Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Martinem Neumannem, advokátem, se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024, č. j. 20 Cdo 1953/2024-165, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit protistraně náklady soudního řízení ve výši 77 173 Kč. Stěžovatel tuto částku včas neuhradil, a proto byla k jejímu vymožení nařízena exekuce. Jeho snaze tuto exekuci zastavit obecné soudy nepřisvědčily. Okresní soud jeho návrh na zastavení exekuce zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl. Stěžovatel nyní podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost.
2. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1) a na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
3. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za protiústavní proto, že mu v exekučním řízení - na rozdíl od řízení nalézacího - nebyl ustanoven opatrovník. Z podání stěžovatele je podle něj zřejmé, že se v právu neorientuje a nedokáže sepsat projednatelná podání. Rozhodnutí obecných soudů jsou formalistická, neboť uvádí, že stěžovatel opatrovníka nepotřeboval, ale jakmile mu byl ustanoven pro účely odvolacího řízení, jeho nezbytnost uznaly. Obecné soudy a exekutor měly v případě pochybností opatrovníka ustanovit. Nejvyšší soud potvrdil závěry nižších soudů zcela formálně a nezabýval se účinnou ochranou práv stěžovatele v exekučním řízení.
4. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy ústavně pochybily, když stěžovateli v řízení o zastavení exekuce neustanovily opatrovníka.
5. Posouzení toho, zda jsou splněny zákonné podmínky pro to, aby byl účastníkovi ustanoven opatrovník, přísluší zejména obecným soudům. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušuje stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušilo.
7. Občanský soudní řád uvádí několik situací, v nichž soud musí nebo může ustanovit účastníkovi řízení procesního opatrovníka (viz § 29 občanského soudního řádu). V tomto případě připadaly podle krajského soudu v úvahu tři z nich: že stěžovatel "nemůže před soudem samostatně jednat" (viz § 29 odst. 1 tohoto zákona), že se ze "zdravotních důvodů [...] nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení" a že se "není schopen srozumitelně [...] vyjadřovat" (viz § 29 odst. 3 tohoto zákona). Stěžovatel proti tomuto vymezení nic nenamítá.
8. Podle krajského soudu žádná z těchto zákonných podmínek v případě stěžovatele splněna nebyla, což ve svém rozhodnutí srozumitelně a podloženě odůvodnil. Ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel je plně svéprávný, a tedy i plně procesně způsobilý, nemá duševní poruchu, kvůli níž by se nemohl nikoli jen po přechodnou dobu účastnit řízení a z jeho návrhu na zastavení exekuce je zřejmé, že se dokáže srozumitelně vyjadřovat (viz bod 11 rozhodnutí krajského soudu). U stěžovatele přicházela v úvahu možnost ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř., k čemuž však v řízení před soudem prvního stupně nebyly splněny podmínky. K jejich naplnění došlo až v odvolacím řízení, v němž stěžovatelovo podání (na rozdíl od návrhu na zastavení exekuce) postrádalo základní náležitosti.
9. Ústavní soud nepovažuje toto posouzení ani jeho odůvodnění za protiústavní. Závěry krajského soudu nejsou svévolné, nepřiměřeně restriktivní a nemají ani žádnou jinou ústavněprávní vadu. Důvody, proč krajský soud stěžovateli nevyhověl, ve svém rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnil. Stěžovatel na odůvodnění tohoto rozhodnutí nijak nereaguje a namísto toho znovu obecně namítá, že se v právu neorientuje (což není důvodem k ustanovení opatrovníka) a že nedokáže sepsat projednatelná podání (čímž se krajský soud v bodě 12 svého rozhodnutí zabýval).
10. Ústavní soud navíc ve shodě s krajským a Nejvyšším soudem dodává, že ačkoli stěžovateli nebyl v řízení před soudem prvního stupně ustanoven procesní opatrovník ani zástupce, po podání odvolání (které na rozdíl od návrhu na zastavení exekuce nesplňovalo zákonné náležitosti) mu soud ustanovil zástupce z řad advokátů, který stěžovatelovo odvolání doplnil. Jak přitom ve svých rozhodnutích obecné soudy uvedly, v odvolacím exekučním řízení může odvolatel uvádět jakékoli nové skutečnosti a důkazy, odvolací soud se jimi musí zabývat a za tím účelem může provádět i šetření či dokazování. I kdyby tedy stěžovatel kvůli absenci opatrovníka či jiného zástupce v prvostupňovém řízení neuvedl nějakou rozhodnou skutečnost či důkaz, bylo by možné to v odvolacím řízení napravit (viz bod 14 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 12 rozhodnutí krajského soudu).
11. Podle krajského soudu však stěžovatel ani jeho zástupce žádné nové skutečnosti či důkazy v odvolacím řízení neuvedl. Tento závěr stěžovatel nijak nezpochybnil a žádné takové skutečnosti a důkazy neuvedl ani v ústavní stížnosti, v níž znovu namítal pouze to, že mu obecné soudy měly ustanovit procesního opatrovníka.
12. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Jeho ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu