USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v
právní věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225,
proti žalovaným 1) M. V., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Liborem
Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II.
123/36, a 2) Š. V., narozené XY, bytem v XY, o nahrazení projevu vůle a určení
podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 23 C 141/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 26. března 2019, č. j. 19 Co 1166/2017-411, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 4. května 2017, č. j. 23 C 141/2015-269, výrokem I. určil, že žalovaní
1) a 2) jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý v rozsahu id. ? označených
nemovitostí, dále výrokem II. rozhodl, že účastníci uzavírají dnem právní moci
tohoto rozsudku kupní smlouvu v tomto výroku vymezeného obsahu, a navazujícími
výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 C 1166/2017-333, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že předmětné žaloby zamítl, a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2019, sp. zn. 30 Cdo 2400/2018,
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že (v
tomto kasačním rozsudku) zreferovaná skutková zjištění ve vazbě na závěr o
skutkovém stavu, jak jej v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku
zformuloval soud prvního stupně a z nějž při meritorním rozhodování vycházel
odvolací soud, ani odvolacímu soudu neumožňovala přistoupit k danému právnímu
posouzení věci (neboť ten byl učiněn z vyložených důvodů předčasně). Nad rámec
odůvodnění rozhodnutí pak dovolací soud poznamenal, že z veřejně dostupné
aplikace https://www.cuzk.cz prostupuje informace, že by předmětné nemovitosti
měla vlastnit osoba odlišná od účastníků tohoto řízení ( L. Z.).
Odvolací soud poté (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. března 2019, č. j. 19
Co 1166/2017-411, opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětné
žaloby zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 28. února 2011, z
jejíhož obsahu žalobce odvozuje své žalobní nároky, je absolutně neplatná
jednak pro neurčitost ujednání o kupní ceně podle § 37 odst. 1 obč. zák., a
dále pro (počáteční) nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 téhož zák. Kromě toho
odvolací soud - zjevně s ohledem na jím učiněné skutkové zjištění, že v době
rozhodování „katastrálním“ vlastníkem předmětných nemovitostí byl L. Z.,
nikoliv žalovaný 1) – zaujal právní názor, že: „žalobce nemá ani naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém
spoluvlastnictví žalovaných.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím
svého advokáta včasné a velmi podrobně odůvodněné dovolání, které však není -
jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak již z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá též na
právním závěru, který správně měl odvolací soud vyložit jako primární, že
žalobci za daného skutkového stavu věci nesvědčí naléhavý právní zájem na
požadovaném určení spoluvlastnictví žalovaných k předmětnému nemovitému
majetku, a to s přihlédnutím k pasivní věcné legitimaci, kdy je uplatněna
určovací žaloba s návrhem na deklaraci věcně právního vztahu k nemovitému
majetku zapsanému v katastru nemovitostí, podle které by však příp. vydaný
rozsudek (objektivně) nemohl představovat vkladovou veřejnou listinu, a dále (z
pohledu pasivní věcné legitimace), kdy není žalován ten, v jehož prospěch
svědčí zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru
nemovitostí, od kteréhož výroku se odvíjí úspěšnost druhého žalobního požadavku
žalobce, tj. na nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít s žalobcem kupní
smlouvu, jejímž předmětem je úplatný převod spoluvlastnických podílů žalovaných
do vlastnictví žalobce. Přitom k tomuto právnímu posouzení, které sice neobsahuje odkaz na § 80 o. s. ř. s podrobnějším vyložením právně kvalifikační úvahy (což způsobuje sice jinou
vadu řízení, která však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolací
soudu - srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolatel pouze uplatnil dovolací
argumentaci, že: „žádný explicitní závěr z toho však ve vztahu k otázce
(ne)platnosti takového úkonu a k otázce vyhovění žalobě za situace, kdy stav
zápisu v katastru nemovitostí je v době rozhodování soudu již jiný, (odvolací)
soud neučinil.“
V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle
§ 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde
je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním
vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné
procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec,
který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě
očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka
naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím,
z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a
vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002; všechna zde označená rozhodnutí jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
https://nsoud.cz). Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce
skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý
právní zájem.
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v
řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo
týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo
366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
6/2016). Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007,
vyložil a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví k
nemovitostem právní vztah vlastnictví je svými subjekty vymezen osobou, jež své
vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru
nemovitostí. Uvedl dále, že reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle §
80 písm. c) (nyní § 80) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo
právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O
splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v
případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah
hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro
všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto
subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok
pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky,
jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ust. § 83 odst. 2 o. s. ř., a v
případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro
účastníky řízení (§ 159a o. s. ř.). V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, pak dovolací soud
judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických
vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího soudu: nyní
vkladem
- k tomu srov. § 11 odst. 1, § 17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o
katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů],
učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění
nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v
právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm
osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí
opírají. K posledně uvedenému lze dodat, že uvedený názor se uplatní i v případě, pokud
výsledkem (podle podané žaloby) soudní věcně právní deklarace k nemovitému
majetku má být vyjádření, že osoba, které podle aktuálního stavu zápisů v
katastru nemovitostí nesvědčí předmětný zápis vlastnického práva, je podle
právního stavu (spolu)vlastníkem tohoto majetku, přičemž v takovém případě má
dojít (předmětným vkladem podle takto vydaného soudního rozhodnutí) ke změně
zápisu (vkladem) v katastru nemovitostí; v takové situaci je tudíž nezbytné,
aby žalobce žaloval (kromě osoby zapsané v katastru nemovitostí) též tuto
osobu, v jejíž prospěch má být vlastnické právo v katastru nemovitostí na
podkladě soudního rozhodnutí zapsáno.
Z vyloženého se podává, že ve skutkových poměrech dané věci, které jsou i pro
dovolací soud závazné a nelze je nijak v dovolacím řízení revidovat, dominuje
(odvolacím soudem zjištěná) právně významná okolnost (kterou jako možnou
avizoval již dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí), že: „jako vlastník
předmětných (roz. žalobami dotčených) nemovitostí...je (v katastru nemovitostí)
zapsán L. Z., nikoliv žalovaný V., který byl jako vlastník předmětných
nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí v době rozhodování odvolacího soudu.“
Odvolacím soudem zjištěné skutkové poměry v dané věci tedy již pro okolnost
absence zmíněného „katastrálního vlastníka“ předmětných nemovitostí coby
účastníka řízení ve vztahu k žalobě o určení spoluvlastnictví k předmětné
nemovitému majetku, znemožňovaly přisvědčit právnímu posouzení věci soudem
prvního stupně a tedy považovat odvoláním napadené prvoinstanční rozhodnutí za
věcně správné. Odvolací soud proto v souladu s výše připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu
za vyložené skutkové situace neměl jinou možnost, než přistoupit ke změně
odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jakkoliv podstatu této
změny odvolací soud odůvodnil velmi stručně, až v samém závěru odůvodnění
písemného vyhotovení svého rozsudku, a navíc bez patřičného rozvedení tomu
odpovídající právně kvalifikační úvahy. Posledně uvedený deficit sice
představuje jinou vadu řízení, která ovšem v daném případě nemohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Lze tedy uzavřít, že ve smyslu shora rozvedeného se dovolateli přípustnost jeho
dovolání nepodařilo založit, když jeho obsažná dovolací argumentace, směřovaná
ke zpochybňování právního názoru odvolacího soudu stran neurčitosti předmětu
převodní smlouvy a (počáteční) nemožnosti plnění, je z důvodů shora vyložených
bezpředmětná. I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§
243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud pouze ve stručnosti poznamenává, že při
rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k tomu, že žalovaný 1) v
písemném vyjádření k dovolání žalobce zcela pominul důvod, pro který bylo
dovolání odmítnuto, takže nelze s takto učiněným úkonem právní služby jeho
advokáta v dovolacím řízení spojovat účelně vynaložené výdaje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.