Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zdeňky Švandové, zastoupené Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem Lannova tř. 14/9, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 8 Co 1229/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností doručenou dne 27. 10. 2022 stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Současně ovšem k ústavní stížnosti přiložila usnesení ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1166/2022, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, podané proti tomuto usnesení krajského soudu. Od doručení tohoto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka rovněž odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti.
2. Výzvou ze dne 1. 11. 2022 proto Ústavní soud stěžovatelce prostřednictvím jejího právního zástupce sdělil, že z porovnání obsahu plné moci s obsahem ústavní stížnosti není bez dalšího zcela zřejmé, která rozhodnutí jsou vlastně napadena. Z obsahu návrhu totiž plyne, že zachování lhůty k podání ústavní stížnosti je odvozováno od doručení předmětného usnesení Nejvyššího soudu a toto usnesení je také připojeno k ústavní stížnosti; nicméně toto rozhodnutí obsahem a ani petitem návrhu není napadeno. Rovněž z udělené plné moci ze dne 8. 9. 2022 se podává, že se vztahuje jen k usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 8 Co 1229/2021. Ústavní soud stěžovatelce připomněl, že je zásadně vázán petitem podaného návrhu, který není oprávněn překročit a od počátku řízení proto musí být postaveno najisto, která rozhodnutí jsou napadena, neboť tím je vymezen i předmět tohoto řízení. Proto stěžovatelku upozornil, že neobdrží-li Ústavní soud novou plnou moc, bude mít v dalším za to, že je napadáno výhradně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 8 Co 1229/2021.
3. Přípisem ze dne 11. 11. 2022 stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce Ústavnímu soudu sdělila, že skutečně napadá výhradně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 8 Co 1229/2021.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je pak vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. pouze tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. V nyní posuzované věci je ze shora uvedeného patrno, že stěžovatelka všechny procesní prostředky k ochraně svých práv vyčerpala, když podala (neúspěšně) odvolání a následně též dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud. Jak nicméně vyplynulo z jednoznačného vyjádření stěžovatelky, toto rozhodnutí Nejvyššího soudu (tzn. rozhodnutí o posledním prostředku, který měla ve své procesní dispozici) vůbec nenapadla a ani tak nechtěla učinit a tento její postoj musí Ústavní soud respektovat, jelikož je vázán petitem podaného návrhu, který je v daném případě ze shora uvedených důvodů jednoznačný. Za této situace by ovšem případné vyhovění ústavní stížnosti vytvořilo zcela nelogickou procesní situaci, kdy by zůstalo nedotčeno pravomocné rozhodnutí o posledním prostředku stěžovatelky k ochraně jejich práv.
8. Jinými slovy vyjádřeno: z logiky řízení o ústavní stížnosti a ze zásady její subsidiarity plyne, že je nutno napadnout též poslední rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno a které (potenciálně) zasahuje do základních práv stěžovatelů. V daném případě bylo ovšem tímto rozhodnutím právě opakovaně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu. Pokud proto stěžovatelka požadovala, aby Ústavní soud zrušil (pouze) jemu předcházející usnesení krajského soudu, bylo současně nezbytné, aby napadla též usnesení Nejvyššího soudu (ke vztahu řízení o dovolání a ústavní stížnosti podrobně viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb., kde je v právní větě také uvedeno, že "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu"). Pokud tak stěžovatelka ani k výzvě Ústavního soudu neučinila, musel Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
9. Hodlala-li by totiž stěžovatelka skutečně napadnout výhradně citované usnesení krajského soudu, mohla tak procesně učinit tím způsobem, že by proti němu vůbec nepodala dovolání a postupovala by podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tzn., pokusila by se u podané ústavní stížnosti dovodit podstatný přesah vlastních zájmů, což se však nestalo. Její procesní postup je proto značně nekonzistentní, jelikož na straně jedné proti usnesení krajského soudu dovolání podala, Nejvyšší soud se jím řádně zabýval a vyložil, v čem spatřuje jeho nepřípustnost, jeho rozhodnutí však stěžovatelka již ústavní stížností nenapadla, tzn. nezpochybnila jeho ústavní konformitu.
10. Tím ovšem Ústavnímu soudu nedala procesní prostor pro meritorní posouzení ústavní stížnosti, jelikož logika řízení o ústavní stížnosti spočívá (mimo jiné) v tom, že ji lze podat teprve po marném vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva a Ústavní soud má být tím posledním orgánem, který se k dané věci vyjádří. "Vynechání" přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu by pak nutně vedlo k závěru, že by mohla nastat situace, kdy by Ústavní soud sice ústavní stížnosti v konkrétním případě nálezem vyhověl, nicméně i nadále by zůstala pravomocné závazné rozhodnutí Nejvyššího soudu, který by se ovšem mohl nacházet s vyhovujícím nálezem v obsahovém rozporu, což je samozřejmě nežádoucí situace. Je totiž krajně nežádoucí, aby ve stejné věci vedle sebe existovala dvě obsahově rozporná rozhodnutí, tzn. rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož dominantním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů při výkladu podústavního práva, a Ústavního soudu, jehož povinností je ochrana ústavních práv stěžovatelů. Judikatura obecných soudů musí totiž být vždy rovněž ústavně souladná, tzn. nelze připustit, aby byla Nejvyšším soudem sjednocována bez ohledu na ochranu ústavně zaručených práv. Právě takové nebezpečí by ovšem při akceptování procesního postupu stěžovatelky mohlo nastat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj