átem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o 22 900 EUR a 2 000 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 405/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 23 Co 187/2024-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 539,90 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jana Šuly, advokáta.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 22 900 EUR a 2 000 USD z titulu bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 35 C 405/2023-168, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 22 900 EUR a 2 000 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z těchto částek od 6. 6. 2023 do zaplacení, zamítl žalobu co do požadovaného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částek 22 900 EUR a 2 000 USD od 4. 6. 2023 do 5. 6. 2023 a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2024,
č. j. 23 Co 187/2023-231, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je podnikatelem v oboru chovu koní. V jeho stájích byl ustájen kůň Conpara, jehož formálním vlastníkem byla Kroma Úvaly spol. s r.o., jejímž společníkem a jednatelem je žalovaný. Jako faktický vlastník koně vystupovala A. C., tehdejší partnerka žalobce. Žalobce měl zájem o směnu devizových finančních prostředků za české koruny v co nejvýhodnějším kurzu, případně i od žalovaného, a tato možnost byla mezi účastníky řešena, zejména prostřednictvím SMS zpráv.
Dne 30. 3. 2023 poukázal žalobce na bankovní účet žalovaného 22 900 EUR a dne 11. 4. 2023 obnos 2 000 USD; učinil tak poté, co se s žalovaným prostřednictvím A. C. dohodl, že mu za poskytnuté devizové prostředky zaplatí celkem 605 000 Kč. Žalovaný žalobci částku 605 000 Kč nezaplatil. Soudy neuvěřily obrannému tvrzení žalovaného, že devizové prostředky byly určeny A. C. a jeho bankovní účet byl pouze platebním místem; toto tvrzení odporuje obsahu SMS zpráv a e-mailové komunikaci mezi všemi třemi zúčastněnými osobami.
Platby v celkové výši 380 000 Kč, které žalobci předala A. C., souvisely s ustájením koně, nejednalo se o částečnou úhradu částky 605 000 Kč, kterou měl inkasovat žalobce od žalovaného v souvislosti se směnou peněz.
Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dvě kupní smlouvy podle § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejichž obsahem byl závazek žalobce prodat žalovanému 22 900 EUR a 2 000 USD a závazek žalovaného uhradit žalobci za tyto prostředky 605 000 Kč. Uzavřel, že nezpochybněnými platbami 22 900 EUR a 2 000 USD se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil podle § 2991 a násl. o. z., neboť mu byly žalobcem plněny bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tak, že se odvolací soud „při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí „je překvapivé, když postupoval v rozporu s aktuálními postupy, které jsou kladeny na odvolací řízení aktuální judikaturou, aby se překvapivosti předešlo“. Je přesvědčen, že to ho opravňuje k tomu, aby se „dotkl i skutkových závěrů soudů obou stupňů“.
Oproti odvolacímu soudu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 4279/2016 prosazuje, že poukázal-li žalobce devizové prostředky na jeho bankovní účet, šlo pouze o platební místo určené A. C., se kterou byl žalobce ve smluvním vztahu. On sám v žádném smluvním vztahu s žalobcem nebyl, ani se na úkor žalobce neobohatil. Byl přesvědčen, že neprokáže-li žalobce, že s ním byl ve smluvním vztahu ohledně směny, nemůže být žaloba úspěšná; v tomto směru byla také protistrana soudem prvního stupně poučena podle § 118a o.
s. ř. On sám pak byl soudem poučen pouze v tom směru, aby doplnil svá obranná tvrzení a navrhl důkazy k tomu, na základě jaké konkrétní skutečnosti byly finanční prostředky žalobcem poukázány na jeho bankovní účet a z jakého důvodu si je na účtu ponechal a aby uvedl údaje ke vztahu žalobce a A. C. a k případnému zaplacení částky 605 000 Kč žalobci. Přestože v tomto směru tvrzení a důkazy uvedl, nebyl v řízení úspěšný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, neboť jeho podstatou je zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. O překvapivosti rozhodnutí nelze hovořit, protože se právní zástupce žalovaného účastnil každého jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění
skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky - založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro
právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. To dovolatel pomíjí, jestliže oproti odvolacímu soudu prosazuje, že se na úkor žalobce nikterak neobohatil, neboť poukázal-li žalobce devizové prostředky na jeho bankovní účet, šlo pouze o platební místo určené A. C., se níž byl žalobce ve smluvním vztahu. Odkaz dovolatele na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, v němž se Nejvyšší soud v době, kdy občanský soudní řád připouštěl možnost zpochybnit skutková zjištění soudů, vyjadřoval k otázce dokazování, je bezcenný. Přípustnost dovolání nejsou sto založit ani výhrady dovolatele k hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí není překvapivé. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná. Výtkami, že nebyl soudy dostatečně poučen ve smyslu § 118a o. s. ř. a že napadené rozhodnutí pro něho tudíž bylo překvapivé, a výhradami ke kvalitě (přesvědčivosti) odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nezpochybnil žádný právní závěr, na němž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne teprve tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. zejména § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o případnou existenci či neexistenci vady řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Navíc se sluší uvést, že v posuzované věci situace předvídaná § 118a o. s. ř. nenastala, neboť ze změny právního názoru odvolacího soudu na věc nevyplynula potřeba doplnění rozhodných tvrzení účastníků, a tedy ani jeho poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř.; postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Odvolací soud (v rámci přípravy jednání před odvolacím soudem) účastníkům sdělil, že nemá za prokázaný závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným, avšak má za prokázané, že žalobce zaslal na účet žalovaného finanční prostředky (22 900 EUR a 2 000 USD), přičemž i bez prokázání závazkového vztahu bude věc projednávána jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci je odůvodněno konzistentně a zcela srozumitelně. Jako potenciální vadu řízení lze kvalifikovat rovněž námitku dovolatele, že odvolací soud pochybil, jestliže neprovedl znovu důkazy, ze kterých vycházel soud prvního stupně. Žalovaný sice v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, avšak proti jeho nákladovým výrokům žádné konkrétní výhrady neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože žalovaný nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení ve výši 13 539,90 Kč. Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 26. 6. 2025; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1305/2022, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 90/2020, a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3481/2021), která podle ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 10 740 Kč [tarifní hodnota 609 828 Kč (při kurzu České národní banky k datu podání vyjádření 24,78 Kč/EUR, tj. 22 900 EUR a 21,183 Kč/USD, tj. 2000 USD)[, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu