Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. U., 2) M. U., 3) N. U. a 4)
I. O., všech zastoupených Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2017 č. j. 6 To 53/2017-540, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jímž dle jejich tvrzení došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 T 26/2016 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. 6 T 29/2016-473 byl P. K. (dále jen "odsouzený") uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit stručně řečeno tak, že jako řidič motocyklu na čtyřpruhé pozemní komunikaci v důsledku překročení povolené rychlosti nejméně o 22 km/h a jízdy v nesprávném jízdním pruhu čelně narazil do P. U. (dále jen "poškozený"), rodinného příslušníka stěžovatelů, který na místě zemřel. Za uvedené jednání byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců, a trest zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) na dobu 22 měsíců. Dále soud odsouzenému stanovil povinnost zaplatit náhradu škody zdravotní pojišťovně a prvnímu stěžovateli. Konečně stanovil odsouzenému povinnost nahradit rodinným příslušníkům poškozeného nemajetkovou újmu, a to konkrétně prvním dvěma stěžovatelům (rodičům poškozeného), každému 385 000 Kč, třetí a čtvrté stěžovatelce (babičky poškozeného), každé 137 500 Kč, a M. U. (bratrovi poškozeného) 247 500 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že protiprávně jednal i poškozený. Ten se před vstupem do vozovky nepřesvědčil, že může bezpečně přejít (nenacházel se na přechodu). Překonal přitom svodidla a do vozovky neměl vůbec vstupovat. Soud proto dospěl k závěru o spoluzavinění obou účastníků střetu, přičemž poškozenému přisoudil zavinění v míře 45 %. Z toho důvodu byly výše uvedeným způsobem pokráceny kompenzace za zásah do osobnostních práv pozůstalých.
3. Proti uvedenému rozsudku podal odsouzený odvolání a stěžovatelé se pak odvolali proti výroku o náhradě újmy. Na základě podaných odvolání krajský soud napadený rozsudek zrušil a sám nově rozhodl tak, že odsouzeného uznal vinným ze spáchání totožného skutku, kvalifikovaného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, a trest zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) na dobu jednoho roku.
Dále krajský soud změnil výrok o náhradě škody, a to především tak, že odsouzenému uložil zaplatit rodičům poškozeného každému 200 000 Kč a bratrovi a babičkám poškozeného každému 140 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Krajský soud dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že prvotní a hlavní příčinou nehody bylo jednání poškozeného. Chodec vstoupil do vozovky, aniž se správně přesvědčil o bezpečnosti takového jednání, a navíc se ve vozovce zastavil (toto tvrzení obhajoby se nepodařilo vyvrátit).
I když měl v důsledku nedovolené rychlosti motocyklu obtíže odhadnout jeho rychlost, měl v pochybnostech zůstat stát na krajnici. Protiprávní jednání poškozeného vyhodnotil odvolací soud jako porušení povinností kvalitativně vyšší úrovně, bez něhož by k nehodě nemohlo dojít. Míru spoluzavinění poškozeného tak stanovil na 60 %. Na rozdíl od okresního soudu však krajský soud nevyhodnotil jako porušení právních povinností překonání svodidel ze strany poškozeného. V odůvodnění výroku o náhradě škody odkázal odvolací soud na svá starší rozhodnutí (sp. zn. 6 To 370/2014 a 6 To 404/2015) a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, stanovující kritéria pro určení výše kompenzace nemajetkové újmy.
Poškození dle soudu prokázali nepatrně vyšší kvalitu a intenzitu vztahu k zemřelému. Jako vztah výrazně vyšší kvality by mohl krajský soud vyhodnotit situaci ekonomické závislosti pozůstalých nebo odkázanost na poškozeného výchovou, apod. Zároveň soud v tomto směru nezjistil žádné negativní skutečnosti k osobě odsouzeného. Jako základní částku, v souladu se starší judikaturou, stanovil soud částku 500 000 Kč u rodičů a 350 000 Kč u ostatních stěžovatelů, jež pokrátil o 60 % podle míry zavinění poškozeného.
Zároveň se soud neztotožnil s argumentací stěžovatelů, že není namístě výše uvedenou judikaturu aplikovat, neboť má odporovat nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14
. Dle krajského soudu jsou všechny zmíněné judikáty v souladu.
4. Krajský soud dle stěžovatelů pochybil při hodnocení důkazů, když jako prvotní a hlavní příčinu nehody označil jednání poškozeného. Soud dospěl k závěru, že poškozený se ve vozovce zastavil, aniž by to potvrzoval jediný důkaz (kromě výpovědi obžalovaného). Uvedené závěry považují stěžovatelé za svévolné, a tudíž porušující jejich právo na spravedlivý proces. Závěr o zastavení poškozeného ve vozovce neodpovídá poznatkům ze znaleckého posudku. Navíc bylo zjištěno, že obžalovaný, pohybující se nedovolenou rychlostí, na chodce vůbec nereagoval (bržděním, pokusem o úhyb, apod.). Přitom soud zcela ignoroval, že obžalovaný se v okamžiku střetu nacházel v levém jízdním pruhu, aniž by k tomu měl zákonný důvod. Pokud by jel v pravém jízdním pruhu, ke střetu by (podle výpočtů znalců) nikdy nedošlo. Možnost zabránění střetu měl ovšem podle znaleckých posudků obžalovaný i v levém jízdním pruhu (a to dokonce i ve velmi nepravděpodobném případě zastavení poškozeného ve vozovce), kdyby dodržel povinnost omezení rychlosti. O zavinění poškozeného tedy nemůže být dle stěžovatelů řeč.
5. Za nesprávný pak stěžovatelé označují právní názor odvolacího soudu v tom směru, že poškozený měl, v případě pochybností ohledně možnosti přejít vozovku, zůstat stát u krajnice. V tomto směru se odvolací soud nevypořádal s námitkami stěžovatelů, že každý účastník silničního provozu se může oprávněně spoléhat na dodržování dopravních předpisů ze strany ostatních účastníků. Bez této zásady by v dopravě zavládl naprostý chaos. Podle závěrů znalce byl v okamžiku přecházení na hranici bezpečného přecházení (s ohledem na viditelnost motocyklu), avšak nemohl rozpoznat, zda jede rychlostí povolenou či vyšší, a v jakém jízdním pruhu se nachází. Legitimně však mohl očekávat, že odsouzený dodržuje dopravní předpisy, a tedy se pohybuje dovolenou rychlostí a v pravém jízdním pruhu. Za takové situace přecházením vozovky poškozený nikoho neohrožoval.
6. V návaznosti na uvedené soud rovněž nesprávně určil výši kompenzace nemajetkové újmy. Zatímco okresní soud správně zohlednil nadstandardní rodinný vztah poškozeného k jeho rodičům, a prožití velmi traumatické události, kdy oba rodiče viděli bezvládné tělo poškozeného na vozovce (místo nehody bylo blízko jejich rodinného domu), krajský soud bez dalšího dokazování pouze dovodil, že stěžovatelé měli pouze nepatrně vyšší kvalitu a intenzitu vztahu k poškozenému. K traumatu rodičů se nevyjádřil vůbec a ve zbytku odkázal na svá starší rozhodnutí z řízení, jejichž účastníky stěžovatelé (ani jejich zmocněnec) nebyli. Poškození při výpočtu nemajetkové újmy vycházeli z odborné literatury, popisující rozhodující kritéria pro rozhodování o zásahu do rodinného života v případech úmrtí (zvláště mezi rodiči a dětmi). Nezohledněn zůstal i odmítavý postoj odsouzeného. Krajský soud tato rozhodující kritéria dostatečně neuvážil, pročež postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatelé měli v trestním řízení postavení poškozených a se svými nároky byli částečně odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V takové situaci Ústavní soud není zásadně povolán zasahovat do postupu trestních soudů. Důvodem pro vyhovění ústavních stížností poškozených, brojících proti postupu soudů v trestním řízení, bývá zpravidla porušování jejich procesních práv (srov. např. nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), anebo posouzení nároku, který je uplatnitelný toliko v trestním řízení [srov. např. nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14
(N 38/76 SbNU 515)]. Zevrubné posouzení postupu, jímž byli poškození odkázáni do občanskoprávního řízení, však Ústavní soud zásadně odmítá, neboť k naplnění smyslu ochrany majetkových práv poškozených může dojít právě až v tomto řízení [srov. např. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16
(345/2017 Sb.)]. Do samotných závěrů stran (ne)přiznání nároku na náhradu škody tak Ústavní soud zasahuje zcela výjimečně, kdy vedle porušení práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny shledal zároveň zásadní porušení jiného práva, například práva na rodinný život v důsledku neústavní interpretace předpisů upravujících rozsah tzv. rodičovské odpovědnosti [srov. zejména nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15
(N 214/79 SbNU 443)]. Žádná taková výjimečná okolnost však v daném případě nebyla zjištěna.
10. V dané věci se spornou jeví otázka právních povinností účastníků dopravního provozu a hodnocení zjištěných důkazů ohledně průběhu nehody. Jde-li pak o skutkové otázky, tyto Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat, nejsou-li závěry obecných soudů projevem tzv. extrémního rozporu. Relevantní právní ustanovení pak spadají do výkladu dopravních předpisů, a tedy oblasti právní regulace, nacházející se mimo dosah ústavního práva v mnohem větší míře než například výše zmíněná úprava vztahů mezi rodiči a dětmi.
Přestože Ústavní soud může dát stěžovatelům za pravdu, že napadené rozhodnutí krajského soudu vykazuje určité procesní a formální nedostatky [kupříkladu není z odůvodnění rozsudku zřejmé, jaké stanovisko zaujal k názoru stěžovatelů (opřeného o judikaturu Nejvyššího soudu), dle nějž mohl poškozený legitimně očekávat, že se odsouzený bude nacházet v druhém jízdním pruhu a bude dodržovat rychlost)]. Ty však nedosahují dle Ústavního soudu takové intenzity, aby byl namístě kasační zásah do pravomocně ukončeného trestního řízení, s ohledem na to, že závěry krajského soudu o míře zavinění účastníků dopravní nehody nelze považovat za extrémně rozporná, tedy takové, že by jeho skutkové závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257). O takový případ však v posuzované věci nejde.
11. Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzované věci byly hlavní účely trestního řízení již naplněny, a to včetně (byť jen částečného) majetkového odškodnění stěžovatelů, jakožto pozůstalých. To považuje Ústavní soud za jednu z rozhodujících skutečností, neboť stěžovatelé nejsou pro účely vedení případného občanskoprávního řízení ponecháni bez nezbytných peněžních prostředků. Ústavní soud tedy neshledal v postupu a závěrech krajského soudu takový zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, který by mohl vést ke kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu ještě před případným průběhem sporného občanskoprávního řízení, jehož jediným posláním bude důkladně posoudit podíl odpovědnosti jednotlivých osob, bez aplikace zásady in dubio pro reo, která trestní soudy v jejich rozhodování nutně omezuje.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu