Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kramného, zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Vodní 5178, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 1 To 355/2014 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. 8 Nt 610/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor obecné kriminality) usnesením ze dne 18. 2. 2014 č. j. KRPT-165953-427/TČ-2013-070071 podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku.
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 8 Nt 25/2014 podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) tr. řádu stěžovatele vzal do vazby a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 1 To 116/2014 instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodnou zamítl.
Okresní soud v Karviné poté v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvod vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu u něj nadále trvá, podle § 71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib stěžovatele nepřijímá a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se dohled probačního úředníka nestanoví.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti označenému usnesení Okresního soudu v Karviné podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel zdůrazňuje, že podle MUDr. Marka Dokoupila pouze vzhledem k okolnostem, za kterých smrt obou žen nastala, ji lze považovat za smrt násilnou. Úmrtí v důsledku srdečního selhání po zásahu elektrickým proudem představuje diagnosu per exclusionem, po vyloučení intoxikace léky nebo čistícími prostředky. Histologický nález je přitom podle stěžovatele charakteristický pro jakoukoli ischemii srdce, kardiomyopatii apod. Zpráva vyhotovená lékařem - patologem Walid Muhamad Nagi v Egyptě nevylučuje, že k úmrtí došlo na základě jedovaté látky, která nebyla nalezena.
Podle stěžovatele prováděné důkazy neustalují skutkový děj podávaný výrokovou částí usnesení o zahájení trestního stíhání, ba naopak, postupně jej vyvracejí. Ani jeden nelze označit za důkaz přímý či důkaz usvědčující, z žádného nelze dovodit motiv tvrzeného jednání, a absentuje stránka subjektivní; obecné soudy tyto skutečnosti nechaly netečnými, čímž porušily zásadu presumpce neviny.
Stěžovatel též uplatňuje výhrady vůči znaleckému posudku Prof. Ing. Karla Sokanského, CSc., a to jak v rovině formální, tak rovněž obsahové, neboť vychází z technické situace rozvodů a jištění spotřebičů typického pro podmínky v České republice, a nikoli v Egyptě. Jde o pouhou kondicionální interpretaci, bez skutkových nálezů a protokolů o ohledání místa činu, stop a fotografií atd., která nepostačuje pro ustanovení závěrů na úrovni znaleckého výroku a odůvodnění s tak závažnými následky.
Stěžovatel konečně připomíná, že vždy spolupracoval s Policií ČR, a to i v současné době, není osobou vykořeněnou z prostředí své rodiny a svých známých, má zaměstnání s nadprůměrnou mzdou, jakož i svůj byt, a nemá sociální ani ekonomické vazby v zahraničí. Neexistuje žádný důkaz, a to ani v rovině domněnky, že by se vyhýbal trestnímu stíhání, že by uprchnul z České republiky (v období svého pobytu v Egyptě usiloval o návrat do České republiky) či že by se skrýval. Spíše opak je pravdou, sám chce znát pravdu o úmrtí manželky a dcery, a je v jeho zájmu s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zpravidla pouze tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)], resp. když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li jimi vydané rozhodnutí odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 161/04 ze dne 13. 5. 2005).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení tr. řádu.
Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících uvalení vazby ve smyslu § 67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 tr. řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
Oproti tomu Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 tr. řádu).
Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí, zejména dle § 134 odst. 2 tr. řádu, obstojí, a to v nezbytném rozsahu ohledně odůvodnění trvání důvodů vazebního stíhání stěžovatele [§ 67 písm. a) tr. řádu], a nepochybily, jestliže shledaly existenci důvodu vazby stanoveného § 67 písm. a) tr. řádu.
Ke zjištěním odvíjejícím se z důkazů nepřímých se patří předznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. řádu postačující.
Obecným soudům lze přisvědčit, že jde o důkazně složitou věc s výrazným mezinárodním aspektem, kterou dosud nebylo možné ukončit z objektivních důvodů, jestliže bude nutné přistoupit k doplnění znaleckých posudků. Konstatovaly, že ve věci je nezbytné pokračovat v režimu mezinárodně právní pomoci k zajištění dokumentace o místu činu, k dodatečnému jeho ohledání, zaměřené na vybavení příslušného hotelového pokoje a provedení potřebných elektroměření. Již odtud vyplývá, že si rozhodující soudy byly vědomy skutkových východisek znaleckého posudku Prof. Ing. Karla Sokanského, CSc. (obor elektrotechnika, odvětví elektrotechnika, specializace silnoproud) a že se s odpovídajícími výhradami na argumentovaném základě vypořádaly.
Stojí za zmínku, že stanovení příčiny úmrtí znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a toxikologie, se neodvíjelo výhradně ze - stěžovatelem kritizované - diagnosy per exclusionem, nýbrž i z dalších specifikovaných zjištění charakteristických pro úmrtí v důsledku zásahu elektrickým proudem. Obecné soudy tedy vycházely z důkazů dosud dostupných, včetně dokazování znaleckého.
Proto Ústavní soud o ní rozhodl (mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků) tak, že ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu