25 Cdo 4579/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně I. Š., zastoupené Mgr. Radimem Dostálem, advokátem se sídlem Vsetín,
Palackého 168, proti žalované JUDr. L. K., o 356.090,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.zn. 11 C 12/2005, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 4. 2008,
č.j. 60 C 56/2008-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 1. 3. 2004 po žalované domáhala
zaplacení 356.090,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí
vznikla tím, že v důsledku vadnosti darovací smlouvy sepsané žalovanou notářkou
nenabyla majetek uvedené hodnoty.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 9. 2007, č.j. 11 C 12/2005-96,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaná jako notářka vypracovala dne 18. 4. 1994 darovací smlouvu a téhož dne
byl podán návrh na vklad vlastnického práva podle této darovací smlouvy (dále
jen „návrh na vklad“).
Dne 2. 7. 1994 bylo řízení zastaveno z důvodů zpětvzetí návrhu na vklad. Znovu
podaný návrh na vklad ze dne 10. 10. 1997 byl dne 27. 1. 1998 pro neurčitost
darovací smlouvy zamítnut a dne 3. 2. 1998 bylo řízení zastaveno, jelikož
všichni účastníci vzali návrh na vklad zpět. Dne 18. 1. 1999 byl podán návrh na
vklad, který byl opětovně zamítnut pro neurčitost smlouvy, a toto rozhodnutí
katastrálního úřadu bylo potvrzeno Krajským soudem v Brně dne 9. 2. 2001.
Jelikož žalovaná vznesla námitku promlčení, soud prvního stupně danou věc
posoudil podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., dle nějž právo na náhradu škody se
promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, přičemž nejpozději se promlčí za tři roky, a je-li způsobená úmyslně
za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Dovodil, že
žalobkyně nejpozději v březnu 2001 věděla, že návrh na vklad nebude zapsán pro
neurčitost darovací smlouvy, a tedy věděla o škodě a kdo za ni odpovídá. V
březnu 2003 jí tak uplynula subjektivní promlčecí lhůta a žaloba byla podána až
1. 3. 2004. Uzavřel, že promlčené právo žalobkyni tak podle § 100 odst. 1 obč.
zák. nelze přiznat.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. 4.
2008, č.j. 60 Co 56/2008-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním
závěrem soudu prvního stupně a dodal, že žalobkyni již z předchozího rozhodnutí
katastrálního úřadu, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na vklad, muselo být
zřejmé, že darovací smlouva je vadná, že jí tedy vznikla škoda a kdo ji
způsobil. Žádost žalobkyně o odročení jednání označil za nedůvodnou, neboť
žalobkyně nedoložila, že by jí její zdravotní stav bránil v účasti u jednání
odvolacího soudu, přičemž konstatoval, že žalobkyně byla řádně zastoupena a
její osobní účast u jednání nebyla pro posouzení věci třeba. Námitka, že se
žalobkyně dozvěděla o vzniku škody až v roce 2003, není důvodná, jelikož pro
počátek promlčecí doby je podstatný okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o
existenci skutkových okolností zakládajících nárok na náhradu škody, nikoli,
kdy skutkové okolnosti byly žalobkyni právníkem právně definovány.
Námitka promlčení neodporuje dobrým mravům, může tomu být jen ve výjimečných
případech (nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 309/95 a I. ÚS
643/04), v dané věci se však takové okolnosti nevyskytly. Uzavřel, že zájmy
žalobkyně byly řádně hájeny prostřednictvím ustanoveného zástupce, a procesní
práva žalobkyně tak byla řádně zajištěna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uvádí dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že řízení je postiženo
vadou, která spočívá v tom, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily
skutkový stav, nedostatečně se zabývaly tvrzenými skutečnostmi a navrženými
důkazy. Domnívá se, že soudy též nesprávně aplikovaly § 3 odst. 1 obč. zák. o
dobrých mravech ve vztahu k promlčení, a poukazuje na judikaturu (nález ÚS sp.
zn. II. ÚS 309/95 a rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Právních
rozhledech č. 12/2002). Usuzuje, že v daném případě byla námitka promlčení
uplatněna v rozporu s dobrými mravy, jelikož jde o náhradu škody z titulu
odpovědnosti notáře klientovi za řádně poskytnuté právní služby, a to v
situaci, že žalobkyně není osobou právně vzdělanou. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v
souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a
shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c)
o.s.ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o.s.ř. pod písmenem b) v daném případě
nejde a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c),
které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního
významu.
Namítá-li dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nedostatečném zjištění
skutkového stavu a nedostatečném projednání skutečností a důkazů navržených
dovolatelkou, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci
založit nelze, neboť uvedené námitky nezakládají zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí (nepředstavují otázku interpretace procesního práva, jež
by měla význam nejen pro rozhodnutí v dané věci, ale i pro rozhodování věcí
obdobných).
Otázka aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k promlčení již byla dovolacím
soudem řešena. Nejvyšší soud zastává názor, že není vyloučeno, aby i takový
výkon práva, který odpovídá zákonu, byl shledán v rozporu s dobrými mravy a
byla mu proto soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování
systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel
vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu
principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva
účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného
zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či
uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl
poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně
kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se
jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002). Dovolací
soud opakovaně vyslovil též závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-
li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy
použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných
případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace
zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní
rozhledy č. 12/2002, usnesení NS ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002,
rozsudek NS ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek NS ze dne
30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení NS dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25
Cdo 484/99, rozsudek NS ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Jestliže
by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem
umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení
vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší
a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva,
který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto
subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v
rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek NS ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo
992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým č. 126).
O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by
ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného
nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka
promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny
v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu
právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek NS ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). V daném případě však
odvolací soud neshledal takovéto výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu ke vznesené námitce promlčení.
Přitom Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.
zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze
dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo
235/2007, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007) zaujal právní
názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je
podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v
rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla
nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro
soudní praxi.
Pro úplnost je třeba dodat, že aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. na výkon práva
vznést námitku promlčení se zabýval i Ústavní soud ČR v nálezu z 15. 1. 1997,
sp. zn. II. ÚS 309/95, na nějž dovolatelka poukazuje, v němž je v obecné rovině
konstatováno, že ustanovení § 3 občanského zákoníku, dle kterého výkon práv
nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést
námitku promlčení, a konkrétní úvahy o použití cit. ustanovení se odvíjejí od
výjimečných okolností případu spočívajících v tom, že zákonodárce opomněl v
zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, zohlednit existenci závazků váznoucích na nemovitostech
prostřednictvím zástavních práv. Rozhodnutí odvolacího soudu tak s tímto
právním názorem není nikterak v rozporu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti
němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na
výsledek řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda
senátu