Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Plzeň, P.O.BOX 335, Plzeň, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2017, č. j. 7 To 236/2017-27, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 7. 2017, č. j. 7 To 236/2017-27, rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele a spolku LIBERTY PEOPLE proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 5. 2017, č. j. 3 PP 92/2017-66, zamítl.
4. Navzdory tomu, že k jeho osobě byly v průběhu řízení shromážděny pozitivní hodnotící zprávy, dle přesvědčení stěžovatele především krajský soud tyto informace zcela pominul a zaměřil se toliko na obsah rejstříku trestů a předchozí odsouzení stěžovatele, přičemž další relevantní materiály obsažené ve spise nevzal v úvahu, přestože se vztahovaly k posouzení osobnosti stěžovatele a možnostem jeho nápravy, jakož i k podmínkám, v nichž by se nacházel po případném podmíněném propuštění na svobodu.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 28/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1874/13 ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění a ve svých rozhodnutích dal opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nefiguruje [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863), sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 75/13 ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2832/13 ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 2478/14 ze dne 16. 10. 2014 a řada dalších].
10. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz formulace obsažená v ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku: "Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže..."). Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické, ale jde o institut, který lze použít teprve po zhodnocení zákonem stanovených okolností nezávislým a nestranným soudem.
11. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Do nezávislého rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu a představovalo tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1346/13 ze dne 8. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1363/17 ze dne 18. 7. 2017 a mnohá další).
12. Podmíněné propuštění přitom nelze chápat pouze jako dobrodiní pro odsouzeného, i když tento element v rozhodnutí sehrává nepochybně významnou roli. Nejméně stejně významnou úlohu zde však má resocializační a výchovný aspekt výkonu trestu odnětí svobody. Polepšení je prokazováno chováním odsouzeného a plněním jeho povinností ve výkonu trestu. Zde je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale také k tomu, zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život. Podmíněné propuštění je totiž namístě jen tehdy, je-li dostatečně odůvodněn předpoklad, že riziko recidivy odsouzeného není pro společnost příliš vysoké.
13. Soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je za tímto účelem povinen zvažovat veškeré okolnosti svědčící ve prospěch či neprospěch odsouzeného, a tedy i zkoumat jeho minulé chování. Soudy nemohou pominout ani okolnost předchozí kriminální a penitenciární zkušenosti odsouzeného, protože ta bývá významným důkazem skutečných účinků trestu na jeho další chování. Také z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že zohlednění trestní minulosti odsouzeného nepředstavuje porušení zásady ne bis in idem (zákaz dvojího přičítání), neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové (srov. např. také usnesení sp. zn. III.
ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 4805/12 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1535/13 ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3220/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 399/14 ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 248/15 ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 1782/17 ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3654/16 ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2653/17 ze dne 28. 11. 2017 a mnohá další).
15. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud provedl dokazování v rozsahu, který postačuje pro posouzení žádosti o podmíněné propuštění a vyvodil z něj odpovídající skutkové i právní závěry, s nimiž se krajský soud také ztotožnil. Krajský soud dále upozornil, že navzdory obsáhlé argumentaci stěžovatele a spolku LIBERTY PEOPLE nelze zastřít tu skutečnost, že stěžovatel je v páchání majetkové trestné činnosti recidivistou a i přestože byl jako mladistvý podmíněně propuštěn, navázal další trestnou činností, kterou v podstatě páchal kontinuálně bez ohledu na to, že mu byl v minulosti uložen například také alternativní trest obecně prospěšných prací nebo že bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu a předchozího trest nebyl navyšován.
Krajský soud poukázal také na to, že stěžovatel naposledy řádně mimo výkon trestu pracoval před 22 lety. V odůvodnění usnesení dále krajský soud zdůraznil, že ani recidivistům samozřejmě trestní zákoník právo na podmíněné propuštění explicitně neodpírá, ale posouzení předpokladů odsouzeného pro vedení řádného života na svobodě a aplikaci tohoto fakultativního institutu ponechává na zhodnocení a úvaze soudu. Krajský soud přitom v tomto směru souhlasil se závěry okresního soudu a stížnosti stěžovatele a spolku LIBERTY PEOPLE jako nedůvodné zamítl.
16. S názorem stěžovatele, že odůvodnění usnesení obecných soudů je třeba považovat za nepatřičné, se Ústavní soud neztotožňuje. Stejně tak nesdílí názor stěžovatele, že by se obecné soudy zaměřily toliko na obsah rejstříku trestů stěžovatele a jeho předchozí odsouzení. Z odůvodnění rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy se zabývaly nejen informacemi vztahujícími se k minulosti stěžovatele, ale věnovaly se také otázce aktuálního stavu jeho nápravy a souvisejícími relevantními okolnostmi. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje také na to, že odvolací soud o jeho stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání, nijak však blíže nerozvádí, proč takovýto postup považuje za nežádoucí.
V této souvislosti lze konstatovat, že dokazování před okresním soudem bylo provedeno v dostatečném rozsahu a své námitky vůči usnesení okresního soudu stěžovatel následně uplatnil v podané stížnosti, se kterou se krajský soud taktéž náležitě vypořádal, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí ani žádné další případné námitky, které by snad nemohl v důsledku procesního postupu krajského soudu uplatnit.
17. Ústavní soud má tedy za to, že rozhodnutí obecných soudů lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem svěřeno k posouzení soudu a nelze je pokládat za nárokové. Obecné soudy se po posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění rozhodly této možnosti v případě stěžovatele nevyužít, vzhledem k tomu, že dospěly k závěru, že stěžovatel všechny zákonem předpokládané podmínky nenaplnil. V rozhodnutích současně blíže rozvedly, které konkrétní skutečnosti je k tomuto závěru vedly. Z ústavněprávního hlediska přitom nic nebrání tomu, aby zohlednily také dosavadní způsob života stěžovatele, jakož i to, že se dopouštěl další trestné činnosti i po předchozím podmíněném propuštění, a že ani předchozí tresty stěžovateli uložené nevedly k jeho nápravě. Tyto skutečnosti totiž bezesporu mají pro posouzení prognózy vedení řádného života či další případné recidivy stěžovatele nezanedbatelný význam.
18. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že navzdory přesvědčení stěžovatele se soudy otázkou splnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody řádně zabývaly, podstatným okolnostem věnovaly odpovídající pozornost, komplexně je zhodnotily a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Svá rozhodnutí také dostatečně, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za nikterak nepřiměřené či svévolné a jejich přehodnocování mu proto nepřísluší.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2018
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu