33 Cdo 2723/2022-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně K. B., s
místem podnikání XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Janem
Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované AGRS, a.
s., se sídlem v Praze – Holešovicích, Přívozní 1054/2, identifikační číslo
osoby 271 28 628, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v
Praze 4, Na Pankráci 449/11, o zaplacení 643.714,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 69/2020, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 20 Co
22/2022-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 13.552,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana
Malého, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 30 C 69/2020-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
do tří dnů od právní moci rozsudku 643.714,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
7,75 % ročně z částky 1.287.428,- Kč od 12. 6. 2012 do 1. 12. 2014, s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 987.428,- Kč od 2. 12. 2014 do 29. 12. 2014, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 751.000,- Kč od 30. 12. 2014 do 12. 12. 2016 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
643.714,- Kč od 13. 12. 2016 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022,
č. j. 20 Co 22/2022-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Soudy vyšly mimo jiné ze zjištění, že účastnice udržovaly podnikatelský vztah
na základě rámcové smlouvy o reklamě a propagaci z 3. 9. 2007 (dále také jako
„rámcová smlouva“), doplněné dodatky z 25. 9. 2008 a 10. 12. 2010. Bylo mezi
nimi nesporné, že žalobkyně omylem provedla duplicitní platbu na fakturu č. 11110999, kterou žalovaná vystavila na částku 1.287.428,- Kč. Dopisem z 29. 5. 2012 žalobkyně žalovanou požádala o vrácení duplicitní platby a současně jí
vystavila fakturu č. 120900007 označenou jako „pohledávka z titulu přeplatku
faktury č. 11110999“. Žalovaná vrátila žalobkyni polovinu žádaných peněžních
prostředků, a to platbami z 1. 12. 2014 ve výši 300.000,- Kč, z 29. 12. 2014 ve
výši 236.428,- Kč a z 12. 12. 2016 ve výši 107.286,- Kč. Z e-mailů předsedy
představenstva žalované vyplynulo, že žalovaná žádala o sdělení čísla účtu pro
zaslání částečné platby (e-mail z 28. 11. 2014), a že potvrdila, že žalobkyni
uhradila „0,6 z dvojité platby“ (email z 6. 10. 2017). Dopisem z 8. 7. 2019
žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení zbývajících 643.714,- Kč. Žalovaná
namítla, že právo žalobkyně na vrácení přeplatku je promlčeno, neboť platbu z
12. 12. 2016 provedla omylem (a tudíž tato nemohla být posouzena jako uznávací
projev), a současně tvrdila, že nárok žalobkyně zanikl započtením, když 22. 10. 2012 zaslala žalobkyni fakturu, v níž jí vyúčtovala „úroky z prodlení“ (smluvní
pokutu) podle rámcové smlouvy za pozdní úhrady několika faktur v celkové výši
5.078.903,- Kč; započtení provedla v rámci řízení v podání z 25. 3. 2020. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal nárok žalobkyně po právu. Vzhledem k datu uzavření rámcové smlouvy posuzoval vztahy účastnic podle
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jako „obch. zák.“). Námitku promlčení posoudil neshledal důvodnou, neboť
splatnost pohledávky nastala na základě faktury č. 120900007 dne 12. 6. 2012 a
čtyřletá promlčecí doba by sice uplynula 11. 6. 2016, avšak částečná plnění
žalované měla podle § 407 odst. 1 a 3 obch. zák. účinky uznání zbytku dluhu,
přičemž od tohoto uznání počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba; poslední
plnění žalovaná poskytla 12. 12. 2016 a žaloba byla podána 10. 9. 2019. Zohlednil přitom, že žalovaná duplicitní platbu nikdy nezpochybňovala a v
e-mailu z 6. 10.
2017 potvrdila, že již polovinu dlužné částky uhradila (tj. že
i platba z 12. 12. 2016 směřovala na umoření závazku duplicitní platbu vrátit a
nejednalo se o omyl). Kompenzační námitku (započtení vzájemných pohledávek)
odvolací soud oproti soudu prvního stupně posuzoval podle právní úpravy účinné
do 31. 12. 2013, tj. podle právní úpravy, jíž se řídily započítávané pohledávky
vyplývající z rámcové smlouvy. S ohledem na to, že podle § 359 obch. zák. nelze
proti splatné pohledávce započíst pohledávku nesplatnou, zkoumal, zda se stala
splatnou žalovanou tvrzená pohledávka z titulů smluvních pokut za pozdě
uhrazené faktury, kdy žalovaná tvrdila, že žalobkyni zaslala fakturu č. 116812
ze dne 12. 10. 2012 s výzvou k úhradě smluvních pokut v celkové výši
5.078.903,- Kč doporučeným dopisem z 22. 10. 2012 a žalobkyně převzetí této
faktury popřela. Odvolací soud tvrzení žalované neuvěřil, neboť dopis z 22. 10. 2012 vážil 0,166 kg a z e-mailové komunikace účastnic vyplynulo, že obsahuje
toliko doklady o provedené reklamě, které žalobkyně potřebovala pro účely
kontroly ze strany finančního úřadu. Nadto žalovaná až do řízení u soudu
započtení v žádné komunikaci účastnic nezmiňovala, nedomáhala se úhrady smluvní
pokuty a naopak žalobkyni v letech 2014-2016, tedy po vystavení údajné faktury
z 12. 10. 2012, plnila na dluh částky nižší, než byla částka, kterou požadovala
z titulu smluvních pokut. Odvolací soud současně posoudil kompenzační námitku
obsaženou v podání z 25. 3. 2020 jako neplatnou podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jako
„obč. zák.“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, uvedl, že v případě započtení více vzájemných pohledávek
musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným
započtením zaniknout. Podání žalované však takovou náležitost nesplňuje, neboť
k započtení je označena pouze celková částka 5.078.903,- Kč, aniž by žalovaná
odlišila, které z jednotlivých smluvních pokut z titulu pozdního plnění na
různé faktury, mají započtením zaniknout, případně do jaké výše.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení
otázky hmotného, resp. procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V rozporu se závěry
dovozenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3752/2019, shledává závěr odvolacího soudu, že její dílčí platby představovaly
uznávací projev ve smyslu § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), resp. vyvrací, že platba z 12. 12. 2016 byla
uznávacím projevem. Obsah e-mailu předsedy představenstva žalované z 6. 10. 2017 interpretuje tak, že přímo vyloučil, že by dluh vůči žalobkyni uznávala. Soudům vytýká, že ji nepoučily ve smyslu § 118a o. s. ř., že neunáší důkazní
břemeno ohledně prokázání splatnosti smluvních pokut (že neprokázala odeslání
faktury s vyúčtováním smluvní pokuty), a odvolací soud rekriminuje, že
nedůvodně odmítl její důkazní návrhy na výslechy svědků (k prokázání odeslání
sporné faktury), zatímco důkazním návrhům žalobkyně vyhověl. Má za to, že
neshledal-li odvolací soud její kompenzační projev dostatečně určitým, měl ji
poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení, vůči jakým
pohledávkám je zamýšlen, neboť kompenzační projev učiněný v průběhu řízení je
třeba posuzovat jako obranu proti návrhu podle § 98 o. s. ř. Postup odvolacího
soudu tak shledává v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo
3460/2019, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, sp. zn. 32 Cdo
1519/2012, nebo sp. zn. 32 Cdo 1519/2012. Protože se odvolací soud věcně ani
procesně nevypořádal s jejími důkazními návrhy, postupoval v rozporu s čl. 2
odst. 2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a v rozporu se závěry nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2610/11, a jeho rozsudek je proto nepředvídatelný
a nepřezkoumatelný. Konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její
kompenzační projev byl neplatný pro neurčitost. Neztotožňuje se se způsobem,
jak se odvolací soud vypořádal se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23
Odo 932/2006. Prosazuje, že fakturou ze dne 12. 10. 2012 uplatnila jednu
smluvní pokutu určenou konkrétní celkovou výší jako jeden nárok založený jedním
právním důvodem (a nikoliv několik smluvních pokut z titulu několika pozdě
uhrazených faktur). Její kompenzační projev směřoval k započtení její jediné
pohledávky oproti celé žalované částce a nebylo třeba rozlišovat, které části
mají zaniknout započtením a které nikoliv. Odvolací soud tudíž rozhodl v
rozporu a nikoliv v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, na které v rámci
právního posouzení určitosti kompenzačního projevu odkázal. Ze všech uvedených
důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl,
případně jako nedůvodné zamítl, neboť odvolací soud postupoval v souladu se
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn.
23 Cdo 3752/2019. Žalovaná zavádějícím způsobem interpretuje skutková zjištění odvolacího soudu a
dovolací námitky zakládá takřka výhradně na zpochybnění zjištěného skutkového
stavu a způsobu, jakým k němu odvolací soud dospěl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výtce žalované, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, posuzoval její dílčí platby (zejména pak
platbu z 12. 12. 2016) jako uznávací projev podle § 2054 odst. 2 o. z., nelze
přisvědčit již proto, že takový závěr odvolací soud neučinil, resp. zjištěný
skutkový stav věci ustanovením § 2054 odst. 2 o. z. nepoměřoval. Jeho úvaha,
zda jednotlivé dílčí platby byly uznávacími projevy, vycházela s ohledem na
datum uzavření rámcové smlouvy o reklamě a propagaci z právní úpravy účinné do
31. 12. 2013. Závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku sp. zn. 23 Cdo
3752/2019, nelze vztáhnout na úvahu spojenou s aplikací § 407 odst. 3 obch. zák. Krom toho nelze přehlédnout, že v souvislosti s uvedenou námitkou žalovaná
zpochybňuje zejména skutková zjištění, která odvolací soud učinil z e-mailu
předsedy představenstva žalované z 6. 10. 2017, a snaží se prosadit, že tento
důkaz nesvědčí o uznání celého dluhu. Není zpochybněním právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Právní závěr, že v rámci započtení postavila proti splatné pohledávce žalobkyně
svoji tvrzenou pohledávku, která byla posouzena jako nejistá a navíc nezralá
(nesplatná), žalovaná zpochybnila výhradně námitkami, že ji soudy nepoučily
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a že nevychází-li z úplného skutkového stavu,
je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a nepřezkoumatelné. Tyto výhrady
nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž jsou jimi vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však dovolací soud přihlédne jen za zde
nenaplněného předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Na
tom nic nemění odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, která se vyjadřuje k
vadám řízení. Nad rámec uvedeného nelze přehlédnout, že za výtkou, že odvolací
soud nevyhověl jejím důkazním návrhům, popř.
že ji nevyzval k doplnění tvrzení
a důkazů na jejich podporu, ve skutečnosti opět stojí snaha žalované prosadit
vlastní skutkovou verzi věci, že 12. 10. 2012 vyhotovila fakturu, kterou 22. 10. 2012 odeslala žalobkyni, čímž učinila pohledávku ze smluvních pokut
splatnou, a tedy způsobilou k započtení. Sluší se poznamenat, že odvolací soud
nezamítl důkazní návrhy žalované bez odůvodnění, nýbrž proto, že na základě
všech dalších, v řízení zjištěných okolností logicky a bez pochyby posoudil
tvrzení žalované o vyhotovení faktury v roce 2012 jako ryze účelová, když obsah
zásilky podané na poště 22. 10. 2012 byl prokázán a žalovaná v následujících
letech nadále plnila na řádově nižší dluh a naopak se nedožadovala plnění
údajně vyfakturovaných smluvních pokut. Úvahy odvolacího soudu jsou logické a
pečlivě odůvodněné.
Právní posouzení způsobilosti započtení vzájemných pohledávek odvolacím soudem
stojí na dvou samostatných právních závěrech - na tom, že žalovaná započítávala
pohledávku, u níž nebylo prokázáno, že by nastala její splatnost (a pohledávky
se tak ve smyslu § 397 obch. zák. nemohly „setkat“ v rámci započtení), a na
neurčitosti následného kompenzačního projevu učiněného žalovanou v průběhu
řízení (dovozené „na okraj“). Vzhledem k tomu, že se žalované nepodařilo
zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o nezpůsobilosti započtení pohledávek
ve smyslu § 359 obch. zák. - a již tento závěr odvolacího soudu postačuje pro
odmítnutí kompenzační námitky (resp. shledání nezpůsobilosti započtení
pohledávek) – je nadbytečné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016) zabývat se
dovolací námitkou směřující proti závěru odvolacího soudu o neurčitosti
kompenzační námitky, kterou žalovaná podpořila odkazem na závěry dovozené
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006. Jen
pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v rozsudku ze dne 18. 12. 2009, sp. zn.
23 Odo 932/2006, přijal a odůvodnil závěr, že „v případě započtení více
vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které
pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k
započtení musí být tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně
určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají“, jinak je
pro neurčitost neplatný. Žalovaná sice tvrdí, že po žalobkyni na základě
faktury z 12. 10. 2012 požadovala jedinou smluvní pokutu, z uvedené faktury se
však podává, že žalobkyni fakturovala „úroky z prodlení dle smlouvy 0,3 % za
den prodlení“ v celkové výši 5.078.903,- Kč, přičemž podle připojené tabulky se
jednalo o součet penále z tam rozepsaných faktur. Odvolací soud tudíž přiléhavě
a v souladu se shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu uzavřel, že z
kompenzačního projevu žalované nelze spolehlivě dovodit, které smluvní pokuty,
resp. ze kterých faktur mají kompenzačním projevem zaniknout. Uvedené je
významné přinejmenším v okamžiku, kdy by žalovaná chtěla zbývající částku po
žalobkyni vymáhat a měla by ji konkrétně specifikovat a vymáhat rovněž
příslušenství (úroky z prodlení) z konkrétních neuhrazených částek. V takovém
případě by nebylo možné určit, z jakých faktur, v jaké výši a od jaké doby
prodlení žalobkyně s hrazením smluvních pokut trvá. Významná je především
skutečnost, že jednotlivé smluvní pokuty vznikly z titulu prodlení s uhrazením
různých faktur (tj. z různých titulů, za různá období a v různé výši); to, že
jsou všechny dovozovány z ujednání o smluvní pokutě obsaženého v rámcové
smlouvě, je z hlediska posouzení určitosti kompenzačního projevu podle kritéria
zachyceného v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu bezvýznamné.
Konečně námitku, že byla porušena její práva vyplývající z čl. 2 a čl. 37
Listiny základních práv a svobod, žalovaná nespojuje s vymezením žádného z
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. např. bod 24. a 27. nálezu Ústavního
soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013).
Žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku
odvolacího soudu, tedy také proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, ve
vztahu k nim však není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu