Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 7 Tdo 775/2024-2965, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2024 č. j. 2 To 14/2024-2886 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2023 č. j. 46 T 12/2023-2755, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka spolu se spoluobviněným M. D. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatných či závislých výdělečných činností souvisejících s finančním poradenstvím a zprostředkováním finančních a pojišťovacích produktů a služeb na dobu šesti let. Dále bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu zrušen ve výrocích o náhradě škody vůči některým poškozeným a bylo o těchto nárocích rozhodnuto nově.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu.
5. Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka a spoluobviněný (se kterým byla v době činu sezdána) odsouzeni, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako fiktivní smluvní partner smyšleného subjektu X (dále jen "fond") vylákali finanční prostředky od poškozených pod záminkou jejich investičního hodnocení a následně je používali především pro osobní potřebu.
6. Stěžovatelka má za to, že jí nebylo řádně prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tvrdí, že důvěřovala spoluodsouzenému, že fond reálně existuje a domnívala se, že poškozeným nabízí skutečný produkt. Zajišťovala pouze podpisy klientů na předpřipravené smlouvy, což mimochodem dělal i svědek P., u kterého podvodný úmysl není dovozován. Soudy zde vyšly z pouhých domněnek. Svědek P. sice vypověděl, že se na souzeném jednání podílela ve větší míře, nicméně jeho výpověď není dostatečně konkrétní. Stěžovatelka odkazuje na zásadu in dubio pro reo.
7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s výrokem o trestu a jeho odůvodnění považuje za nedostatečné. I kdyby se trestné činnosti dopustila, její podíl na ní by byl malý; rozhodující bylo jednání spoluobviněného. Navíc mělo být zohledněno, že má nezletilou dceru, která ji potřebuje. Kromě toho se poškozeným omluvila, v řízení vyjadřovala lítost a snažila se uhradit část škody. Nezohlednění všech okolností odporuje judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 ). Stěžovatelce též není jasné, proč ji Nejvyšší soud popisuje jako osobu bez sebereflexe se ztíženou možností nápravy. Dále upozorňuje, že od dokonání trestné činnosti již uplynulo pět let, po které žila řádným životem. Zohledněny nebyly ani zájmy poškozených, kterým by mohla škodu splácet lépe na svobodě.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
10. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
11. Stěžovatelka polemizuje se závěrem o naplnění subjektivní stránky trestného činu, nicméně soudy (zejména soud prvého stupně) se této problematice v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně věnovaly. Ústavní soud nevidí důvod, proč by nemohly přihlížet například k tomu, že s některými poškozenými jednala prakticky výhradně stěžovatelka (bod 319 rozsudku krajského soudu) a že vylákané finanční prostředky šly přes jí ovládané účty (bod 320). Stěžovatelčino tvrzení, že o ničem nevěděla a jen slepě důvěřovala spoluodsouzenému (který mimochodem v řízení tvrdil přesný opak a vše svaloval na stěžovatelku), je ostatně stěží uvěřitelné již vzhledem k jejímu působení a zkušenostem, když stěžovatelka dlouhodobě pracovala jako finanční poradkyně.
Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých jsou výroky jimi učiněné založeny, přičemž Ústavní soud neshledává žádný extrémní nesoulad v provedených důkazech a zjištěných skutečnostech. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
12. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
13. Důvodná není ani stěžovatelčina kritika výroku o trestu. Ve své podstatě jde o námitky, které zaznívaly již před obecnými soudy a které byly dostatečně vypořádány. Pokud stěžovatelka tvrdí, že mělo být zohledněno, že její podíl na trestné činnosti nebyl zásadní a rozhodující byla role spoluodsouzeného, vychází z vlastní verze skutkového děje, které obecné soudy neuvěřily, nýbrž naopak dospěly k tomu, že role obou odsouzených byly podobně významné (srovnej body 320 a 322 rozsudku krajského soudu).
Soudy uvážily, že stěžovatelka vychovává nezletilou dceru, nicméně odkázaly například na to, že dcera se již věkem blíží zletilosti (bod 366). Hodnotily i to, že stěžovatelka vyjádřila lítost a zaslala určité částky poškozeným, nicméně přitom logicky přihlédly k tomu, že i v těchto vyjádřeních stále vše svalovala na spoluodsouzeného a zaslané částky byly jen v řádu stokorun (srovnej bod 351). Jelikož stěžovatelka odmítla přiznat zásadnější podíl na trestné činnosti, ač byl v řízení prokázán, je konstatování Nejvyššího soudu o absenci sebereflexe stěží překvapivé.
Skutečnost, že několik let po spáchání trestného činu stěžovatelka žila řádným životem, sama o sobě nikterak nevylučuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. K námitce nedostatečného uvážení okolností případu je nutno též zdůraznit, že stěžovatelce byl trest ukládán v rámci trestní sazby pět až deset let odnětí svobody, tedy stanovená šestiletá délka trestu je blízká dolní hranici zákonné trestní sazby.
14. Uvádí-li pak stěžovatelka, že nebyly zohledněny zájmy poškozených na splácení škody, jde jistě o jedno z hledisek při určení vhodného trestu, nemůže však převážit nad účelem trestu v rámci trestní politiky státu. Stát nemůže rezignovat na spravedlivý trest jen proto, že pachatel by v případě mírnějšího postihu mohl poškozeným zaplatit náhradu škody. Zájmy poškozených na náhradu škody byly obecnými soudy zohledněny tím, že nebyl uložen trest postihující majetek stěžovatelky (bod 365 rozsudku krajského soudu). Soud přihlédl i k dosavadnímu pouze symbolickému dobrovolnému placení ze strany obžalované (bod 367).
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu