USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněného M. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla
Otakara II. 123/36, proti povinnému M. H., narozenému XY, bytem v XY, t. č.
Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, pro 801.100 Kč, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 48 EXE 1114/2019, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2022, č. j.
5 Co 1256/2021-206, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 7. 2021, č.
j. 48 EXE 1114/2019-166, zastavil exekuci vedenou na základě jeho pověření ze
dne 27. 5. 2019, č. j. 48 EXE 1114/2019-12, a rozhodl o nákladech řízení a
nákladech exekuce. Rozhodl tak poté, co návrhu již dříve nevyhověl usnesením ze
dne 1. 10. 2019, č. j. 48 EXE 1114/2019-94, jež však bylo zrušeno usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2020, č. j. 24 Co
1819/2019-112, a věc vrácena okresnímu soudu s pokyny pro další řízení.
2. Okresní soud v usnesení ze dne 2. 7. 2021, č. j. 48 EXE
1114/2019-166, uzavřel, že pokud povinný uplatňoval jako důvod zastavení
exekuce započtení pohledávek, byl jeho nárok v době vzniku nároku oprávněného
již promlčen, a důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s.
ř. tudíž není dán. Okresní soud však současně dospěl k závěru, že je třeba
aplikovat § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a zastavit exekuci, protože je tu
jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Tento důvod shledal v
nemravnosti vymáhaného nároku. Soud prvního stupně konstatoval, že oprávněný má
sice vykonatelný titul na vymáhanou pohledávku, spočívající v nákladech řízení,
jež pro žalobce (povinného) skončilo neúspěchem, avšak - jak z nalézacího
řízení vyšlo najevo - oprávněný a jeho bývalá manželka si ponechali povinným
zaplacenou kupní cenu nemovitostí ve výši 3.650.000 Kč, přičemž nárok na její
vrácení je již promlčen. Za situace, kdy si oprávněný tuto částku ponechává, a
naopak po povinném, který nezískal nemovitosti (uzavřená kupní smlouva nebyla
způsobilá vkladu a k uzavření nové smlouvy mezi smluvními stranami nedošlo) ani
vrácení peněz, vymáhá částku 801.100 Kč, shledal okresní soud provádění exekuce
v rozporu s dobrými mravy a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn.
IV. ÚS 3542/20, z něhož se podává, že byť je postupováno po právu (zákonně),
neznamená to automaticky, že takový postup nemůže být zároveň v rozporu s
dobrými mravy a s principy spravedlnosti; pokud by byl takový rozpor dán,
Ústavní soud požaduje, aby nebyla takovému postupu soudy poskytnuta právní
ochrana spočívající v exekuci takového plnění, ale aby bylo využito ustanovení
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a exekuce byla zastavena (viz též nálezy
Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3194/18, I. ÚS 119/11, III. ÚS 562/12, III. ÚS
4084/12 a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 1857/2019).
3. Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení soudu
prvního stupně tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud se
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že promlčená pohledávka povinného
není způsobilá k započtení s nepromlčenou pohledávkou oprávněného. Neztotožnil
se však s argumentací, že exekuce má být zastavena proto, že oprávněný
postupuje v rozporu s dobrými mravy a principy spravedlnosti, jestliže vymáhá
přiznané náklady z nalézacího řízení v situaci, kdy povinný podával nedůvodné
žaloby, které nemohly vést k navrácení zaplacené kupní ceny. Povinný mohl podat
žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, místo té podal žalobu na nahrazení
projevu vůle, která byla shledána nedůvodnou, a nelze najít argumenty, že
exekuce přiznaných nákladů nalézacího řízení by měla být v rozporu s dobrými
mravy či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Připomněl, že nalézací
soud rozhodl o nákladech řízení podle úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. a
důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů podle § 150 o. s. ř.
neshledal.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že
usnesení řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, přičemž některé řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu a právní vědou. Za dosud neřešenou považuje otázku, zda je
třeba zastavit exekuci z důvodu popření základních principů právního státu a
zcela zjevné nespravedlnosti, resp. z důvodu rozporu s dobrými mravy, v
situaci, kdy oprávněný obdržel od povinného vysokou kupní cenu za nemovitosti
(v projednávané věci 3.650.000 Kč), povinný se však nestal jejich vlastníkem,
jelikož návrh na vklad vlastnického práva byl zamítnut (kupní smlouva nebyla
způsobilá vkladu), ani nedostal zpět kupní cenu a ani nedošlo k uzavření nové
kupní smlouvy, přičemž povinný se následně neúspěšně domáhal vůči oprávněnému a
jeho bývalé manželce nahrazení projevu vůle spočívajícího v uzavření nové kupní
smlouvy a soud mu uložil povinnost nahradit nyní vymáhané náklady nalézacího
řízení (801.100 Kč). Dovolatel poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne
11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, s tím, že není relevantní, zda a jak
efektivně hájil svá práva v nalézacím řízení a že zastavení řízení není
podmíněno vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím
řízení (poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II.
ÚS 2230/16, nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15,
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 644/2021). Dovolatel dále vytýká, že
odvolací soud svůj závěr o absenci rozporu s dobrými mravy a principy
spravedlnosti dostatečně neodůvodnil, nevypořádal se závěry okresního soudu ani
s obsahem podání povinného ze dne 4. 1. 2022 (konkrétně s poukazy na judikaturu
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zejm. na nález IV. ÚS 3542/20, usnesení sp.
zn. 20 Cdo 1857/2019, příp. na rozhodnutí II. ÚS 3194/18, I. ÚS 119/11, III. ÚS
562/12, III. ÚS 4084/12). Usnesení považuje za nepřezkoumatelné a současně je
přesvědčen, že jsou zde splněny podmínky k zastavení exekuce. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozhodl o změně dovoláním napadaného usnesení tak, že usnesení
soudu prvního stupně se potvrzuje, a současně rozhodl o nákladech řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část
první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
6. Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, zda
exekucí pro pohledávku přiznanou nalézacími soudy na nákladech řízení
účastníkovi nalézacího řízení - v kontextu skutkových zjištění projednávané
věci – je v rozporu s dobrými mravy a dochází ke kolizi se základními principy
demokratického právního řádu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, vyžadující
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení již není
prostor k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud postavil své
rozhodnutí. Vykonávací řízení neslouží k nalezení, ale výhradně k prosazení již
zjištěného práva (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp.
zn. 20 Cdo 1710/2007, usnesením ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1545/2018,
usnesením ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2377/2017, usnesením ze dne 24. 4.
2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018, usnesením ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo
554/2002, uveřejněným pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Proto exekuční soud zásadně nemá ani možnost, aby posoudil právní
charakter přiznaného plnění jinak, než v souladu s odůvodněním exekučního
titulu. Skutková zjištění a jejich hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího
soudu totiž vytvářejí funkční jednotu, pro kterou reálně není možné, aby
exekuční soud, aniž by mohl doplnit nebo upřesnit skutková zjištění nalézacího
soudu, uzavřel, že plnění bylo soudem přiznáno z nesprávného hmotněprávního
důvodu. Exekuční titul je tedy pro účely jeho nucené realizace nutno pojímat
jako celek i při posouzení, jaký je právní důvod vzniku exekuované pohledávky,
jenž plyne nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu ve formě
rozsudku.
8. Podobně v usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020,
Nejvyšší soud znovu zdůraznil, že exekuční soud má respektovat i nalézacím
soudem zjištěný právní charakter pohledávky plynoucí nikoliv z výroku, ale z
odůvodnění exekučního titulu. V opačném případě by došlo k setření rozdílu mezi
nalézacím a vykonávacím řízením, který je nezbytné zachovat s ohledem na
potřebu funkčnosti soudního řízení jako celku. Opačný přístup může exekuční
soud zaujmout jen tehdy, bylo-li by případnou „nespravedlnost“ spočívající v
údajně nesprávném hmotněprávním posouzení plnění ze strany nalézacího soudu
nezbytné korigovat z pozic argumentačně mimořádně silných, neboť poškození
práva účastníka exekučního řízení by bylo natolik podstatné, že by přivodilo
kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019, nebo ze dne 23.
1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, příp. s bodem 16. nálezu Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018).
9. V projednávané věci byla exekuce nařízena podle vykonatelného
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2019, č. j. 19 Co
1166/2017-411, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit procesně úspěšnému
oprávněnému na náhradě nákladů nalézacího řízení před soudy všech stupňů částku
801.100 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Exekučním titulem byl změněn
rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2017, č. j. 23 C
141/2015-269, tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce (povinný) domáhal
určení, že žalovaný (oprávněný) a jeho bývalá manželka jsou podílovými
spoluvlastníky s podílem každý jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných v
katastru nemovitostí pro k. ú. XY jako pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí
je stavba – rozestavěná budova a pozemek parc. č. XY, a dále že se zamítá i
žaloba, kterou se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle – uzavření kupní
smlouvy mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanými jako prodávajícími, týkající
se pozemku parc. č. st. XY, rozestavěné budovy postavené na pozemku parc. č. st. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, zapsaných v katastru
nemovitostí pro obec XY a k. ú. XY, za dohodnutou kupní cenu 3.650.000 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva ze dne 28. 2. 2011, z
jejíhož obsahu žalobce (povinný) odvozuje své žalobní nároky, je absolutně
neplatná pro neurčitost ujednání o kupní ceně a pro (počáteční) nemožnost
plnění, nadto žalobce na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, protože
v době rozhodování je katastrálním vlastníkem osoba odlišná od účastníků
řízení. K vydání tohoto exekučního titulu došlo poté, co soudy postupně učinily
poměrně rozsáhlá skutková zjištění, jež lze shrnout následovně:
- Dohodou ze dne 27. 7. 2010 žalobce a žalovaní deklarovali zájem na
převodu předmětných pozemků a rozestavěné stavby za kupní cenu 4.400.000 Kč v
termínu do 11. 8. 2010 a dohodli se na pokračování stavebních prací na pozemku
a budově v době do převodu vlastnictví (tyto práce si měl zajistit a financovat
žalobce, který měl svěřeny nemovitosti do užívání), účastníci též konstatovali
úhradu částky 300 000 Kč žalobcem společnosti RHINOCEROS a. s. z titulu dohody
o zablokování dalšího zprostředkování prodeje nemovitostí, úhradu částky 900
000 Kč jako zálohy na kupní cenu a dohodli se na vzájemných nárocích spojených
s neuzavřením kupní smlouvy v uvedeném termínu;
- Dne 15. 9. 2010 uzavřeli povinný a oprávněný dohodu o odstranění vad
nemovitostí, podle níž se účastníci dohodli na způsobu odstranění vad a
nedodělků, kterými dotčené nemovitosti trpí;
- Dne 24. 9. 2010 uzavřeli žalovaní dohodu o vypořádání společného jmění
manželů a práva bydlení, v níž se dohodli, že pozemek parc. č. XY a XY a
rozestavěný dům na oddělené stavební parcele č. XY zůstávají nadále v jejich
společném jmění, a vypořádali si sjednanou kupní cenu;
- Manželství žalovaných bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 34 C 329/2010, pravomocným dne
10. 11.
2010;
- Bylo připraveno více verzí kupní smlouvy na nemovitosti (realitní
kanceláří a později právním zástupcem povinného) i dohody o vypořádání
společného jmění manželů V.;
- Dne 28. 2. 2011 povinný uzavřel jako kupující s oprávněným a jeho
bývalou manželkou jako prodávajícími kupní smlouvu na nemovitosti v k. ú. XY,
obec XY, a to pozemek parc. č. st. XY včetně rozestavěné stavby na něm, pozemek
parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, který vznikl oddělením z původního pozemku
parc. č. XY. Kupní cena byla sjednána ve výši 3.650.000 Kč, přičemž byla z
větší části zaplacena (k úhradě části kupní ceny došlo před podpisem kupní
smlouvy, případně ve lhůtě fixované ke dni podpisu kupní smlouvy). Smlouva v
rozporu se skutečností konstatovala, že se žalovaní dohodou ze dne 24. 9. 2010
vypořádali tak, že jsou spoluvlastníky nemovitostí, každý s podílem jedné
ideální poloviny. Žalovaní se zavázali zdržet se do provedení vkladu úkonů,
které by mohly zmařit nebo ohrozit realizaci kupní smlouvy, současně převedli a
postoupili žalobci veškerá práva, nároky a pohledávky vyplývající ze smluv
uzavřených ohledně dotčených nemovitostí, zejména ze smlouvy o dílo č. 4/2006
se společností Stavitelství Karel Vácha a syn s. r. o. Všichni účastníci se též
zavázali uzavřít do 7 pracovních dnů od právní moci rozhodnutí katastrálního
úřadu o zamítnutí vkladu novou kupní smlouvu za stejných podmínek a s nápravou
vad, pro které došlo k zamítnutí, přičemž ujednání o výši a způsobu úhrady
kupní ceny a o faktickém užívání předmětu koupě se nemění a zůstávají i nadále
v platnosti;
- Dne 20. 6. 2013 byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění
manželů včetně jejího dodatku z téhož data, podle níž se oprávněný a jeho
bývalá manželka dohodli na tom, že vzhledem k zaniklému a nevypořádanému
společnému jmění manželů a k tomu, že uzavřená kupní smlouva z 28. 2. 2011 není
vkladu schopná, se žalovaný stal výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XY,
pozemku parc. č. XY a rozestavěné stavby na pozemku parc. č. st. XY, ale
pozemek parc. č. XY zůstává nadále ve společném jmění manželů. Právní účinky
vkladu nastaly dne 25. 6. 2013. Žalovaná měla podle smlouvy předat z obdržené
zálohy na kupní cenu ve výši 1.600.000 Kč na úplné vyrovnání bývalému manželovi
částku 800.000 Kč;
- Dne 3. 10. 2013 povinný podal žalobu na určení podílového
spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 18 C 340/2013, řízení bylo pro zpětvzetí zastaveno,
usnesení nabylo právní moci dne 10. 5. 2014 (soud v řízení vyjádřil názor, že
kupní smlouva ze dne 28. 2. 2011 nebyla již od samého počátku vkladu schopná);
- Jednání o převodu nemovitostí pokračovala, oprávněný podmiňoval převod
doplacením dalších závazků žalobce, k uzavření nové kupní smlouvy nedošlo;
- Povinný podal návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze
dne 28. 2. 2011 až dne 10. 6. 2014, ten byl však rozhodnutím katastrálního
úřadu ze dne 18. 8. 2014, č. j.
V-7353/2014-301, zamítnut, s tím, že kupní
smlouva nesplňuje náležitosti pro navrhovaný vklad (nenavazuje na dosavadní
zápisy v katastru), protože v předložené smlouvě uvedená prodávající podle
stavu zápisů k datu rozhodování katastrálního úřadu nebyla (spolu)vlastnicí
předmětných nemovitostí, výlučným vlastníkem byl k datu rozhodování již
žalovaný na základě dohody o vypořádání s právními účinky vkladu ke dni 25. 6. 2013;
- Soud v nalézacím řízení uzavřel, že nebylo prokázáno, kdo zavinil, že
návrhu na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě smlouvy
z 28. 2. 2011 nebylo možné vyhovět (viz čl. 288 nalézacího spisu);
- Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní
odbor České Budějovice, 2. oddělení obecné kriminality, SKPV, pod sp. zn. KRPC-168220/TČ-2013-020172, odložila trestní oznámení žalobce na žalované se
závěrem, že nelze dovodit, že žalovaní při uzavírání kupní smlouvy měli v
úmyslu povinného uvést v omyl a nemovitost po uhrazení kupní ceny nepřevést. Policie konstatovala, že naopak právě Ing. Hora, který vypracoval kupní smlouvu
a další písemnosti, po celou dobu dělal obstrukce, aby snížil cenu nemovitosti. Uzavřená kupní smlouva i dohoda o vypořádání společného jmění manželů počítala
s přepracováním v případě, že neobstojí při vkladu do katastru nemovitostí. Podezření ze spáchání trestného činu nebylo prokázáno;
- Dne 23. 4. 2015 povinný podal žalobu na nahrazení projevu vůle,
rozšířenou podáním na čl. 39 o návrh na určení, že předmětné nemovitosti jsou v
podílovém spoluvlastnictví;
- Smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 21. 9. 2015, s právními
účinky vkladu ke dni 22. 9. 2015, žalovaný jako výlučný vlastník zastavil
dotčené nemovitosti k zajištění existující a budoucí pohledávky do výše
15.000.000 Kč ve prospěch L. Z., který žalovaného v nalézacím řízení jako
advokát zastupoval;
- V řízení o nahrazení projevu vůle a o určení podílového
spoluvlastnictví k dotčeným nemovitostem rozhodl Okresní soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 23 C 141/2015-269, tak, že
žalobě vyhověl. Uvedl, že nebylo jednoznačně prokázáno, kdo zavinil, že podaný
návrh na vklad vlastnického práva na základě smlouvy z 28. 2. 2011 byl
zamítnut, a že povinný nijak nevysvětlil, proč podal návrh na vklad až více než
3 roky od uzavření smlouvy. Soud považoval kupní smlouvu za platnou a dohodu o
vypořádání společného jmění manželů ze dne 20. 6. 2013 za neplatnou pro rozpor
s dobrými mravy (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“). S ohledem na § 150 odst. 4 obč. zák. uzavřel, že nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly
bývalých manželů jsou stejné. Na určení je dán naléhavý právní zájem, neboť bez
toho nelze dosáhnout vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Údajná
neuhrazená částka dohodnutá v dohodě o odstranění vad ze dne 15. 9. 2010 podle
soudu s kupní smlouvou nesouvisí a žalovaní mohou svůj nárok uplatnit
samostatně;
- K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 9. 1. 2018, č. j.
19 Co 1166/2017-333, žalobu o určení a o nahrazení
projevu vůle zamítl (v odvolacím řízení došlo opakovaně k odročování z důvodu
mimosoudních jednání, avšak nebyla shoda na výši částky, kterou by měl povinný
oprávněnému doplatit). Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva je platná, a to
s kupní cenou ve výši 3.650.000 Kč, nikoli ve výši 4.400.000 Kč; pokud žalovaní
namítali dohodu o odstranění vad ze dne 15. 9. 2010, jde o samostatnou dohodu
nezávislou na kupní smlouvě a nelze dovodit jinou výši kupní ceny. Kupní
smlouva nebyla způsobilá vkladu do katastru nemovitostí již v době uzavření,
neboť obsah smlouvy byl v rozporu se zápisem v katastru. Žalobce nijak
nevysvětlil, proč návrh na vklad nepodal dříve a vyčkával s ním déle než tři
roky po uzavření kupní smlouvy. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů ze
dne 20. 6. 2013 včetně dodatku byla podle odvolacího soudu uzavřena proto, že
nedošlo ke vkladu vlastnického práva pro žalobce, odvolací soud ji nepovažuje
na neplatnou, žalovaní reagovali na situaci tak, že se nadále cítí vázáni
uzavřenou kupní smlouvou s tím, že žalovaná je nadále vůči oběma vypořádána a
vlastnické právo k předmětným nemovitostem a tím i závazky budou nadále výlučně
žalovaného. Z dohody nelze dovodit záměr zmařit převod nemovitostí. Jejím
uzavřením se postavení žalobce nezměnilo, protože uzavřená kupní smlouva od
počátku nebyla způsobilá vkladu. Protože podle dohody o vypořádání z 20. 6. 2013 se vlastníkem předmětných nemovitostí stal výlučně žalovaný (u pozemku
parc. č. XY se uplatní § 150 odst. 4 obč. zák., neboť i podle dohody o
vypořádání z 20. 6. 2013 tento pozemek zůstal nadále v SJM), nelze žalobě
vyhovět. Nadto pozemek parc. č. XY, oddělený od pozemku parc. č. XY, nebyl v
návrhu kupní smlouvy v žalobním petitu ani dostatečně vymezen (ani výměrou, ani
geometrickým plánem) a není v současné době v katastru nemovitostí jako
samostatná věc zapsán, pročež v této části je předmět kupní smlouvy neurčitý;
- Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 30 Cdo
2400/2018-388, rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2018, č. j. 19 Co
1166/2017-333, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Poukázal na další zcela
zásadní nedostatky kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2011, a to na neurčitost
ujednání o kupní ceně (není zřejmé, za jakou cenu každý ze spoluvlastníků
prodával svůj podíl) a na nereflektovanou právní konsekvenci spojenou s faktem,
že účastníci ke dni uzavření kupní smlouvy nebyli spoluvlastníky předmětného
majetku, ale vlastnili jej v tehdy zaniklém a nevypořádaném společném jmění. Věc byla vrácena k dalšímu řízení, protože tyto otázky zůstaly dosud neřešeny. Dovolací soud současně upozornil na nutnost zohlednit v novém rozhodnutí i
aktuální stav zápisu v katastru nemovitostí (předmětné nemovitosti aktuálně
vlastní osoba od účastníků řízení odlišná - L. Z.);
- Následně krajský soud vydal exekuční titul v této věci, přičemž
dovolání proti němu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j.
24 Cdo 2658/2019-449, se závěrem, že žalobce neměl na požadovaném určení
naléhavý právní zájem (pročež nemohl být úspěšný ani v návrhu na nahrazení
projevu vůle), neboť nežaloval „katastrálního vlastníka“, v jehož prospěch
svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. - Dne 31. 3. 2020 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 790/20 odmítl
stížnost proti exekučnímu titulu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 24 Cdo 2658/2019-449. Ačkoli povinný již v ústavní stížnosti
vytýkal obecným soudům, že se dopustily zjevné nespravedlnosti, neposkytly
ochranu právu, nýbrž bezpráví, a dopustily absurdní výsledek, kdy stěžovatel
nemá ani nemovitosti a ani peníze, které za ně zaplatil, přitom právo na vydání
bezdůvodného obohacení je v současnosti již promlčeno, Ústavní soud dospěl k
závěru, že stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh, v postupu obecných
soudů neshledal překročení meze ústavnosti a posouzení věci obecnými soudy
považoval za přesvědčivé. Současně připomněl, že uzavřená kupní smlouva byla
absolutně neplatná primárně z důvodů neurčitosti ujednání o kupní ceně a
nemožnosti plnění, tedy žalobě nemohlo být vyhověno.
10. Dovolací soud se zaměřil s vědomím, že skutková zjištění a jejich
hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího soudu vytvářejí ucelenou a
uzavřenou funkční jednotu, a s ohledem na shora uvedenou judikaturu Ústavního
soudu na posouzení, zda v projednávané věci nedošlo ke zcela zjevné
nespravedlnosti kolidující se základními principy demokratického právního řádu,
kterou je nezbytné ve fázi exekuce „korigovat z pozic argumentačně mimořádně
silných“. K takovému mimořádnému zásahu však neshledal dostatečný důvod.
11. Dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že nalézací soud o vymáhané
pohledávce rozhodoval v kontextu rozsáhlých skutkových zjištění. Přitom
nalézací soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, aby náhradu nákladů
řízení oprávněnému nepřiznal (§ 150 o. s. ř.). Při hlubším zkoumání spletitých
skutkových okolností spojených s mnoho let trvajícím „vyjednáváním“ účastníků
ohledně řešení jejich situace s převodem dotčených nemovitostí nepovažuje ani
dovolací soud tvrzenou nespravedlnost za natolik „zjevnou“ či dokonce
kolidující se základními principy demokratického právního řádu, aby odůvodnila
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Takový zásah není určen
k nápravě nežádoucích důsledků volby strategie k prosazení vlastního zájmu.
Smluvní svoboda občana (jeho svobodná volba prostředků právní obrany) a
odpovědnost za vlastní rozhodnutí jsou dvě strany jedné mince. Objektivně vzato
povinný měl možnost včas a efektivně bránit svá práva, aktivně přitom využíval
též právního poradenství. Nelze přehlédnout, že sepis kupní smlouvy zařizoval
právě on a informace o aktuálním stavu zápisů v katastru nemovitostí byly a
jsou veřejně dostupné. Neověření zápisu podílového spoluvlastnictví bývalých
manželů k dotčeným nemovitostem v katastru nemovitostí je těžko pochopitelné či
uvěřitelné, stejně jako skutečnost, že povinný následně několik let otálel s
podáním návrhu na vklad. Povinný přesto několik let (se svolením vlastníků)
nemovitosti užíval, prováděl na nich stavební úpravy a investoval do nich,
ačkoli mu nepatřily.
12. Dovolací soud pro úplnost připomíná, že podle ustálené judikatury
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4579/2008, nález
Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II ÚS 3168/09, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem
60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní, nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 II. ÚS 76/17) rozpor s
dobrými mravy může způsobit i vznesení námitky promlčení uplatněné v
souvislosti s rozhodováním o zastavení exekuce. V tomto řízení ale taková
obrana uplatněna nebyla.
13. Dovolací soud nesídlí názor dovolatele, že odvolací soud se s
některými argumenty nedostatečně vypořádal, a že jeho usnesení trpí
nepřezkoumatelností. Odvolací soud zcela jasně (byť stručně) vyložil, jak
dospěl ke svým závěrům. Protože jeho posouzení věci je správné, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
(§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu