20 Cdo 1953/2024-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2808/2, identifikační číslo osoby 25788001, zastoupené Mgr. Jiřím Bajerem, advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti povinnému J. V., zastoupenému JUDr. Martinem Neumannem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, pro 77 173 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 61 EXE 3761/2023, o dovolání povinného proti unesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 14 Co 252/2023-110:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 18. 8. 2023, č. j. 61 EXE 3761/2023-69, kterým Okresní soud v Mostě zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. K námitce povinného, že mu již od počátku exekučního řízení nebyl ustanoven zástupce, odvolací soud uvedl, že povinný není osobou, která nemůže před soudem samostatně jednat ve smyslu § 22 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), a která proto musí být zastoupena zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (povinný je zletilý a není omezen ve své svéprávnosti).
Nejedná se ani o případ, kdy by povinnému musel být ustanoven opatrovník z úřední povinnosti ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř., neboť povinný netrpí duševní poruchou takové intenzity, že by se pro ni nemohl nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, ani není neschopen se srozumitelně vyjadřovat. Odvolací soud uvedl, že povinný sice předložil lékařskou zprávu, že je v péči psychiatrické ambulance a užívá psychofarmaka, ovšem z této zprávy neplyne, že by nebyl schopen se účastnit řízení, naopak je v ní uvedeno, že je léčen pouze ambulantně a je schopen práce, byť za omezených podmínek.
Samotná skutečnost psychického onemocnění neznamená, že by účastník nebyl schopen se řízení účastnit nebo v něm samostatně jednat, zvláště jedná-li se o duševní onemocnění léčené a stabilizované. Odvolací soud konstatoval, že povinný se řízení od počátku aktivně účastní, projednávaný návrh na zastavení exekuce je jasný a srozumitelný, je z něj patrno, čeho se povinný domáhá a z jakých skutkových důvodů. Skutečnost, že soudní exekutor zamítl návrh povinného na ustanovení zástupce (dospěl k závěru, že povinný nepotřebuje advokáta pro bránění svých práv, neboť návrh na zastavení exekuce byl podán řádně, obsahuje všechny náležitosti a specifikuje i prokazuje důvody pro zastavení exekuce) a exekuční soud následně povinnému ustanovil zástupce z řad advokátů pro podání odvolání proti rozhodnutí, jímž byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut, neznamená, že rozhodnutí soudního exekutora o neustanovení zástupce zakládá vadu řízení.
Usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení opatrovníka je totiž rozhodnutím, které v sobě implicitně obsahuje výhradu změny poměrů, a zakládá tak překážku věci rozhodnuté pro rozhodování o dalším návrhu na ustanovení zástupce, ledaže v mezidobí došlo ke změně poměrů – tak tomu bylo v projednávané věci. Zatímco návrh na zastavení exekuce byl srozumitelný a projednatelný, odvolání povinného postrádalo základní náležitosti, nebyly v něm uvedeny ani odvolací důvody, ani odvolací návrh. Odvolací soud zdůraznil, že odvolací řízení je v rámci řízení exekučního ovládáno zásadou úplné apelace, tudíž i kdyby neustanovení zástupce povinnému v řízení prvního stupně bylo možno považovat za vadu řízení a povinný by jen proto v řízení před soudem prvního stupně opomněl uvést nějakou rozhodnou skutečnost nebo důkaz, bylo by možno v odvolacím řízení zjednat nápravu, neboť zástupce ustanovený v odvolacím řízení může i v odvolacím řízení uvádět bez omezení jakékoli nové skutečnosti a důkazy.
2. Odvolací soud dále uvedl, že exekuční soud není oprávněn v exekučním řízení přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Námitky, jejichž obsahem – ať přímo nebo prostřednictvím námitky jiné (jako v projednávané věci prostřednictvím námitky nevykonatelnosti exekučních titulů) – je kritika věcné správnosti podkladového exekučního titulu, jsou v exekučním řízení nevýznamné, a to i ve stádiu zastavení exekuce. Povinný v návrhu na zastavení exekuce opakuje námitky, kterými odůvodňoval svou žalobu v nalézacím řízení, resp. uvádí námitky, které v nalézacím řízení na podporu důvodnosti své žaloby uplatnit mohl a měl, a tím namítá rozpor podkladových rozhodnutí ve věci samé s hmotným právem, resp. rozpor nákladových výroků s procesněprávními předpisy, čímž zpochybňuje věcnou nesprávnost exekučního titulu. Odvolací soud konstatoval, že vykonávané nákladové výroky podkladových rozhodnutí jsou vykonatelné jak po stránce formální (lhůta v nich uvedená marně uplynula), tak po stránce materiální (je v nich zcela určitě a srozumitelně uvedeno kdo, komu a jakou povinnost má splnit).
3. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že se v dané věci nejedná o zcela výjimečný a mimořádný případ, kdy by exekuční soud formou zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. měl zamezit zjevným nespravedlnostem. Ve sporném řízení je pravidlem, že neúspěšný účastník je povinen nahradit úspěšné protistraně náklady řízení. Pokud tedy povinný podal proti oprávněné žalobu, měl a mohl důvodně očekávat, že v případě svého neúspěchu bude úspěšné žalované povinen hradit náklady řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. lze použít jen v případech zvláštního zřetele a odvolací soud se v nalézacím řízení otázkou jeho uplatnění velmi pečlivě, podrobně a přesvědčivě zabýval; není proto důvodu v tomto směru podrobovat jeho závěry přezkumu v řízení exekučním.
4. Odvolací soud shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně, že nejsou splněny předpoklady ani pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Citované ustanovení totiž váže zastavení exekuce nikoli na tvrzení povinného o jeho nemajetnosti, ale na výsledky průběhu exekuce. Návrh na zastavení exekuce byl podán v době, kdy soudní exekutor ještě neprovedl (a provést ani nemohl) úplné a důsledné šetření o majetkových poměrech povinného, tj. o tom, zda a jaký má povinný majetek a postižitelné příjmy, bez něhož nelze učinit závěr, že by průběh exekuce ukazoval, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Šetření o majetku povinného nelze považovat za úplné již proto, že dosud nebyl proveden soupis movitých věcí povinného.
5. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že mu měl být již od počátku exekučního řízení ustanoven opatrovník k ochraně jeho zájmů (v nalézacím řízení mu přitom byl ustanoven k ochraně jeho zájmů právní zástupce z řad advokátů). Z podání dovolatele v průběhu řízení nalézacího i exekučního je patrno, že je osobou v právu neorientovanou, neschopnou kvalifikovaně sepsat a doplnit podání, které by bylo možno jakkoli věcně projednat, není tedy pravdou, že neustanovení zástupce povinnému nemohlo a nemělo vliv na průběh nyní projednávané exekuční věci.
6. Dovolatel má za to, že k zastavení exekuce mělo dojít z důvodu uvedeného v ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť již od počátku řízení je zcela patrno, že průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů.
7. Dovolatel se dále domnívá, že exekuce měla být zastavena též podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť výkon rozhodnutí by v projednávané věci vedl ke zjevné nespravedlnosti a byl by v rozporu s principy právního státu. Soud prvního stupně i soud odvolací sice poukazují na judikaturu Ústavního soudu v tomto směru, avšak podle dovolatele ji nerespektují a odchylují se od ní. V projednávané věci byl dán prostor pro překročení obecného zákazu přezkumu věcné správnosti podkladového exekučního titulu. Dovolatel poukázal na to, že v nalézacím řízení se domáhal přiznání nemajetkové újmy proti oprávněné, a byť s uplatněnými nároky nebyl úspěšný, má za to, že v jeho případě mělo být uplatněno ustanovení § 150 o. s. ř., neboť byly dány důvody zvláštního zřetele odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení, a to především s poukazem na charakter uplatňovaného nároku a na zdravotní stav a sociální situaci povinného. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Oprávněná ve vyjádření uvedla, že z dovolání nevyplývá, v čem konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, povinný tak nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání.
Nadto povinný ani neuvedl, které právní posouzení pokládá za nesprávné a v čem nesprávnost spočívá. Oprávněná dále zdůraznila, že nesouhlasila s ustanovením zástupce povinnému pro odvolací exekuční řízení, neboť podání povinného považuje za svévolné uplatňování práva. Ani ustanovení právního zástupce pro odvolací řízení ve věci nepřineslo nic nového, neboť povinný se v rámci exekučního řízení dovolává přezkumu věcné správnosti exekučního titulu. Oprávněná má za to, že zde nejsou dány důvody pro zastavení exekučního řízení pro nemajetnost povinného. Oprávněná dosud od soudního exekutora obdržela vymoženou částku ve výši 6 414,48 Kč a soudní exekutor ji informoval, že povinný se rozhodl „dobrovolně“ hradit měsíčně platby podle svých možností. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
10. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14 a 15).
11. Judikatura Ústavního soudu, jejíž závěry Nejvyšší soud převzal (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 52/2020, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020, či ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021), připouští, že zcela výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Prostor pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, ze dne ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17, bod 16). Rozpor s dobrými mravy a případná kolize se základními principy demokratického právního řádu vedoucí ke zcela zjevné nespravedlnosti a vyžadující zastavení exekuce je přitom představitelná i ohledně pohledávky (exekučního titulu) na náhradu nákladů řízení přiznané soudy v nalézacím řízení, nicméně i zde lze prolomit zásadu zákazu přezkumu exekučního titulu po stránce věcné pouze za předpokladu zcela zjevně nespravedlivě vedené exekuce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
8 2022, sp. zn. 20 Cdo 1596/2022, a ze dne ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3648/2022).
12. Odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když neshledal, že by se v dané věci jednalo o natolik výjimečný případ odůvodňující zastavení exekuce a prolomení zásady nemožnosti přezkumu věcné správnosti podkladového titulu v exekučním řízení. Dovolatel tyto mimořádné okolnosti spatřoval v tom, že s ohledem na charakter uplatňovaného nároku (náhrada újmy způsobené na cti a vážnosti ve společnosti, rodinném životě a na zdraví) a na zdravotní stav a sociální situaci povinného mělo být v nalézacím řízení uplatněno ustanovení § 150 o.
s. ř. a úspěšné žalované (oprávněné) neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. Odvolací soud však mj. konstatoval, že v nalézacím řízení se odvolací soud velmi pečlivě, podrobně a přesvědčivě zabýval aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. a povinný v pozici žalobce měl a mohl očekávat, že v případě svého neúspěchu bude povinen hradit náklady řízení žalované (odvolací soud v nalézacím řízení neshledal vyjma nepříznivých sociálních poměrů žalobce žádné další okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že není spravedlivé, aby na základě zásady úspěchu ve věci byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jež žalovaná účelně vynaložila k obraně svých práv; žalobce uplatnil právo na náhradu újmy s tvrzením, že se žalovaná dopustila jednání hrubě porušujícího dobré mravy, v průběhu řízení však ke svému tvrzení nepředložil žádný důkaz, samotné nepříznivé sociální poměry žalobce nemohou být důvodem pro aplikaci § 150 o.
s. ř.). Dovolací soud se ztotožňuje se soudem odvolacím, že se v dané věci nejedná o natolik mimořádný a extrémní případ, který by zjevně hraničil s porušením ústavních práv a svobod či principů demokratického právního státu, a bylo proto nutné exekuci zastavit.
13. Namítá-li dovolatel, že mělo dojít k zastavení exekuce s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., nevymezuje v této souvislosti žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, ani neuvádí v čem v tomto ohledu spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
14. Povinný má dále za to, že mu měl být pro řízení o návrhu na zastavení exekuce od počátku ustanoven advokát, tím ovšem namítá možnou vadu řízení, k níž dovolací soud může přihlédnout pouze v případě, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že (jak ostatně uvedl i soud odvolací), v exekučních věcech se v odvolacím řízení uplatňuje princip úplné apelace [viz § 254 odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)], a odvolací soud se tedy musí zabývat novými skutečnostmi a důkazy, které účastník v odvolacím řízení vznesl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5384/2014, či ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3547/2019). Povinnému přitom byl pro odvolací řízení (včetně sepisu odvolání) ustanoven advokát, jehož prostřednictvím povinný mohl uvést nová tvrzení a důkazy, které neuvedl v návrhu na zastavení exekuce či v průběhu řízení před exekučním soudem prvního stupně.
15. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání povinného odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu