USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce Michala Adama, se sídlem v Ivančicích, Větrná 1384/6, identifikační číslo 74533134, zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalované RK – mont, spol. s r. o. se sídlem v Oslavanech, Padochov 232, identifikační číslo 25535307, zastoupené Mgr. Janem Kervitzerem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, o zaplacení částky 904.708 Kč s příslušenstvím a částky 7.200 Kč, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 11 C 367/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 74 Co 219/2022-444, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.810,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Jiřího Koláčka, advokáta.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“); o tuto náležitost již nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Dovolatelka sice ohlašuje, že její dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,“ a odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. I ÚS 1288/18, svou dovolací argumentací odvolacímu soudu vytýká nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci, přičemž ve vztahu k otázkám nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. ani důvod dovolání podle § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.; z dovolání se nepodává, od řešení jakých (konkrétních) právních otázek se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od jejich ustáleného řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16.
12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Žalovaná předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v § 237 o. s. ř. nevymezila.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá vytýkaný rozpor hodnocení důkazů soudy. Výhrady žalované, která na základě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, směřují proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil své právní hodnocení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze úspěšně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.
Žalovaná napadla dovoláním celý rozsudek odvolacího soudu. S ohledem na okolnost, že výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo žalované procesně vyhověno, neboť rozsudek soudu prvního stupně v části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 72.986,73 byl změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, je její dovolání proti tomuto výroku subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo 28/1998).
Napadá-li dovolání (aniž k tomu vede jakoukoliv argumentaci) rozhodnutí
odvolacího soudu i ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu