Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jana Hubínka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013 č. j. 30 Co 494, 30 Co 495/2012-530 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 č. j. 23 Cdo 3001/2013-568, takto:
Soudce JUDr. Pavel Rychetský není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2939/14
.
Soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ustanovení § 10 odst. 1 platného rozvrhu práce navrhl IV. senátu Ústavního soudu, aby rozhodl o jeho vyloučení z projednání a rozhodování shora uvedené ústavní stížnosti. Jako důvod uvedl, že stěžovatele v dané věci zastupuje advokát JUDr. Zdeněk Krampera - partner AK RHK s. r. o. (Rychetský, Hlaváček, Krampera a spol.) se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, jejímž byl spoluzakladatelem. Přestože má již 16 let pozastaveno členství v České advokátní komoře, domnívá se, že s ohledem na tuto skutečnost by bylo možno mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a hodnocení věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Senát určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce neshledal, že by byly dány důvody pro jeho vyloučení. Za situace, kdy soudce zpravodaj má 16 let pozastaveno členství v České advokátní komoře a od 6. 8. 2003 vykonává funkci předsedy Ústavního soudu, pouhá účast na založení uvedené advokátní kanceláře podmínky ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nenaplňuje. Jiné důvody soudce zpravodaj neuvádí. Proto IV. senát Ústavního soudu rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014 č. j. 23 Cdo 3001/2013-568 zamítnuto v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok I). Ve zbylé části dovolání odmítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti zaplatit vedlejší účastnici jako náklady dovolacího řízení částku 25 120 Kč (výrok III). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že se dovolací soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně platnosti konkurenční doložky. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že vedlejší účastnice je jako advokátní kancelář dostatečně vybavena k hájení svých právních zájmů v rámci soudního řízení, a proto není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na jiný subjekt (advokáta), uvedl, že není důvodná. Na rozdíl od státních orgánů, které mají na náklady státu zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy, nelze vedlejší účastnici jako soukromé osobě upřít právo na sjednání si právního zastoupení advokátem. Nic na tom nemění ani skutečnost, že sama stěžovatelka je advokátní kanceláří. Náklady na právní zastoupení žalobkyně je proto nutné považovat za účelně vynaložené.
6. Ústavní stížnost směřuje jak proti uvedenému usnesení dovolacího soudu, tak proti jemu předcházejícímu rozsudku soudu odvolacího. Stěžovatel namítá, že konkurenční doložka je neplatná z důvodu jejího nesouladu s čl. 26 odst. 1 Listiny, protože nepřípustným způsobem omezuje jeho právo na podnikání. Po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby se zdržel výkonu své podnikatelské činnosti ve vztahu k tak široce vymezenému okruhu subjektů, zahrnujícímu téměř 370 právnických osob, které v inkriminovaném období reprezentovaly významnou část německého kapitálu v České republice, bez toho, aby bylo řádně prokázáno, že se skutečně jednalo o klienty vedlejší účastnice, a aby bylo toto rozsáhlé omezení jeho práv vyváženo adekvátní kompenzací poskytnutou ze strany vedlejší účastnice. Poskytování daňového poradenství navíc nejenže nepředstavuje její předmět podnikání, ale stěžovatel měl rovněž jen omezený přístup k jejím informacím nebo znalostem, jimiž by mohl ohrozit její podnikatelskou činnost a jež by legitimovaly takto vymezenou doložku. Jeho činnost proto nebylo možné považovat za konkurenční. Důvod neplatnosti předmětné doložky spatřuje i v její neurčitosti, resp. v jejím velmi širokém vymezení. Není pochyb, že zákaz poskytování "poradenských služeb", které lze jen stěží definovat, a předem nevymezený okruh jejich adresátů, jehož stanovení je v dispozici výlučně jedné ze smluvních stran, jsou natolik neurčitými atributy konkurenční doložky, že vylučují právo stěžovatele na svobodné podnikání, pročež jsou v rozporu s dobrými mravy.
7. Obecné soudy měly pochybit i při rozhodování o náhradě nákladů řízení, když přehlédly, že vedlejší účastnice byla jako advokátní kancelář dostatečně vybavena k tomu, aby samá hájila své právní zájmy v rámci soudního řízení. V řízení před obecnými soudy ji navíc zastupovala advokátka, která s ní trvale spolupracuje (na internetové stránce vedlejší účastnice je uvedena jako součást vedení advokátní kanceláře), v důsledku čehož na ni třeba nahlížet jako na osobu, která je v podstatě součásti závodu vedlejší účastnice. V důsledku tohoto pochybení mělo být porušeno i právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 137/2001, načež zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti, jež jsou podmínkou jejího meritorního projednání. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s právním závěrem obecných soudů ohledně platnosti konkurenční doložky, v důsledku jejíž porušení mu vznikla povinnost zaplatit vedlejší účastnici majetkový prospěch. Ústavní soud se jeho souvisejícími námitkami zabýval z toho hlediska, zda závěry obecných soudů nezakládají porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, k čemuž by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by tyto závěry bylo možné považovat za svévolné nebo v zjevném rozporu s principy spravedlnosti. Vzal přitom v úvahu, že v dané věci může být dotčeno rovněž právo stěžovatele na podnikání, jež je ústavně zaručeno v čl. 26 Listiny. Toto právo sice přímo chrání jednotlivce toliko před zásahy ze strany veřejné moci, současně však ovlivňuje výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců. V tomto směru působí jako objektivní hodnota ovlivňující výklad podústavního práva, které je proto třeba vykládat spolu se zásadou materiálního právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy tím způsobem, že z něho vyplývá povinnost obecných soudů poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže [srov. nález ze dne 11. září 2009
sp. zn. IV. ÚS 27/09
(N 200/54 SbNU 489), body 26 a 27]. V projednávané věci se o takovýto případ ovšem nejedná. Výklad příslušného smluvního ujednání, provedený obecnými soudy, stejně jako závěr o jeho platnosti, lze považovat za rozumný. Smyslem konkurenční doložky bylo zamezit tomu, aby stěžovatel poté, co mu bylo ze strany vedlejší účastnice na základě mandátní smlouvy umožněno vykonávat daňové poradenství pro její klienty, nemohl využít své postavení k tomu, aby pro ně po dobu platnosti smlouvy a jeden rok poté vykonával předmětnou činnost samostatně. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že toto omezení bylo jako celek přiměřené a tento svůj závěr náležitým způsobem odůvodnily, pak jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
12. Pokud jde o námitky směřující proti tomu, že napadenými rozhodnutími byla vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení, přestože jde o advokátní kancelář, Ústavní soud zdůrazňuje, že tato skutečnost sama o sobě nevylučuje její právo na to, nechat se v soudním řízení zastoupit svým zástupcem. Pojem "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu je třeba chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, jež buď nesouvisí s řízením, nebo je s ohledem na průběh řízení lze považovat za nadbytečné či nadměrné. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny ale nelze prostřednictvím pojmu "účelný" vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tím jí ve své podstatě její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídajících výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Vždy je však třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či zda se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany. Tak by tomu bylo např. v případech, kdy si advokát zvolí zástupce "z druhého konce republiky", kdy prodlužuje řízení žádostmi o odročování, kdy jde o zastoupení ve zcela banální věci či kdy je zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně [srov. nález ze dne 19. června 2007
sp. zn. II. ÚS 187/06
(N 99/45 SbNU 397) nebo nález ze dne 25. března 2014
sp. zn. I. ÚS 3819/13
, body 19 a 20]. Žádné takovéto skutečnosti ale v dané věci zjištěny nebyly a netvrdil je ani stěžovatel. I v této části proto rozhodnutí obecných soudů obstojí.
13. Protože Ústavní soud v dané věci neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Stejně tak odmítl i jeho návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem vůči ostatním účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť přijetím tohoto usnesení pozbyl význam.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu