Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Petra Štěpána a Ing. Ladislava Kašinga, obou zastoupených Mgr. Bc. Jurajem Juhásem, Ph.D., advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 VSOL 455/2025-A-50, KSBR 40 INS 5591/2025 ze dne 23. září 2025 a výroku II usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 40 INS 5591/2025-A-36 ze dne 8. srpna 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti APF VENTURE CAPITAL CR s. r. o., sídlem Pražákova 1008/69, Brno, Jaroslava Šatry, Zbyňka Raušera a obchodní společnosti Clario Group s. r. o., sídlem Na Pankráci 808/20, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí v tam uvedeném rozsahu; tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Výrokem I v záhlaví uvedeného usnesení Krajský soud v Brně zjistil úpadek první vedlejší účastnice (dlužnice). Napadeným výrokem II jmenoval insolvenčním správcem Ing. Davida Jánošíka.
3. Proti výroku II usnesení krajského soudu podal první stěžovatel (a druhý až čtvrtý vedlejší účastník, všichni jako věřitelé dlužnice) odvolání. Namítal, že ustanovený správce nesplňuje podmínky pro ustanovení, neboť nebyl vybrán náhodným způsobem na základě tzv. zákonného kolečka podle § 25 odst. 3 insolvenčního zákona, ale jako koncernový správce podle § 25 odst. 4 tohoto zákona na základě tvrzení dlužnice o jejím koncernovém propojení s obchodními společnostmi Barrandov Televizní Studio a. s. a Media Master, s. r. o., v jejichž insolvenčních řízeních byl Ing. Jánošík jmenován insolvenčním správcem. Tvrdil, že mezi dlužnicí a zmíněnými subjekty není koncern, jak jej definuje § 79 zákona o obchodních korporacích.
4. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením usnesení krajského soudu ve výroku II potvrdil. Vyšel z § 26 insolvenčního zákona, podle kterého je proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce odvolání přípustné, lze v něm však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Dále odkázal na usnesení sp. zn. 29 NSČR 130/2014 ze dne 22. prosince 2016, v němž Nejvyšší soud vyložil, že rozhodnutí, jímž insolvenční soud ustanovil do funkce insolvenčního správce dlužníka osobu určenou opatřením předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí, nelze účinně zpochybnit nezákonností takového opatření z důvodu nesplnění zákonem požadovaných podmínek pro takový postup. Vrchní soud měl proto odvolací argumentaci prvního stěžovatele za právně bezpředmětnou, protože podkladové opatření předsedy krajského soudu nelze z pohledu správnosti jeho závěrů o existenci koncernu mezi dlužnicí a uvedenými subjekty přezkoumat (nejde o způsobilý odvolací důvod podle § 26 věty druhé insolvenčního zákona).
5. Stěžovatelé (věřitelé dlužnice, kteří přihlásili do insolvenčního řízení své pohledávky) nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by dlužnice tvořila s v napadeném usnesení uvedenými subjekty koncern. Zdůrazňují, že nic nenamítají proti osobě konkrétně ustanoveného insolvenčního správce, ale proti postupu, jakým byl soudem ustanoven (za použití § 25 odst. 4 insolvenčního zákona). Současně navrhují i zrušení napadeného usnesení vrchního soudu (byť ten se nemohl s ohledem na znění § 26 insolvenčního zákona uvedenými námitkami nesprávného postupu krajského soudu zabývat), protože jeho usnesení nemůže po zrušení usnesení krajského soudu samo o sobě obstát.
6. Ústavní soud zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
8. Pokud první stěžovatel proti napadenému usnesení vrchního soudu nepodal dovolání (což ani netvrdí v ústavní stížnosti, ani to nevyplývá z údajů v insolvenčním rejstříku), nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a mezi které podle § 72 odst. 3 téhož zákona náleží mj. řádný (odvolání) či mimořádný opravný prostředek (dovolání). O možnosti bránit se proti usnesení vrchního soudu dovoláním byl první stěžovatel vrchním soudem v napadeném usnesení řádně poučen. Dovolací lhůta dosud neuplynula.
9. Druhý stěžovatel nepodal ani odvolání proti usnesení krajského soudu. Podle § 26 insolvenčního zákona je proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce přípustné odvolání. Nepodal-li je druhý stěžovatel, jak je zřejmé z obsahu napadeného usnesení vrchního soudu, ani on nevyčerpal v intencích § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Poučení o možnosti bránit se proti výroku II odvoláním a limitech přezkumu napadené usnesení krajského soudu obsahovalo.
10. Ústavní stížnost stěžovatelů je z důvodů shora uvedených nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud důvody neshledal. Z pohledu prvního stěžovatele je ústavní stížnost předčasná - podá-li dovolání, poběží mu od okamžiku doručení rozhodnutí o dovolání lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu a výroku II rozhodnutí krajského soudu.
11. Na věci nic nemění, že podle § 26 věty druhé insolvenčního zákona lze v odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce pouze namítat, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý, ani to, že v odvolacím (dovolacím) řízení pojmově nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy krajského soudu. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 3141/15
ze dne 6. září 2016 (N 164/82 SbNU 583), bod 15, byť mají nadřízené soudy pouze omezený přezkumný prostor, nelze akceptovat, aby stěžovatelé dané opravné prostředky nepodali, a nevyužili tedy ani zákonem daný rozsah přezkumu.
12. Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. listopadu 2025
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka