ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 v senátě
složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové
a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY,
nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, jako
odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48
T 7/2017, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, ve
výroku, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání
městského státního zástupce částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o trestu, a ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto o trestu,
- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 48 T 7/2017, ve
výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný J. K. se
odsuzuje podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody na osm (8) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon
trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou.
Jinak zůstaly rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 48 T
7/2017, a Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018,
nezměněny.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 48 T 7/2017,
byl obviněný J. K. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku, § 58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. odst. 2 písm.
a) tr. zákoníku zařazen od věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a),
odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní
formou. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti
obviněného uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky,
Regionální pobočce Praha, se sídlem Praha, Na Perštýně 359/6, IČ: 41197518,
škodu ve výši 88 601 Kč, a to včetně úroku počínaje dnem 18. 1. 2018 až do
zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí
trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši
platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce
Městského státního zastupitelství v Praze. Obviněný napadl všechny výroky
rozsudku, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti výroku o trestu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, byl
z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. d) tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3
tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle
§ 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu zločinu
vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku dopustil
tím, že dne 29. 6. 2017 přiletěl z Hongkongu přes Moskvu na pražské ruzyňské
letiště zřejmě za účelem vyhledání protialkoholní psychiatrické léčby v PL
Bohnice, kam ale neodjel, nýbrž zůstal na letišti, a poté, kdy ztratil svoje
zavazadlo, zde zůstával bez finančních prostředků, a proto přinejmenším i bez
jídla, což ještě zhoršilo jeho vyčerpání a přispělo k tomu, že trpěl příznaky
přechodné duševní choroby, která se u něj rozvinula v souvislosti s vysazením
alkoholu po jeho dlouhodobém a nadměrném požívání, tj. vztahovačností,
strachem, vnitřním neklidem s úzkostným prožíváním a pseudohalucinacemi, které
již znal z minulosti a které, přestože je nyní mohl vnímat intenzivněji, v
plném rozsahu nevyloučily jeho kontakt s realitou, přičemž v důsledku přechodné
duševní poruchy byly jeho ovládací schopnosti sníženy podstatnou měrou, na
rozdíl od rozpoznávacích schopností, které byly sníženy měrou nepodstatnou, dne
1. 7. 2017 nasedl na letišti do autobusu linky 191 nebo 322, z něhož vystoupil
ve stanici Na Padesátníku, a v době od 11:40 hodin do 11:55 hodin překonal
vchodové dveře do domu v XY, XY, zřejmě tím, že je vyrazil ramenem, dům prošel
a zjistil, že vstupní dveře do všech bytů, kromě bytu poškozeného V. Š., nar.
XY, jsou zamčené, proto bez použití násilí vstoupil v prvním patře domu do bytu
jmenovaného, kde prošel kuchyní a obývacím pokojem až do pokoje, kde na posteli
ležel poškozený, který právě očekával příchod pečovatelky, a proto byl
příchodem obviněného zaskočen, a poté, co s obviněným vyměnil pár slov, vzal
obviněný v kuchyni kuchyňský nůž, kterého si tam všiml již dříve, o délce ostří
buď 11,5 cm nebo 5,5 cm a poškozeného v úmyslu ho usmrtit opakovaně bodl do
oblasti krku a levé klíčkové krajiny a ve svém útoku nepřestal ani přes aktivní
odpor poškozeného, jemuž zasadil tři bodné rány vpravo na krku spojené s žilním
krvácením, bodnou ránu v levé klíčkové krajině, bodnořeznou ránu nad pravým
obočím a bodnořeznou ránu nad levým obočím, v důsledku tímto útokem způsobených
nadměrných krevních ztrát došlo u poškozeného k rozvoji pokrvácivého šoku a
tato poranění jej bezprostředně ohrožovala na životě, který mu zachránila pouze
včasná lékařská pomoc, která byla přivolána poté, kdy obviněný zabránil vstupu
do domu a bytu poškozeného jeho pečovatelce, která se proto o pomoc telefonicky
obrátila na policii.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To
18/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání,
v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a namítl nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, jakož i porušení práva na spravedlivý proces. Měl za to, že námitky
porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne
4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11.
2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13).
5. V zevrubném odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný poukazoval
na nepřesný, spekulativní popis skutku v rozsudku nalézacího soudu, opakované
užití výrazů „zřejmě“ a „nebo“. Podle jeho názoru to svědčí o tom, že si soud
skutkovými zjištěními nebyl jist. Z argumentace odvolacího soudu, který v
reakci na výtku obsaženou v řádném opravném prostředku mimo jiné uvedl, že
skutkové okolnosti uvozené výrazem „zřejmě“ (důvod příjezdu obviněného do České
republiky a způsob vstupu do domu poškozeného) nejsou z hlediska popisu skutku
ani z hlediska užité právní kvalifikace podstatné a že důkazní návrhy učiněné
za účelem odstranění zmíněných nejasností jsou rozmělňováním dokazování,
vyplývá, že okolnosti, jež měly vliv na psychický stav obviněného, který je
stěžejní pro otázku viny z hlediska § 26 a § 27 tr. zákoníku, slouží k
„zatemňování pozornosti a oslabování důkazů“. Podle mínění obviněného odvolací
soud zavíral před nedostatečně zjištěným skutkovým stavem oči, a to za situace,
kdy obviněný nabízel k prokázání důvodu svého příletu do České republiky
množství důkazů (komunikace s manželkou H. E., komunikace s H. R., která
zajišťovala jeho odlet z Hongkongu, výslech K. A. a G. M., e-mail do nemocnice
ve Šternberku a další) a kdy mu byl zpřísněn trest vzhledem k přitěžující
okolnosti spočívající v porušení domovní svobody násilným vniknutím do domu
poškozeného.
6. Dále namítl, že existují pochybnosti o nestrannosti soudu prvního stupně. Až
do okamžiku, než si přečetl rozsudek nalézacího soudu, se domníval, že doplněk
znaleckého posudku si soud vyžádal proto, že mu bylo v hlavním líčení
předloženo rozhodnutí o zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do
zdravotního ústavu umístěného člověka a rovněž rozhodnutí, z něhož se podává,
že obviněný trpí paranoidní schizofrenií, je umístěn na oddělení Psychiatrické
nemocnice XY a je nadále psychotický. V rozsudku nalézacího soudu je však
uvedeno, že doplněk znaleckého posudku byl zadán z důvodu, že soud měl pocit,
že obhajoba nerozumí nebo nechce rozumět dané problematice. Další pochybnost o
nestrannosti soudu vzbuzuje korespondence předsedkyně senátu JUDr. Veroniky
Čeplové se znalcem MUDr. Ladislavem Procházkou. Z jejich e-mailové komunikace,
kterou obviněný podrobně cituje, vyplývá, že kauza byla řešena mimo hlavní
líčení, soud přistupoval k obviněnému jako ke lháři a nesnažil se zjistit
skutkový stav věci, nýbrž usiloval o to uznat obviněného za každou cenu vinným.
Odvolací soud jednání soudu prvního stupně schválil, pokud uvedl, že řízení
nevykazovalo takové procesní vady, na něž by bylo nutno reagovat postupem podle
§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., pokud poznamenal, že tu není od toho, aby řešil
vzájemné invektivy mezi obhájcem obviněného a předsedkyní senátu, byť některé
postupy předsedkyně senátu nejsou zcela standardní, a jestliže v souvislosti s
odůvodněním žádosti o doplněk znaleckého posudku, s výslechem znalce a
neformálním vztahem mezi předsedkyní senátu a znalcem poukázal na pouhé
formulační nedostatky ze strany soudu. Podle obviněného se ale nejednalo o
žádné formulační nedostatky, nýbrž o zjevný zájem soudu vypořádat se s
obhajobou a odsoudit obviněného ještě před skončením dokazování.
7. Vytkl rovněž formální nedostatky znaleckého posudku a jeho doplňku, na
základě něhož soudy dospěly k závěru, že byl v době činu zmenšeně příčetný. Na
tyto nedostatky v průběhu řízení s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 299/06, podle něhož je třeba hodnotit celý proces utváření posudku,
poukazoval. S jeho námitkami se ale odvolací soud chybně či nedostatečně
vypořádal. Nesprávně konstatoval, že byť nejsou příslušné části posudku
explicitně označeny jako „nález“ a „posudek“, obsahově splňují náležitosti § 13
odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 37/1967 Sb.“). V kontextu
výhrady, že měl být primárně vyžádán posudek od ústavu specializovaného na
činnost (§ 11 vyhlášky č. 37/1967 Sb., § 21 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o
znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů), dále mylně odkázal na §
110 tr. ř. a poznamenal, že přibrání znalce je běžnou a uznávanou praxí. Rovněž
chybně dovodil, že skutečnost, že předmětný doplněk znaleckého posudku
zodpovídá dotazy, jež nebyly oficiálně zadány, nedevalvuje jeho závěry a
nezakládá podstatnou vadu řízení. Nevypořádal se ani s výtkou, že obviněnému
nebyla umožněna realizace práva podle § 105 odst. 3 tr. ř. Odkaz na možnost
klást znalci dotazy (§ 109 tr. ř.) není relevantní, neboť tímto způsobem by
bylo možné ustanovení § 105 odst. 3 tr. ř. obcházet. Obviněný doplnil, že
otázky k doplňku znaleckého posudku nejsou dodnes známy, tudíž není ani zřejmé,
na co tento doplněk odpovídal. Odvolací soud se naznačenými námitkami odmítl
zabývat z důvodu, že nebyly podpořeny obhajobou předloženým znaleckým posudkem
a byly založeny na laických stanoviscích a dezinterpretaci některých pojmů.
8. Obviněný měl za to, že měli být ve smyslu § 105 odst. 4 tr. ř. přibráni dva
znalci, dva experti ze stejného oboru, kteří by vypracovali dva na sobě
nezávislé posudky. Důležitější důvod pro vypracování dvou znaleckých posudků,
než je posouzení duševního stavu obviněného, který napadl poškozeného, jenž to
málem nepřežil, není obviněnému znám. Sveřepé trvání pouze na jednom posudku
svědčí o obavě, že jiný znalecký posudek by mohl dospět k odlišným závěrům
stran příčetnosti, a zkomplikoval by tak odsouzení obviněného. Lékaři pracovali
s množstvím možných diagnóz, přičemž diagnóza znalce a výstupní diagnóza
Psychiatrické nemocnice XY se od sebe liší. Psychiatrická nemocnice XY
připouští halucinace, na něž obviněný nemá náhled, tj. vymizení schopnosti
rozpoznávací, znalec počítá pouze s pseudohalucinacemi, na které obviněný
náhled má. Nalézací soud dezinterpretoval e-mail V. Š., která ve skutečnosti
uvedla, že marnivostí by byl nový znalecký posudek za předpokladu, že se
Psychiatrická nemocnice XY se znalcem ve svých závěrech shodují. Odvolací soud
ignoroval výtku, že e-mail V. Š. byl použit jako důkaz proti němu, a nevyhověl
návrhu na výslech V. Š.
9. Výhrady vztáhl i proti závěru znalce, že v době vyšetření simuloval, že v
předmětné době trpěl klinicky a forenzně závažnou poruchou, v důsledku níž
nevěděl, co dělá. Uvedený závěr je založen na faktických chybách, na tom, že v
souvislosti s výslechem osoby zadržené údajně uvedl, že se k svým psychickým
problémům vyjádří až poté, co se poradí se svým obhájcem. Pravdou ale je, že se
chtěl s obhájcem poradit o předmětu věci, nikoliv o psychických obtížích. Pokus
o vysvětlení nejasností vyslechnutím znalce (§ 109 tr. ř.) k odstranění
pochybností nevedl, přičemž odvolací soud, který se neztotožnil s názorem
obviněného, že je třeba závěry znalce přezkoumat v rámci revizního znaleckého
posudku, konstatoval, že není podstatné, jak bylo formulováno odmítavé
vyjádření obviněného k výslechu, že znalec se při vypracování posudku
nedopustil žádných závažných chyb a že je zřejmé, z jakých zjištění vycházel a
jakou cestou k nim dospěl. Soud však při zdůvodnění svého stanoviska opomněl,
že znalec připustil, že vzhledem k tomu, že psychiatrie je subjektivní obor,
může mít jiný znalec na věc jiný názor, a v rámci své argumentace navíc
nesprávně uvedl, že obviněný byl v době výslechu psychotický (odporuje tomu
lékařské vyšetření před výslechem a skutečnost, že policie psychotický stav
obviněného nezaznamenala). Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal s
námitkou, že na straně jedné byla akcentována podobnost výpovědí z přípravného
řízení a z řízení před soudem, na straně druhé byla zdůrazňována jejich
rozdílnost (např. pokud jde o sdělení obviněného, že pracoval na letišti).
Taktéž nereflektoval, že rozdíl mezi výpověďmi na policii a při příjmu v
Psychiatrické nemocnici XY spočívá v odlišném časovém okamžiku skutkového děje.
10. Soud prvního stupně uvedl, že stejně jako znalec považoval za podstatné
odlišné informace, jež obviněný poskytl znalkyni z oboru psychologie a lékařům
v Psychiatrické nemocnici XY ohledně doby trvání hlasů. Podle odvolacího soudu
jde o to, že diagnóza F23.0 má rychlý nástup, přičemž obviněný uvedl, že hlasy
trvají již 1,5 roku. Vrchní soud se však absolutně nevypořádal s tím, že
obviněný vždy tvrdil, že trpěl insomnií, vtíravými myšlenkami, hlasy, ale
nebylo to tak silné, jako nyní, kdy to bylo silné jako v telefonu. Tato
skutečnost naopak svědčí o halucinacích, které nikdy předtím nezažil, přičemž v
takovém případě je splněna podmínka rychlého nástupu, neboť se kvalitativně
jednalo o odlišný vjem, než byly ozvučené myšlenky, jež znal již rok a půl.
Pokud jde o dobu, kdy naposledy pil alkohol, rozpory existují mezi jeho
výpovědí a informacemi, jež sdělil znalkyni. Odvolací soud přitom z pochybení
soudu prvního stupně, který mylně uvedl, že obviněný sděloval různé informace
týkající se posledního požití alkoholu znalkyni a lékařům z Psychiatrické
nemocnice XY, nevyvodil řádné důsledky. Obviněný zdůraznil, že měnlivými
informacemi akcentovanými znalcem jsou informace o okolnostech činu, nikoliv o
hlasech či bludech, pod jejichž vlivem jednal. Již od ruzyňského letiště jednal
v mnoha ohledech pod vlivem sluchových halucinací. Změna motivace týkající se
samotného útoku na poškozeného však prokázána nebyla; skutkový děj vztahující
se k napadení poškozeného je veden stále stejnými hlasy. V útoku na poškozeného
neustal ani přesto, že se poškozený začal bránit. V této souvislosti podotkl,
že podle vyjádření znalce jsou psychotici od svého jednání neodklonitelní.
Odvolací soud se nevypořádal s námitkou stran střídání hlasů a reality
poukazující na diagnózu F23.0. Nalézací soud na straně jedné uvedl, že z
hlediska úvah o příčetnosti, snížené příčetnosti či nepříčetnosti pro něj není
diagnóza podstatná, na straně druhé poznamenal, že o správnosti závěrů znalců a
o správnosti stanovené diagnózy neměl důvod pochybovat. Je zřejmé, že
připustil, že diagnóza F23.0 by měla na rozpoznávací schopnosti vliv. Tím, že
tuto diagnózu uvedenou ve výstupní zprávě Psychiatrické nemocnice XY začal
vyvracet, posuzoval odbornou otázku bez toho, že by jako svědky předvolal
osoby, jež tuto zprávu zpracovaly. Obviněný vytkl, že vymizení rozpoznávací
schopnosti by mělo za následek nepříčetnost a zproštění obžaloby.
11. Závěr svého mimořádného opravného prostředku dovolatel věnoval námitkám
proti výroku o trestu. Soudy tím, že konstatovaly, že jeho ovládací schopnosti
byly sníženy podstatnou měrou a rozpoznávací měrou nepodstatnou, dovodily, že
byl zmenšeně příčetný. Zmenšená příčetnost přitom má být při úvaze o trestu,
resp. při zvažování možnosti upuštění od potrestání a souvisejících otázek,
zohledněna (§ 40 odst. 1 tr. zákoníku). Nalézací soud se dopustil tzv.
extrémního rozporu, když naznal, že stav duševní poruchy si obviněný způsobil
výlučně sám, přičemž odvolací soud jeho pochybení aproboval. Stav, v němž se
obviněný po příletu do České republiky nacházel, však nezávisel na jeho vůli,
nebyl zaviněn žádnou návykovou látkou, nýbrž nemožností vybrat si z bankomatu
finanční prostředky. Byť na jeho stav mohla mít částečně vliv skutečnost, že
vysadil alkohol, zmenšenou příčetnost si nezpůsobil. Ani diabetikovi nelze
vyčítat, že si zmenšenou příčetnost způsobil tím, že si nevzal inzulin. Podle
jeho názoru nebyl dán důvod pro absenci použití § 40 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, a
jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn.
48 T 7/2017, zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání
a rozhodnutí.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní
zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného
uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Připomněl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu
jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů
a tím i změny skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení vlastní verzí
skutkového děje. Uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou
polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s
postupem při jejich provádění (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo
686/2002). Státní zástupce přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Měl za to, že soudy
obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Provedené důkazy hodnotily jak
jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly
formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2
odst. 6 tr. ř.).
14. Neztotožnil se s názorem obviněného, že by jakákoli námitka porušení práva
na spravedlivý proces sama o sobě obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domníval se, že obviněný stanovisko Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 38/14 interpretuje nepřesně. Z uvedeného stanoviska
totiž mj. vyplývá (srov. jeho odstavec 23), že: „Názor Ústavního soudu uvedený
v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) ze dne 23. 3. 2004 (podle
kterého nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od
nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě
neoddělitelné) však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy
dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný.
Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování
[dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z
dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90
a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a
rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem.“ Podle
mínění státního zástupce je tak v případě uplatnění námitky porušení práva na
spravedlivý proces třeba nejprve zkoumat, zda je taková námitka důvodná, a
pouze v případě, že tomu tak je, lze učinit průlom do skutkových zjištění soudů
nižších stupňů. Není-li však taková námitka důvodná, sama o sobě uvedenému
dovolacímu důvodu neodpovídá. Podle přesvědčení státního zástupce námitky
obviněného v nyní předkládané věci důvodné nejsou.
15. Pokud jde o dílčí formulace skutkové věty výroku o vině, souhlasil s
hodnocením odvolacího soudu, který takové formulace za vadné nepovažoval.
Obviněným zmiňované dílčí nejednoznačné pojmy nikterak nezpochybňují základní
skutková zjištění vystihující jak osobu obviněného jakožto osoby, která se
dopustila žalovaného jednání (o čemž v řízení ostatně ani nepanovaly žádné
pochybnosti), ani naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto zločinu.
Soud uvedenými alternativními formulacemi vyjádřil ne zcela určitá zjištění
ohledně zcela dílčích a podružných otázek, o kterých kromě vyjádření samotného
obviněného neexistoval další nezpochybnitelný důkaz. Z hlediska trestní
odpovědnosti obviněného přitom není vůbec podstatné, zda obviněný při příjezdu
na místo činu užil autobusu linky 191 nebo 322, či zda do domu, v němž
poškozený bydlel, vnikl vyražením dveří ramenem či jinou částí těla. Ohledně
účelu příjezdu obviněného do České republiky pak použitá formulace vystihuje v
podstatě obhajovací verzi obviněného, že měl v úmyslu vyhledat protialkoholní
léčení, třebaže praktické kroky obviněného tuto jeho verzi ne zcela potvrzují.
Zařazení této varianty do popisu skutku je tak fakticky ve prospěch obviněného
a důsledkem aplikace principu v pochybnostech ve prospěch obviněného. Podle
názoru státního zástupce z uvedených formulací nelze dovodit žádnou podstatnou
okolnost, která by měla konkrétní vliv na zjištění soudů ohledně trestní
odpovědnosti obviněného. Alternativou tohoto popisu by mohlo být toliko užití
sousloví např. „z nezjištěného důvodu“, „autobusu nezjištěné linky“ a
„nezjištěným způsobem překonal …“ apod., což by však nemělo na správnost
skutkových zjištění a přijatých právních závěrů žádný vliv.
16. Nesdílel ani výhrady zaměřené na postup soudu prvního stupně při zpracování
znaleckého posudku. Za v tomto směru odpovídající považoval přístup odvolacího
soudu, který se sice s konkrétními formulacemi z e-mailové korespondence
předsedkyně senátu a znalce neztotožnil, nicméně z věcného hlediska v tomto
postupu neshledal podstatnou vadu, která by znamenala procesní znehodnocení
takového důkazu. Podstatné je, že předsedkyně senátu závěry znalce nijak
nepředjímala a jeho odbornými zjištěními nijak nemanipulovala. Uvedené
korespondenci tak lze vytknout toliko ne zcela šťastnou formulaci přípravy na
provádění daného důkazu v podobě doplňku znaleckého posudku. Co se týče námitek
týkajících se formy znaleckého posudku, přisvědčil soudům nižších stupňů, že
dílčí nedostatky formy posudku nepředstavují žádnou podstatnou vadu, tím méně
vadu, která by způsobila nepoužitelnost takového důkazu. Zásadní je tu věcný
obsah posudku, který všem nárokům na takový důkazní prostředek vyhovuje. Pokud
jde o výtku týkající se údajného porušení práva obviněného na vznesení námitek
proti otázkám položeným znalci, poznamenal, že k vadě řízení z hlediska
materiálního nedošlo, neboť doplnění znaleckého posudku bylo zpracováno na
základě provedení původního posudku při hlavním líčení dne 13. 12. 2017 – v
reakci na námitky obhajoby. Obsahové zaměření doplňku posudku tak bylo z
materiálního hlediska obhajobě známo. Stran výhrad obviněného k odborným
závěrům znalce podotkl, že obviněný toliko polemizuje s obsahem uvedeného
důkazu, s nímž se neztotožňuje, a učiněné závěry zpochybňuje na základě dílčích
a z kontextu vytržených fragmentů vyjádření znalců. V této souvislosti
zdůraznil, že zejména nalézací soud přistoupil k hodnocení znaleckého posudku
se značnou pečlivostí a komplexností, a to i v konfrontaci s ostatními
provedenými důkazy, přičemž na základě tohoto pečlivého vyhodnocení se s
námitkami obviněného neztotožnil. Podle názoru státního zástupce nelze
nalézacímu soudu vytýkat, že ve věci zaujal odborný závěr, což mu nepřísluší,
neboť z odůvodnění jeho rozsudku lze dovodit, že uplatněné námitky obhajoby
vyvracel na podkladě odborných závěrů založených právě na uvedeném posudku,
nikoliv na podkladě vlastní laické úvahy. Odvolací soud pak přesvědčivě
zdůvodnil, proč v daném případě vlastní závěry obhajoby netvoří dostatečný
podklad pro zpracování revizního znaleckého posudku, když závěry znalce, i přes
přesvědčení obviněného o opaku, z věcného hlediska skutečně relevantní
pochybnosti nebudí. Takové pochybnosti podle mínění státního zástupce
nevyvstávají z obviněným prosazované lékařské zprávy o jeho hospitalizaci v
Psychiatrické nemocnici XY.
17. Shrnul, že na podkladě znaleckého posudku soudy relevantně dovodily, že
obviněný se v době činu nenacházel ve stavu nepříčetnosti, ale jeho ovládací
schopnosti byly vlivem v rozsudku popsaných okolností podstatnou měrou sníženy,
zatímco schopnosti rozpoznávací byly sníženy nepodstatně. Obviněný byl
subjektem způsobilým ke spáchání trestného činu, když jeho obhajoba spočívající
ve zjevném zdůrazňování až přehánění jeho psychických obtíží byla bez důvodných
pochybností vyvrácena.
18. Dále odmítl námitky zaměřené na výrok o trestu, které obsahově rovněž
neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Proti výroku o trestu lze brojit
pouze na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který
však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě ani není zjevně dán.
Obviněnému byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uložen zjevně přípustný
druh trestu, a to v rámci zákonné trestní sazby podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku. Jeho argumentace podpořená poukazem na § 40 tr. zákoníku neobstojí.
Nelze totiž přehlédnout, že měl povědomí o povaze svých psychických obtíží,
které bezprostředně souvisely s jeho alkoholovou závislostí. Dopad ustanovení §
40 tr. zákoníku je přitom vyloučen nejen tehdy, pokud stav zmenšené příčetnosti
byl vyvolán „požitím“ návykové látky, ale obecně „vlivem“ takové látky, což je
nepochybně pojem širší. Státní zástupce měl za to, že za stav způsobený vlivem
návykové látky lze považovat i takový stav pachatele, kdy se u něj v důsledku
nadměrného užívání alkoholu v předchozí době vyvinula alkoholová závislost,
přičemž mu byly alespoň v základních obrysech známy jak důsledky konzumace
alkoholu, tak i obtíže v důsledku dočasné abstinence. Tak tomu bylo i v nyní
předkládané věci, a tudíž soudy nepochybily, pokud v případě obviněného
aplikaci § 40 tr. zákoníku vyloučily. Odkázal na závěry vyplývající z
rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., z něhož se podává, že
dovolací důvod podle § 265g odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují námitky pouhé
nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o
nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby.
19. K nastolené otázce zmenšené příčetnosti z hlediska výroku o trestu
považoval státní zástupce za vhodné dodat, že je zcela nepřípadnou předestřená
paralela stavu diabetického pacienta, který nemá k dispozici inzulin. V takovém
hypotetickém případě totiž nelze o vlivu návykové látky hovořit ani
zprostředkovaně právě na rozdíl od alkoholismu zjištěného u obviněného. Vazba
mezi dietologickými návyky a vznikem diabetu je evidentně značně nepřímá,
nehledě na skutečnost, že dietologicky nevhodná tučná jídla jistě nelze
považovat za návykovou látku ve smyslu § 130 tr. zákoníku, zatímco rozvoj
alkoholové závislosti v důsledku dlouhodobého škodlivého užívání nadměrného
množství alkoholu lze označit za následek v podstatě téměř nevyhnutelný.
20. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z
dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a proto navrhl, aby je Nejvyšší
soud jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., odmítl [§ 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř.].
21. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce zopakoval, že podle
stanoviska Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, ve
spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13,
námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní
práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Podle mínění
obviněného nejde tedy o to, že on sám nepřesně interpretoval judikaturu
Ústavního soudu (zvláště když ji neinterpretoval, ale citoval), nýbrž o to, že
státní zástupce nepřesně interpretoval jeho podání. Dále namítl, že tím, že
státní zástupce hovoří o „alternativních formulacích“ ve skutkové větě,
připouští, že došlo k „ne zcela určitým zjištěním ohledně zcela dílčích a
podružných otázek, o kterých kromě vyjádření samotného obviněného neexistoval
další nezpochybnitelný důkaz“. Podle mínění obviněného, jestliže není určitá
skutečnost nezpochybnitelně prokázána, těžko může být pojata do skutkové věty.
Státní zástupce se nikterak nevyjádřil ke skutečnostem, v nichž dovolatel
formuluje důvody, proč se o žádné „rozmělňování dokazování“, jak uvedl odvolací
soud, či o „dílčí a podružné otázky, jak uvedl státní zástupce, nejedná.
Nevyjádřil se ani k tomu, že to byl dovolatel, kdo soudům nabídl důkazy
(výslechy svědků, přepis whatsapp komunikace se svou ženou atd.) k odstranění
pochybností stran motivace jeho příjezdu do České republiky. Konstatuje-li
státní zástupce, že neurčitý způsob popisu motivace obviněného je jeho
„obhajovací verzí“ a vyjádřením principu „v pochybnostech ve prospěch“, mýlí
se, neboť právě zjištění motivu, proč přijel do České republiky, co zde dělal
po příjezdu atd., je stěžejní záležitostí pro řádné objasnění věci bez
důvodných pochybností. Pokud stran komunikace mezi předsedkyní senátu a znalcem
podotýká, že: „uvedené korespondenci tak lze vytknout toliko ne zcela šťastnou
formulaci přípravy na provádění daného důkazu v podobě doplňku znaleckého
posudku“, připouští, že příprava provádění doplňku znaleckého posudku nebyla v
pořádku. K dalším dílčím výhradám vztahujícím se k této námitce se ovšem dále
nevyjadřuje. Co se týče bodu IV. dovolání (neodstranění pochybností ve
znaleckém posudku a nepřibrání druhého znalce, upření práva dát vyslýchat
svědky proti sobě), obviněný poznamenal, že státní zástupce prakticky
neargumentuje a pouze se ztotožňuje se závěry soudu prvního a druhého stupně,
které nakonec bez polemiky s konkrétními dovolacími námitkami shrnuje.
22. V souvislosti s výtkou vztahující se k výroku o trestu státní zástupce
podle něj opomněl, že podle skutkových zjištění soudů se obviněný dostal do
stavu zmenšené příčetnosti díky tomu, že po příletu do České republiky ztratil
svoje zavazadlo, zůstával bez finančních prostředků, a proto přinejmenším i bez
jídla, což ještě zhoršilo jeho vyčerpání a přispělo k tomu, že trpěl příznaky
přechodné duševní choroby, která se u něj rozvinula v souvislosti s vysazením
alkoholu po jeho dlouhodobém a nadměrném požívání, tj. vztahovačností,
strachem, vnitřním neklidem s úzkostným prožíváním a pseudohalucinacemi, které
již znal z minulosti a které, přestože je nyní mohl vnímat intenzivněji, v
plném rozsahu nevyloučily jeho kontakt s realitou. Činit v souvislosti s výše
uvedeným závěr, že skutečnost, že si zmenšenou příčetnost přivodil sám vlivem
návykové látky, je absurdní, neboť byl zcela střízlivý. Státní zástupce zde
konstruuje jakousi „absolutní“ odpovědnost v tom smyslu, že byť nebyl pod
vlivem návykové látky, vzhledem k tomu, že ji v minulosti nadměrně užíval, mělo
její vysazení zaviněný „vliv“ na zmenšenou příčetnost. Tudíž mu vlastně vyčítá,
že se alkoholu nenapil. A právě zde je třeba přihlédnout k objektivní
skutečnosti nezávislé na vůli obviněného – k tomu, že byl vyčerpaný, bez
finančních prostředků a přinejmenším bez jídla, tudíž si zmenšenou příčetnost
nemohl přivodit sám, neboť se ani k alkoholu za této situace nemohl dostat. Jak
poukazoval již v dovolání, analogii by mohl nalézt i dále. Klade si otázku, zda
bude vysazení léků poté, co pachateli dojdou, znamenat zaviněný vliv na jeho
zmenšenou příčetnost, když si je objektivně nebude schopen opatřit. Naopak,
přivodit si zmenšenou příčetnost vlivem návykové látky bezpochyby znamená
zaviněně s návykovou látkou nakládat tak, že to ona návyková látka způsobí
zmenšenou příčetnost. S ohledem na výše uvedené setrval na podaném dovolání.
23. Ve veřejném zasedání Nejvyššího soudu obhájce obviněného přednesl obsah
dovolání ve shodě s jeho písemným odůvodněním, na něž, jakož i na repliku k
písemnému vyjádření státního zástupce také odkázal, a učinil shodný návrh na
rozhodnutí dovolacího soudu.
24. Také státní zástupce přednesl své vyjádření k dovolání obviněného ve shodě
s jeho písemným vyhotovením, navrhl však, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265j tr. ř. zamítl.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože Nejvyšší soud shledal, že
nejsou dány podmínky pro odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1 tr.
ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k
následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
26. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
27. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
28. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, či obviněným
citované stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní
soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná
realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve
smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze
vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze
i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného
hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního
logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.
zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
29. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci
neshledal. V posuzované věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Obviněný J. K. je z
jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován svou výpovědí ve
spojení s výpověďmi poškozeného V. Š. (č. listu 476 až 479) a svědků I. B. (č.
listu 481 až 484), B. T. (č. listu 479 až 480), M. B. (č. listu 484 až 486), M.
S. (č. listu 486 až 487) a P. Z. (č. listu 488 až 490), dále zejména protokolem
o ohledání místa činu (č. listu 264 až 268), znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 42 až 73), výpovědí znalce
MUDr. Jiřího Hladíka (č. listu 452, 453), jenž tento posudek zpracoval,
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické
psychologie (č. listu 80 až 118), výpověďmi jeho zpracovatelů, znalců MUDr.
Ladislava Procházky a PhDr. Jindřišky Záhorské (č. listu 454 až 475, 573 až
583), doplňkem uvedeného znaleckého posudku (č. listu 600 až 606) a zprávou V.
Š. ze dne 12. 1. 2018 (č. listu 569). Dovolací soud považuje za potřebné
zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4 až 31 rozsudku
nalézacího soudu, str. 5 až 10 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý
vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je
zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6
tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily
podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s
požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou
obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu
dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a
vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů
hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné
deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že
své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím
důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o
nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
30. Pokud jde o výhradu týkající se formulace skutkové věty výroku o vině, lze
plně poukázat na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu, jenž poznamenal, že
skutkové okolnosti termínem „zřejmě“ (či „nebo“) uvozené nejsou ani z hlediska
popisu skutku, ani z hlediska právní kvalifikace významné, a tudíž ve vztahu k
nim není nutné doplňovat dokazování.
31. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo
jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok
týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného
ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a
způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k
tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných
znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
32. Podle komentářové literatury (viz kupř. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1
až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669, ŠÁMAL, P. a
kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, str. 2719 a násl.) přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině
týká, znamená především náležité vymezení skutku (skutková věta), který musí
být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu, aby bylo patrné, zda soud
respektoval zásadu obžalovací, zda obžalobu nepřekročil, případně zda ji celou
vyčerpal. Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého
se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde uvádí konkrétní údaje
týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Popis skutku (zejména
způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly
příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán
vinným. Skutková věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného
skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité
právní kvalifikace.
33. Z hlediska právní kvalifikace skutku jako pokusu zločinu vraždy podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá, kdo se pokusí
jiného úmyslně usmrtit, resp. kdo se dopustí jednání, které bezprostředně
směřuje k úmyslnému usmrcení jiného a jehož se pachatel dopustil v úmyslu
úmyslné usmrcení jiného spáchat, není za situace, kdy o osobě pachatele
neexistují pochybnosti, významná ani přesná identifikace autobusové linky,
kterou pachatel použil k přepravě na místo činu, ani způsob, kterým překonal
vstupní dveře do domu, v němž poškozený bydlel, ba dokonce ani délka ostří
nože, který sloužil jako vražedná zbraň. Skutečnost, že obviněný výrazným
způsobem porušil ústavou (viz čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)
i zákonem (viz § 178 tr. zákoníku) chráněnou svobodu obydlí, když poškozeného
napadl v jeho bytě, tedy tam, kde by každá osoba měla požívat zvýšeného bezpečí
a jistoty, nebyla žádnou kvalifikační okolností, tj. okolností relevantní pro
právní posouzení činu. Tato zjevně prokázaná skutečnost byla hodnocena toliko
jako jedna z přitěžujících okolností, kterou vzal odvolací soud při úvaze o
trestu, resp. při přezkumu výroku o trestu uloženého nalézacím soudem v potaz;
navíc nutno zdůraznit, že pro odvolací soud nebylo v daném směru stěžejní
násilné vniknutí do domu, nýbrž samotné porušení domovní svobody, k níž by
došlo i v případě, že by v souvislosti s neoprávněným vniknutím do obydlí
poškozeného nebylo násilí užito, tedy i tehdy, pokud by obviněný vchodové dveře
do domu nevyrazil ramenem, ale překonal je jiným nezjištěným způsobem. Co se
týče délky ostří nože, s ohledem na to, že nebylo zjištěno, jaký nůž obviněný k
útoku použil, mohla být pravděpodobná délka ostří stanovena na podkladě závěrů
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, resp. na
základě charakteru bodných ran, jež poškozený utrpěl. Pokud jde o důvod
příjezdu obviněného do České republiky, dovolací soud sdílí názor nalézacího
soudu, že tento není pro posouzení otázek viny a trestu zásadní. Nalézací soud,
byť nepochyboval o tom, že obviněný se do České republiky zřejmě opravdu
dostavil za účelem protialkoholní léčby, relevantně poukázal na skutečnost, že
si předem nezjistil, zda jej budou moci v psychiatrické léčebně vzhledem ke
kapacitním možnostem ihned přijmout k léčbě, a že se do této psychiatrické
léčebny bezprostředně po příletu neodebral (str. 25 rozsudku nalézacího soudu).
K tomu je vhodné ve shodě se státním zástupcem doplnit, že zařazení uvedené
varianty skutkového děje do popisu skutku je ve prospěch obviněného a důsledkem
aplikace principu in dubio pro reo.
34. Dále je nezbytné poznamenat, že Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení
obviněného o zaujatosti soudu prvního stupně vůči jeho osobě, potažmo jeho
obhájci, která měla nepříznivý dopad na výsledek řízení. Z obsahu předloženého
spisu nevyplývá, že by vztahy mezi předsedkyní senátu a obhájcem měly povahu
antipatií, a to dokonce způsobilých negativně ovlivnit proces dokazování a
učinit ničím nepodložený závěr o vině obviněného. Jak již dovodil odvolací
soud, v posuzované věci je podstatné, že dílčí – a nutno připustit, že nikoliv
zcela standardní – kroky předsedkyně senátu, tj. její elektronická komunikace
se znalcem MUDr. Ladislavem Procházkou (č. listu 697 a 698) a s tím související
postup při zadávání otázek k doplňku znaleckého posudku (č. listu 567) –
neovlivnily správnost a zákonnost rozsudku nalézacího soudu. Závěry znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie,
zpracovaného v přípravném řízení, a tedy bez prokazatelného vlivu předsedkyně
senátu, korespondují se závěry vyplývajícími z výpovědi znalce MUDr. Ladislava
Procházky v hlavním líčení konaném dne 13. 12. 2017, tj. výpovědi předcházející
vytýkané elektronické komunikaci, a rovněž se závěry podávajícími se z doplňku
uvedeného znaleckého posudku zpracovaného na podkladě otázek předsedkyně senátu
zadaných znalci prostřednictvím e-mailu a s výpovědí jmenovaného znalce v
hlavním líčení konaném dne 16. 1. 2018, tj. po zmíněné předchozí elektronické
komunikaci. Námitku, že soud přistupoval k obviněnému jako ke lháři, nesnažil
se zjistit skutkový stav věci, nýbrž usiloval o to uznat jej za každou cenu
vinným, proto nelze považovat za podloženou a tudíž i relevantní. Stran
povědomí obhajoby o znění otázek zadaných znalci prostřednictvím e-mailu lze
poukázat na e-mail ze dne 11. 1. 2018, jehož obsahem je sdělení předsedkyně
senátu obhájci, že otázky adresované znalci zaslala (omylem) nejprve jemu (č. listu 567), a v návaznosti na to na elektronickou korespondenci mezi
předsedkyní senátu a znalcem, jejíž součásti je formulace otázek znalci, která
byla dne 14. 12. 2017 obhájci předsedkyní senátu skutečně zaslána (č. listu 697
a 698). Námitky proti formulaci otázek položených znalci tak mohla obhajoba,
která byla se zněním těchto otázek dopředu seznámena, fakticky vznést. Dovolací
soud uzavírá, že jakkoliv lze považovat některé výroky předsedkyně senátu
ohledně neznalosti spisu obhájcem či úrovně odborných zdatností při posuzování
závěrů znaleckého zkoumání za nevhodné a její procesní postupy směřující k
doplnění znaleckého posudku za nestandardní, nelze hovořit o hrubém či
šikanózním chování vůči obviněnému či jeho obhájci, které by svědčilo o averzi
předsedkyně senátu vůči nim. Z uvedených výroků či postupů ani nelze dovozovat,
že by se předsedkyně senátu již v průběhu hlavního líčení ztotožňovala s
podanou obžalobou nebo že by ovlivňovala obsah výpovědí svědků či znalců. Nebyly tedy splněny důvody pro vyloučení této soudkyně z projednávání věci a
její postup a rozhodování nezasáhly do práva obviněného na spravedlivý (řádný)
proces (k tomu přiměřeně srov.
35. Pokud jde o výhradu týkající se formy znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, nelze než ve shodě
se soudy nižších stupňů a státním zástupcem zopakovat, že jisté formální
nedostatky znaleckého posudku nepředstavují vadu, která by způsobila jeho
nepoužitelnost jako důkazu. Absence explicitního označení částí posudku nemá za
následek nesplnění náležitostí stanovených § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Podle
odst. 2 citovaného ustanovení v posudku uvede znalec popis zkoumaného
materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel
(nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky
(posudek). Z posuzovaného znaleckého posudku přitom vyplývá, že znalci MUDr.
Ladislav Procházka a PhDr. Jindřiška Záhorská těmto svým povinnostem dostáli,
když součástí posudku učinili výčet otázek, na něž měli podle zadání
policejního orgánu (č. listu 74 a 75) odpovědět, dále výpis ze spisu a ze
zdravotnické dokumentace, průběh klinického a testového vyšetření,
psychodiagnostický psychologický rozbor a závěr, průběh klinického
psychiatrického vyšetření, rozbor a závěr psychiatrického posudku a odpovědi na
položené otázky.
36. Co se týče výtky poukazující na nezbytnost vyžádat znalecký posudek od
ústavu specializovaného na znaleckou činnost, dovolací soud přisvědčuje
obviněnému, že ze znění § 11 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb. skutečně vyplývá,
že orgán činný v trestním řízení vyžaduje znalecký posudek především od ústavu
specializovaného na znaleckou činnost, a až není-li ho v příslušném oboru nebo
není-li to z důvodu hospodárnosti možné, od znalce zapsaného v seznamu
krajského soudu, v jehož obvodu má orgán činný v trestním řízení své sídlo,
nicméně v daných souvislostech nelze opomenout ustanovení právních předpisů
vyšší právní síly, tj. § 110 tr. ř. navazující na § 21 odst. 3 zákona č.
36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, podle
nichž se znalecké ústavy přibírají toliko ve výjimečných, zvlášť obtížných
případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení. Podle komentářové
literatury nutnost vědeckého posouzení je třeba dovozovat z obtížnosti
posuzované odborné otázky, jejíž řešení vyžaduje uplatnění vědeckých teorií,
postupů nebo metod, a z toho důvodu je nutná i vědecká kvalifikace zpracovatelů
takového znaleckého posudku. O nic takového přitom v projednávané věci nešlo.
Předmětem znaleckého zkoumání obviněného byl jeho duševní stav, přičemž jak
vyplývá z ustanovení § 116 tr. ř., otázka duševního stavu obviněného je
standardně svěřena k posouzení znalci z oboru psychiatrie. Podle komentářové
literatury, jsou-li na základě výsledků dokazování pochybnosti o plné
příčetnosti obviněného, je nutno vždy přibrat po novele provedené zákonem č.
265/2001 Sb. jednoho znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k
vyšetření duševního stavu obviněného. Pouze pokud by šlo o objasnění
skutečnosti zvlášť důležité, bylo by třeba přibrat dva znalce psychiatry, popř.
jednoho znalce psychiatra a jednoho psychologa apod. Jak vyplývá z obsahu
předloženého spisu, v projednávaném případě byli za účelem vyšetření duševního
stavu obviněného a určení, zda trpí nebo mohl trpět nějakou duševní poruchou (a
případně jakou) a zda je jeho pobyt na svobodě nebezpečný, přibráni dva znalci,
a to MUDr. Ladislav Procházka, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
sexuologie a alkohologie, a PhDr. Jindřiška Záhorská, Ph.D., z oboru
zdravotnictví, odvětví psychologie, se zvláštní specializací klinická
psychologii (č. listu 74 ve spojení s č. listu 118). Vzhledem k této
skutečnosti, jakož i povaze objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení
nelze o jakémkoliv podcenění problematiky duševního stavu obviněného hovořit a
opačný závěr nelze učinit ani z domněle odlišně vyznívajících zpráv
Psychiatrické nemocnice XY a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, MUDr. Ladislava Procházky, jak o tom bude dále pojednáno.
37. Z hlediska napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů a obsahu dovolání je
relevantní hmotněprávní otázkou, zda ze zjištění soudů vyvstávají pochybnosti o
příčetnosti obviněného v době, kdy se dopustil pokusu zločinu vraždy.
38. Nutno předeslat, že příčetnost není v trestním zákoníku definována. Obecně
ji však lze vymezit jako způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud
závisí na duševních schopnostech (srov. JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo
hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, str. 185). Trestní zákoník uvádí důvody,
které příčetnost, a tedy i trestní odpovědnost, vylučují. Podle § 26 tr.
zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho
protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Z
této legální definice vyplývá, že pachatel jednal v nepříčetnosti, jestliže
trpěl duševní poruchou (viz § 123 tr. zákoníku), v důsledku níž v době činu
ztratil schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání
ovládnout. Pro učinění závěru o nepříčetnosti pachatele postačí, pokud v době
činu v důsledku duševní poruchy absentovala i jen jedna z uvedených schopností.
Současně je ale zapotřebí připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve
tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní
poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí
být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného
objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68,
uveřejněný pod č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je nezbytné
zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží
orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z
provedených důkazů. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, je tak jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského
přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi
ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 11 Tz 21/78, uveřejněný
pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
39. V této souvislosti není od věci připomenout, že zmenšenou příčetností se
rozumí stav, v kterém byla v důsledku duševní poruchy v době činu výrazně
zeslabena schopnost pachatele rozpoznat, že spáchaný čin byl protiprávní, nebo
schopnost ovládat své jednání, anebo byly sníženy zároveň obě tyto schopnosti
(srov. č. 61/1971 Sb. rozh. tr.). Oproti nepříčetnosti, ve které je alespoň
jedna z obou schopností (rozpoznávací nebo ovládací) vyloučena, u zmenšené
příčetnosti jsou obě schopnosti pouze výrazně, podstatně, zásadně oslabeny.
Byl-li trestný čin spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti, pachatel je trestně
odpovědný, zmenšená příčetnost nevylučuje trestní odpovědnost, nýbrž ji
modifikuje a odůvodňuje však zvláštní postup vůči pachateli. Zmenšená
příčetnost jako okolnost, která spolupůsobila při spáchání trestného činu,
vytváří zvláštní situaci, kdy nelze vůči pachateli postupovat způsobem, který
by byl obvykle účinný. Má význam především z hlediska rozhodování o sankci.
Obligatorní důsledek spáchání činu ve stavu zmenšené příčetnosti uvádí § 40
odst. 1 tr. zákoníku, vedle toho lze hovořit i o fakultativních důsledcích
zmenšené příčetnosti (§ 40 odst. 2 tr. zákoníku). Spáchání trestného činu ve
stavu zmenšené příčetnosti má význam i v dalších směrech, např. při posuzování
povahy a závažnosti činu jako kritéria pro ukládání trestu (srov. NOVOTNÝ, O.,
VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání,
Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 200 až 202, JELÍNEK, J. a kol.:
Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, str. 210, 211).
40. Podle závěrů znaleckého posudku zpracovaného znalci MUDr. Ladislavem
Procházkou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou ve spojení se závěry vyplývajícími z
výpovědí znalců v hlavních líčeních jakož i těmi podávajícími se z doplňku
zmíněného znaleckého posudku byl obviněný osobou závislou na alkoholu (F10.2),
přičemž v důsledku dlouhodobého nadměrného požívání alkoholu se u něj rozvinula
trvalá porucha kognitivních funkcí, emotivity a osobnosti (lehký organický
psychosyndrom), která se krátce po vysazení alkoholu (po dlouhodobém nadměrném
požívání alkoholu) v předmětné době projevila přechodnou duševní poruchou –
reziduálním stavem s hraničně psychotickou poruchou (F10.7). Obviněný v
předmětné době znal účinky alkoholu na svoji osobu. Podobný stav jako v
předmětné době zažil již v minulosti, v minulosti ho překonal opětovným požitím
alkoholu. Jeho schopnosti zdržet se požívání alkoholu a kontrolovat průběh
požívání alkoholu byly v důsledku aktivní závislosti na alkoholu narušené. V
důsledku výše zmíněné duševní poruchy nebyl schopen (nebo si nestačil) alkohol
či finanční prostředky na nákup alkoholu opatřit a požitím alkoholu reziduální
stav s hraničně psychotickou poruchou zažehnat. Uvedená přechodná duševní
porucha přitom vedla k tomu, že v době činu byly jeho rozpoznávací schopnosti
mírně snížené (nepodstatně) a ovládací snížené podstatnou měrou. Jeho kontakt s
realitou nebyl v plném rozsahu vyloučen, jako to bývá u psychotických stavů.
Jeho svobodná vůle nebyla vymizelá v důsledku halucinací a bludů. Přiměřeně
reagoval na vnější podněty (např. příchod ošetřovatelky, na nějž reagoval
normálně, tj. přerušil své jednání), byl si vědom toho, co udělal, a snažil se
své jednání zakrýt a následně z místa činu odejít a ukrýt se. Z psychiatrického
hlediska nebyla motivace jeho jednání chorobná. Netrpěl schizofrenií jakožto
duševní poruchou chorobného charakteru a i za cenu duševní nepohody byl schopen
se svého jednání zdržet. Výstupní zpráva Psychiatrické nemocnice XY (č. listu
615) a zpráva V. Š. ze dne 12. 1. 2018 výše uvedené znalecké závěry stran
charakteru psychické poruchy nerozporují, neboť z nich vyplývá, že obviněný
netrpěl duševní poruchou s příznaky schizofrenie.
41. Znalecký důkaz z odvětví psychiatrie a psychologie je, jak již bylo
zmíněno, však toliko jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o
otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními
zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska významnými (srov. č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Ze zásad dokazování vyplývá požadavek kritického hodnocení všech
důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně
pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a
musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné
správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně
přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého
zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své
závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12). Těchto
východisek si byl soud prvního stupně evidentně vědom, jak vyplývá z pečlivého
a zevrubného hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a psychologie, v návaznosti na opatřené důkazy. Shora označené
závěry znalců o nevymizení ani složky rozpoznávací, ani složky ovládací jsou
podporovány výpověďmi samotného obviněného, poškozeného a ve věci slyšených
svědků. Chování obviněného před činem, v jeho průběhu a po něm nesvědčí o tom,
že by vůbec nebyl schopen pochopit protiprávnost svého jednání a že by toto své
jednání nemohl v žádném případě ovládnout. Vzhledem k tomu, že ošetřovatelce,
která přišla za poškozeným a dožadovala se vstupu do domu, sdělil, že může
přijít později, neboť její klient je v pořádku a její péči nepotřebuje, to vše
proto, že (jak sám uvedl) nechtěl, aby viděla, co se stalo, s ohledem na to, že
během útoku vytrhl poškozenému z ruky zvonící telefon a hodil jej do vany, se
zřetelem ke skutečnosti, že se ihned po napadení šel umýt, a rovněž s
přihlédnutím k tomu, že mu bylo (jak se vyjádřil) jasné, že ošetřovatelka,
která držela v ruce mobilní telefon, volala policii, a k tomu, že se z místa
činu snažil urychleně odejít a schovat se v příkopu, by bylo absurdní uvažovat
o tom, že by – třebaže v důsledku přechodné duševní poruchy – nebyl vůbec
schopen pochopit protiprávnost svého činu. Ze všech nastíněných skutečností se
naopak naznačuje, že se v průběhu útoku i po něm choval poměrně racionálně,
uvědomoval si důsledky svého počínání a snažil se vyhnout odhalení a dopadení. Pokud jde o schopnost ovládací, obviněný byl, byť podstatně sníženě, způsobilý
své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se jej přes vědomí
protiprávnosti nedopustil. Znalci akcentovaná přiměřená reakce obviněného na
vnější podněty (viz příchod ošetřovatelky a zvonící telefon) v podobě přerušení
útoku nesvědčí o absolutní bezmyšlenkovitosti a absenci svobodné vůle. Obhajobě
založené na ovládnutí „hlasy“ nelze přisvědčit.
Obviněný na jednu stranu
zdůrazňoval, že mu „hlasy“ sdělily, aby čin dokončil, na druhou stranu ale
uváděl, že v útoku pokračoval i navzdory obraně poškozeného, neboť mu přišlo z
jeho strany nefér, že svou předchozí žádost o usmrcení odvolal. Ačkoliv měl být
po celou dobu veden „hlasy“, v útoku přestal nikoliv proto, že by mu to „hlasy“
přikázaly, nýbrž z důvodu, že si myslel, že poškozený zemřel. V neposlední
straně nelze opomenout, že přestože soustavně odmítal, že do domu přišel za
účelem usmrcení obviněného – setrval na tvrzení, že mu „hlasy“ říkaly, aby si
šel s poškozeným promluvit – v reakci na dotaz, proč dům opustil, uvedl, že
proto, že udělal vše, proč tam přišel. Nejvyšší soud sdílí názor soudu prvního
stupně, že obviněného do bytu poškozeného zavedl nejspíše stav, v němž se
nacházel, tj. vyčerpání, hlad a nedostatek finančních prostředků. Uvedená úvaha
se nabízí zejména s ohledem na jednání obviněného, který v situaci, kdy po
příletu do České republiky ztratil svoje zavazadlo a opakovaně se mu nepodařilo
vybrat z bankomatu finanční hotovost, odjel autobusem z letiště, vystoupil na
první stanici, kde se nacházely obytné domy, do jednoho z těchto domů po
překonání vstupních dveří vešel, celý jej prošel, přičemž postupně vyzkoušel
možnost vstupu do jednotlivých bytů, a jakmile zjistil, že jeden z bytů není
zamčen, vstoupil do něj a celý jej prohlédl.
42. Dovolací soud uzavírá, že trestní odpovědnost obviněného za pokus zločinu
vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku nebyla
vyloučena. Obviněný nejednal ve stavu nepříčetnosti. Přechodná duševní porucha
vedla k tomu, že v době činu byly jeho rozpoznávací schopnosti mírně snížené a
ovládací snížené podstatnou měrou. Závěr o zmenšené příčetnosti (§ 27 tr.
zákoníku), k němuž soudy dospěly, byl proto zcela správný.
43. Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o trestu. Dovolatel
nesouhlasil se závěry soudů, pakliže neshledaly důvod pro aplikaci § 40 odst.
1, 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně podle něj sice dospěl nezákonně k
závěru, že si stav duševní poruchy způsobil výlučně sám, avšak přesto alespoň
aplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Tím, že odvolací soud toto pochybení soudu
prvního stupně neřešil, přičemž při výměře trestu nijak nezohlednil ustanovení
§ 40 odst. 1 a ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, které aplikoval soud
prvního stupně, označil za nezákonné, se podle mínění obviněného dopustil
nerespektování závěru o naplnění § 27 tr. zákoníku, pakliže nepřihlédl k této
skutečnosti při úvaze o trestu.
44. Co se týče výroku o trestu, za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve
smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný
trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Podle
konstantní judikatury Nejvyššího soudu uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak
mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a §
42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.). Z obsahu námitek obviněného plyne, že pochybení při stanovení druhu
trestu a jeho výměry spatřuje v chybném posouzení § 40 odst. 1 tr. zákoníku,
pakliže soudy neshledaly podmínky pro jeho použití. Podle dovolacího soudu v
konkrétní situaci lze takto uplatněnou námitku podřadit pod důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě týkající se nesprávného
hmotněprávního posouzení. (tj. § 40 odst. 1, eventuálně § 40 odst. 2 tr.
zákoníku). Spornou otázkou tak je, zda byly u obviněného coby pachatele se
zmenšenou příčetností splněny zákonné předpoklady pro použití § 40 odst. 1 tr.
zákoníku, tedy zda si stav zmenšené příčetnosti, a to ani z nedbalosti,
nepřivodil vlivem návykové látky.
45. Soud prvního stupně snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné
trestní sazby, přičemž tak přihlédl k tomu, že obviněný svého činu litoval, ve
prospěch obviněného hodnotil i stav zmenšené příčetnosti z důvodů podstatně
snížených ovládacích schopností, který si ale obviněný zavinil sám, a nejde tak
o okolnosti předpokládané v § 40 a § 47 tr. zákoníku, nýbrž o polehčující
okolnost podle § 41 písm. b) tr. zákoníku, která jednání obviněného odlišuje od
jednání jiných pachatelů druhově shodných trestných činů. Přitěžující okolnosti
tento soud neshledal. Vzhledem ke všem okolnostem, mimo jiné i po zvážení
způsobu, průběhu a trvání útoku a jednání obviněného po útoku, se zřetelem k
pouze průměrné možnosti jeho resocializace, která je závislá také na úspěchu
ochranné léčby, vyměřil trest odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon
obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou (str. 31, 32 rozsudku).
46. Odvolací soud, jenž obviněnému nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody
v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku rovněž
zařadil do věznice s ostrahou, vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto
trestu řídil a proč považoval trest odnětí svobody v trvání sedmi let uložený
obviněnému soudem nalézacím za nezákonný (str. 10 až 11 rozsudku). Podle něj
pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (§ 58 odst. 1
tr. zákoníku) nebyly splněny podmínky, neboť existovaly okolnosti, které
společenskou škodlivost činu výrazně zvyšovaly. Způsob útoku, jeho průběh a
trvání, jednání obviněného po útoku a toliko průměrná možnost jeho
resocializace hovořily v neprospěch obviněného, stejně jako skutečnost, že
výrazným způsobem porušil zákonem i ústavou chráněnou domovní svobodu, když
poškozeného napadl v jeho bytě, tedy tam, kde by každá osoba měla požívat
zvýšeného bezpečí a jistoty. Nalézací soud podle něj přehlédl, že obviněný
naplnil hned tři znaky přitěžující okolnosti podle § 42 písm. h) tr. zákoníku,
neboť spáchal trestný čin ke škodě osoby zdravotně postižené, vysokého věku a
nemohoucí, a nereflektoval, že byl v minulosti již třikrát soudně trestán a
odsouzen ke dvěma nepodmíněným trestům odnětí svobody. Odvolací soud uzavřel,
že trest odnětí svobody v trvání deseti let odpovídá s přihlédnutím ke
skutečnostem vyjmenovaným nalézacím soudem ve prospěch obviněného všem zákonným
hlediskům pro výměru trestu (body 30., 31. rozsudku).
47. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů, že zmenšená příčetnost
neodůvodňovala postup podle § 40 odst. 1 tr. zákoníku. Podle citovaného
ustanovení jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti,
který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne
soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Zmenšenou
příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat
škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je
tomu u polehčujících okolností. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené
příčetnosti se tím nestává vždy méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené
příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění
pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele.
Pachatelem nezaviněná zmenšená příčetnost v době spáchání trestného činu
odůvodňuje zvláštní postup spočívající v tom, že se k ní přihlédne při
stanovení druhu a výměry trestu. To může znamenat uložení jiného druhu trestu,
než jaký by soud uložil při neexistenci zmenšené příčetnosti, anebo se to
projeví v rámci trestní sazby, popřípadě i v kombinaci s příslušným ochranným
opatřením. Proto nemusí nutně jít o trest mírnější.
48. Podmínkou aplikace § 40 odst. 1 tr. zákoníku je, aby si pachatel
nepřivodil, a to ani z nedbalosti ve smyslu § 16 tr. zákoníku, stav zmenšené
příčetnosti vlivem návykové látky (§ 130 tr. zákoníku). Ustanovení § 40 odst. 1
se tedy uplatní vůči pachateli, který si stav zmenšené příčetnosti vlivem
návykové látky nepřivodil svým jednáním vůbec (např. jde-li o důsledek jeho
vrozeného onemocnění), anebo si ho přivodil vlastním jednáním, ale takovým,
které ani z nedbalosti nezavinil (např. požitím alkoholického nápoje, jehož
důsledky neznal a kterému nebyl schopen odolat, dále přiměřeně srov. rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 1 To 61/2004, uveřejněný
pod č. 30/2005-II. Sb. rozh. tr.). Dovolací soud se při výkladu § 40 odst. 1
tr. zákoníku kloní k názoru státního zástupce a ve shodě s ním má za to, že
slovní spojení „vlivem návykové látky“ je pojmem širším než kupř. „pod vlivem
návykové látky“. Za stav způsobený vlivem návykové látky lze tudíž označit i
stav pachatele, který se u něj vyvinul v důsledku jeho předchozí dlouhodobé
závislosti na alkoholu, přičemž mu byly alespoň v základních obrysech známy jak
důsledky konzumace alkoholu, tak i obtíže nastupující v důsledku dočasné
abstinence.
49. V posuzované věci nalézací soud, proti jehož závěru soud odvolací
neprotestoval, naznal, že stav zmenšené příčetnosti si obviněný zavinil sám,
neboť z doplňku znaleckého posudku z odvětví psychiatrie se podává, že se do
stavu zmenšené příčetnosti dostal vlastní vinou, když jeho přechodná duševní
porucha souvisela především s jeho předchozí dlouhodobou závislostí na alkoholu
(str. 31 rozsudku nalézacího soudu). Dovolací soud se s takovou argumentací v
zásadě souhlasí a dodává, že dopad alkoholu – návykové látky – na stav zmenšené
příčetnosti byl nepochybně zřejmý, poněvadž předchozí požívání alkoholu, resp.
poškození mozku požívaným alkoholem, mělo zásadní vliv na přechodnou duševní
chorobu, která u obviněného vedla k podstatnému snížení jeho ovládacích
schopností. Obviněný v předmětné době znal účinky alkoholu na svoji osobu,
podobný stav jako v předmětné době zažil již v minulosti (šalebné vjemy,
pseudohalucinace, o kterých věděl, že nejsou reálné; č. listu 112, 113).
Současně ovšem nelze pustit ze zřetele, že i podle závěrů znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a výpovědi znalce MUDr. Ladislava
Procházky se na stavu, v němž se obviněný v době činu nacházel, podílelo jeho
vyčerpání, vnitřní neklid s úzkostným prožíváním, hlad a neutěšená situace, v
níž se na letišti po ztrátě zavazadel ocitl (č. listu 578, 579, 605 aj.), což
jsou okolnosti obviněným nezaviněné.
50. Z uvedeného tedy vyplývá, že stav zmenšené příčetnosti, v němž se obviněný
v době činu nacházel, byl jím nejméně spoluzaviněn, neboť obviněný věděl, že je
závislý na alkoholu, přičemž, jak správně zdůraznil státní zástupce, znal jak
důsledky konzumace alkoholu, tak i obtíže spojené s dočasnou abstinencí. Na
zmiňované nikoliv obvyklé okolnosti případu lze však přiléhavě reagovat
použitím § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody z
důvodů, o nichž hovořil i soud prvního stupně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 539).
Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo
vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody
trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze
dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
51. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské
individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup
podle § 58 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem
konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu
odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže
postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na
„mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že
půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup
soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro
aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné respektovat zvláštní,
výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze
přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o
souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané
kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně
snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může
nabýt charakteru okolností relevantních (např. věk blízký věku mladistvých,
obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které
si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného
apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo
550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.). Ze znění § 58 odst. 1
tr zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti
případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální
(nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by
bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele
i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny
kumulativně a musí být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu
uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí
opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor
soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Okolnostmi
případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny
skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného
trestného činu a možností nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry
pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci
okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1
takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené)
zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele
důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by
příliš přísný.
V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové
a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z
obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
52. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně odvolacím soudem
neaplikovaného ustanovení § 58 tr. zákoníku (na rozdíl od soudu nalézacího)
nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný
jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo
263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp.
zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Zásah
dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal,
že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného
činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním
principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn.
8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem
zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má
ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv,
jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu,
vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně
ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je
třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a
základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále
za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a
nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně
srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Podle
dovolacího soudu o takový případ v posuzované věci jde.
53. Zjištěné a dříve popsané okolnosti případu svědčí ve prospěch závěru, že by
použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro
obviněného nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem
kratšího trvání. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který při stanovení druhu
trestu a jeho výměry akcentoval především okolnosti svědčící ve prospěch
obviněného, odvolací soud poukázal na ty okolnosti, které svědčí v jeho
neprospěch, aniž by hledal vyváženou rovnováhu mezi oběma těmito hledisky, v
důsledku čehož obviněnému uložil trest, který lze označit za nepřiměřeně
přísný. Maje na zřeteli naplnění účelu trestu dovolací soud při stanovení druhu
trestu a jeho výměry soud přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného pokusu
zločinu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného a k jeho
dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy, jakož i k polehčujícím a
přitěžujícím okolnostem už zmiňovaným soudem prvního stupně a odvolacím soudem.
Proporcionální hodnocení všech rozhodných okolností jej vedlo k závěru o
uložení trestu odnětí svobody ve výměře osmi let, pro jehož výkon byl obviněný
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Při stanovení
této výměry trestu odnětí svobody dovolací soud zohlednil také skutečnost, že
obviněnému bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě,
přičemž právě i na jeho úspěšnosti jsou závislé možnosti jeho resocializace. Z
dosavadních postojů obviněného je patrné, že si je této skutečnosti vědom a
dobrým předpokladům své resocializace vychází vstříc.
54. Veden těmito závěry dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, ve
výroku, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání
městského státního zástupce částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o trestu, a ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto o trestu, a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 48 T 7/2017, ve výroku o
trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil
také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1
tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm let, pro
jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Jinak, v dalších výrocích, zůstaly rozsudku soudů nezměněny.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu