28 Cdo 4656/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně A. R., V.,
zastoupené Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Přerově, Wilsonova
217/7, proti žalovanému Ing. J. M., S., zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem,
advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, o zaplacení 300.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 215/2011,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince
2013, č. j. 37 Co 202/2012-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.858,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vlastimila Němce do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně
předala žalovanému, se kterým byla ve smluvním vztahu, jejž bylo přiléhavé
kvalifikovat jako zprostředkování ve smyslu § 774 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
částku 300.000,- Kč, která měla být použita jako záloha na kupní cenu bytu ve
vlastnictví Komerční banky, a. s., o jehož koupi měla žalobkyně zájem, s tím,
že pokud se koupě bytu neuskuteční, žalovaný spornou částku žalobkyni vrátí.
Žalovaný přitom řečenou koupi zprostředkovával na základě dohody s D. K., který
jej oslovil jako externí spolupracovník Komerční banky, a. s., ač k jednání za
tuto společnost nebyl oprávněn, a jenž byl v době rozhodování soudu trestně
stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu. Soud měl rovněž za zjištěné, že
žalobkyně o účasti D. K., s nímž nebyla nikdy seznámena, na zprostředkování
koupě bytu nevěděla. Vzhledem k tomu, že trvání vztahu zprostředkování bylo
dohodou účastníků omezeno do 3. 5. 2010 a k uzavření smlouvy o koupi bytu k
tomuto datu nedošlo, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni přijaté
plnění coby bezdůvodné obohacení dle § 451 obč. zák. Jelikož tak žalovaný
doposud neučinil, soud žalobě vyhověl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 37 Co 202/2012-95,
rozhodnutí soudu prvního stupně, proti jehož výrokům I. a III. podal odvolání
žalovaný, ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud konstatoval, že
skutkové i právní závěry okresního soudu pokládá za správné, neboť uplynutím
doby, na niž byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva mezi účastníky, došlo k
odpadnutí právního důvodu poskytnutí předmětné částky žalovanému. Soud prvního
stupně přesvědčivě odůvodnil, že žalobkyni nebylo známo, komu konkrétně má
žalovaný zálohu předat, respektive že se domnívala, že bude předána přímo
Komerční bance, a. s. Žalovaný se přitom své povinnosti k vydání bezdůvodného
obohacení nemůže zprostit poukazem na to, že obdržené peníze již přenechal
další osobě, totiž D. K. Rozsudek soudu prvního stupně bylo proto namístě ve
výroku o věci samé jako věcně správný potvrdit. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž soudům nižších stupňů
vytkl, že postupovaly v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel zdůrazňuje, že z podstaty právního vztahu zprostředkování vyplývá, že
směřuje k uzavření určité smlouvy s třetí osobou odlišnou od stran samotné
smlouvy zprostředkovatelské. Částka 300.000,- Kč byla žalobkyní složena jako
záloha na kupní cenu, nikoli na odměnu zprostředkovatele, žalovaný tedy tyto
prostředky nenabyl do svého majetku, nýbrž pouze do úschovy. Smlouvu sjednanou
mezi účastníky nebylo nadto přiléhavé hodnotit jako smlouvu o zprostředkování,
ale spíše coby smlouvu příkazní. Z výpovědi žalobkyně vyplývá, že žalovanému
danou částku poskytla s cílem složit zálohu na kupní cenu nemovitosti, musela
tedy očekávat, že tato suma bude předána předpokládanému prodávajícímu. Žalovaný svou povinnost vydat tyto prostředky osobě vystupující za Komerční
banku, a. s., tedy za společnost, jíž byly určeny, splnil, a to, že peníze v
důsledku trestného činu D. K. osoba oprávněná jednat jménem Komerční banky, a. s., fakticky neobdržela, nepokládá žalovaný z hlediska důvodnosti vzneseného
nároku za významné. Tím, kdo se v řešené kauze ve smyslu § 451 obč. zák. na úkor žalobkyně
obohatil, a je tak pasivně věcně legitimován k vydání získaného majetkového
prospěchu, není žalovaný, nýbrž třetí subjekt. Žalovaný by mohl být zavázán k
plnění toliko podle § 420 obč. zák., pakliže by bylo zjištěno, že případným
porušením jeho smluvní povinnosti předat svěřenou zálohu osobě skutečně nadané
oprávněním vystupovat za Komerční banku, a. s., vznikla žalobkyni škoda. Žalovaný pokládá za významné, zda se v posuzované věci jedná o spor z
bezdůvodného obohacení nebo z náhrady škody, a má za to, že na straně žalobkyně
mohlo ve vztahu k němu vzniknout výlučně právo na náhradu škody, které by však
v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo
1338/2009, bylo lze uplatnit jen za situace, že by nemohlo být uspokojeno právo
žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení proti D. K. Jelikož však žalobkyně
svůj nárok vůči posledně jmenovanému neuplatnila, a to ani v rámci trestního
řízení, je projednávaná žaloba přinejmenším předčasnou.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, která označila právní posouzení
soudů nižších stupňů za komplexní a úplné, zpochybnila argumenty, kterými
dovolatel rozporoval svou pasivní věcnou legitimaci, a navrhla jeho dovolání
zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci se však z dovolání žádná otázka, jež by byla v souladu s citovaným
ustanovením způsobilá založit jeho přípustnost, nepodává.
Dovolatel primárně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že je pasivně věcně
legitimován k vydání částky, jež mu byla žalobkyní svěřena jako záloha určená
pro budoucího prodávajícího bytové jednotky, o jejíž koupi žalobkyně uvažovala.
Nejvyšší soud úvodem předesílá, že pro řešení problému pasivní věcné legitimace
k vydání bezdůvodného obohacení v podobě částky 300.000,- Kč poskytnuté
žalobkyní žalovanému je v zásadě nerozhodné, jak s těmito prostředky žalovaný
následně naložil, neboť dodatečné dispozice s předmětem plnění by mohly mít
význam toliko pro právní vztah mezi žalovaným a osobou, jíž příslušné majetkové
hodnoty poskytl, nemohou však přivodit zánik závazku žalovaného k vrácení
plnění, jež přijal od žalobkyně (srovnej blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 266/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013).
Argumentace rozvinutá dovolatelem by se mohla jevit přiléhavou, pakliže by bylo
prokázáno, že žalovanou sumu přijal od žalobkyně coby přímý zástupce třetího
subjektu, takže by práva a povinnosti plynoucí z dané transakce v souladu s §
22 odst. 1 obč. zák. vznikly přímo v právní sféře zastoupeného (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3418/2009). Soudy
nižších stupňů však nezjistily, že by si žalovaný při jednání se žalobkyní
počínal, vybaven odpovídající plnou mocí, jako přímý zástupce jiné osoby, tj.
že by postupoval způsobem, z něhož by žalobkyni muselo být zřejmé, že vůči ní
žalovaný právně jedná za jiného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 706/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009). V řízení ostatně vyšlo najevo, že
žalobkyně nebyla vůbec informována o zapojení D. K., jemuž žalovaný přijatou
zálohu následně předal a o němž míní, že je k jejímu vrácení žalobkyni pasivně
věcně legitimován, jen stěží by tak bylo možno dovozovat, že by z celého
kontextu jednání mezi žalobkyní a žalovaným vyplývalo, že žalovaný vystupoval
jménem a na účet D. K. coby svého zmocnitele.
Dovolateli by bylo možno dát za pravdu v tom, že k vydání sporného plnění z
titulu bezdůvodného obohacení není pasivně věcně legitimován, rovněž tehdy,
pokud by mezi žalobkyní a třetím subjektem bylo ujednáno, že žalobkyně zálohu
na kupní cenu složí ve prospěch tohoto subjektu k rukám žalovaného, který tak
ve vztahu k daným finančním prostředkům bude představovat pouhé platební místo
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2585/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo
3060/2011, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28
Cdo 2360/2012). Tomu však okolnosti řešené kauzy nenasvědčují, neboť soud
prvního stupně ani odvolací soud nezjistily, že by žalobkyně s jakoukoli osobou
odlišnou od žalovaného uzavřela smlouvu, jež by upravovala podmínky nakládání s
předmětnou zálohou a v níž by bylo určeno platební místo pro její uhrazení. K
předání zmiňovaného plnění žalovanému naopak došlo výhradně na základě smlouvy,
která byla sjednána mezi ním a žalobkyní, přičemž je nerozhodné, zda právní
vztah touto smlouvou založený bylo přesnější právně kvalifikovat jako
zprostředkování či jako příkaz. Skutečnost, že žalobkyně byla při předávání
sporných peněžních prostředků srozuměna s tím, že budou v posledku převedeny na
třetí osobu, nemohla bez dalšího vést k tomu, že by za jejich bezprostředního
příjemce byl pokládán D. K., o jehož existenci neměla v okamžiku platby
povědomí, či snad Komerční banka, a. s., když ani sám dovolatel neuvádí, že by
žalobkyně s touto společností vedla jakákoli přímá jednání. Nelze proto
pokládat za nesprávnou úvahu odvolacího soudu, podle níž je to žalovaný, komu
se na úkor žalobkyně dostalo bezdůvodného obohacení (obdobně viz kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1507/2006). Z napadeného
rozsudku se koneckonců podává, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo dohodnuto, že
právě žalovaného bude při neuskutečnění zamýšlené koupě bytové jednotky stíhat
povinnost složenou zálohu žalobkyni vrátit, jedná se tedy o výsledek, který
odpovídá projevené vůli účastníků, jak byla v dosavadním řízení zjištěna.
Dovolateli konečně nelze přisvědčit, ani co se týče údajného rozporu rozhodnutí
odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23
Cdo 1338/2009, z nějž plyne, že náhrady škody vůči osobě, jejíž protiprávní
jednání zapříčinilo vznik bezdůvodného obohacení třetího subjektu, se ochuzený
může úspěšně domáhat jen tehdy, je-li zřejmé, že jeho právo na vydání
bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, nebude
uspokojeno. Tento judikát by na přezkoumávanou kauzu dopadal toliko za
předpokladu, že by se bezdůvodného obohacení k tíži žalobkyně (v důsledku
eventuálního protiprávního činu žalovaného) dostalo D. K. Pasivní věcná
legitimace D. K. k vydání žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení tak
tvoří premisu úsudku vedoucího k vyloučení odpovědnosti žalovaného za škodu ve
smyslu § 420 obč. zák. Jestliže však soudy nižších stupňů konstatovaly, že k
vydání převzaté sumy, jež představuje bezdůvodné obohacení, je povinen
žalovaný, a nutný předpoklad popsané úvahy spočívající v pasivní věcné
legitimaci D. K. tudíž absentuje, postrádá nastíněný argument, jímž dovolatel
upozorňuje na nesplnění podmínek odpovědnosti za škodu na své straně, jakoukoli
relevanci pro řešení projednávané věci.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání žalovaného dle § 243c odst. 1, věty
první, o. s. ř. odmítnout pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7
bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 9.500,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení
§ 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 11.858,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu