Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VDK Trading s. r. o., sídlem Lestkov 83, Radostná pod Kozákem, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2024 č. j. 3 Afs 334/2022-54, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. prosince 2022 č. j. 59 Af 16/2022-57, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. března 2022 č. j. 7250/22/5200-11434-713159, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 15. června 2021 č. j. 965153/21/2609-50522-604007 za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Liberecký kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dodatečným platebním výměrem Finanční úřad pro Liberecký kraj doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob a stanovil jí penále, neboť po provedení daňové kontroly dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala faktické uskutečnění služeb v souladu s § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Stěžovatelka v průběhu řízení před daňovými orgány a správními soudy namítala, že prokázala, že náklady byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství zamítlo. Správní žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství krajský soud zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky byla rovněž zamítnuta Nejvyšším správním soudem.
2. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, odst. 5, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 3. Tvrdí, že prokázala vynaložení nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a dostála tak řádně své důkazní povinnosti podle § 92 odst. 3 daňového řádu. Správce daně naopak neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků předložených a navržených stěžovatelkou. Věrohodnost důkazů zpochybňoval skutečnostmi, které nejsou samy o sobě dostatečné pro unesení důkazního břemene správce daně. Ve věci je tak dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stěžovatelka se k pochybnostem správce daně vyjádřila a vyvrátila je. Daňové orgány ani správní soudy však k jejím tvrzením a důkazům nepřihlížely a opomenuly několik důkazů a argumentů, které předložila. K tomu poukazuje zejména na výslech svědka, ale i na další důkazy a argumenty, které vyvracely pochybnosti správce daně. Ve věci byl nadto proveden nezákonný důkaz, neboť odběratel stěžovatelky byl vyslechnut v její nepřítomnosti a nemohla mu tak klást otázky, které by přispěly k úplnému zjištění skutkového stavu.
11. Ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti pouze věcnou nesprávnost rozhodnutí vydaného v soudním řízení (či v předcházejícím správním řízení), nemůže být taková námitka důvodem pro zásah Ústavního soudu. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu je podstatné pouze to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem.
13. Postup ve správním (zde daňovém) řízení i navazujícím soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů je zásadně záležitostí správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry, zda výklad práva odpovídá ústavněprávním požadavkům a nevykazuje známky libovůle nebo zda rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové (kvalifikované) vady by měly za následek porušení ústavnosti.
14. Ústavní soud předně poukazuje na to, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti blíže nevypořádává s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jakožto rozhodnutím o posledním procesním prostředku před obecnými soudy, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. To platí zejména o námitkách vztahujících se k výslechu svědka a k nezákonnému důkazu, které Nejvyšší správní soud shledal nepřípustnými podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatelka k přípustnosti těchto námitek v ústavní stížnosti nijak neargumentuje.
15. Ve zbytku stěžovatelka obecně uvádí, že správní soudy se nevypořádaly s její argumentací a navrženými důkazy, aniž by tato tvrzení jakkoliv specifikovala. Není rolí Ústavního soudu, aby za stěžovatelku, v řízení o ústavní stížnosti povinně zastoupenou advokátem, domýšlel argumentaci. Pokud stěžovatelka odkazuje na obsah kasační stížnosti, nezbývá než připomenout, že není na Ústavním soudu, aby procházel podání stěžovatelů z řízení před obecnými soudy a domýšlel, které z tam uvedených argumentů mohou být relevantní pro řízení o ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1620/23 ).
16. Podle § 92 odst. 3 daňového řádu je povinností daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a v dalších podáních. Správce daně podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu naopak prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno, tj. zpochybní předložený formálně bezvadný daňový doklad, musí daňový subjekt prokázat své tvrzení o provedení výdaje jinými důkazními prostředky.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje právo na výsledek řízení podle představ účastníka, nýbrž projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel. Skutečnost, že stěžovatelka má na unesení důkazního břemene jiný názor než daňové orgány a správní soudy, sama o sobě porušení jejích základních práv nezakládá. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že správní soudy se s námitkami stěžovatelky přezkoumatelným způsobem vypořádaly a z jejích odůvodnění je jasně seznatelné, proč argumentaci stěžovatelky nepřisvědčily. Závěry správních soudů o unesení důkazního břemene správcem daně a neunesení důkazního břemene stěžovatelkou jsou logicky a srozumitelně odůvodněny a nejsou výsledkem libovůle ani nepřípustného formalismu. Ústavní soud tak žádné kvalifikované vady, které by měly za následek porušení ústavnosti, v posuzované věci neshledal.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu