soudů v obdobné věci, ve kterých bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. K problematice náhrad nákladů řízení, do níž spadá i rozhodování o soudních poplatcích, se Ústavní soud obecně staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení příslušných napadených výroků přistupuje pouze výjimečně. Opakovaně konstatuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů i s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (k tomu srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000).
11. Ústavnímu soudu tak v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti žádosti o osvobození placení soudních poplatků dospěly. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob chráněných "jednoduchým" neústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, respektive mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 či sp. zn. I. ÚS 444/18 ze dne 22. 6. 2021).
12. Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nezaložila porušení stěžovatelčiných základních práv, respektive zda se odůvodnění těchto rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad § 138 odst. 1 občanského soudního řádu.
13. V souladu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu má předseda senátu možnost - jsou-li proto dány důvody - osvobodit účastníka řízení (částečně či zcela) od povinnosti platit stanovený soudní poplatek. Toto oprávnění soudu nespočívá plně v diskreci rozhodujícího soudce, neboť musí být - jako každé jiné soudní rozhodnutí - vždy prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení.
14. Vzhledem k okolnostem posuzované věci musí Ústavní soud v prvé řadě zjišťovat, zda obecné soudy napadenými usneseními neporušily uvedenou zásadu zákazu libovůle, tedy zda nedůvodně, případně způsobem, jenž odporuje ústavnímu pořádku, neuplatnily na stěžovatelku kritéria, jež z § 138 odst. 1 občanského soudního řádu nevyplývají, respektive ústavně konformním výkladem vyplývat nemohou.
15. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2023 Ústavní soud uvedl, že ze zákonné dikce § 138 odst. 1 občanského soudního řádu je zřejmé, že jedním z určujících kritérií, na základě kterých soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení na osvobození od soudního poplatku, je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud zde objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, že se jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Pro úplné osvobození od soudního poplatku pak přistupuje ještě nezbytnost splnění další kumulativní podmínky v podobě existence zvlášť závažných důvodů.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu tím, že jí soudy nepřiznaly (ani částečné) osvobození od soudních poplatků, třebaže podle ní byly dány důvody objektivní neschopnosti soudní poplatek zaplatit. S tímto závěrem se ovšem Ústavní soud neztotožňuje a uvádí, že právě existence objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek byla předmětem dokazování.
17. Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud i městský soud náležitým způsobem - logicky a srozumitelně - vysvětlily, proč v posuzované věci nemají za prokázané, že by na straně stěžovatelky existovaly důvody objektivní neschopnosti soudní poplatek zaplatit. Uvedly, že dostatečným způsobem nemohly zjistit (nejen majetkové) poměry stěžovatelky, a to zejména z důvodu (částečné) anonymizace usnesení policie. Skutková zjištění obecných soudů proto nelze považovat za extrémně rozporná s jejich následnými právními závěry. Obvodní soud srozumitelně vysvětlil, že důvodem nepřiznání osvobození od placení soudního poplatku je skutečnost, že stěžovatelka nepředložila soudu úplné informace a neprokázala tak své celkové (nejen majetkové) poměry. Břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují žadatele. Stěžejním tvrzením stěžovatelky bylo to, že došlo k zajištění jejích účtů ze strany policie. K tomu Ústavní soud uvádí, že sdílí závěry obvodního soudu, že předložená rozhodnutí policie byla anonymizována takovým způsobem, že z nich není dostatečným způsobem seznatelné, k jakým skutečnostem v řízení došlo. Obvodní soud proto nemohl stěžovatelkou namítaný stav objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek vůbec dovodit.
18. Závěry stěžovatelky nemohou podpořit ani jí odkazované nálezy sp. zn. I. ÚS 1060/18 a sp. zn. II. ÚS 2112/17 , neboť v těchto věcech se jednalo o objektivní nemožnost nakládat se svým celkovým majetkem, kterou stěžovatelé před obecnými soudy prokázali. Z nyní napadených rozhodnutí ovšem vyplývá, že stěžovatelka obecným soudům nepředložila úplné informace o svých majetkových poměrech. Nemohly proto ani přistoupit na závěr, že jediný majetek stěžovatelky je na účtech, které byly zajištěny na základě citovaných usnesení policie. Nálezy, na které odkazuje stěžovatelka, pracují se stavem, kdy byla objektivní nemožnost zaplatit soudní poplatek nesporná. Namítané porušení práva na soudní ochranu v rozsahu této námitky stěžovatelky Ústavní soud proto neshledal.
19. Porušení základních práv a svobod stěžovatelky nemůže založit ani skutečnost, že soud, třebaže mohl mít pochybnosti o poměrech stěžovatelky, nepřistoupil k další výzvě na doplnění žádosti o osvobození od placení soudních poplatků a nesplnil tak poučovací povinnost ve smyslu § 5 občanského soudního řádu. Ústavní soud připomíná, že smyslem poučovací povinnosti podle § 5 téhož zákona není poskytnout kompletní návod, jak má v řízení účastník jednat, aby dosáhl žádaného účinku, nýbrž odstranění případné nepřiměřené tvrdosti v situacích, kdy by účastník řízení pro nedostatek procesněprávních znalostí mohl utrpět újmu na svých právech (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2212/19 ze dne 30. 7. 2019). Stěžovatelka ovšem zřejmě, jak vyplývá z jejích celkových poměrů, není právním laikem a o nutnosti předložit své celkové poměry byla soudem poučena. Ústavní soud proto konstatuje, že k nepřiměřené tvrdosti z důvodu nedostatku procesněprávních znalostí nedošlo.
20. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu i tím, že v obdobných věcech jiné soudy téměř shodným žádostem o osvobození od placení soudních poplatků vyhověly. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelce lze přitakat, že se soudy jí předloženými rozhodnutími v jiných - avšak skutkově obdobných - věcech zabývaly pouze do té míry, že pro ně nejsou závazná. Výslovně se jejich obsahem nezabývaly. Lze jí přisvědčit i v tom, že by vypořádání této argumentace mohlo být konkrétnější, avšak v rámci celkové povahy řízení toto samo o sobě neústavnost napadených usnesení nezpůsobuje. Obecné soudy totiž rozhodují o osvobození od soudního poplatku v každém jednotlivém případě na podkladě konkrétní žádosti účastníka řízení, přičemž posouzení naplnění uvedeného institutu je vázáno pouze na danou věc a konkrétní uplatňované právo (viz k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 1070/23 ze dne 11. 7. 2023 či sp. zn. III. ÚS 1667/23 ze dne 27. 9. 2023). Ústavní soud doplňuje, že se v předložených rozhodnutích nejednalo o posuzování žádostí o osvobození od placení soudních poplatků přímo stěžovatelky, ale šlo o obchodní společnosti od ní odlišné. Soudy proto nevycházely ze stejných (majetkových a ekonomických) poměrů. Ani tato námitka proto nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
21. V nynější věci obecné soudy naopak zjevně přihlédly k tomu, že stěžovatelka nepředložila veškeré informace o svých (majetkových) poměrech. Tento závěr stěžovatelce náležitým způsobem, jak je rozvedeno výše, odůvodnily. Lze sice souhlasit se stěžovatelkou, že vypořádání této námitky mohlo být ze strany obecných soudů důkladnější, zejména odlišení skutkového stavu v jiných věcech, respektive odůvodnění odlišného právního názoru, nicméně jak je uvedeno výše, soud je vázán v dané věci a na konkrétní uplatňované právo.
22. Ústavní soud proto uzavírá, že postup obecných soudů nepředstavuje případ vybočení z rámce vymezeného principy spravedlnosti, ve kterém by Ústavní soud musel kasačně zasáhnout, a její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu