7 Tdo 775/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2024 o dovoláních obviněných 1. M. D. a 2. H. V. podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 2 To 14/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 12/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. D. a H. V. odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2023, č. j. 46 T 12/2023-2755, byli obvinění M. D. a H. V. shodně uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byli shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku jim byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatných či závislých výdělečných činností souvisejících s finančním poradenstvím a zprostředkováním finančních a pojišťovacích produktů a služeb na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili obvinění v podstatě tím, že v období od 23. 4. 2015 do 18. 9. 2019 na různých místech v okrese Hodonín společným jednáním na základě předchozích dohod, se záměrem obohatit sebe a jiné uvést v omyl, pod nepravdivou záminkou výhodného zhodnocení finančních prostředků deklarovanou ústně poškozeným, uzavírali jako fiktivní smluvní partner č. XY za smyšleny? subjekt pod názvem XY, bez bližšího označení a povolení podnikání na finančním trhu v České republice, nad kterým vykonává dohled Česká národní banka, podle zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, s komitenty (klienty) písemné návrhy na uzavření komisionářské smlouvy o obstarání koupě nebo prodeje cenného papíru – XY k blíže nespecifikovaným investicím většinou s dobou trvání výplat investic 36 nebo 60 měsíců, se slibovanou výplatou tzv. renty za kalendářní čtvrtletí, ve výjimečných případech s dobou trvání investice 12 měsíců, se slibovanou výplatou tzv. renty jednorázově po 12 měsících, přičemž poškozeným při sjednávání těchto smluv i později zatajili, že od nich vylákané finanční prostředky neužijí k deklarovaným nákupům cenných papírů ani k jiným investicím, nýbrž je dílem užili k pozdějším výplatám čtvrtletních rent dalších klientů a dílem ke své vlastní spotřebě, tedy od počátku jednali s vědomím, že žádné investiční zhodnocení klientům nezajistí a po čase již nebudou mít prostředky k úhradám splatných rent (tedy dílčích plateb vkladů s úroky), a s vylákanými platbami od poškozených reálně většinově naložili tak, že je převáděli mezi více jimi ovládanými bankovními účty, ze kterých hradili svoje nesouvisející platby, případně finanční hotovosti osobně vybírali z bankomatů v České republice a následně použili ke své osobní spotřebě, tedy jednali tím způsobem, že od poškozených vylákali bezhotovostní vyplacení finančních prostředků, které v termínu splatnosti ani později nevrátili a nevyplatili, a to nejméně v případech pod body 1. až 16. specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, čímž způsobili přímou škodu ve výši 13 104 764 Kč, ze které v rozsudku soudu prvního stupně uvedeným poškozeným vyplatili v rámci výplat tzv. rent a dalších pozdějších plateb (do zahájení trestního stíhání) částku ve výši 4 733 568 Kč.

3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 2 To 14/2024-2886, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. D. a obviněné H. V. částečně napadený rozsudek, a to ve výrocích o náhradě škody učiněných podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným J. H. a J. a B. O., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově o těchto nárocích poškozených rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění – M. D. i H. V. dovolání.

Dovolání obviněného M. D.

5. Obviněný M. D. svůj mimořádný opravný prostředek úvodem opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., nicméně dále specifikoval, že důvod dovolání spatřuje v důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřoval zejména v tom, že skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž odvolací soud toto pochybení nikterak nenapravil, a dále ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Obviněný se také domníval, že nalézací soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, jelikož nebyly naplněny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a současně nebylo toto jednání obviněnému kvalifikovaně prokázáno (opíralo se prakticky o jediný důkaz, a to výpověď spoluobviněné). Rozhodnutí nalézacího soudu tak podle něj spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.

6. Předně vyjádřil své přesvědčení, že soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky daného trestného činu. Rozporoval, že by bylo dáno jeho úmyslné zavinění již od počátku, neboť měl za to, že investice reálně probíhají a lidem jsou renty vypláceny. Obviněná mu evidentně o investičním projektu lhala, přičemž je možné, že jejím záměrem bylo si od lidí půjčit peníze a tyto následně vrátit. Obviněný formulář s lidmi vypsal a následně tento předal manželce a o nic víc se nestaral. Právě obviněná mu sdělila, že zvolený postup uplatňují i jiní obchodní zástupci kvůli vyšším provizím a jeho nenapadlo na tom cokoli zpochybňovat. Dále setrval na své obhajobě, že jeho úmyslem nikdy nebylo si finanční prostředky poškozených přisvojit a použít pro vlastní potřebu (příp. zapůjčit), nicméně i pokud by obvinění finanční prostředky částečně užili pro svou vlastní potřebu, avšak s úmyslem je následně „vrátit“, nelze z toho dovozovat, že měli úmysl od počátku, jelikož se mohli takto rozhodnout i později, přičemž až následně u nich nastala platební neschopnost.

7. Dosud podle něj nedošlo k prokázání existence vzájemné domluvy obviněných a nebylo objasněno, jakým způsobem měli naložit s celou „zbylou“ částkou, tj. po odečtení vyplacených rent. Též nebylo prokázáno, že by předmětné finanční prostředky použili pro vlastní potřebu. Připustil, že měli jisté finanční problémy, ne však v rozsahu dovozovaném soudem. Naopak si na pořízení nemovitosti museli vzít hypoteční úvěr, což se jeví jako zvláštní, pokud by patřičným obnosem disponovali z peněz poškozených. Opakovaně upozornil na skutečnost, že obvinění nežili nijak nad poměry či marnotratně, což potvrdil i svědek D. P. Tento rovněž potvrdil, že z hlediska sjednávání smluv a komunikace s klienty byli obvinění na stejné úrovni, plně zastupitelní, což činí nevěrohodnou výpověď obviněné, že byla jen jakousi výpomocí pro obviněného. Nalézací soud se pak vůbec nezabýval věrohodností obviněné, o níž vznikly pochybnosti, přičemž její výpověď byla zásadním důkazem, na jehož základě soudy dovodily vinu obviněného. Zásadní otázkou je, kdo s vymyšlenými investicemi přišel a zda o jejich fiktivnosti měli povědomí oba obvinění nebo pouze obviněná.

8. Nalézací soud podle jeho přesvědčení důkazy hodnotil selektivně, kdy je vyložil v neprospěch obviněného, v některých případech je nehodnotil ve vzájemné souvislosti a nepřihlédl k pochybné minulosti obviněné a k rozporům mezi jejími jednotlivými výpověďmi. Jeho výpověď pak byla hodnocena velmi negativně a přísně, přičemž mu byly vytýkány drobné nejasnosti a menší rozpory bez ohledu na časový odstup od projednávaného skutku. Odchylky nemusely znamenat, že záměrně uváděl nepřesné či nepravdivé informace. Rovněž se vyjádřil k jeho výpovědi, že sazba úroků a délka smlouvy mu byla předem před podpisem smluv řečena manželkou, přičemž se pak stalo, že u části smluv uzavíraných prakticky stejný den jsou doby trvání i výše úroků odlišené, tak toto bylo shledáno toliko u části smluv. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pak podle něj působí dojmem, že měl být coby finanční poradce zdatný ve finančních produktech a rozumět všemu, co se uvádí ve smlouvách, avšak obviněnému až v rámci hlavního líčení začaly docházet některé skutečnosti, nezamýšlel se ani nad větnými konstrukcemi, které návrh na uzavření komisionářské smlouvy obsahoval, nevšiml si, pokud v průběhu podepisování smluv obviněná text změnila a ani se nezabýval výhodností investic.

9. Dovolatel dále konstatoval, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž tento má za následek porušení jeho základních práv a svobod, a to zejména principů řádného a spravedlivého procesu a zásady in dubio pro reo s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Provedené důkazy podle něj nepostačují k tomu, aby bylo bez pochybností prokázáno, že se skutek kladený mu za vinu stal, a měl být podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. Dále uvedl, že si je vědom, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) [zřejmě mínil h)] tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, měl za to, že i v jeho případě se lze o tento dovolací důvod opřít, neboť hmotné právo v jeho případě nemělo být vůbec aplikováno. Rovněž měl za to, že soudy nedostály požadavku na spravedlivý proces, jelikož se nevypořádaly s některými tvrzeními v rámci obhajoby či s tvrzeními svědků uvedenými v jeho prospěch. Předeslal, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ musí soudy vyhovět zvýšenému požadavku na přesvědčivost svého odůvodnění.

10. Obviněný rovněž prvostupňovému soudu vytýkal, že jako nadbytečný vyhodnotil jeho návrh na doplnění dokazování, a to konkrétně návrh na vypracování posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k posouzení obecné a specifické věrohodnosti obviněné. Akcentoval, že znalecké posudky tohoto typu bývají vypracovány v řízeních, kdy proti sobě stojí dvě výpovědi, které se vzájemně vylučují, a za současné situace není jinak možné prokázat, že jím prezentovaná verze je pravdivá. Pokud měl soud pochybnosti o věrohodnosti obou verzí, mohl zajistit zpracování znaleckého posudku ve vztahu k oběma obviněným.

11. Soud prvního stupně podle přesvědčení dovolatele konečně pochybil též při rozhodování o nárocích poškozených, kdy k tíži poškozených povětšinou rozhodl, že je k náhradě škody zavázán jen obviněný, nikoli i obviněná, čímž došlo k znevýhodnění postavení obviněného a krácení práv poškozených. Zdůraznil, že připojení poškozených v rámci přípravného řízení vychází z formulářových tiskopisů s předepsanou formulací, v jejímž rámci se hovoří o uložení povinnosti obviněnému (nikoli obviněným). Přesto jsou v záhlaví formuláře vyplněni oba obvinění a lze tedy usuzovat, že poškození se domáhali náhrady škody vůči oběma obviněným. Soud podle něj postupoval ryze formalisticky, když vycházel pouze z takto formulovaných návrhů, kdy daný postup odporuje smyslu formulářů a nerespektuje vůli poškozených. Orgány činné v trestním řízení jim měly poskytovat v tomto směru součinnost tak, aby jim umožnili co nejefektivnější uplatnění práv. Je nepravděpodobné, že by poškození postupovali tímto způsobem záměrně, aby v konečném důsledku nemohli žádat náhrady škody i po obviněné. Z napadeného rozsudku pak nevyplývá, proč by měl nést povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu ve větší míře než obviněná vyjma toho, že reflektoval chybný postup policejního orgánu při sepisování formulářů s poškozenými.

12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek nalézacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněné H. V.

13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala své dovolání též obviněná H. V., jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištěná, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a konečně též podle jejího přesvědčení bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na spravedlivý proces.

Konkrétně následně deklarovala, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, byla odsouzena v rozporu se zásadou in dubio pro reo, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a uložený trest je nepřiměřený. Dále uvedla, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s její odvolací argumentací a napadené rozhodnutí je toliko rekapitulací zahrnující odkazy na jednotlivé body v rozsudku soudu prvního stupně. Byla přesvědčena, že odvolací soud na její námitky reagoval jen částečně či jednostranně, což svědčí o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí i ve vztahu k nezbytným úvahám ohledně zavinění.

14. Dovolatelka se nejprve vyjádřila k výtce, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy. V tomto směru argumentovala tím, že plně důvěřovala spoluobviněnému – svému manželovi a po celou inkriminovanou dobu žila v důvodném přesvědčení, že XY existuje a poskytuje finanční služby, a podle pokynů obviněného podepisovala s poškozenými smlouvy, který ji předpřipravené a podepsané předal spoluobviněný. Nikdy neměla podvodný úmysl, nesnažila se poškozené uvést v omyl, způsobit jim tak na jejich majetku škodu a na jejich úkor se bezdůvodně obohatit.

Opak přitom nebyl v řízení bez důvodných pochybností prokázán. Dovolatelka nesouhlasila s tím, že by byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, kdy presumpce úmyslného zavinění je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Byla přesvědčena, že nižší soudy postupovaly při posouzení její viny zjednodušeně a zkratkovitě, přičemž nedostatek důkazů suplovaly pomocí nepodložených domněnek a vyvozování skutkových zjištění z důkazů, z nichž takové skutečnosti nevyplývaly. Odkázala pak na obecná zjištění popsaná soudem prvního stupně, z nichž nelze dovozovat tvrzený podvodný úmysl, přičemž tento soud se přiklonil výhradně k důkazům svědčícím v její neprospěch a důkazy svědčící v její prospěch nebral v potaz.

Konkrétně poukázala na skutečnost, že smlouvy byly předpřipravené, výpověď svědkyně I. H., která uvedla, že ji obviněná odkázala na svého manžela, který se zabýval investicemi a následně s ní smlouvy i uzavřel, výpověď svědka M. Š., který uvedl, že obviněnou zná jen přes obviněného a praktiky k nim nejezdila, či výpověď svědka J. O., který potvrdil, že neměla bližší informace o XY a odkázala jej na obviněného. Ze svědeckých výpovědí poškozených tak bylo prokázáno, že je obviněná odkazovala na spoluobviněného, který jim bližší okolnosti ohledně finančního produktu vysvětloval.

Žádný z důkazů podle ní neprokazuje její přímý úmysl. Obviněná si ani rámcově nebyla vědoma, že by spolu s obviněným vykonávala činnost, která by ve svém souhrnu tvořila objektivní a subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu.

15. Rovněž brojila proti závěru, že by se na trestné činnosti měla podílet společně s obviněným, kdy míra jejich vědomosti o následných krocích měla být zjevně totožná a měli mít společný záměr a společně nakládat s vylákanými finančními prostředky. Tento závěr nebyl rovněž bez důvodných pochybností prokázán. Obviněná neměla ani ponětí o tom, co bude následně konáno, tato skutečnost byla známa výhradně obviněnému. Byla přesvědčena, že předchozí společná domluva na dalším postupu není předpokladem, aby mohlo dojít k celému mechanismu předmětné trestné činnosti a její součinnost se spoluobviněným nebyla vůbec nutná.

Soud prvního stupně tak nesprávně považoval jejich jednání za spolupachatelství. Nebylo jí ani zřejmé, proč má být závěr o vzájemné domluvě na páchání trestné činnosti dovozován i z výpovědi svědků D. P. a I. H., neboť odvolací soud tuto skutečnost nijak blíže neodůvodnil. Z kusé výpovědi svědka D. P. nevyplývá, jak konkrétně se měla na předmětných smlouvách podílet. Ze skutečnosti, že oba spolupracovali jako zástupci stavební spořitelny nelze dovozovat jejich tvrzenou vzájemnou domluvu na páchání trestné činnosti.

Sama dovolatelka uvedla, že při své pracovní činnosti uzavírala úplně ze začátku s klienty i investice, tomu však byl vždy přítomen někdo z kolegů, neboť ona tomu nerozuměla. Navíc svého manžela považovala za odborníka v poskytování finančních produktů. V této souvislosti rovněž upozornila na výpověď svědka D. P., který uvedl, že byl u obviněného zaměstnán, kdy náplní jeho činnosti bylo dělat kurýra na podpisy smluv, přičemž o podmínkách smluv nejednal; tj. vykonával stejnou činnost, kterou obviněný pověřil dovolatelku.

Je zřejmé, že jeho běžnou praxí bylo využívat jiné osoby k tomu, aby na smluvních dokumentech zajistili podpisy klientů. Obviněné tak nebylo nic podezřelého na tom, že by měla takovou činnost zajišťovat nyní ona, přičemž toto činila bez vědomosti o následných krocích obviněného, a skutečným pachatelem (obviněným) byla zneužita.

16. Uvedla tudíž, že existuje zásadní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a právními závěry z nich vyvozenými, a to v části o vině s přímým důsledkem co do trestu. Za nepřípustné pokládala, aby závěry soudů byly založeny na spekulacích a hypotézách. Dále velice podrobně s odkazy na rozhodovací činnost Nejvyššího a Ústavního soudu popsala pojem extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V kontextu ustálené judikatury předmětný zjevný rozpor spatřovala zejména u skutkových závěrů o naplnění znaku subjektivní stránky, tedy se závěrem o existenci vědomostní i volní složky zavinění. V jejím případě nebyla subjektivní stránka trestného činu podvodu dána, neboť skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty nebyly zahrnuty v její představě. I kdyby se pak nejednalo o zjevný rozpor, relevantní závěry nižších soudů nebyly učiněny s praktickou jistotou a došlo k porušení pravidla in dubio pro reo. Měla za to, že extrémní porušení předmětné zásady vede k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces.

17. Dovolatelka dále konstatovala, že důsledkem nesprávně zjištěného skutkového stavu a chybného hodnocení důkazů je to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěr o tom, že skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin, není správný, neboť nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. V jejím případě nebyla dána subjektivní stránka trestného činu. Akcentovala, že závěr o tom, zda je tu zavinění a v jaké formě, je závěrem právním, jenž se musí zakládat na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování.

18. Konečně obviněná namítala naprostou nepřiměřenost uloženého trestu, a to i s vědomím, že tato námitka není formálním dovolacím důvodem, avšak zásah dovolacího soudu do výroku o trestu přichází v úvahu, neboť uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.

Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů označila v tomto ohledu za nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. Byla přesvědčena, že závěry soudů trpí jednostranností přístupu k posuzování všech rozhodných skutečností, ke kterým je nutné přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Soud prvního stupně nedostatečně zohlednil všechny polehčující okolnosti, přičemž veškerá relevantní zákonná i judikatorní kritéria hodnotil čistě formálně. Odvolací soud tato pochybení nenapravil, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadami spočívajícími mj. i v porušení pravidel spravedlivého procesu.

Výrok o trestu nereflektuje povahu a závažnost tvrzeného jednání dovolatelky, její osobní poměry a ostatní kritéria. Navíc uložený trest odnětí svobody popírá základní zásadu proporcionality a individualizace trestu i princip subsidiarity trestní represe. Konkrétně byla obviněná přesvědčena, že mělo být zohledněno, že od samotného počátku trestního řízení poskytovala policejnímu orgánu plnou součinnost při objasnění všech relevantních skutkových okolností ve smyslu § 41 písm. m) tr. zákoníku. Dále v písemném vyjádření k obžalobě v rámci prohlášení nesporných skutečností reflektovala skutkový děj obžaloby mimo její údajný záměr obohatit sebe a jiné uvést v omyl.

Všem poškozeným (se kterými jednala) se omluvila, projevila proaktivní přístup a snahu o satisfakci poškozených a v průběhu řízení konstantně a upřímně projevovala lítost nad svým jednáním a zapojením v celém investičním schématu. Soudy však tyto polehčující okolnosti podle § 41 písm. j) a o) tr. zákoníku nedůvodně zlehčovaly, aniž by své úvahy v tomto směru blíže rozvedly. Rovněž akcentovala, že je matkou samoživitelkou a do doby, než nastoupila do výkonu trestu odnětí svobody, sama pečovala o svou nezletilou dceru AAAAA (pseudonym), zejména poukázala na silný vztah, který by byl výkonem uloženého trestu odnětí svobody nenávratně narušen, což dokládá i skutečnost, že dcera v době probíhajícího hlavního líčení trpěla silnými stresovými stavy.

Výkon trestu může v konečném důsledky vyústit nejen v existenční problémy její dcery, ale také ve významné narušení jejího osobnostního rozvoje, neboť je na svou matku emočně fixována a s ohledem na věk a období puberty je sama o sobě susceptibilní k psychickým výkyvům a duševním útrapám, jejichž intenzita je při absenci matky v životě významně umocněna. Připomněla povinnost přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 14.

4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19-2, pak vyplývá, že zájem na neuložení nepodmíněného trestu je vyšší v případě výlučně pečujících osob, kterou je i dovolatelka.

19. Podle přesvědčení obviněné pak její osobní poměry zakládají důvod pro aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, případně uložení trestu podmíněného. Výše uvedené skutečnosti soudy nezohlednily, když není jasné, proč má být trest odnětí svobody v délce šesti let v souladu s nejlepším zájmem dcery obviněné a proč nebylo v souladu s ustálenou judikaturou přistoupeno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody.

20. Obviněná akcentovala též tu skutečnost, že od tvrzené trestné činnosti uplynula delší doba, kdy po celou dobu pěti let žila spořádaným životem. Podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku je soud povinen při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout i k době, která uplynula od spáchání trestného činu. Výrazný časový odstup od spáchání činu lze pak považovat za skutečnosti, které odpovídají zákonnému znaku „okolnosti případu“ obsaženými v § 58 odst. 1 tr. zákoníku stanovující mimořádné snížení trestu odnětí svobody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Měla pak za to, že účel trestu byl v jejím případě již naplněn, neboť velmi těžce nesla, že její morální kredit byl v očích její rodiny a blízkého okolí zpochybněn, pociťovala velký psychický nátlak, obavy, pocit hanby, nejistoty, zoufalství a bezmoci. Samotný časový odstup od dokonání trestné činnosti do nástupu do výkonu trestu odnětí svobody ji pak ponaučil natolik, že její nástup do výkonu trestu odnětí svobody postrádá smysl, efektivnost a účel. Navíc odůvodnění ukládaných sankcí postrádá relevantní zmínku o plynutí času, se kterým klesá veřejný zájem na potrestání pachatele.

21. Soudu odvolacímu taktéž vytýkala, že se nevypořádal s její námitkou stran absence odůvodnění, proč má být potrestána trestem odnětí svobody ve stejné výši jako spoluobviněný, ačkoli míra jejího podílu na tvrzené trestné činnosti byla objektivně výrazně nižší. Soud prvního stupně akcentoval skutečnost, že se měla podílet na sjednávání a podepisování předmětných komisionářských smluv jen ve zlomku ze všech projednávaných případů. Toto její podpůrné postavení vyplývá z formulací soudu prvního stupně, přičemž měla méně významnou roli na tvrzené trestné činnosti. Odvolací soud nepostupoval v souladu s aplikačními východisky zásad individualizace a proporcionality trestních sankcí, když rovněž tuto odlišnost nereflektoval při stanovení druhu a výměry trestu. Ve výroku o trestu není ani nijak zohledněno, že projevila velkou sebereflexi a lze u ní zcela jistě očekávat vedení řádného života.

22. Soudy pak v rozporu s § 38 odst. 3 tr. zákoníku nevzaly v potaz zájmy poškozených a s tím související principy restorativní justice. Pokud by měla obviněná strávit šest let ve výkonu trestu odnětí svobody, znamená to prakticky zcela minimální možnost poškozených se dobrat náhrady škody. Skutečnost, že se obviněná snaží poškozeným postupně nahradit škodu byla známa i odvolacímu soudu, kdy v mezidobí částečně uhradila škodu poškozené J. H. a manželům O. Na veřejném zasedání o podaném odvolání obhájce dovolatelky navrhl provést důkaz vyjádřením starosty obce XY k dovolatelce jako zaměstnanci, v němž je uvedeno, že s ní je zaměstnavatel spokojený, a navíc využívala možnosti přivýdělku. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody však fakticky znemožňuje, aby v co největší míře dále nahrazovala poškozeným tvrzenou škodu. Rovněž uvedla, že výkon trestu odnětí svobody může mít vliv na osobu odsouzeného a možnosti jeho resocializace, a i z tohoto pohledu lze mít uložený trest za nepřiměřeně tvrdý a v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Měla tedy za to, že uložená trestí sankce byla důsledkem nesprávného postupu soudů, neboť jejím primárním účelem není náhrada škody poškozeným, ale generální a individuální prevence. Soud prvního stupně v této souvislosti nesprávně uzavřel, že se měla tvrzeného jednání dopouštět dlouhodobě, když škodlivost jejího jednání má být i vzhledem k jejímu specifickému postavení velmi vysoká, a to s ohledem na její charakterové rysy a způsob jejího jednání. Obviněná byla ovšem přesvědčena, že dostatečnou ochranu společnosti před obdobným jednáním z její strany poskytuje uložený trest zákazu činnosti, tudíž nebylo třeba ukládat trest odnětí svobody a namísto toho měly být zohledněny zájmy poškozených.

23. Obviněná akcentovala povahu trestního práva jako ultima ratio a znění § 12 odst. 2 tr. zákoníku představující zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž společenská škodlivost jejího jednání měla být hodnocena jako nižší. V daném případě postačoval mnohem nižší než uložený trest. I v případě trestného činu naplňujícího znaky kvalifikované skutkové podstaty existuje možnost neuplatnit trestní odpovědnost pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější než zákonem předpokládaný trestní postih. Odvolací soud však postupoval nesprávně, když nezohlednil, že obviněná má nezletilou dceru, rodinné zázemí, současně náhradu škody v rámci svých majetkových možností začala splácet, má velké ambice vést řádný život a nikdy nespáchat žádnou trestnou činnost, jakož i ostatní výše uvedené skutečnosti. Svého jednání upřímně lituje a již se napravila.

24. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud vydal rozsudek, kterým podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zruší rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto přikáže věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním

25. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovoláním obviněných M. D. a H. V. uvedl, že oba obvinění v podstatě pouze opakují skutečnosti, které na svou obhajobu uplatnili v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy nižších stupňů se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Současně výtky obviněných míří primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že na podkladě provedených důkazů byla vina prokázána bez důvodné pochybnosti. Stručně pak doplnil, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou plně přezkoumatelná. Soudy správně vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí svědků, resp. poškozených, celé řady objektivních listinných důkazů a i z výpovědí obviněných, byť svalují vinu jeden na druhého. Fakt, že obvinění jednali způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů zřetelně vyplývá. Nelze pak přitakat ani obviněnému M. D., pokud naznačuje vadu opomenutých důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že inkriminovaný důkazní návrh nebyl přehlédnut, ale byl zamítnut jako nadbytečný, resp. irelevantní. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž podle jeho přesvědčení ani v jedné z obviněnými naznačených alternativ naplněn nebyl.

26. Správně zjištěný skutkový stav pak soudy podle názoru státního zástupce též přiléhavě právně kvalifikovaly. Logickým a dostatečným způsobem vysvětlily, z jakých důvodů po právní stránce konstatovaly existenci podvodného úmyslu, omylu, vzájemného srozumění obviněných, relevantní majetkové škody atd. Nadto podle něj dovolací argumentace obviněných reálně vůbec nesměřuje do hmotněprávního posouzení, jak formálně deklarují, nýbrž v podstatě výlučně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Nedostatky právní kvalifikace obvinění budují na podkladě svého vlastního hodnocení důkazů a vlastní představy o skutkových zjištěních, nikoli na podkladě skutkových zjištění soudů, jež jsou východiskem pro ověření správnosti právní kvalifikace. Obviněnými zmíněné vady právního posouzení tedy nejen nejsou dány, dokonce nejsou ani fakticky tvrzeny, pouze formálně deklarovány.

27. Rovněž státní zástupce konstatoval, že obviněným M. D. namítaná pochybení týkající se výroku o náhradě škody jsou z hlediska dovolacích důvodů bezpředmětná a nelze je vůbec pod užité dovolací důvody přiřadit. Krom toho platí, že soudy rozhodly z procesního hlediska správně, jak vysvětlil vrchní soud.

28. K výtkám vzneseným obviněnou H. V. vůči výroku o trestu, který považovala za nepřiměřeně přísný, konstatoval, že tuto argumentaci nelze přiřadit pod jakýkoli dovolací důvod. V přezkoumávaném případě ani nebyl uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. O tom svědčí již na první pohled to, že trest odnětí svobody byl obviněné vyměřen při dolní hranici zákonné trestní sazby. Takto stanovený trest již z povahy věci nemůže být extrémně přísným či zjevně nespravedlivým.

29. Závěrem proto navrhl obě dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Replika obviněné H. V. k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

30. Obviněná H. V. využila možné uplatnění repliky a vyjádřila se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, přičemž nesouhlasila s tím, že by mělo být její dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Konstatovala, že předmětné vyjádření je psáno ryze obecně a úvaha státního zástupce, že právní kvalifikace počínání obviněných je správná, je podle jejího přesvědčení lichá. Nadále byla přesvědčená, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s její odvolací argumentací, kdy reagoval na její námitky jen částečně či jednostranně, což svědčí o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí výhradně o důkazy svědčící v její neprospěch, s čímž se odvolací soud beze zbytku ztotožnil, ačkoli na podkladě provedeného dokazování zůstaly důvodné pochybnosti o podvodném úmyslu dovolatelky. Soudy nižších stupňů podle ní postupovaly při posuzování její viny zjednodušeně a zkratkovitě, přičemž nedostatek důkazů suplovaly pomocí nepodložených domněnek a vyvozování skutkových zjištění z důkazů, z nichž takové skutečnosti nevyplývaly. Pakliže státní zástupce uvedl, že její výtky vůči výroku o trestu nelze podřadit pod jakýkoli dovolací důvod, oponovala, že bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na spravedlivý proces, přičemž ochrana základních práv je jednou z hlavních povinností soudů včetně Nejvyššího soudu. Nadále trvala na tom, že jí uložený trest je naprosto nepřiměřený pro extrémní rozpor s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky tak, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Setrvala tudíž na svém závěrečném návrhu, neboť existují relevantní důvody pro zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

III. Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

32. Úvodem je vhodné konstatovat, že obviněný M. D. své podání nazval „Odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2023, č. j. 46 T 12/2023-2755“. Byť lze připustit, že podaný opravný prostředek, jakož i rozhodnutí, vůči němuž mířil, byl označen nesprávně, z textu samotného podání následně vyplývá, že se jedná o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2024, č. j. 6 To 278/2021-452 (správně č. j. 2 To 14/2024-2886), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2023, č. j. 46 T 12/2023-2755.

33. Dovolání obou obviněných M. D. i H. V. byla výslovně opřena o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

34. Rovněž oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětný dovolací důvod je pak především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

35. Obviněný M. D. pak poněkud chaoticky uvedl i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., nicméně jeho uplatnění nikterak nerozebral, ani k němu nevznesl žádnou konkrétní argumentaci, tudíž se jím Nejvyšší soud nezabýval.

36. Oba dovolatelé věnují převážnou část své argumentace rozporování skutkových zjištění za současného nesouhlasu se selektivním hodnocením důkazů soudy. Zejména (shodně) ve snaze zpochybnit subjektivní stránku, vyjádřili názor, že o neexistenci fondu a fiktivních smlouvách (od samého počátku) nevěděli, přičemž veškerou vinu svádějí jeden na druhého. Jejich argumentaci s ohledem na výslovné poukázání na existenci zjevného rozporu předpokládaného důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě pod tento podřadit lze.

37. Nejprve je však nutno k podaným mimořádným opravným prostředkům akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněných, které uplatňovali v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

38. Oba obvinění tedy shodně brojili proti naplnění subjektivní stránky, konkrétně úmyslnému zavinění již od samotného počátku, neboť měli mít za to, že investice reálně probíhají a lidem jsou renty vypláceny. Nejvyšší soud se pak zabýval souvisejícími výtkami zpochybňujícími skutková zjištění učiněná soudy stran jejich (individuální) vědomosti o neexistenci XY při plné důvěře k tehdejšímu manželovi či manželce. Obecně však nutno konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Zejména nalézací soud v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti vyhodnotil věrohodnost výpovědí jednotlivých obviněných, k čemuž Nejvyšší soud ze své pozice nemá výhrad.

39. Dovolací soud proto předně konstatuje, že po provedeném dokazování byla vyvrácena dobrá víra obou obviněných v existenci předmětného fondu či osob jeho jménem vystupujících. Bylo prokázáno, že daný fond (subjekt s příslušným názvem a oprávněním) byl toliko smyšlený (v podrobnostech k jeho neexistenci viz zejm. odstavce 296. a 297. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ve světle výsledků provedeného dokazování bylo ustáleno, že oba obvinění měli všechny potřebné informace ve srovnatelném objemu již v počátku trestného jednání, kdy fakticky přebírali finanční prostředky od poškozených se slibem tyto v určité době vrátit včetně navýšení (pod legendou výhodného investování do neexistujícího fondu), přičemž lze odkázat na zevrubné a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně, jenž se podrobně věnoval jednotlivým okolnostem objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzoval na vnitřní vztah pachatelů k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (viz zejm.

odstavce 306. až 322. odůvodnění jeho rozsudku). Ve vztahu k obviněnému M. D. lze ve stručnosti poukázat na skutečnost, že jako osoba se zkušenostmi v zastupování subjektů nabízejících finanční služby uzavřel prvotní smlouvy s poškozenými s razítkem Českomoravské stavební spořitelny, a. s., nastolený dojem umocnil i dalšími postupy, na poskytování produktu dle svých slov přitom nebyl nijak proškolen (vycházel pouze z letáků a informací manželky) a i tak uzavřel smlouvy v objemu stovek tisíc či miliónů Kč, kdy v jejich rámci deklaroval příslušné zhodnocení a nad rámec písemné smlouvy zaručil bezpečnost a důvěryhodnost této investice.

Nicméně se získanými prostředky naložil v součinnosti se svou tehdejší manželkou zcela odlišně. Ve vztahu k obviněné H. V. nutno uvést, že s částí poškozených jednala o uzavření smlouvy sama, těmto musela poskytovat minimálně základní informace a nemohla je odkazovat jen na manžela, a její obhajoba poukazující na praktickou neznalost podmínek pro klienty je fakticky údaji svědků vyloučena. V tomto ohledu je potřeba poznamenat, že ve svém mimořádném opravném prostředku selektivně a účelově vyzdvihuje některé pasáže svědeckých výpovědí, které však na uvedeném závěru nemůžou nic změnit.

Obecně se podílela na prakticky celém mechanismu trestného jednání, což svědčí pro vzájemnou koordinaci s obviněným. Právě rozsah její ingerence do celého mechanismu trestné činnosti vyloučil jí prezentovanou obhajobu o neznalosti podstatných okolností, zejména za situace, kdy byla v počátku primárním adresátem v podstatě všech finančních plnění. V potaz byla vzata i rychlost zneužití získaných finančních prostředků pro vlastní potřebu při reálné znalosti stávající ekonomické situace u obou obviněných.

Jejich výhrady lze tudíž v tomto směru považovat za neopodstatněné.

40. Pakliže obvinění poněkud účelově namítají, že nebyla prokázána předchozí domluva, dovolací soud sdílí přesvědčení soudů nižších stupňů, že bez jejich vzájemné součinnosti by k celému mechanismu trestné činnosti nemohlo dojít a tato je zřejmá z okolností popisovaných soudy; pokud jeden finanční prostředky vylákával, druhý musel minimálně umožnit jejich použití ze svých účtů, případně měl možnost pohyb na svém účtu registrovat a na tento reagovat. Rovněž se ztotožňuje s tím, že je vyloučeno, aby se kterýkoli z obviněných při vědomí o ekonomické situaci jejich rodiny (tj. nutnosti získávat peníze od nebankovních subjektů) a znalosti užití finančních prostředků poškozených mohl domnívat, že dochází k další řádné distribuci finančních prostředků poškozených, kdy fakticky na to již v počátku neměli dostatečné finanční prostředky. Na trestné činnosti se tedy podíleli společně, kdy míra vědomosti o následných krocích byla zjevně totožná, měli společný záměr a společně nakládali s vylákanými finančními prostředky, což potvrzují vzájemné převody mezi jejich bankovními účty, vybírání finančních prostředků, případně hrazení závazků jak svých, tak i druhého obviněného. Zásadní pak není, kdo z více pachatelů byl prvotním iniciátorem páchání této trestné činnosti, ale právě již zmíněná okolnost, že potřebné informace měli oba již v počátku trestného jednání, tudíž nemohli být vzájemně podvedeni, jak se snaží vylíčit ve svých dovoláních. Pro úplnost nutno dodat, že odvolací soud doplnil, že z výpovědí svědků D. P. a I. H. vyplývá, že již v předchozím období oba obvinění jako zástupci stavební spořitelny spolupracovali a prakticky se navzájem zastupovali, kterážto informace doplňuje představu o jejich fungování a vyvrací tvrzení o podřadné roli dovolatelky.

41. Jestliže dále obviněný zdůrazňoval tu skutečnost, že jejich finanční problémy nebyly v rozsahu deklarovaném soudy a současně si nežili nijak „nad poměry“, lze odkázat na bankovní informace dokumentující jednotlivé platby poškozených a následný převod těchto finančních prostředků a nakládání s nimi, čímž bylo prokázáno hrazení vlastních závazků z daných prostředků, nikoli jejich řádné předání v rámci investic. Majetková a finanční situace obviněných vyplývala ze zpráv poskytovatelů nebankovních půjček v návaznosti na obsah výpisů z účtů potvrzující rozsah a dobu jednotlivých půjček a dobu jejich hrazení. Z hlediska užité právní kvalifikace je pak nerozhodno, jakým způsobem by obvinění naložili se zbylou částkou finančních prostředků vylákaných podvodným způsobem, kdy je zřejmé, že je použili ke své osobní spotřebě.

42. Nejvyšší soud tudíž s ohledem na shora řečené neshledal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěnými učiněnými soudy obou stupňů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

43. Nejvyšší soud rovněž zohlednil i námitku obviněného M. D., který poukazoval na skutečnost, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daná výtka odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně nesouhlasil s nadbytečností návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, k posouzení obecné a specifické věrohodnosti obviněné.

44. Je však potřeba konstatovat, že vada předvídaná předmětným dovolacím důvodem v daném případě nebyla dána. Především je nutno připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

45. Soud prvního stupně v odstavci 326. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nedoplnil dokazování mj. o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie k posouzení obecné i specifické věrohodnosti obviněné, neboť jej považoval za nadbytečný. Osvětlil, že otázka obecné i specifické věrohodnosti obviněné, při jejím oprávnění uvádět na svou obhajobu i nepravdivé údaje, je jistým způsobem irelevantní, a závěr o faktické částečné nevěrohodnosti si soud vytvořil na základě skutkových zjištění. Odvolací soud se pak návazně v odstavci 6. odůvodnění svého rozsudku se závěry soudu prvního stupně identifikoval, přičemž dospěl k závěru, že bylo řádně zdůvodněno, proč nebyly konkrétní důkazy provedeny. S uvedenými závěry soudů se i Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil, kdy nelze přistoupit na argumentaci obviněného, že proti sobě stojí dvě protichůdné výpovědi a nelze jinak prokázat, že jím prezentovaná verze je pravdivá. Nalézací soud zevrubně rozvedl důvody, pro něž shledal obviněnou H. V. částečně nevěrohodnou, jakož i důvody, pro které neuvěřil ani obhajobě prezentované obviněným. Z tohoto pohledu je nutno uzavřít, že důkazní řízení netrpí ani vadou předvídanou danou alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zvolený postup soudu plně odpovídal možnému důvodu pro neakceptování důkazního návrhu.

46. Oba obvinění dále též uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř. Ač pak formálně rozporovali právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu pro absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu, svá tvrzení vystavěli toliko na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Takto konstruované námitky tudíž nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. V návaznosti na již stabilizovaná skutková zjištění nalézací soud správně učinil závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť oba obvinění v případě všech svých jednání věděli, že svým jednáním způsobí porušení zákona a takto jednat chtěli. Uvedený závěr dovodil z provedeného dokazování s odkazem zejména na způsob, jakým většinově prezentovali účel vyžádání finančního prostředku, tj. investiční zhodnocení, kdy však těmito hradili předchozí závazky či tyto použili k vlastní potřebě.

47. Obviněný M. D. též namítal procesní vady, které stíhají výrok o náhradě škody. Konkrétně namítal, že soud prvního stupně pochybil při rozhodování o nárocích poškozených, neboť povětšinou rozhodl o tom, že je k náhradě škody zavázán toliko on (a nikoli obviněná), čímž došlo k znevýhodnění jeho postavení a krácení práv poškozených. Nesouhlasil s tím, že soudy při svém rozhodování vycházely ryze formalisticky z návrhů uvedených ve formulářových tiskopisech s předepsanou formulací a poukazoval na chybný postup orgánů činných v trestním řízení, jež poškozeným měly poskytovat součinnosti k umožnění co nejefektivnějšího uplatnění jejich práv. Nejvyšší soud k této námitce konstatuje, že je nepodřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, neboť jí obviněný toliko nesouhlasí s procesním postupem soudů v rámci rozhodování o nárocích poškozených na náhradu škody. Pro úplnost uvádí, že soud prvního stupně se vyjádřil k užití formulářových tiskopisů v rámci připojení poškozených k trestnímu řízení se svými nároky na náhradu škody, které musel vnímat jako připojení se s nárokem na náhradu majetkové škody ve vztahu k obviněnému M. D., byť slovně kopírovaly znění zákona (viz odstavec 371. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud návazně k totožné odvolací námitce akcentoval, že adhézní řízení v rámci řízení trestního je řízením návrhovým, kdy soud musí akceptovat vůli poškozeného vyjádřenou v jeho návrhu v tom směru zda, jaký obviněný a v jaké výši se má podílet na úhradě škody, která byla způsobena. Nad rámec těchto návrhů, byť by k tomu byly i další důvody, však soud nemůže jít a podaný návrh musí akceptovat. Jestliže konkrétní poškození navrhovali, aby způsobená škoda byla uhrazena právě obviněným M. D., pak nelze zavázat k náhradě škody spoluobviněnou H. V., když tímto postupem byl překročen rámec návrhu konkrétního poškozeného (viz odstavec 11. odůvodnění jeho rozsudku). Soud prvního stupně tudíž postupoval v otázce náhrady škody správným způsobem.

48. Obviněná H. V. rovněž namítala extrémní nepřiměřenost uloženého trestu.

49. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině považuje za nutno uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr.

zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh.

tr.). K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem by dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.

50. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že námitky obviněné se s uplatněnými dovolacími důvody míjí, neboť jsou založeny na jejím přesvědčení o nepřiměřenosti uloženého trestu při nezohlednění polehčujících okolností a dalších hledisek důležitých pro rozhodování o trestu. Nejvyšší soud proto nejdříve pro úplnost uvádí, že za spáchaný zločin mohl být obviněné uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě pět až deset let. V daném případě byla výměra trestu odnětí svobody stanovena v pětině zákonné trestní sazby, kdy soud přihlédl ke skutečnosti, že se trestného jednání dopouštěla dlouhodobě, když škodlivost jejího jednání i vzhledem k jejímu specifickému postavení (v rámci jednání s poškozenými využila svého postavení obchodní zástupkyně Českomoravské stavební spořitelny, a. s.) je velmi vysoká a soud i s ohledem na charakterové rysy obviněné (absenci sebereflexe a náhledu na vlastní podíl na trestné činnosti) a způsob jejího jednání považoval možnost její nápravy za velmi ztíženou. Odvolací soud se se závěry soudu nalézacího ztotožnil, kdy trest uložený při spodní hranici zákonné sazby zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku nepovažoval za nepřiměřený. Dále byl obviněné plně v souladu s § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku a v reakci na páchání konkrétního typu trestné činnosti uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatných či závislých výdělečných činností souvisejících s finančním poradenstvím a zprostředkováním finančních a pojišťovacích produktů a služeb na dobu šesti let. Tresty tedy byly uloženy v souladu se zákonem a nejedná se o tresty, které zákon nepřipouští, byť lze doplnit, že formálně dovolatelka svými námitkami brojila toliko vůči uloženému trestu odnětí svobody.

51. Nejvyšší soud pak dospěl rovněž k závěru, že uložené tresty s ohledem na všechny skutečnosti nejsou v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít (jak již bylo shora předestřeno) o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.

52. Dovolací soud se také neztotožňuje s tvrzením obviněné, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. V reakci na konkrétní výtky obviněné doplňuje, že soud prvního stupně ozřejmil, že při úvaze o druhu a výši trestu hodnotil povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry obviněné, její dosavadní způsob života a možnosti její nápravy, přihlédl k chování po činu a i tomu, jakou měrou její jednání přispělo ke spáchání trestného činu v rámci spolupachatelství, současně vzal v potaz i účel trestu. Jako okolnost polehčující byla hodnocena její dosavadní zachovalost [§ 41 písm. p) tr. zákoníku]. Jako přitěžující okolnosti bylo hodnoceno to, že čin spáchala po předchozím uvážení [§ 42 písm. a) tr. zákoníku], ze ziskuchtivosti [§ 42 písm. b) tr. zákoníku], vůči osobám vysokého věku a těmto způsobila škodu a na jejich úkor se bezdůvodně obohatila [§ 42 písm. h) tr. zákoníku] a čin páchala po delší dobu více útoky [§ 42 písm. m) tr. zákoníku] s další osobou [§ 42 písm. o) tr. zákoníku]. Pakliže konkrétně obviněná namítala, že nebyly zohledněny polehčující okolnosti podle § 41 písm. j), m) a o) tr. zákoníku, nalézací soud se chováním obviněné po činu zabýval, přičemž neakceptoval její doznání či deklarovanou upřímnou lítost, neboť svou trestnou činnost většinově popírala a bagatelizovala a minimální selektivní úhradu dluhu ve vztahu k poškozeným nevnímal jako dobrovolnou náhradu způsobené škody. Odvolací soud pak přiléhavě poukázal na nesourodost argumentace obviněné, jež na jednu stranu argumentuje doznáním k trestné činnosti, spoluprácí s orgány činnými v trestním řízení a účinnou lítostí, na druhé straně pak brojí i proti výroku o vině, přičemž zcela popírá úmysl i dohodu se spoluobviněným na páchání trestné činnosti. Stran jejího podílu na tvrzené trestné činnosti (jenž byl rovněž vzat v potaz) lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, tudíž námitka, že jí neměl být ukládán shodný trest jako obviněnému, je zcela irelevantní, neboť její trest byl dostatečně individualizován. Uvedené odůvodnění dovolací soud shledal plně přezkoumatelným, rozhodně netrpící jednostranností přístupu soudu a v důsledku porušením práva obviněné na spravedlivý proces.

53. Obviněná taktéž deklarovala, že uložený trest je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, konkrétně zájmem její dcery AAAAA, neboť může vyústit v existenční problémy její dcery, významné narušení jejího osobnostního rozvoje či k duševním útrapám s ohledem na její fixaci na matku.

54. V obecné rovině lze připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, vymezil kritéria (srov. bod 55), která by měly soudy brát v potaz jako faktor pro případné neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pachateli – rodiči dítěte (či jiné pečující osobě). Avšak tato kritéria je třeba vážit proti dalším konkurujícím zájmům, jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze uložit.

Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.

Nelze totiž rezignovat na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že integrální a neoddělitelnou součástí svobody člověka je i povinnost nést všechny, tedy i negativní důsledky svých vlastních svobodných rozhodnutí a činů. Uložení trestu odnětí svobody rodiči nezletilého dítěte je tedy sice nepominutelně spojeno s navazující změnou právního postavení dítěte, povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte však nemůže být neomezená.

Tvrzení obviněné, že z tohoto nálezu vyplývá skutečnost, že zájem na neuložení nepodmíněného trestu je vyšší v případě výlučně pečujících osob, je tak zjevně zjednodušující a poněkud zavádějící. Naopak je potřeba zdůraznit myšlenku, že v konečném důsledku by jistě nebylo v nejlepším zájmu dítěte, aby se stalo záštitou svého rodiče před uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody a umožnilo mu páchat trestnou činnost bez rizika uložení tohoto nejpřísnějšího druhu trestu, který moderní právo v demokratických právních státech zná.

Povinnost zabývat se nejlepším zájmem dítěte při rozhodování, nikoli však absolutní povinnost vždy rozhodnout jen v souladu s tímto nejlepším zájmem, neboť je nutno vyvažovat mezi vícero zájmy různých dalších subjektů vyplývá i z další rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, nebo novější nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23).

55. V nyní projednávané věci nutno podotknout, že nalézací soud se zájmem dítěte ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody zabýval (viz odstavec 366. odůvodnění jeho rozsudku), tj. přihlédl k němu v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Vzal v potaz skutečnost, že každý z obviněných měl v době jeho rozhodování ve výlučné péči jedno jejich společné nezletilé dítě, kdy uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (fakticky oběma rodičům) na ně má přímý dopad. Akcentoval, že obvinění spáchali zvlášť závažný zločin a byli ohroženi trestní sazbou v rozpětí pět až deset let, kdy tato za standardních okolností vylučuje uložení testu odnětí svobody s podmíněným odkladem. Dospěl pak k závěru (přičemž se zájmy nezletilé zabýval), že i pouhá výlučná péče o nezletilé dítě nemůže vést k tomu, že obvinění nebudou nést negativní následky svého vlastního svobodného jednání ve formě přímého výkonu trestu odnětí svobody, kdy tento závěr by byl v rozporu s požadavkem na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností. Přihlédl rovněž k věku nezletilé blížící se zletilosti a ke skutečnosti, že žádný z obviněných neuvedl ani nedoložil žádné specifické potřeby nezletilých, které by vylučovaly, aby o tyto pečovaly namísto obviněných třetí osoby. Lze dodat, že s rizikem, že může být obviněná trestně stíhána a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musela být obeznámena a přijala ji i se všemi potenciálními pro ni plynoucími důsledky. Nemůže pak být imunizována před nepodmíněným trestem odnětí svobody pouze z důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte a závažnou úmyslnou trestnou činnost páchala společně s otcem svého dítěte. Pakliže v dané věci nejsou přítomny zcela extraordinérní okolnosti, které by dopad na život nezletilé dcery obviněné zásadním a ojedinělým způsobem prohlubovaly, soud prvního stupně nepochybil, dospěl-li k závěru, že zájem na ochraně společnosti uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněné nad nejlepším zájmem dítěte, který řádně zohlednil, převážil.

56. Dovolatelka rovněž vyjádřila své přesvědčení, že nebyly zohledněny zájmy poškozených a jejich práva na náhradu škody v rozporu s § 38 odst. 3 tr. zákoníku, kdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody znamená minimální možnost poškozených se dobrat v co největší míře náhrady škody. Nicméně je směrodatné, že již soud prvního stupně totožnou námitku zohlednil. Především zdůraznil, že ze strany obviněné byly měsíčně zasílány pouze části poškozených symbolické částky (300, resp. 500 Kč), které v poměru k výši nesplacené škody činí naprosto zanedbatelnou část. Nadto s ohledem na množství dalších věřitelů obviněných a výši jejich současného výdělku nebylo možno očekávat výraznou satisfakci poškozených ani v rámci exekučního řízení. Konstatoval též, že náhradu škody poškozených lze uspokojovat i z pracovní odměny v rámci trestu odnětí svobody. Lze tedy souhlasit, že přímý výkon trestu odnětí svobody nelze z tohoto pohledu považovat za bezúčelný.

57. Dále byla dovolatelka přesvědčena, že její osobní poměry (nejlepší zájem dcery) a výrazný časový odstup od spáchání činu zakládají důvod pro aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Předně nutno konstatovat, že dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněné, že by se jednalo o výrazný časový odstup od spáchání trestného činu (či nepřiměřenou délku řízení), když trestnou činnost dokonala 18. 9. 2019 a rozsudek soudu prvního stupně je ze dne 7. 12. 2023, přičemž k jejímu chování po činu bylo odpovídajícím způsobem přihlédnuto. Pakliže obviněná poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr., v dané věci byla shledána nepřiměřeně dlouhá doba řízení, neboť přípravné řízení trvalo deset let a řízení před soudy dalších sedm let.

58. Jde-li o obviněnou požadovanou aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pak platí, že tato je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy vybočení ze zákonných mezí této diskrece trestního soudu při ukládání sankcí, představující porušení základních práv a svobod obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23), tudíž se předmětnou námitkou Nejvyšší soud zabýval i materiálně.

59. S ohledem na namítané neuplatnění moderačního práva soudu mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nutno zdůraznit (a respektovat) výjimečný charakter tohoto ustanovení. Platí totiž, že musí jít o okolnosti případu nebo poměry pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh.

tr.). V nyní projednávané věci (jak již bylo řečeno) byl obviněné uložen trest odnětí svobody, jehož výměra byla stanovena v pětině zákonné trestní sazby. Nalézací soud se pak explicitně zabýval tím, proč v daném případě neshledal podmínky pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanové zákonem. Výslovně konstatoval, že zákonné podmínky pro využití tohoto výjimečného institutu ani u jednoho z obviněných neshledal, a to zejména s ohledem na jejich postoj k trestné činnosti (absence doznání, snaha vyvinit se z trestné činnosti), závažnost, dlouhodobost a jistou zákeřnost jejich jednání, množství poškozených a výši způsobené škody za současné fakticky minimální snahy způsobenou škodu uhradit.

Dospěl rovněž k závěru, že i pouhá výlučná péče o nezletilé dítě nemůže vést k tomu, že obvinění nebudou nést negativní následky svého vlastního svobodného jednání ve formě přímého výkonu trestu odnětí svobody, kdy tento závěr by byl v rozporu s požadavkem na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností. Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací ztotožnil a uzavírá, že v této věci nebylo možné na základě dovolací argumentace obviněné detekovat takové vady při ukládání trestu, které by zvlášť vyžadovaly jeho reakci.

Uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo v případě obviněné H. V. namístě a pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny podmínky, tj. shledány výjimečné okolnosti případu odůvodňující daný postup. Lze naopak poukázat na skutečnosti, které tento institut vylučují. V postupu soudů při ukládání trestu této obviněné tak Nejvyšší soud pochybení neshledal.

60. Konečně v rámci svých námitek vůči uloženému trestu obviněná namítala povahu trestního práva jako ultima ratio a existenci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť společenská škodlivost jejího jednání měla být hodnocena jako nižší a postačovalo by uložení nižšího trestu. Je vhodné doplnit, že námitku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze právně relevantním způsobem uplatnit v mezích důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak současně nutno podotknout, že obviněná ji dávala do souvislosti toliko s uloženým trestem. Lze tedy ve stručnosti uvést, že v nyní projednávané věci nelze dospět k závěru, že by posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněné naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (byť není vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.) bylo ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku hodnoceno jako společensky škodlivé (viz odstavec 346. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V daném případě totiž nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, kdy jednání (obou) obviněných jednoznačně přesahovalo spodní hranici typové škodlivosti příslušné skutkové podstaty, zejména s ohledem na význam dotčeného zájmu, způsob provedení činu, rozsáhlost a dlouhodobost trestného jednání a jeho následek.

61. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) [případně i)] tr. ř. nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.

V.Závěr

62. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněných M. D. a H. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

63. Pokud oba obvinění v dovolání navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, resp. výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podněty, nikoli návrhy, o nichž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětech obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 11. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu