Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem Za Poštou 2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, č. j. 28 Cdo 2040/2022-261, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2022, č. j. 1 Co 24/2021-220, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2021, č. j. 23 C 39/2016-159, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. byl porušen ústavní princip zakotvený v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala vydání zde specifikovaného pozemku, včetně jeho součástí a movitých věcí, a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. SPÚ594024/2014/R10138/RR17725.
3. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tuto žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu v napadeném rozsahu, tj. v meritorním výroku, potvrdil. Vrchní soud navázal na závěr krajského soudu, že stěžovatelka nebyla ani po část rozhodného období vlastnicí předmětného pozemku, když vlastnictví k němu pozbyla již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla. Obecné soudy proto uzavřely, že stěžovatelka není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.").
5. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž rozporuje obecnými soudy přijatý závěr, že v poválečném období nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku. Stěžovatelka zpochybňuje rovněž dílčí závěr obecných soudů, podle kterých bylo třeba nároky podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů uplatnit u civilních soudů.
Stěžovatelka uplatnila svůj nárok u Ministerstva školství a národní osvěty, pod které tato agenda dle jejího názoru spadala, přičemž uvádí, že se přitom opírala o právní stanovisko doc. JUDr. Františka Kopy, tehdy působícího na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Dále uvádí, že její vlastnictví k předmětnému pozemku v rozhodném období má též plynout z nálezu Nejvyššího správního soudu č. j. 690/46-6 ze dne 17. 12. 1948, s jehož závěry se obecné soudy dle jejího názoru nevypořádaly.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. V posuzované věci považuje Ústavní soud především za podstatné, že typově shodnými či velmi podobnými případy stejné stěžovatelky se v minulosti již mnohokrát zabýval, přičemž opakujícím se námitkám stěžovatelky v žádném z těchto případů nepřisvědčil (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 130/22 , usnesení ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 8/22 , usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 350/22 , usnesení ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2949/21 , usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. II.
ÚS 2631/20 , usnesení ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1718/21 , usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 990/21 , usnesení ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2803/20 , usnesení ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1900/20 , usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1269/20 a usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20 ). Jelikož v posuzované věci Ústavní soud neshledal existenci okolností, jež by odůvodňovaly přijetí odchylného závěru, lze na tato dřívější rozhodnutí pro stručnost odkázat.
10. Obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že stěžovatelce, resp. řádu jakožto jejímu právnímu předchůdci, byl majetek odňat v době nacistické okupace a následně se právního panství nad nimi ujal československý stát. Její vlastnické právo již nikdy nebylo obnoveno a právní předchůdce stěžovatelky neuplatnil nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946. K majetkové křivdě tudíž nedošlo v tzv. rozhodném období, a stěžovatelka proto není osobou oprávněnou ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání, a tudíž není ani aktivně legitimována v posuzované věci. Tento právní závěr, jenž obecné soudy dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodnily, byl Ústavním soudem již opakovaně aprobován (kromě shora odkazovaných usnesení ve věcech stěžovatelky dále např. i v usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1197/20 nebo v usnesení ze dne 8. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 131/22 ).
11. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by tyto závěry obecných soudů v nyní posuzovaném případě jakkoliv přehodnocoval, když má za to, že krajský i vrchní soud při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o přesvědčivý a racionální právní názor a lze je považovat za ústavně konformní. Ústavní soud proto stěžovatelku pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i výše citovaných usnesení Ústavního soudu, v nichž byla stěžovatelkou (nyní opětovně) předkládaná argumentace řádným a dostatečným způsobem vypořádána.
12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. kromě dovolacího důvodu i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
14. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu