Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RK - mont, spol. s r. o., sídlem Padochov 232, Oslavany, zastoupené Mgr. Janem Kervitzerem, advokátem, sídlem Pekařská 403/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2025 č. j. 33 Cdo 3226/2024-465, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2024 č. j. 74 Co 219/2022-444 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. června 2022 č. j. 11 C 367/2016-395, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Michala Adama, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 904 708 Kč s příslušenstvím a částku 7 200 Kč (výrok I); současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v části výroku I tak, že se žaloba v rozsahu kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 72 986,73 Kč zamítá (výrok II), jinak jej potvrdil (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem (výrok III) i odvolacím soudem (výrok IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (výrok II).
3. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na závěru o předání a převzetí dílčích prací na základě výkazů práce (strojních deníků), aniž by se řádně vypořádaly s její námitkou, že značná část těchto výkazů nebyla podepsána vůbec, případně nebyla podepsána osobami oprávněnými jednat jejím jménem. Přestože se tato námitka týkala stěžejního důkazu, na němž byl vystavěn závěr o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanou částku v plném rozsahu, soudy ji podle stěžovatelky ignorovaly, případně ji pouze formálně reprodukovaly, aniž by vysvětlily, z jakého důvodu ji nepovažují za relevantní či důvodnou. Dále stěžovatelka namítá, že její výhrady nesměřovaly proti hodnocení důkazů, nýbrž výlučně proti absenci řádného odůvodnění ve vztahu k této klíčové skutkové otázce. Nejvyšší soud podle ní pochybil, když tyto námitky paušálně podřadil pod polemiku se skutkovými zjištěními a odmítl se jimi věcně zabývat.
4. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou vyjma části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, neboť jím nemohlo být zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky (žalované). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný vyjma v části výroku I rozsudku okresního soudu, který byl změněn výrokem II rozsudku odvolacího soudu, protože Ústavní soud nemůže rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo zrušeno nebo změněno (nahrazeno). Stejně je tomu u nákladového výroku II rozsudku okresního soudu, který byl nahrazen nákladovým výrokem III rozsudku odvolacího soudu, jenž postupem podle § 224 odst. 2 občanského soudního řádu znovu rozhodoval také o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
5. Ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pouze v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž odmítl dovolání stěžovatelky pro vady. Ve zbývajícím rozsahu je nepřípustná. Odmítne-li totiž Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud je oprávněn zkoumat výhradně, zda dovolání bylo skutečně vadné či nikoliv. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatele z důvodu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, znamená to, že účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 61].
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
7. Ústavní soud se zabýval opodstatněností ústavní stížnosti pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, u něhož zkoumal, zda rozhodl o odmítnutí stěžovatelčina dovolání pro vady ústavně konformním způsobem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na soudní ochranu [srov. například nález ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09
(N 51/56 SbNU 553)]. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, jimiž však ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13
(N 113/73 SbNU 779)].
8. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit, a současně vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je naplněn a jakým způsobem (např. uvedením konkrétní rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nebo tvrzením, že jde o otázku dosud neřešenou). Dovolatel musí relevantní judikaturu Nejvyššího soudu výslovně označit a vyložit, v čem se od ní napadené rozhodnutí odchyluje, případně proč by ji měl dovolací soud změnit (srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23
, bod 16). Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu k splnění této povinnosti nepostačuje [nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21
(N 204/109 SbNU 198), body 27-28]. Platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání, není tomu tak ale bezdůvodně (srov. např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14
).
9. Ústavní soud porovnal obsah stěžovatelčina dovolání (které si za tímto účelem vyžádal) s odůvodněním napadeného usnesení a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud postupoval při odmítnutí dovolání jako vadného ústavně konformně. Z dovolání totiž nevyplývá žádná konkrétní otázka hmotného či procesního práva, od jejíhož řešení se měl odvolací soud odchýlit, což Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva měla Nejvyššímu soudu předložit, případně kterou z těchto otázek měl Nejvyšší soud pominout či posoudit svévolně. Se závěrem o vadnosti svého dovolání stěžovatelka blíže nepolemizuje a omezuje se na obecné tvrzení, že se soudy odmítly zabývat jejími námitkami, aniž by zohlednila specifika dovolacího řízení a zákonné náležitosti kladené na dovolání.
10. Pokud Nejvyšší soud nad rámec uvedeného konstatoval, že stěžovatelka v dovolání brojí proti hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy a že neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím učiněnými skutkovými závěry, nemohl tento dílčí závěr zvrátit základní nedostatek dovolání spočívající v absenci řádně vymezené právní otázky, jejíž formulace je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání. Sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti (i v dovolání) uvádí, že proti skutkovým závěrům ani nebrojila, a proto není tento závěr stěžovatelce na újmu. Její výhrady směřující k údajnému nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí obecných soudů pak nebyly v dovolání uplatněny způsobem odpovídajícím požadavkům § 237 občanského soudního řádu, tedy prostřednictvím konkrétní právní otázky, jejíž řešení by mohlo založit přípustnost dovolání.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody pro uplatnění výjimky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a stěžovatelka je ani netvrdí, nemohl se zabývat jejími námitkami směřujícími proti rozsudkům odvolacího soudu a okresního soudu.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 15. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu