28 Cdo 4279/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se
sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr.
Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o zaplacení částky
200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241
C 47/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.
října 2015, č. j. 44 Co 365/2014-116, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s . ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 44 Co 365/2014-116,
změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2014, č. j. 241 C
47/2011-79, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku
200.000,- Kč se 7,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 200.000,- Kč od 11. 5.
2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 78.244,- Kč k rukám
zástupce žalobce, tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci
částku 200.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.), a dále rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve
výši 78.244,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Knitla (výrok II.). Odvolací soud
dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že žaloba o vydání
bezdůvodného obohacení není důvodná, neboť bankovní účet žalovaného, na nějž
právní předchůdkyně žalobce P. L. zaslala ve splátkách částku 200.000,- Kč jako
plnění na dluh ze smlouvy o půjčce částky 300.000,- Kč uzavřené s otcem žalobce
A. K. jako věřitelem v roce 2008 (zajištěné směnkou vystavenou dlužnicí,
znějící na částku 470.000,- Kč, na základě níž vydal Krajský soud v Brně dne
12. 8. 2009 pod sp. zn. 3 Cm 263/2009 směnečný platební rozkaz, pravomocný dne
1. 9. 2009, jímž P. L. byla uložena povinnost zaplatit A. K. částku 470.000,-
Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu a náklady řízení) byl jen dohodnutým
místem plnění, a že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, „když mu
byla postoupena neexistující pohledávka“. Dále odvolací soud dovodil, že bylo
na původní žalobkyni P. L., aby svá tvrzení o tom, že platbami na účet
žalovaného byl umořován její dluh z půjčky ve výši 300.000,- Kč zajištěný
směnkou znějící na částku 470.000,- Kč, uplatnila ve směnečném řízení podáním
odporu proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.), a
započtení zaplacené částky na dluh se domáhala vůči svému věřiteli A. K.,
nikoliv žalobou na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, kterému
„žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo“. Uplatněnou námitkou promlčení vznesenou
žalovaným se proto odvolací soud již nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a již formuloval tak, že
„sporná právní otázka jak mezi účastníky, tak i mezi nalézacím a odvolacím
soudem, spočívá v posouzení, zda částka ve výši 200.000,- Kč zaslána právní
předchůdkyní žalobce na účet žalovaného, a to dle instrukcí a sdělení věřitele
(otce žalovaného), je či není bezdůvodným obohacením, když ke snížení dluhu
žalobce tímto nedošlo“. Dovolatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu
a na rozdíl od něj zastává názor, že „v okamžiku, kdy v exekučním řízení bylo
postaveno najisto, že po zaplacení částky 200.000,- Kč původní žalobkyní dle
instrukcí věřitele na účet žalovaného se nikterak nezmenšil její dluh, právní
důvod takového plnění odpadl; žalovaný jako příjemce finančních prostředků bez
jakéhokoli věcně právního vztahu k původní žalobkyni či současnému žalobci je
povinen je z titulu bezdůvodného obohacení vydat“. Dále dovolatel uvedl, že
„rozhodnutím krajského soudu vydaného v exekučním řízení bylo postaveno
najisto, že se k námitce spočívající v dílčí úhradě dluhu ve výši 200.000,- Kč
přihlédnout nemůže“, čímž „bylo najisto zjištěno, kdo se na úkor původní
žalobkyně, resp. žalobce bezdůvodně obohatil“, a „že jeho situace je taková, že
má stále dluh 470.000,- Kč vůči A. K., dále je minus 200.000,- Kč jen proto, že
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a sám žalobce neví, kde se má
domáhat ochrany svých práv tak, aby nejen finančně tuto tíživou a
nepochopitelnou situaci ustál“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 [srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s.
ř.“)].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zaujala a odůvodnila právní závěr,
že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího)
právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby
platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na
úkor osoby peníze zasílající (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn.
28 Cdo 2360/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28
Cdo 4656/2014). Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu
představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je
třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2360/2012). Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany
vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem
účtu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33
Odo 679/2003) a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba
odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 179/2014). Shodné
závěry se dále podávají například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5.
2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Zasláním peněz na bankovní účet třetí osoby, určený
za platební místo, pak lze dostát i závazku ze smlouvy o půjčce (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo
4312/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
1826/2012).
Jestliže tedy bezdůvodné obohacení na straně žalovaného poukázáním částky
200.000,- Kč P. L. na jeho bankovní účet, jakožto na místo plnění ze smlouvy o
půjčce částky 300.000,- Kč, kterou uzavřela s otcem žalovaného A. K., zajištěné
směnkou znějící na částku 470.000,- Kč, nevzniklo, pak je zřejmé, že smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 6. 6. 2012 ve výši 200.000,- Kč (za žalovaným z
titulu bezdůvodného obohacení) uzavřenou mezi P. L. jako postupitelem a
žalobcem jako postupníkem podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku
došlo k postoupení pohledávky, která neexistuje, jak odvolací soud dovodil.
K dalším dovolatelovým námitkám je možno poukázat na ustálenou rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu, který v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne
28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 111//2012), že směnka je v právní teorii
obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu
splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a
abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase
stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o
určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah,
jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho
existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela
samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.
Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie
vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami
zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že
nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek
zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků
je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu
tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 zákona č. 191/ 1950 Sb., zákona směnečného
a šekového), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze
směnky plnit. Jinak řečeno, to, že právní důvod (kauza) směnky nemá (nemůže
mít) žádný vliv na platnost směnky a existenci závazků z ní vzniklých, ještě
neznamená, že dlužník nemůže použít na svou obranu proti povinnosti směnku
zaplatit také námitky mající původ ve (vlastních) mimosměnečných vztazích
účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky). Uplatní-li
takovou obranu žalovaný směnečný dlužník ve včas podaných námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu (způsobem vyhovujícím požadavkům na řádné
odůvodnění námitek ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
povinností soudu se takovou námitkou věcně zabývat. K tomu srov. v judikatuře
dovolacího soudu dále např. rozsudek ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo
2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, rozsudek ze
dne 24. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2317/2011, nebo rozsudek ze dne 28. 8. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 254/2012, jakož i rozsudek ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo
111//2012).
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, podle nějž bylo na P. L.
jako na dlužnici z půjčky a směnečné dlužnici, aby svá tvrzení o tom, že
platbami na účet žalovaného (podle jejího tvrzení v celkové výši 200.000,- Kč)
byl umořován její dluh z půjčky ve výši 300.000,- Kč zajištěný směnkou znějící
na částku 470.000,- Kč, uplatnila ve směnečném řízení podáním odporu proti
směnečnému platebnímu rozkazu, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Protože však P. L. toto své tvrzení uplatnila až v exekučním
řízení vedeném proti ní podle pravomocného směnečného platebního rozkazu,
přičemž však uvedla, že celkovou částku 200.000,- Kč zaplatila před vydáním
tohoto exekučního titulu, byl její návrh na částečné zastavení exekuce ve výši
této částky s příslušenstvím, pravomocným usnesením soudu zamítnut, jak z
obsahu připojeného exekučního spisu vyplývá.
Protože dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu