Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Doubka, zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2025 č. j. 3 As 187/2023-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a byla mu podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatele vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 11. 10. 2022 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Vedlejší účastník dospěl k závěru, že spolek Share CAR!, který je evidovaný v rejstříku silničních vozidel jako provozovatel vozidla, je tzv. virtuálním provozovatelem a skutečným provozovatelem je stěžovatel. Evidovaný stav je pouze důsledkem jeho snahy vyhnout se deliktní odpovědnosti provozovatele. Jednání stěžovatele vyhodnotil vedlejší účastník jako zneužití práva. Z těchto důvodů pak prvostupňový orgán nepochybil, když vedl řízení se stěžovatelem jako s vlastníkem vozidla, kterého klasifikoval jako "skutečného provozovatele vozidla".
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2023 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud konstatoval, že vedlejší účastník oproti zákonné úpravě zaměnil subjekt přestupku s poukazem na zásadu zneužití práva. Stěžovatel tak provozovatelem vozidla v době spáchání přestupku nebyl.
4. Vedlejší účastník podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl pro nepřijatelnost a rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") ve spojení s § 120 s. ř. s. Ve věci přitom neshledal okolnosti zvláštního zřetele hodné, jež by odůvodňovaly mimořádné přiznání nákladů řízení žalobci ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021 č. j. 9 Azs 32/2021-32.
5. Stěžovatel namítá, že do práva na zákonného soudce bylo zasaženo tím, že o otázce nákladů řízení, která je Nejvyšším správním soudem konstantně vykládána určitým způsobem, rozhodl třetí senát rozdílně, aniž by byla věc předložena rozšířenému senátu. Ostatní senáty rozhodují tak, že v případě, že je kasační stížnost žalovaného úřadu odmítnuta pro nepřijatelnost, má procesně úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení, s odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021 č. j. 8 As 287/2020-33, část III., bod 4. Stěžovatel se tak obrací na Ústavní soud s žádostí o odstranění situace, kdy všechny senáty Nejvyššího správního soudu setrvávají na určité rozhodovací praxi, od níž se odchyluje jediný (třetí) senát. Budoucí stěžovatelé mají jistotu pouze v tom, že napadne-li jejich právní věc třetímu senátu, právo na náhradu nákladů řízení jim přiznáno nebude, a napadne-li jejich právní věc kterémukoli jinému senátu, právo na náhradu nákladů jim přiznáno bude.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. V posuzované věci stěžovatel napadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, přičemž částka náhrady nákladů řízení dosahovala tzv. bagatelní výše (což ani stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá, i když náklady řízení nevyčíslil).
11. Právní hranice bagatelnosti nemusí být při rozhodování Ústavního soudu určující, pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. Podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 27. 4. 2020
sp. zn. II. ÚS 3158/19
) může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že i výše uvedené situace vyžadují "ústavněprávní" pozadí. Projednání se tak může odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. V souladu s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí.
13. V posuzované věci stěžovatel neuvádí žádné důvody (v ústavní stížnosti ani v replice), proč by měly být následky napadeného rozhodnutí pro jeho osobu zásadní, a ani tuto skutečnost z ničeho vyvodit nelze. Přestože lze se stěžovatelem souhlasit, že v případě odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je namístě postup podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť Nejvyšší správní soud rozhoduje na základě věcného, stabilní judikaturou vytvořeného kriteriálního posouzení případu (byť zjednodušeného), absenci ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti nelze pominout. Obecné konstatování o porušení práva na zákonného soudce, odůvodněné tím, že měl třetí senát věc předložit k posouzení rozšířenému senátu, stěžovatel žádným způsobem nerozvíjí ve vztahu k individuálnímu zásahu do svých práv.
14. Ústavní stížnost má na prvním místě funkci ochrany subjektivního veřejného ústavně zaručeného práva, a teprve v důsledku této ochrany může plnit (a také plní) funkci ochrany objektivního práva, avšak z hlediska poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Na odmítnutí ústavní stížnosti tak nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele o potenciálním počtu sporů založených na rozhodování třetího senátu o nákladech řízení.
15. V posuzované věci je postup třetího senátu Nejvyššího správního soudu v rozporu s jinak jednotnou judikaturou Nejvyššího správního soudu o náhradě nákladů řízení v případě odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost a může být nezákonným, jeho ústavněprávní přesah je však značně omezený, i s ohledem na výši nákladů řízení. Odpovídá tomu i absentující ústavněprávní argumentace stěžovatele. Ústavní soud z těchto důvodů nemůže ve věci zasáhnout, je však jistě namístě, aby Nejvyšší správní soud využil dostupné nástroje k odstranění popsaného negativního stavu v podobě opakovaných odklonů jedním ze senátů od jinak jednotné judikatury tohoto soudu.
16. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu