Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Srbkové, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2023, č. j. 22 Cdo 2259/2023-450, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2023, č. j. 10 Co 349/2022-403, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. září 2022, č. j. 36 C 256/2019-350, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Martina Laube, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k pozemku parc. č. X1, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X2. Tuto nemovitost soud přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka a uložil mu zaplatit stěžovatelce na vypořádacím podílu částku 4 740 830 Kč a dále částku 1 750 Kč s příslušenstvím coby nákladu vynaloženého stěžovatelkou na správu nemovitosti. Zbývající požadavek stěžovatelky na zaplacení nákladů na správu nemovitosti ve výši 78 250 Kč s příslušenstvím soud zamítl. Stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi i státu náhradu nákladů řízení.
2. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatelka má k nemovitosti sice bližší vztah, ale není dostatečně solventní k vyplacení vypořádacího podílu vedlejšímu účastníkovi. Příslib pana Vašíčka, že stěžovatelce poskytne půjčku, se týkal pouze částky 3 750 000 Kč, avšak vypořádací podíl odpovídající zjištěné ceně nemovitosti činí 4 740 830 Kč. Oproti tomu vedlejší účastník disponuje částkou přesahující 6 000 000 Kč a je schopen stěžovatelce vypořádací podíl vyplatit. Nárok stěžovatelky na proplacení nákladů vynaložených na nemovitost stěžovatelka prokázala jen v částce 3 500 Kč, z níž má vedlejší účastník povinnost zaplatit 1/2. Její požadavek na zaplacení náhrady za tvrzenou vykonávanou správu nemovitosti je v rozporu s dobrými mravy. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel soud ze zásady úspěchu ve věci, a proto ve vztahu k výrokům o zrušení spoluvlastnictví uložil procesně plně neúspěšné stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi i státu náhradu nákladů řízení. Z procesní opatrnosti uvedl, že k takovému řešení by dospěl i podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť stěžovatelka v řízení postupovala obstrukčně. Ve vztahu k výrokům o nároku stěžovatelky na náhradu jí vynaložených nákladů na správu nemovitosti uložil soud procesně více neúspěšné stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi většinu jeho nákladů.
3. Krajský soud se se skutkovými i právními závěry okresního soudu ztotožnil a rozsudek okresního soudu ve spojení s opravným usnesením okresního soudu potvrdil. Procesně plně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl. Úvahy okresního i krajského soudu neshledal jako zjevně nepřiměřené.
4. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky, zda jsou splněny podmínky pro přikázání věci jednomu z podílových spoluvlastníků v situaci, kdy stěžovatelka deklarovala zajištění finančních prostředků třetí osobou, spoluvlastnický podíl zdědila v rámci rodinné posloupnosti a o nemovitost dlouhodobě pečovala. Nemovitost měla být přikázána do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Cenu nemovitosti určily obecné soudy nesprávně, měly nechat zpracovat revizní znalecký posudek. Ke zjištění, zda je stěžovatelka solventní, měly obecné soudy provést výslech pana Vašíčka. Judikatura připouští možnost prokázat solventnost spoluvlastníka i v případě, že odpovídající prostředky zatím nemá, ale v přiměřené době je získá. Stěžovatelka dále poukazuje na vady dědického řízení, na jehož základě nabyl spoluvlastnický podíl pan Seman, od kterého nabyl podíl vedlejší účastník, jakož i na další okolnosti nabytí podílu vedlejším účastníkem. Požadavek stěžovatelky na náhradu nákladů spojených se správou nemovitosti byl důvodný, neboť se o nemovitost po dlouhou dobu řádně starala. Tento svůj nárok stěžovatelka řádně doložila.
6. V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila na skutečnost, že vedlejší účastník se nemovitost rozhodl prodat, což má podle stěžovatelky svědčit o účelovosti tvrzení vedlejšího účastníka, že chce v nemovitosti podnikat a zvelebovat ji.
7. Dále se obecné soudy odchýlily od rozhodovací praxe při rozhodování o nákladech řízení, které má povahu tzv. iudicii duplicis, a proto měly obecné soudy postupovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že se chovala v řízení obstrukčně.
8. Prvním okruhem námitek v ústavní stížnosti pokračuje stěžovatelka v polemice s aplikací podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud ovšem není dalším článkem v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem není přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 2398/18
(N 147/95 SbNU 272), bod 25]. Úvaha obecných soudů, že stěžovatelčina nesolventnost brání přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatelky, a to i přes její bližší vztah k nemovitosti, není neústavní. Tento svůj závěr všechny obecné soudy pečlivě zdůvodnily (bod 14 usnesení Nejvyššího soudu, bod 9 rozsudku krajského soudu, bod 39 rozsudku okresního soudu). Stejně tak okresní soud dostatečně podložil svůj závěr o rozporu požadavku stěžovatelky na zaplacení náhrady za správu nemovitosti s dobrými mravy, a to jednáním stěžovatelky, která vedlejšího účastníka ze správy nemovitosti zcela vyloučila a fakticky se o nemovitost dostatečně nestarala (bod 44 rozsudku okresního soudu).
9. Zpochybňuje-li stěžovatelka skutková zjištění obecných soudů o její nesolventnosti a ceně nemovitosti, je třeba upozornit, že tato zpravidla ústavněprávnímu přezkumu nepodléhají [nález sp. zn. I. ÚS 2864/09
(N 101/57 SbNU 305)]. Jinak tomu není ani v této věci, extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními Ústavní soud neshledal. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy překročily meze dané zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Nic nenasvědčuje tomu, že by v řízení zpracovaný znalecký posudek vykazoval vady bránící jeho použití. Obecné soudy stěžovatelce vysvětlily, proč nenechaly zpracovat revizní znalecký posudek (bod 11 rozsudku krajského soudu). Dále zdůvodnily, proč nevyslechly další stěžovatelkou navrhované svědky (bod 31 rozsudku okresního soudu). Uvedené závěry nejsou libovolné, a tedy ani neústavní. Bez relevance jsou stěžovatelkou tvrzené okolnosti nabytí spoluvlastnického podílu vedlejším účastníkem (bod 37 rozsudku okresního soudu), stejně jako tvrzená snaha vedlejšího účastníka nemovitost prodat.
10. Druhý okruh stěžovatelčiných námitek směřuje do nákladových výroků rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud připomíná, že do problematiky nákladů řízení zasahuje jen výjimečně, typicky pokud postup obecných soudů vykazuje prvky libovůle či svévole. Problematika náhrady nákladů řízení v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví byla předmětem sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 59/23 (302/2023 Sb.). Podle jeho závěrů nelze v tomto typu řízení vycházet ze základního pravidla pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jímž je zásada úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.
s. ř., a to za předpokladu, že nejsou v daném případě naplněny důvody zvláštního zřetele hodné (např. šikanózní výkon práva, obstrukční jednání atd.). Právě tyto důvody zvláštního zřetele hodné obecné soudy v dané věci dovodily a od zmíněného stanoviska se tudíž neodchýlily, byť okresní soud názor souladný se stanoviskem uvedl pouze z procesní opatrnosti. Jestliže obstrukční či šikanózní jednání stěžovatelky spatřovaly obecné soudy v tom, že podala dvě od počátku nedůvodné žaloby, kvůli kterým se řízení protáhlo o dva roky, činila v řízení jiné nedůvodné úkony (podrobně rozebrané v bodu 43 rozsudku okresního soudu), stěžovatele ze správy nemovitosti zcela vyloučila a znemožnila mu do ní přístup, není tento jejich závěr nijak nepřiměřený.
Tyto skutečnosti soudy mohly vyhodnotit jako důvod pro uložení nákladů řízení před okresním soudem v plné výši stěžovatelce podle § 142 odst. 3 o. s. ř. V navazujících řízeních před krajským soudem a Nejvyšším soudem již bylo namístě s ohledem na průběh řízení rozhodnout o nákladech odvolacího a dovolacího řízení již podle zásady úspěchu ve věci (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3082/2023, bod 38 stanoviska Pl. ÚS-st. 59/23).
11. S ohledem na uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu