U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem
se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalovanému R. P., zastoupenému
Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, o
zaplacení 209 202 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 129/2008, o dovolání
žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 1 Cmo
203/2015-592, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v
Praze zrušil (v pořadí třetí ve věci) zamítavý rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 6. 2015, č. j. 55 Cm
129/2008-560, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2015, č. j. 55 Cm
129/2008-579, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li
být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti – stejně jako ostatní uváděná
rozhodnutí – k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání
patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolatel však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak mu ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, neboť žádný ze čtyř
rozdílných předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. neuvedl. Pokud
pak dovolatel staví kritiku závěru odvolacího soudu o věcné aktivní legitimaci
žalobce a o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce
na nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů, patrně přehlédl,
že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1.
2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím
důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud pak dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a tento svůj nesouhlas zakládá – jak je popsáno shora – na
kritice skutkových zjištění a hodnocení důkazů, tak ve skutečnosti neuplatňuje
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s.
ř., který je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které
pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního
posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tak postrádá i řádné
vymezení dovolacího důvodu. Poukazuje-li tedy žalobce ve vyjádření k dovolání
na to, že dovolání žalovaného nesplňuje po obsahové stránce zákonné
náležitosti, je tato jeho kritika zcela na místě.
Shora uvedené nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž
tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli
uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v
důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání a
důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu