Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudců a soudkyň Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra, Jiřího Zemánka a Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené Mgr. Tomášem Nikšem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2023 č. j. 10 To 161/2023-25507 a II. výroku usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 2023 č. j. 3 T 50/2017-25386, ve znění opravného usnesení ze dne 1. června 2023 č. j. 3 T 50/2017-25427, vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2997/23
, ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2023 č. j. 10 To 161/2023-25507 a I. výroku usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 2023 č. j. 3 T 50/2017-25386, ve znění opravného usnesení ze dne 1. června 2023 č. j. 3 T 50/2017-25427, vedené pod
sp. zn. I. ÚS 3021/23
, a ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem Orlické nábřeží 276/17, Hradec Králové, proti III. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2023 č. j. 10 To 161/2023-25507 a IV. výroku usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 2023 č. j. 3 T 50/2017-25386, ve znění opravného usnesení ze dne 1. června 2023 č. j. 3 T 50/2017-25427, vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3025/23
, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, J. P., J. H., M. K., J. P. a M. Š., jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na spojení, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. III. ÚS 2997/23
,
sp. zn. I. ÚS 3021/23
a
sp. zn. IV. ÚS 3025/23
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod
sp. zn. III. ÚS 2997/23
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelky domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí (jejich konkrétních výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že ústavní stížnosti směřují proti výrokům o zabrání specifikovaných peněžních prostředků a nemovitých věcí stěžovatelek, přičemž ústavní stížnosti se shodují ve tvrzení, že pro zabrání nebyly splněny zákonné podmínky podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
4. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.
5. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2023 č. Org. 1/23 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Jiří Zemánek, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude vedeno pod
sp. zn. III. ÚS 2997/23
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu
7. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že bylo vedeno rozsáhlé trestné řízení týkající se trestné činnosti v oblasti veřejných zakázek, jenž měla být páchána v letech 2008 až 2012. V rozsudku okresního soudu ze dne 16. 12. 2021 sp. zn. 3 T 50/2017 byl vedlejší účastník J. P. shledán vinným zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 11. 2011 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let. Vedlejší účastník J. H. byl shledán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb ve výši 10 000 Kč (tedy pět milionů Kč) a podle § 70 odst. 1 písm. c), d) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci - ve výroku blíže vymezených prostředků na bankovních účtech. Vedlejší účastník J. P. byl shledán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let, a podle § 67 odst. 1 a § 70 odst. 1 písm. c), d) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci - ve výroku blíže vymezených prostředků na bankovních účtech. Vedlejší účastník M. Š. byl shledán vinným (A) zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a (B) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015 a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let. Vedlejší účastník M. K. byl obžaloby zproštěn. Uvedený rozsudek obsahoval rovněž výrok o zabrání věci, nicméně ten byl v odvolacím řízení v rámci jinak zamítavého usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 12. 2022 sp. zn. 10 To 112/2022 zrušen.
8. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 9. 5. 2023 č. j. 3 T 50/2017-25386 bylo rozhodnuto, že (I.) podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního řádu se společnosti X zabírají ve výroku blíže vymezené prostředky na bankovních účtech a (II.) dle stejného ustanovení se L. H. zabírají ve výroku blíže vymezené peněžní prostředky na účtech stipendijního pojištění a nemovitosti. Dále (III.) byl zamítnut návrh na uložení ochranného opatření zabrání věci vůči dalším nemovitostem a podle § 79f odst. 1 trestního řádu bylo zrušeno jejich zajištění. Opět podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního řádu bylo rozhodnuto, že (IV.) se M. P. zabírají ve výroku blíže vymezené nemovitosti.
9. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 31. 8. 2023 č. j. 10 To 161/2023-25507 bylo usnesení okresního soudu zrušeno ve výrocích I, II a IV a bylo znovu rozhodnuto obdobným způsobem toliko za opravy drobných vad, zejména pak bylo rozhodnuto dle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (oproti dřívějšímu chybnému uvedení, že se rozhoduje dle trestního řádu).
II.
Vznesená argumentace
10. Stěžovatelka L. H. předesílá, že jí původně nebyla zaslána obžaloba ani předvolání k hlavnímu líčení a nebylo prováděno dokazování k zajištění majetku a okresní soud se tato pochybení snažil zhojit až po vrácení věci krajským soudem.
11. Samo zabrání zpochybňuje s tím, že zabraný majetek není přímým ani zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a byl převážně pořízen před dobou, kdy měla být trestná činnost spáchána, a hrazen z prostředků, které prokazatelně z trestné činnosti nepocházely a pocházet nemohly. Zejména u rodinného domu se jednalo o nemovitost financovanou hypotečním úvěrem, který byl splácen jak před dobou spáchání trestné činnosti, tak i o po ní. Rovněž byt v P. byl pořízen předtím, než mělo dojít k páchání trestné činnosti, když smlouvu s družstvem, bez které by se následně nemohli ucházet o možnost převodu bytu do výlučného vlastnictví, manželé uzavřeli již v roce 2003. Taktéž oba účty stipendijního pojištění byly založeny se stanoveným počátkem v roce 2008, tedy v době, kdy odsouzený J. H. ještě nemohl tušit, že v budoucnu bude trestně stíhán a bude zajišťován jeho majetek.
12. Soudy také učinily závěr o tom, že úkony spojené s vypořádáním společného jmění manželů byly vedeny snahou "odklonit" majetek z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Přitom se však zaobíraly toliko snahami odsouzeného J. H. bez ohledu na vlastní postoj stěžovatelky, ačkoliv ta neměla o krocích svého exmanžela žádné povědomí. Důkazy v podobě emailové a telefonické komunikace vypovídají pouze o jednání J. H. Navíc již v té době jejich manželství procházelo krizí a je tak nelogické, aby J. H. do takového "odklánění" zapojoval manželku.
13. Ani u jedné ze zabraných nemovitostí soudy nezjistily jejich reálnou hodnotu, není tedy jasné, jak mohly dospět k závěru o přiměřenosti uloženého ochranného opatření. Stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1849/17
,
II. ÚS 807/19
a
II. ÚS 1026/21
. Kromě toho má za to, že její věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů.
14. Stěžovatelka společnost X ve své poněkud vágně formulované ústavní stížnosti upozornila, že dle nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1849/17
musí být závěr, že zabírané prostředky pocházejí z trestné činnosti, řádně odůvodněn. To se dle jejího názoru v posuzované věci nestalo. Rozhodnutí není dostatečně podrobné a vychází pouze z rekonstrukce pohybů na účtech. Nebylo také vyhověno jejímu návrhu na provedení důkazu bankovním výpisem a na obstarání originálu tohoto výpisu od banky.
15. Stěžovatelka M. P. uvedla, že ona a J. P. uzavřeli dne 25. 9. 2004 manželství a následně po třech a půl měsících uzavřeli smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů formou notářského zápisu sepsaného dne 7. 1. 2005. Dle názoru stěžovatelky na tomto zúžení SJM není nic vymykajícího se běžné úpravě životních poměrů novomanželů. Stěžovatelka odmítá teze okresního soudu o účelovosti zúžení SJM a má za to, že soud je vyslovil, aniž by byly prokázány. Pokud jde o mimořádnou splátku úvěru panem P., došlo k němu dne 24. 1. 2011. Stěžovatelka považuje za absurdní úvahu, že by o 6 let dříve účelově zúžili SJM s úmyslem či srozuměním, že takový postup povede k jakési "legalizaci" výnosu z trestné činnosti, které se v budoucnu dopustí pan P. Stěžovatelce se zdá, že soud presumoval její nepoctivost a zlý úmysl, což nelze akceptovat (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 1. 2015 č. 63362/09 ve věci Rummi v. Estonsko). V pochybnostech by mělo naopak platit, že se jedná v dobré víře. Dobrá víra je přitom podstatná, neboť dle judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1069/2019 při ukládání ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku je soud povinen zkoumat, zda třetí osoba, jejíž majetek má být zabrán, jej od pachatele trestného činu nabyla v dobré víře.
16. V případě pozemku p. č. X1, stěžovatelka uvádí, že jej nabyla do svého výlučného vlastnictví dne 28. 1. 2005, a vzhledem k takovéto době nabytí je pro ni záhadou, proč se soudy domnívají, že je způsobilý být předmětem zabrání věci jakožto zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. Rovněž pozemek p. č. X2 nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 13. 12. 2012 do svého výlučného vlastnictví z vlastních legálně nabytých prostředků a tento pozemek nijak nesouvisí s okolnostmi tohoto případu.
17. Pokud J. P. investoval do stěžovatelčiných nemovitostí bez odpovídajícího protiplnění, jak uvádí soud, pak mu vznikla pohledávka za stěžovatelkou, která dle znění zákona může být předmětem zabrání věci, nikoliv však nemovitosti jako takové. Stěžovatelka též upozorňuje, že výnosem z trestné činnosti ani nedošlo k žádnému zhodnocení věci, když jen J. P. umořil vlastní dluh.
18. Mimořádná splátka z úvěrové smlouvy přitom činila částku 3 589 399 Kč a oproti tomu obvyklá cena zabíraných nemovitostí v době jejich zabrání činí 17 540 000 Kč. Není tak naplněna premisa přiměřenosti a újma způsobená uloženým ochranným opatřením zásadně převyšuje jeho účel, což je rozporné s § 96 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatelka zde odkazuje na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 807/19
,
II. ÚS 645/22
,
II. ÚS 819/18
, bod 32,
Pl. ÚS 31/13
, bod 41,
Pl. ÚS 4/94
a usnesení IV. ÚS 1202/20.
19. Kromě toho stěžovatelka otevírá otázku nepřípustné retroaktivity, neboť s účinností od 18. 3. 2017 zákonem č. 55/2017 Sb. došlo k zásahu do původního účelu ochranných opatření, který se rozšířil i na postih věcí zhodnocených výnosem z trestné činnosti (zatímco dříve šlo pouze o věci z ní nabyté). Dle § 3 odst. 2 trestního zákoníku sice platí, že o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje, nicméně stěžovatelka má pochybnosti, zda toto ustanovení není protiústavní. Rozdíl u ochranných opatření oproti majetkovým sankcím je v podstatě jen v pojmenování (zabrání namísto propadnutí) a v absenci společenského odsudku u ochranného opatření.
20. Stěžovatelka shledává i procesní pochybení, kde má za to, že od momentu, kdy orgány činné v trestním řízení započaly činit první úkony vedoucí k potenciálnímu zabrání věci stěžovatelce, měla být poučena o svých právech ve smyslu § 42 odst. 2 trestního řádu a mělo jí být umožněno uplatnit veškerá svá procesní práva k zachování spravedlivého procesu, což se nestalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
22. Co se týče napadených výroků usnesení okresního soudu, ty byly již dříve zrušeny usnesením krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnosti v této části za návrhy nepřípustné.
23. Ústavní soud dále upozorňuje, že vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi předpoklady projednatelnosti ústavní stížnosti patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
24. Zásadu subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře vykládá v materiálním smyslu, což znamená, že pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž je nezbytné namítnout v něm i porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení obyčejného práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
25. Uvedený požadavek, totiž zásada subsidiarity, je odrazem úlohy a role Ústavního soudu v ústavním systému státu. Ochrana základních práv a svobod není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud naopak představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž má nastoupit jen tehdy, když užití jiných zákonných prostředků nepřichází v úvahu.
26. Vyčerpání opravných prostředků i z hlediska jejich obsahu má být conditio sine qua non pro úspěšné uplatnění ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž nelze redukovat na prostředek, kterým by stěžovatel dostával další možnost obhajovat svá práva pouze v důsledku svého vlastního opomenutí (nečinnosti spočívající v absenci tvrzení) v řádném řízení před obecnými soudy, které jsou k ochraně jeho práv povolány, a do jejichž pravomoci takové posouzení spadá. Akceptací námitek konstruovaných až v řízení o ústavní stížnosti by se Ústavní soud stával postupně další soudní instancí, před kterou by stěžovatelé v podstatě "doháněli" to, co v předchozím řízení vlastním zaviněním zanedbali. Takovéto pojetí činnosti Ústavního soudu je zjevně neslučitelné s jeho postavením soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], neboť by vedlo k posunu těžiště řízení a dokazování od obecných soudů před Ústavní soud, přestože se v řízení před Ústavním soudem se zjevně neuplatňuje zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady zdaleka v takové míře, jako před obecnými soudy. Možnost uplatňovat v ústavní stížnosti nové, předtím nevznesené námitky, je jistě nežádoucí rovněž z hlediska potřeby předejít průtahům v řízení o ní.
27. V rámci svých stížností proti usnesení okresního soudu však stěžovatelka L. H. nenamítla porušení žádného ústavního ani obyčejného práva, pokud jde o námitku, že stran bytu v P. byla již v roce 2003 uzavřena smlouva s družstvem, bez které by se následně nemohli s manželem ucházet o možnost převodu bytu do výlučného vlastnictví. Obdobné platí u stěžovatelky M. P. pokud jde o námitku nepřípustné retroaktivity v souvislosti s novelizací trestněprávní úpravy zákonem č. 55/2017 Sb. Tuto skutečnost si Ústavní soud ze spisu okresního soudu sp. zn. 3 T 50/2017 (dále jen "spis okresního soudu"), jehož část si vyžádal, ověřil (srov. znění stížnosti stěžovatelky P. na č. l. 25486 a násl. a stěžovatelky H. na č. l. 25494 a násl.). Stěžovatelky v ústavní stížnosti rovněž nijak neobjasňují, proč by navzdory této skutečnosti měly být citované námitky předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud je přesvědčen, že jím býti nemohou, neboť jde o nové námitky, které vzhledem k nutnosti materiálního vyčerpání opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti nelze reflektovat.
28. Povinností stěžovatelů je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak stěžovatelky neučinily, musí vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k uvedeným dvěma námitkám (obdobně viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2002
sp. zn. III. ÚS 161/01
, ze dne 29. 4. 2014
sp. zn. I. ÚS 3113/13
, a ze dne 1. 8. 2017
sp. zn. III. ÚS 2337/16
a usnesení ze dne 21. 2. 2001
sp. zn. IV. ÚS 589/2000
, ze dne 21. 1. 2003
sp. zn. II. ÚS 362/01
, ze dne 24. 4. 2008
sp. zn. I. ÚS 736/08
, ze dne 20. 4. 2009
sp. zn. I. ÚS 1729/08
, ze dne 15. 5. 2012
sp. zn. I. ÚS 1608/12
, ze dne 15. 11. 2012
sp. zn. I. ÚS 3008/12
, ze dne 4. 12. 2013
sp. zn. I. ÚS 1439/13
, ze dne 6. 3. 2014
sp. zn. I. ÚS 2409/13
, ze dne 20. 6. 2017
sp. zn. III. ÚS 2351/16
a ze dne 19. 9. 2017
sp. zn. III. ÚS 3881/16
).
29. U zbývající části návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
30. Ústavní soud vyzval okresní soud, krajský soud a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové k vyjádření k ústavním stížnostem.
31. Okresní soud i krajský soud toliko odkázaly na odůvodnění usnesení okresního soudu. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
32. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelkám k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
33. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020
sp. zn. III. ÚS 3644/19
, bod 28, či ze dne 8. 12. 2020
sp. zn. II. ÚS 623/20
, bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
34. Co se týče nedoručení obžaloby a dalších procesních pochybení okresního soudu namítaných stěžovatelkou H. a stěžovatelkou P., námitky v tomto směru již vedly ke zrušení původního výroku o zabrání věci a novému rozhodování ve věci. Případná pochybení jsou tím zhojena, ostatně ani stěžovatelky neuvádějí nic konkrétního, co pro uvedená pochybení nemohly v řízení uplatnit.
35. Samotné rozhodnutí o zabrání věci bylo vydáno dle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, dle kterého soud "může uložit zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc (...) náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla". V § 135b trestního zákoníku jsou pak vymezeny bezprostřední i zprostředkovaný výnos z trestné činnosti.
36. Zhodnocení, zda byly podmínky citované právní úpravy naplněny, bylo na obecných soudech. Okresní soud přitom své závěry odůvodnil poměrně rozsáhle. Rozhodně nelze souhlasit s opačným tvrzením stěžovatelky X, které neodpovídá obsahu tohoto rozhodnutí. Zároveň se nejeví, že by tyto závěry nebyly důkazně podloženy, přičemž k návrhu stěžovatelky X na dokazování bankovním výpisem lze podotknout, že z její ústavní stížnosti ani není zřejmé, co zásadního by měl tento výpis dokládat.
37. K zabíranému nemovitému majetku je vhodno zdůraznit, že citovaná právní úprava je postavena na tom, že k tomu, aby došlo k naplnění podmínky pro zabrání, že jde o zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, postačí, aby zabíraná věc byla zhodnocena bezprostředním výnosem z trestné činnosti byť jen z části, ledaže by šlo o část zanedbatelnou (z hlediska poměru takového bezprostředního výnosu k hodnotě zabírané věci). I pokud tedy nějaká část splátek hypotéky na rodinný dům u stěžovatelky H. pocházela z jiných zdrojů než ze stíhané trestné činnosti, možnost rozhodnout o zabrání tohoto rodinného domu tím není vyloučena. Rovněž stran účtů stipendijního pojištění okresní soud vyšel ze zjištění, že pojištění bylo hrazeno z výnosů z trestné činnosti (bod 23 jeho usnesení).
38. Obdobné pak platí i u nemovitostí stěžovatelky P. Konkrétněji pokud jde o její pozemek p. č. X1, ten si sice stěžovatelka pořídila již několik let předtím, než její manžel páchal trestnou činnost, která byla předmětem daného řízení, nicméně následně si vzali manželé hypotéku na stavbu domu na tomto pozemku se zřízením zástavy k němu, dům postavili (dům nyní stojí na vydělené parcele st. X3 obklopené pozemkem p. č. X1) a hypotéka byla z velké části splacena z prostředků z trestné činnosti, čímž došlo ke zhodnocení tohoto pozemku ve smyslu 135b odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Pokud stěžovatelka uvádí, že pozemek p. č. X2 nijak nesouvisí s řešeným případem, jde spíše o vyjádření jejího názoru, než o ústavněprávní argumentaci; jde nadto jen o malý pozemek bezprostředně sousedící s pozemkem p. č. X1, kdy postavení zmiňovaného domu v zásadě znamená zhodnocení jak pozemku p. č. X1, tak i pozemku p. č. X2, když všechny nemovitosti zabírané v dané lokalitě tvoří jeden funkční celek.
39. Pokud pak stěžovatelky H. a P. zpochybňují význam a motivy jimi a odsouzenými činěných kroků, včetně způsobu vypořádání společného jmění manželů u manželů H. a zúžení rozsahu společného jmění u manželů P., apod., jejich argumentace se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Pouze situace, kdyby bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdyby jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014
sp. zn. I. ÚS 3196/12
). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatelek se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Soudy při posuzování dobré víry obou manželek vyšly ve věci z konkrétních důkazních pramenů a skutečností, přičemž poukázaly například na časové souslednosti a na výhodnost majetkového uspořádání pro manželky (srovnej zejména str. 11 a 15 unesení okresního soudu).
40. Přisvědčit nelze ani tezím stěžovatelky P., že splátkou hypotéky nedošlo ke zhodnocení věci. Zánik hypoteční pohledávky, popřípadě snížení její výše, potažmo zánik zástavního práva, hodnotu nemovitosti bezpochyby ovlivňují, a to ať již přímo odrazem na její prodejní ceně, anebo alespoň usnadněním případného prodeje (ve smyslu zvýšení počtu případných zájemců o koupi) nemovitosti (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015
sp. zn. II. ÚS 369/15
).
41. Přesvědčivé se nejeví ani námitky stěžovatelek H. a P. proti přiměřenosti zabrání nemovitostí z hlediska jejich hodnoty. Pokud stěžovatelka H. namítá, že soud vůbec nezjišťoval reálnou hodnotu jí zabíraných nemovitostí, jak již vysvětlil okresní soud, pokud byly z bezprostředních výnosů z trestné činnosti uhrazeny hypoteční úvěry, z nichž byla financována koupě nemovitosti, výstavba domu či jeho dokončení, je evidentní, že hodnota bezprostředních výnosů z trestné činnosti, o které byly nemovitosti zhodnoceny, nemůže být zanedbatelná, neboť se blíží nákladům na pořízení předmětných domů. Přesnou cenu zabíraných nemovitostí není nutné pro vyhodnocení naplnění podmínek pro aplikaci výše citované trestněprávní úpravy zjistit. Okresní soud též logicky nepovažoval za přiléhavý požadavek na ocenění nemovitostí ke dni rozhodování o ochranném opatření, když k jednání, jež vedlo k jejich nabytí či zhodnocení, došlo již v minulosti, a nepochybně vzhledem k ekonomickému vývoji nelze klást rovnítko mezi výši uskutečněné investice v předmětné době a její hodnotou v současnosti.
42. Co se týče stěžovatelkou H. namítaných průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatelka se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhala (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2006
sp. zn. I. ÚS 256/05
či ze dne 26. 9. 2023
sp. zn. IV. ÚS 172/23
).
43. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zčásti nepřípustné a zčásti zjevně neopodstatněné.
44. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu