USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: A. L.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem
Freyova 82/27, 190 00 Praha 9, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, IČO: 00007064, o ochranu
osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 40/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, č.
j. 3 Co 200/2015-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 24. 1. 2017, č. j. 3 Co
200/2015-207, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 34 C 40/2009-192, kterým tento soud zamítl
žalobu na určení, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 2
odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního
stupně (učiněnými zejména na základě svědeckých výpovědí, listinných důkazů a
znaleckého posudku z oboru písmoznalectví), že žalobce vlastnoručně psaným
písemným závazkem ze dne 6. 7. 1988 přislíbil spolupráci bývalé státní
bezpečnosti jako agent. Uzavřel, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
žalobce ve smyslu § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31.
12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) tím, že byl evidován jako tajný
spolupracovník státní bezpečnosti, nedošlo, neboť evidence žalobce v
materiálech bývalé StB byla oprávněná.
Dovolatel namítá, že odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, která nemají oporu v provedeném dokazování, a postupoval tak v rozporu
s § 132 o. s. ř. i konstantní judikaturou. Vytýká soudu, že pominul rozhodné
skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo a přihlédl jen k některým skutečnostem,
zatímco jiné nevzal v potaz, a to důkazy předložené žalobcem k prokázání
tvrzení, že závazek spolupráce nemohl podepsat proto, že v té době byl na
pracovišti v XY. Dovolatel zpochybňuje důkazy, o něž soud opřel své skutkové
závěry, konkrétně výpověď svědka B., závěry znaleckého posudku i obsah svazku
vedeného na jeho osobu a vytýká soudu, že nevyhověl jeho návrhu na vypracování
revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že v rozporu s
ustanovením § 132 o. s. ř. pominul odvolací soud rozhodné skutečnosti, jež
vyšly v řízení najevo a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním, na nichž
postavil svůj právní závěr. Tyto námitky postrádají charakter právní otázky,
kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž
proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým
závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení
skutkového stavu a domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází
napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu
mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový
stav, s nímž on nesouhlasí.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem
dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelem
namítaná judikatura (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 21
Cdo 131/2013, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1253/2013, a ze dne 26. 11.
2014, sp. zn. 25 Cdo 198/2013), podle níž bylo možné podat dovolání také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není pro posouzení
přípustnosti dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá právní
úpravě občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
účinným od 1. 1. 2013. Jinak řečeno, od účinnosti této novely v judikátech
uvedený dovolací důvod přípustnost dovolání nezakládá.
Spatřuje-li dovolatel nesprávnost postupu odvolacího soudu v tom, že nevyhověl
jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru písmoznalectví,
uplatňuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen
tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné, což není tento případ (§ 242
odst. 3 o. s. ř.).
V napadeném rozhodnutí se pak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při řešení procesněprávní otázky hodnocení důkazů, neboť
důkazy provedl a hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a v odůvodnění rozsudku
přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů a úvah učinil svůj skutkový
závěr, a proč z některých provedených důkazů nevycházel.
Z uvedených důvodů není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 29.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2019