29 Cdo 2317/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Cashdirect, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150
00, identifikační číslo osoby 27 08 06 17, proti žalovanému P. L., zastoupenému
JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě,
Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 201/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2011, č. j. 5
Cmo 292/2010-142, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2011, č. j. 5 Cmo 292/2010-142,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 55 Cm
201/2009-110, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 5. června
2009, č. j. 55 Cm 201/2009-13, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 300.000,- Kč s 6% úrokem od 31. května 2007 do zaplacení, směnečnou
odměnu ve výši 1.000,- Kč a náklady řízení. Soud prvního stupně – odkazuje na nesporná tvrzení účastníků o „zajišťovací
funkci“ směnky, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala (směnky
vlastní vystavené žalovaným ve prospěch žalobkyně dne 31. ledna 2007 – dále též
jen „sporná směnka“) a na důkazy, jež v řízení provedl (spornou směnku, listiny
předložené žalovaným, výslech svědka R. G. a účastnický výslech žalovaného) –
dospěl k závěru, že žalovanému uplatněná kauzální námitka „v zásadě nenáleží a
proto takto formulovaná obrana neměla v námitkovém řízení úspěch“. Přitom zdůraznil, že žalovaný se povinnosti uložené mu směnečným platebním
rozkazem bránil tvrzením, že sporná směnka měla zajišťovat budoucí závazek ze
smlouvy o půjčce, kterou měla žalobkyně poskytnout občanskému sdružení Obec
Slovákov v Českej republike (dále jen „občanské sdružení“), k poskytnutí
finančních prostředků však nikdy nedošlo. Takovou námitku je nutné podle soudu
prvního stupně posoudit jako námitku neposkytnutí hodnoty (neposkytnutí
valuty), jež je ovšem možná jen mezi účastníky kauzálního vztahu. Netvrdil-li
žalovaný v podaných námitkách, že smlouva o půjčce byla (měla být) uzavřena
mezi remitentem jakožto věřitelem a výstavcem jakožto dlužníkem, námitka
neposkytnutí valuty mu nenáleží a v projednávané věci proto ani nemělo význam
prokazovat jeho tvrzení o tom, že „sjednaná“ půjčka žalobkyní poskytnuta
nebyla. Žalovaný ostatně ani neoznačil žádné „relevantní“ důkazy, jimiž by mělo být
tvrzené neposkytnutí plnění ze smlouvy o půjčce prokázáno. Za takové důkazy
soud prvního stupně zřejmě neměl (čemuž zčásti nasvědčuje i odůvodnění jeho
rozsudku) ani důkazy, které v řízení (přes výše uvedené) provedl. V této
souvislosti se vyslovil k účastnické výpovědi žalovaného, která podle něj
„nepůsobila věrohodně, byla vyhýbavá“, s tím, že žalovaný též „opakovaně a
rozporně“ vypovídal o tom, jaký závazek sporná směnka měla vlastně zajišťovat. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalovaného
rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první
výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud, poté, co opětovně vyslechl žalovaného, dospěl na rozdíl od soudu
prvního stupně k závěru, že žalovaný se uplatněnou kauzální námitkou povinnosti
uložené mu směnečným platebním rozkazem ubránil. Odvolací soud především nesdílel názor soudu prvního stupně, podle kterého
žalovanému v posuzované věci předmětná kauzální námitka nenáleží.
Soudu prvního
stupně v této souvislosti vytkl „nekonzistentní postoj“ k uplatněné námitce,
když na jedné straně se soud důvodností námitky zabýval, provedl k prokázání
tvrzení žalovaného o neposkytnutí půjčky dokazování a provedené důkazy (zejména
účastnickou výpověď žalovaného) hodnotil (aniž by ovšem uvedl, které
skutečnosti má provedeným dokazováním za zjištěné), současně však dospěl k
závěru, že žalovanému taková námitka nepřísluší. Uvedený závěr ostatně podle
odvolacího soudu není ani správný. Obecně totiž platí, že směnkou může závazek
kauzálního dlužníka zajistit kdokoliv; pro posouzení otázky přípustnosti
kauzálních námitek tak není určující, kdo je kauzálním dlužníkem, nýbrž obsah
tzv. směnečné smlouvy, o němž v posuzovaném případě nebylo mezi účastníky sporu. Z výpovědi žalovaného, kterou odvolací soud vyhodnotil na rozdíl od soudu
prvního stupně jako „konzistentní“, pak vyplynula „zjištění, vykazující vnitřní
logiku, zcela korespondující s námitkovými tvrzeními“. Odvolací soud proto vzal
účastnickou výpovědí žalovaného za prokázané, že k poskytnutí půjčky, jejíž
vrácení mělo být spornou směnkou zajištěno, nedošlo. „Důkazní pozice
žalovaného“ přitom nebyla podle odvolacího soudu „vyvrácena“ ani výpovědí
svědka G., který „vylíčil jednání o půjčce nelogicky“. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/ 1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že
jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (odstavec 3). Odvolacímu soudu především vytýká, že „jednostranně“ zopakoval pouze důkaz
účastnickou výpovědí žalovaného, aniž by současně vyslechl rovněž žalobkyni. V
rozporu se zásadou hodnocení důkazů vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř. se
pak odvolací soud nezabýval „předchozími“ rozpory ve výpovědi žalovaného a
nesprávně uzavřel, že námitkové tvrzení o neposkytnutí půjčky bylo tímto
důkazním prostředkem prokázáno. Dovolatelka zdůrazňuje, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu (tedy i ohledně tvrzení, že půjčka, jejíž vrácení
zajišťovala sporná směnka, nebyla dlužníku poskytnuta) leží na straně
žalovaného. „Základní charakteristickou vlastností směnky“ je totiž její
abstraktnost, „která ve svém důsledku představuje téměř stoprocentní
pravděpodobnost úspěchu v případě nedobrovolného splnění ze strany dlužníka. (…) V případě, že žalobce, jakožto věřitel, předloží směnku, měl by soud mít
závazek zde uvedený za prokázaný, s výjimkou situace, kdy dlužník, tedy
žalovaný, svými aktivními návrhy tuto vyvratitelnou domněnku s vysokým stupněm
jistoty vyvrátí.“ Odvolací soud však dle mínění dovolatelky v projednávané věci
postupoval, „jako by směnka ani předložena nebyla, čímž její povahu zcela
popírá“. V doplnění dovolání se pak dovolatelka – odkazujíc na závěry formulované
Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Cdo 44/2004
(správně jde o usnesení sp. zn. 29 Odo 44/2004, jež bylo uveřejněno v časopise
Soudní judikatura číslo 2, ročník 2007, pod číslem 22 a je – stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 –
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) – přihlašuje k soudem
prvního stupně zastávanému názoru, podle kterého žalovanému v situaci, kdy
nebyl účastníkem kauzálního vztahu zajištěného spornou směnkou, námitka
neposkytnuté hodnoty nenáleží. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popř. zamítnout, maje závěry
napadeného rozhodnutí za správné. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud nejprve předesílá, že zcela sdílí závěr, z něhož odvolací soud
zjevně při svém rozhodování vycházel, totiž že důkazní břemeno ohledně
kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo
2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
8, ročník 1999, pod číslem
84, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak Nejvyšší soud dále vysvětlil již v
rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97), k jehož závěrům
se posléze přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo
274/2009, jakož i v rozhodnutí ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo
629/2010), směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel
nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní
dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama
o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jinak řečeno, brání-li se (jako v posuzovaném případě) dlužník povinnosti
směnku zaplatit námitkou mající původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se
směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitkou), nese v tomto směru též
důkazní břemeno; žalobce ohledně skutečností týkajících se případného
kauzálního vztahu účastníků nositelem povinnosti tvrzení ani povinnosti důkazní
zásadně není. Odvolacímu soudu lze nepochybně přisvědčit také v závěru, že kauzální námitka
(založená na tvrzení, že sporná směnka měla zajišťovat vrácení půjčky, k
jejímuž poskytnutí však ve skutečnosti nedošlo) v posuzované věci žalovanému
náleží, když mezi účastníky nebylo sporu o tom, že námitka vychází z vlastního
vztahu žalovaného k remitentovi (k tomu, že zajišťovací směnka nevyžaduje, aby
její dlužník byl také účastníkem zajištěného vztahu srov. např. důvody rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněného
pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. května
1998, sp. zn. 1 Odon 140/97). Přes výše uvedené nemůže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takovou jinou vadou řízení je přitom postiženo i odvolací řízení v dané věci. Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková
zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3). Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že chce-li se odvolací soud odchýlit
od skutkových závěrů soudu prvního stupně, učiněných na základě jím provedených
důkazů, musí zopakovat ty důkazy, o něž chce své skutkové závěry opřít, bez
ohledu na to, zda je při svém skutkovém zjišťování sám soud prvního stupně
použil nebo ne. Je tomu tak proto, aby byla dodržena zásada ústnosti a přímosti
a aby tak soud mohl hodnotit provedené důkazy na základě vlastního (nikoli
zprostředkovaného) vnímání důkazu. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně není dostatečně zřejmé, jak důkazy, jež v řízení (i přes závěr o
nepřípustnosti kauzální námitky a nadbytečnosti jejího prokazování) provedl,
vyhodnotil a zda vůbec z nich učinil – ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro
posouzení důvodnosti uplatněné námitky – nějaká skutková zjištění; z tohoto
pohledu se vskutku skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jeví jako
nepřesvědčivé, neuspořádané a rozporuplné. Jakkoli měl odvolací soud za této situace zcela oprávněně pochybnosti o
správnosti postupu soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci,
nemohl uvedené nedostatky odstranit tím, že zopakoval jen některé z důkazů
provedených již soudem prvního stupně, zatímco jiné důkazy v tomto směru
pominul. K tomu, aby odvolací soud mohl učinit skutkový závěr, že žalobkyně
předmětnou půjčku občanskému sdružení neposkytla, bylo v intencích výše
uvedeného nezbytné, aby odvolací soud dokazování provedené před soudem prvního
stupně (tedy – vedle účastnického výslechu žalovaného – zejména výslech svědka
G., který před soudem prvního stupně popsal okolnosti poskytnutí půjčky odlišně
od verze přednesené žalovaným) zopakoval. Jelikož odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, nemohou jeho závěry
obstát, neboť řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta
první o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu při respektování pravidel
plynoucích z ustanovení § 213 o. s. ř. opětovně posoudit, zda se žalovanému
podařilo unést důkazní břemeno ohledně tvrzeného neposkytnutí půjčky, jejíž
vrácení mělo být zajištěno spornou směnkou. Bude-li mít odvolací soud za to, že
ke zjištění skutkového stavu věci je na místě provést i další účastníky
navržené důkazy, popř. důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla v řízení najevo,
nepřehlédne – co do úsudku o účincích tzv. koncentrace řízení podle ustanovení
§ 118b o. s. ř. – závěry plynoucí z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn.
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu