Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šubíka, zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2025 č. j. 33 Cdo 1390/2025-255, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2024 č. j. 23 Co 187/2024-231 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. května 2024 č. j. 35 C 405/2023-168, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Miloslava Halíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, maje za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 22 900 EUR a 2 000 USD s 15% úrokem z prodlení od 6. 6. 2023 do zaplacení (výrok I), co do úroku z prodlení od 4. 6. do 5. 6. 2023 žalobu vedlejšího účastníka zamítl (výrok II) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení v částce 164 677 Kč (výrok III). Okresní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník uzavřel se stěžovatelem prostřednictvím stěžovatelovy tehdejší partnerky Alexandry Cahové dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem byla směna devizových finančních prostředků ve výši 22 900 EUR a 2 000 USD. Tyto prostředky pak stěžovateli zaslal na jeho bankovní účet dne 30. 3. 2023 a 12. 4. 2023, ten mu však dohodnutou částku 605 000 Kč neuhradil, a proto vedlejší účastník od těchto smluv dne 4. 6. 2023 odstoupil. Na základě toho okresní soud uzavřel, že se stěžovatel na úkor vedlejšího účastníka podle § 2991 a násl. občanského zákoníku obohatil.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26 959 Kč. Krajský soud se ztotožnil se zjištěním okresního soudu, že vedlejší účastník prokázal zaslání prostředků na stěžovatelův účet, neshledal však, že by vedlejší účastník prokázal uzavření smluv se stěžovatelem, z čehož vyvodil, že plnil bez právního důvodu. Současně jako neprokázané odmítl stěžovatelovo tvrzení, že vedlejší účastník tyto smlouvy uzavřel s Alexandrou Cahovou a že on (stěžovatel) byl jen platebním místem.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 539,90 Kč.
5. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že neodpověděl na otázku, zda odvolací soud bez procesní aktivity spočívající v zopakování či doplnění dokazování a poučení žalovaného podle § 118a o. s. ř. může potvrdit povinnost žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu, ačkoliv soud prvního stupně takové plnění přiznal sice rovněž z titulu bezdůvodného obohacení, to však mělo vzniknout z právního důvodu, který odpadl.
6. Nejvyšší soud měl podle stěžovatele dále pochybit, když se odmítl zabývat přezkumem předvídatelnosti uvedeného postupu krajského soudu. Poukazuje přitom na obsah poučení, které se mu dostalo pouze před okresním soudem, a namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je překvapivý, protože ho krajský soud nepoučil, že své tvrzení o smluvním vztahu vedlejšího účastníka a svědkyně Alexandry Cahové neprokázal, čímž ho zkrátil na právu na spravedlivý proces. Z toho dále vyvozuje, že došlo-li u krajského soudu k zásadním změnám ve skutkovém i právním hodnocení, na které nemohl reagovat, měl Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu přezkoumat.
7. Upozorňuje i na to, že se mu nedostalo odpovědi na argumentaci, kterou v soudním řízení uplatnil, a to na základě jaké skutečnosti byly uvedené peněžní prostředky zaslány, což podle něho byla dohoda mezi vedlejším účastníkem a Alexandrou Cahovou, a důvod, proč si je ponechal na svém účtu, spočíval v tom, že jmenovaná mohla s daným bankovním účtem volně nakládat. Krajský soud ani Nejvyšší soud nevyhodnotily tyto skutečnosti, resp. nevyhodnotily to, že měl přinejmenším domnělý titul, na základě kterého byly tyto prostředky zaslány a který nezakládá bezdůvodné obohacení na straně příjemce platby, což má plynout z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 16 C 25/2020.
8. Skutkový závěr soudů nižších stupňů, podle kterého neprokázal smluvní vztah mezi vedlejším účastníkem a Alexandrou Cahovou, označuje stěžovatel za nesprávný. Dovolává se přitom důkazu svědeckou výpovědí jmenované a vlastní směnkou vystavenou jmenovanou na směnečnou sumu 560 000 Kč a vytýká krajskému soudu, že se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, ačkoliv ten nesprávně uvedl datum podpisu směnky (7. 7. 2023), ač šlo o datum splatnosti, a směnka byla podepsána již dne 3. 6. 2023.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatel namítá tzv. překvapivost rozsudku krajského soudu z důvodu, že se mu nedostalo poučení o tom, že mu majetkový prospěch vznikl plněním bez právního důvodu, zatímco podle okresního soudu měl vzniknout plněním z důvodu, který odpadl. V této souvislosti vytýká Nejvyššímu soudu, že se daným pochybením nezabýval, resp. že nezodpověděl jím položenou právní otázku.
12. Jak patrno z napadeného usnesení, Nejvyšší soud vyšel z toho, že stěžovatel namítá jednak tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, jednak neprovedení důkazů, z nichž vycházel soud prvního stupně, což posoudil jako námitky vad řízení, k nimž by mohl přihlédnout jen za předpokladu, že by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, neboť na řešení těchto procesních otázek rozhodnutí krajského soudu nespočívalo. Současně Nejvyšší soud na námitku tzv. překvapivosti rozhodnutí zareagoval, když vysvětlil, že se stěžovateli náležitého poučení dostalo, a to v rámci přípravy jednání. S ohledem na obsah daného poučení, z něhož lze vyvodit, že se krajský soud neztotožnil toliko se skutkovým závěrem okresního soudu, podle kterého došlo k uzavření kupní smlouvy, nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že by krajský soud nesplnil svou poučovací povinnost, resp. že by mohlo být jeho rozhodnutí jakkoliv "překvapivé".
13. K námitce, podle které krajský soud stěžovatele nepoučil, že své tvrzení, podle kterého vedlejší účastník kupní smlouvy uzavřel s Alexandrou Cahovou, neprokázal, Ústavní soud uvádí, že toto tvrzení bylo předmětem dokazování již v řízení před okresním soudem, a nebyl-li stěžovatel snad tímto soudem poučen, další důkazy a skutečnosti mohl (měl) uvést jako důvod odvolání [§ 205a písm. d) a e) o. s. ř.]. Jestliže tak neučinil a krajský soud dospěl (na základě stejných skutečností) k témuž závěru (o neunesení břemene tvrzení) jako okresní soud, nelze takový postup hodnotit jako "překvapivý".
14. V souvislosti s námitkou, že krajský soud neprovedl znovu důkazy, z nichž vycházel okresní soud, Ústavní soud připomíná, že krajský soud se ztotožnil se skutkovým závěrem okresního soudu, že vedlejší účastník zaslal stěžovateli na jeho účet výše uvedené devizové prostředky. To stěžovatel nijak nepopírá, naopak zpochybňuje, že by to byl on, kdo měl smluvní povinnost provést jejich směnu. S touto námitkou se přitom krajský soud ztotožnil. Svou obranu stěžovatel staví na tom, že tyto prostředky byly určeny Alexandře Cahové, tu však soudy nižších stupňů shodně odmítly jako neprokázanou (viz výše). Ani u této námitky není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by stěžovatel měl být postupem krajského soudu reálně zkrácen na svých procesních právech.
15. Polemizuje-li stěžovatel se závěrem soudů nižších stupňů, že svá tvrzení, na nichž tuto obranu staví, neprokázal, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že s ohledem na své postavení v systému orgánů veřejné moci a z toho plynoucího vztahu k obecné justici není v řízení o ústavní stížnosti oprávněn "přehodnocovat" hodnocení provedených důkazů obecnými soudy (viz výše), a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením neztotožnil; důvodem jeho zásahu do tohoto procesu může být tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, který zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu nebo logické chyby, kdy příslušný skutkový závěr nemá žádnou oporu v provedených důkazech, nebo je dokonce s nimi v rozporu.
16. Pochybení této povahy však Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje především svědeckou výpovědí Alexandry Cahové. Soudy nižších stupňů však tuto svědkyni označily za nedůvěryhodnou, resp. její výpověď (ve které uvedla, že kupní smlouvu uzavřela ona a že platby vedlejšímu účastníkovi představují plnění z této smlouvy) vyhodnotily jako "účelovou". Přitom náležitě vysvětlily, jak k tomuto závěru dospěly, když uvedly konkrétní skutečnosti, které podle nich svědčily o tom, že šlo o platby za ustájení koně. Proč by s ohledem na zmíněnou směnku, resp. chybu v uvedení data jejího vystavení měl být tento závěr chybný, natož pak proč by měl vyvolat zmíněný stav "extrémního rozporu", se z ústavní stížnosti nepodává.
17. Uvádí-li stěžovatel, že měl domnělý titul k zaslaným finančním prostředkům na jeho účet a že "domnělý titul nezakládá bezdůvodné obohacení na straně příjemce platby", není zřejmé, jak k takovému právnímu názoru dospěl; z citovaných úvah obsažených v rozhodnutí sp. zn. 16 C 25/2020 totiž plyne, že se Obvodní soud pro Prahu 1 vyjádřil k jiné otázce, tedy zda se za daných okolností finanční instituce bezdůvodně obohatila úmyslně. Ústavní soud dodává, že stěžovatel stavěl svou procesní obranu na tom, že žádný titul k zaslaným prostředkům nemá, nadto po odstoupení od smlouvy a výzvě k vrácení finančních prostředků ze dne 4. 6. 2023 se ani nemohl domnívat, že by jej mohl mít.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu