Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Dr. Ing. Tomáše Honce, Ing. Vlastimila Paseky a Bc. Zdeňka Petláka, zastoupených Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 126/2025-21 ze dne 31. července 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stavební úřad Krajského úřadu Jihomoravského kraje rozhodnutím č. j. JMK 39598/2025 ze dne 11. března 2025 zamítl odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí stavebního úřadu městské části města Brna,
Brno-střed, potvrdil jeho rozhodnutí a zastavil řízení. Správní řízení bylo vedeno podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, (starý stavební zákon), a to v souladu s § 330 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (nový stavební zákon).
3. Proti rozhodnutí krajského úřadu podali stěžovatelé správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně usnesením č. j. 31 A 37/2025-60 ze dne 3. června 2025 podle § 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního odmítl jako opožděnou. Krajský soud vyšel z toho, že se na posuzovanou věc vztahuje § 306 odst. 1 nového stavebního zákona, podle něhož lze žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, podat do jednoho měsíce od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno a že stěžovatelé tuto lhůtu nedodrželi.
4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
5. Stěžovatelé namítají, že při střetu staré a nové právní úpravy nemohou být práva soukromého subjektu nabytá podle staré právní úpravy zkrácena, ale pouze rozšířena, a to s ohledem na obecný zákaz retroaktivity. Z toho dovozují, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nezákonně posoudil délku lhůty k podání správní žaloby. V této souvislosti odkazují na nálezy sp. zn. I. ÚS 574/03 ze dne 13. dubna 2005 a sp. zn. I. ÚS 3241/24 ze dne 26. března 2025. Tvrdí, že na jejich situaci dopadají přechodná ustanovení, podle nichž se řízení a postupy zahájené před dnem, kdy nový stavební zákon nabyl účinnosti, dokončí podle dosavadních předpisů. Domnívají se proto, že se podle dosavadních předpisů mělo posuzovat celé řízení, tedy i řízení před soudem. Napadený rozsudek podle nich nevysvětluje, proč Nejvyšší správní soud aplikoval přísnější výklad retroaktivity a nedal přednost výkladu šetrnějšímu k jejich právům.
6. Stěžovatelé dále uvádí, že při soudním přezkumu by byl z hmotněprávního hlediska bezesporu aplikován starý stavební zákon a že jim uniká, proč z procesního hlediska Nejvyšší správní soud aplikoval nový stavební zákon. V tomto přístupu spatřují porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti práva, jakož i nerespektování práv nabytých v dobré víře. Situaci, kdy správní orgán rozhodoval podle jedné úpravy, a soud prováděl přezkum podle úpravy jiné, považují za narušení zásady jednotnosti řízení.
7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou věc se však nejedná.
9. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatelů, že napadený rozsudek postrádá bližší vysvětlení toho, proč byla v posuzované věci aplikována novější právní úprava, konkrétně § 306 odst. 1 nového stavebního zákona zakotvující jednoměsíční lhůtu pro podání správní žaloby. Nejvyšší správní soud v bodech 10 až 13 napadeného rozsudku tento svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil. V reakci na argumentaci stěžovatelů vysvětlil, že přechodná ustanovení § 330 a 331 nového stavebního zákona mají různou věcnou působnost a dopadají na jiná řízení, neboť § 330 nového stavebního zákona řeší otázku konkurence staré a nové právní úpravy ve vztahu k řízení před správními orgány a § 331 nového stavebního zákona tutéž otázku ve vztahu k řízení soudnímu. Připomněl, že podáním (správní) žaloby se zahajuje nové řízení. Nejvyšší správní soud dále odkázal jak na vlastní judikaturu, tak na recentní judikaturu Ústavního soudu, která uvedený právní názor podporuje.
10. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za racionální a ústavněprávně souladnou, a proto na ni v podrobnostech odkazuje, zvláště když na ni stěžovatelé v podané stížnosti prakticky nijak nereagují. Stejně, jak to učinil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, poukazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 901/25 ze dne 30. dubna 2025, v němž Ústavní soud potvrdil, že v případech, kdy řízení před stavebními úřady proběhlo podle starého stavebního zákona, avšak jejich rozhodnutí bylo vydáno a oznámeno již za účinnosti nového stavebního zákona, je třeba délku lhůty pro podání správní žaloby určovat podle § 306 odst. 1 nového stavebního zákona.
11. Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby uvedený právní názor přehodnocoval. Ztotožňuje se se závěrem Nejvyššího správního soudu, že se podáním správní žaloby zahajuje nové řízení, které netvoří jeden celek s předcházejícím řízením před správními orgány. Z tohoto důvodu nelze v posuzované věci hovořit ani o retroaktivním použití § 306 odst. 1 nového stavebního zákona, ani o zachování nutnosti aplikovat na celé řízení stejnou právní (procesní) úpravu. Nelze akceptovat ani názor stěžovatelů, že aplikace uvedeného ustanovení byla v rozporu s jejich legitimním očekáváním, neboť relevantní část nového stavebního zákona nabyla účinnosti 1. července 2024, takže stěžovatelé měli dostatek času k tomu, aby se s ní seznámili, a to včetně zkrácení lhůty pro podání správní žaloby.
12. Jestliže stěžovatelé odkazují na nález sp. zn. I. ÚS 574/03 ze dne 13. dubna 2005 (N 80/37 SbNU 105), Ústavní soud konstatuje, že závěry v něm obsažené na nyní posuzovanou věc nemohou dopadat, neboť v případě řešeném tímto nálezem jednak šlo o civilní soudní řízení (tedy šlo skutečně o jedno řízení, nikoli o dvě různá řízení) a jednak v tomto řízení došlo k významnému pochybení v oblasti poučovací povinnosti odvolacího soudu. Stejný závěr pak musí Ústavní soud učinit i ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/24 ze dne 26. března 2025, na nějž stěžovatelé rovněž odkazují. Jak již vysvětlil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, v řízení, jehož se uvedený nález týkal, byla situace skutkově podstatně odlišná než v nyní posuzované věci, neboť rozhodnutí správního orgánu bylo tehdejší stěžovatelce doručeno ještě předtím, než nová právní úprava obsažená v § 306 odst. 1 nového stavebního zákona nabyla účinnosti.
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. října 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu