Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Vrby, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 21 Co 464/2015-165, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 25 C 168/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Městského úřadu Žďár nad Sázavou, odboru dopravy (dále jen "městský úřad") ze dne 3. 8. 2010 č. j. OD/1070/10/ZK byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku proti plynulosti a bezpečnosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné době, neboť při jízdě v obci překročil povolenou rychlost o 47 km/hod., za což mu byla uložena pokuta ve výši 8 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Krajský úřad Kraje Vysočina, oddělení správních činností (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 4. 5. 2011 č. j. KUJI 38074/2011 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 8. 2011 č. j. 57 A 51/2011-30 bylo rozhodnutí krajského úřadu zrušeno, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu vad řízení spočívajících zejména v tom, že správní orgány stěžovatele jako obviněného z přestupku nevyslechly, ani neprovedly jím navrhované důkazy. Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 29. 11. 2011 č. j. KUJI 100823/2011 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a řízení o přestupku stěžovatele zastavil, neboť od spáchání přestupku již uplynul jeden rok, a odpovědnost za něj proto zanikla.
3. Stěžovatel se následně domáhal náhrady škody (spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v přestupkovém řízení) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Rozsudkem obvodního soudu ze dne 4. 11. 2013 č. j. 25 C 168/2012-26 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 5. 2014 č. j. 21 Co 186/2014-45 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí městského úřadu nebylo nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., a navíc je po zásahu krajského soudu zcela odklidil krajský úřad svým vlastním rozhodnutím, přičemž je nezrušil pro nezákonnost, ale pro zánik odpovědnosti za přestupek.
4. Proti rozsudku obvodního soudu ze dne 4. 11. 2013 č. j. 25 C 168/2012-26 a rozsudku městského soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 21 Co 186/2014-45 podal stěžovatel ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) vyhověl a ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že výklad zákona č. 82/1998 Sb. v nich obsažený nebyl ústavně konformní, jelikož na straně jedné soudy vyloučily, že by pochybení správních orgánů představovala nesprávný úřední postup, na druhou stranu ale konstatovaly, že nemůže jít o nezákonná rozhodnutí, protože nebyla zrušena pro nezákonnost, ale z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Obecné soudy dle Ústavního soudu nedostatečně zohlednily skutečnost, že krajský soud závazně deklaroval, že se správní orgány v přestupkovém řízení vedeném proti stěžovateli dopustily procesních pochybení v intenzitě, která mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé. Jejich výklad zákona o odpovědnosti státu přímo popírá jeho smysl a účel, protože jím a priori vyloučily odpovědnost státu za škodu. Závěrem Ústavní soud podotkl, že nelze vyloučit, že by uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku mohlo být přímým důsledkem obstrukční procesní taktiky obviněného, případně jeho právního zástupce. Takové jednání pod rozsah ochrany ústavně zaručeného práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny pak podřadit nelze.
5. Poté, co se nález Ústavního soudu stal vykonatelným, obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2015 č. j. 25 C 168/2012-80 žalobu stěžovatele opět zamítl s odůvodněním, že stěžovatel a jeho zástupce uzavřeli dohodu založenou na odměňování zástupce tzv. přísudkem, a protože stěžovatel svému zástupci žádnou částku skutečně nezaplatil, škoda mu (dosud) nevznikla. Městský soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 č. j. 21 Co 464/2015-109 rozsudek obvodního soudu potvrdil, když dospěl k závěru, že zákonná prekluzivní lhůta k projednání přestupku uplynula v důsledku procesní taktiky stěžovatele a jeho právního zástupce, založené na obstrukčním jednání. Citované rozsudky napadl stěžovatel ústavní stížností, na základě které Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 rozsudek městského soudu zrušil s tím, že soud pochybil, když povýšil obiter dictum o případném obstrukčním jednání jako důvodu pro nepřiznání náhrady škody na jedinou závaznou část předchozího nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14 .
6. Městský soud následně rozsudkem ze dne 8. 8. 2017 č. j. 21 Co 464/2015-139 změnil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobě vyhověl a I. výrokem vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli 14 685,54 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů před soudy obou stupňů však městský soud stěžovateli odepřel výrokem II., a to s odkazem na moderační právo dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). Městský soud odůvodnil tento svůj postup tím, že z důvodu obecně sdílené představy o spravedlnosti není přijatelné, aby se osobě, která v zastavěné části obce opakovaně "s pravděpodobností blížící se jistotě" jezdí rychlostí téměř 100 km/hod., dostalo jen z důvodu marného uplynutí lhůty k projednání přestupku i náhrady nákladů vynaložených v odškodňovacím řízení. Podle mínění městského soudu by přiznání práva na náhradu nákladů řízení vyslalo místním občanům "negativní signál", že se "měří dvojím metrem" a při dalším obdobném (nijak nepotrestaném) jednání stěžovatele by již mohlo dojít k tragickým následkům. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 3237/17 ze dne 6. 2. 2018, kterým rozsudek městského soudu zrušil. Ústavní soud v uvedeném nálezu poukázal na svou judikaturu k aplikaci moderačního práva dle § 150 o. s. ř., podle které dospěje-li obecný soud ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Výše uvedený procesní prostor však městský soud dle názoru Ústavního soudu pro stěžovatele nevytvořil, neboť ho vyzval toliko k tomu, zda souhlasí s projednáním odvolání bez nařízení jednání. S tímto způsobem rozhodnutí stěžovatel souhlasil, neboť na přípis soudu nereagoval, takže nastaly účinky tzv. doložky proti nečinnosti dle § 101 odst. 4 o. s. ř. Je zřejmé, že stěžovatel nemohl rozumně předpokládat či předvídat úmysl soudu moderovat právo na náhradu nákladů řízení, tím méně za situace, kdy s ohledem na právní závěry Ústavního soudu ve věci samé bylo možno s velkou pravděpodobností usuzovat na změnu rozsudku nalézacího soudu a vyhovění žalobě, k čemuž také došlo. Úspěch ve věci pak u stěžovatele mohl oprávněně vyvolat přesvědčení, že výsledek sporu se adekvátně promítne i do rozhodnutí soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Použití moderačního práva tudíž Ústavní soud shledal pro stěžovatele zcela překvapivým.
7. Poté, co se posledně uvedený nález Ústavního soudu stal vykonatelným, městský soud napadeným usnesením stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal se shodným odůvodněním jako ve svém předcházejícím rozhodnutí, když ho předtím na zamýšlený postup použít ve věci § 150 o. s. ř. upozornil, svůj záměr odůvodnil, a umožnil stěžovateli se k němu vyjádřit.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na zásadu, podle které každý, proti němuž je vedeno trestní, resp. přestupkové řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebo rozhodnutím nebyla jeho vina vyslovena. Stěžovatel upozorňuje, že ačkoliv je již pravomocně rozhodnuto, že jím uplatněný nárok byl od počátku uplatňován po právu, městský soud přesto v odůvodnění svého rozhodnutí nejen konstatoval okolnosti posuzované věci, ale provedl jejich hodnocení, a v důsledku snahy o napravení pochybení ze strany správních orgánů, které stěžovatele za údajné překročení rychlosti nepotrestaly, se snaží potrestat stěžovatele nepřiznáním náhrady nákladů řízení, přestože byl procesně v řízení v celém rozsahu úspěšný. Takovým postupem soud porušil princip presumpce neviny a překročil svou pravomoc, neboť rozhodl ve věci, ke které není zákonem zmocněn, v důsledku čehož došlo i k zásahu do jeho práva na soudní ochranu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
11. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
12. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebylo již rozhodováno ve věci samé, nýbrž pouze o náhradě nákladů řízení, když žalobě bylo s ohledem na závěry vyplývající z nálezů sp. zn. II. ÚS 3005/14 a sp. zn. II. ÚS 1795/16 zcela vyhověno. Městský soud o otázce nákladů řízení rozhodoval již podruhé poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno nálezem sp. zn. I. ÚS 3237/17 ze dne 6. 2. 2018 pro nedodržení zásad použití § 150 o. s. ř., jak je stanovil Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti. V posuzované věci se proto Ústavní soud nyní soustředil na to, zda pochybení vytknutá městskému soudu Ústavním soudem byla odstraněna a napadené usnesení je možno považovat v tomto směru za ústavně souladné.
13. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že poté, co byla věc vrácena městskému soudu, zaslal tento účastníkům sdělení, ve kterém upozorňuje na možnost použití § 150 o. s. ř. při opětovném rozhodování o náhradě nákladů řízení. Pro tento svůj záměr městský soud uvedl shodné důvody, pro které již svým předcházejícím rozhodnutím stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatel se k záměru soudu použít § 150 o. s. ř. písemně vyjádřil v tom smyslu, že v dané věci zamýšlený postup soudu budí dojem účelovosti spočívající ve snaze ho alespoň nějakým způsobem potrestat. Stěžovatel ve svém vyjádření poukázal na princip presumpce neviny, a brojil proti tomu, aby byl uznán vinným a potrestán pokutou v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení.
14. Podle § 150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Nejde ovšem o zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při jeho použití posoudil všechny okolnosti konkrétní věci. Podle náhledu Ústavního soudu obvodní soud v napadeném rozsudku tyto okolnosti uvedl, byť je může stěžovatel hodnotit odlišně.
15. Městský soud nezpochybnil, že byl stěžovatel ve sporu plně úspěšný a měla by mu náležet náhrada nákladů, které v řízení vynaložil. Stejně tak městský soud nepolemizoval se zásadou, podle které ten, proti němuž je vedeno trestní, resp. správní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným osvobozujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Současně však městský soud stěžovateli vysvětlil, že v posuzované věci je rozhodováno o náhradě nákladů v občanskoprávním řízení, nikoli o vině či nevině stěžovatele ve správním řízení.
Městský soud je přitom názoru, že právě věc stěžovatele je takovým výjimečným případem, který umožňuje soudu při rozhodování o nákladech řízení prolomit zásadu procesního úspěchu ve věci, když soud považuje za nespravedlivé, aby s ohledem na okolnosti případu stěžovatel náhradu nákladů obdržel. Městský soud konstatuje, že skutečnost, zda se stěžovatel dopustil přestupku proti bezpečnosti silničního provozu, zůstala po zastavení řízení po věcné stránce neobjasněna, a soud se nesnaží žádným způsobem potrestat stěžovatele nepřiznáním nákladů řízení, pouze posuzuje okolnosti konkrétního případu, jak vyplývají z přestupkového spisu, ve vztahu k aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o.
s. ř. Takovými okolnostmi je skutečnost, že stěžovatel jako řidič motorového vozidla projel dne 17. 5. 2010 v 9:57 hod. úsekem měřené rychlosti v městysu Vojnův Městec, byl zastaven policejní hlídkou a byla ověřena jeho totožnost. Stěžovatel následně podepsal oznámení o přestupku, aniž by v zápise cokoliv zpochybnil, včetně překročení povolené rychlosti o více než 40 km/hod., přičemž se obdobného jednání dopustil v témže roce opakovaně. Věcné námitky stěžovatel uplatnil až v průběhu přestupkového řízení, nerozporoval však základní skutečnost, že se uvedeného jednání dopustil.
16. Jak již bylo shora řečeno, rozhodování o nákladech řízení a volba na konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení § 150 o. s. ř. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecně používané zásady úspěchu ve věci nebo zavinění zastavení řízení, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení nebo nespravedlnost. Úvaha o tom, zda jde o takovýto výjimečný případ, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci [nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06
(N 162/42 SbNU 339)]. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je použití § 150 o. s. ř. nevyhnutelně spojeno s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
17. Konstatoval-li městský soud, že vzhledem k okolnostem řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., spočívajících v tom, že stěžovatel sice uplatňoval svůj nárok na náhradu škody po právu, avšak okolnosti věci svědčí o tom, že je namístě prolomit zásadu úspěchu ve věci, jak umožňuje § 150 o. s. ř., neboť přiznání náhrady nákladů stěžovateli s ohledem na jednání, kterého se opakovaně dopouští, a které má souvislost s řízením o náhradě škody, by nebylo spravedlivé, splňuje dle Ústavního soudu takové odůvodnění městského soudu shora naznačené požadavky řádné ústavněprávní argumentace.
Na uvedeném nic nemění skutečnost, že řízení o přestupku bylo zastaveno, a stěžovatel se tedy z právního hlediska žádného protiprávního jednání nedopustil. Závěr správních orgánů, případně správních soudů, o spáchání či nespáchání přestupku není určující pro soud rozhodující v občanskoprávním řízení o náhradě škody v tom smyslu, jaké byly okolnosti takového jednání (ať je následně právně kvalifikováno jakkoliv). Jinými slovy, zjistí-li ze spisového materiálu soud skutečnosti, které jej vedou k utvoření si jeho názoru na okolnosti jím projednávané věci, vtažení takových úvah do rozhodování podle § 150 o.
s. ř. toto ustanovení připouští, ať již byly tytéž okolnosti vyhodnoceny soudy v jiných řízení jakkoliv.
18. Ze shora uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že rozhodnutí městského soudu nevybočuje z mezí ústavnosti. Je tomu tak proto, že městský soud postupoval v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3237/17 , stěžovatele se svým zamýšleným postupem řádně seznámil, svůj postup následně v napadeném usnesení dostatečně odůvodnil a vypořádal se také s jednotlivými námitkami stěžovatele.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu