NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 266/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce
Mgr. P. B., zastoupeného Mgr. M. K., advokátem, proti žalovaným 1. J. P.,
zastoupené JUDr. J. D., advokátem , a 2. J. P., zastoupenému JUDr. P. F.,
advokátem, o zaplacení částky 170 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 142/2000, o dovolání žalobce a prvé žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2002 č. j. 16 Co
294/2002-122, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Dovolání prvé žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. června 2002 č. j. 12 C
142/2000-92 ve výroku pod bodem I uložil prvé žalované, aby zaplatila žalobci
částku 50 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 3. 2000 do zaplacení, ve výroku
pod bodem II uložil druhému žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 120 000 Kč
se 7% úrokem z prodlení od 16. 3. 2000 do zaplacení, ve výroku pod bodem III
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou a ve
výroku pod bodem IV rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a
druhým žalovaným. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel s druhým
žalovaným dne 13. 12. 1999 smlouvu o smlouvě budoucí, na jejímž základě měla
být do 10. 3. 2000 uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností v B.
d.a s ním spojeného práva nájmu bytu č. 1 o velikosti 1 + 1 II. kategorie v 1.
nadzemním podlaží domu čp. 1889 na adrese K. s tím, že kupní cena ve výši 910
000 Kč bude vypořádána tak, že se bude skládat ze zálohy, kterou již složil
žalobce v realitní kanceláři prvé žalované ve výši 170 000 Kč, a z částky 740
000 Kč, která bude čerpána ze stavebního spoření. Pro případ nesplnění
povinnosti žalobce uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností byla v
dohodě o složení zálohy uzavřené s prvou žalovanou dohodnuta smluvní pokuta
spočívající v tzv. „propadnutí“ zálohy složené žalobcem oběma žalovaným každému
jednou polovinou. K výši anuity druhý žalovaný žalobci při uzavření smlouvy o
smlouvě budoucí sdělil, že její přesnou výši nezná, ale mělo by to být kolem 30
000 Kč. Poté byla výše anuity určena k datu 13. 1. 2000 částkou 109 500 Kč. K
uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností mezi žalobcem a druhým
žalovaným ani přes výzvu prvé žalované nedošlo. Záloha byla uschována v
bezpečnostním trezoru prvé žalované do 14. 3. 2000, kdy si ji prvá žalovaná
vyzvedla. Poté si prvá žalovaná ponechala provizi ve výši 50 000 Kč a zbytek
byl vyplacen druhému žalovanému. Soud prvního stupně uvedenou smlouvu posoudil
jako neplatnou podle § 49a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) z důvodu
podstatného omylu na straně žalobce ve vlastnosti předmětu právního úkonu,
neboť žalobce při uzavírání smlouvy vycházel z jiné výše anuity, než byla
skutečná. Soud prvního stupně dále dovodil, že o omylu žalobce druhý žalovaný
věděl či vědět musel, neboť byl členem představenstva bytového družstva a byl
přítomen její členské schůzi, kde se rozhodovalo o navýšení plateb a přesto
žalobce na jeho omyl neupozornil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
vzhledem k neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí byla i záloha ve výši 170 000
Kč poskytnuta z neplatného právního důvodu a žalovaní jsou proto podle § 451
ObčZ vrátit takto získaný majetkový prospěch. Prvá žalovaná ze zálohy získala
částku 50 000 Kč, druhý žalovaný získal částku 120 000 Kč. Oba jsou proto
povinni takto získaný prospěch žalobci vrátit. Žalobce vyzval oba žalované k
vrácení zálohy svým dopisem ze dne 18. 2. 2000, takže splatnost bezdůvodně
získaného obohacení nastala podle závěru soudu prvního stupně následujícího dne
(analogicky podle § 563 ObčZ). Námitku žalovaných ohledně promlčení práva
neshledal soud prvního stupně jako důvodnou, neboť žalobce se o bezdůvodném
obohacení a o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, mohl dozvědět nejdříve
nahlédnutím do trestního spisu (druhý žalovaný byl obviněn ze spáchání
trestného činu podvodu) obsahujícímu výpověď prvé žalované.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2002
č. j. 16 Co 294/2002-122 rozsudek soudu prvního stupně vůči prvé žalované
změnil tak, že se zamítá žaloba ohledně její povinnosti zaplatit úrok z
prodlení ve výši 10 % z částky 50 000 Kč od 16. 3. 2000 do 17. 3. 2000, jinak
byl rozsudek soudu prvního stupně vůči ní potvrzen. Ve výroku týkajícím se
druhého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o
zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím vůči němu zamítá, změnil výrok o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a ztotožnil se také s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o budoucí
smlouvě o převodu členských práv a povinností; nesouhlasil však s jeho právním
závěrem, že zálohu žalobce složil u prvé žalované na základě neplatného
právního důvodu. Nárok žalobce je podle odvolacího soudu nutno posuzovat jako
nárok podle dohody o složení zálohy z 10. 12. 1999, v níž bylo mezi žalobcem a
prvou žalovanou ujednáno, že v případě, že nedojde k uzavření smlouvy o převodu
členských práv a povinností z důvodů na straně prvé žalované nebo druhého
žalovaného, měla tato povinnost ji vrátit žalobci. Za situace, kdy soud
dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí je podle § 49a ObčZ neplatná, nutno
dospět k závěru, že k uzavření smlouvy nedošlo z důvodů na straně druhého
žalovaného. Druhý žalovaný, který účastníkem této smlouvy nebyl, však tuto
povinnost nemá a není v daném sporu pasivně legitimován, a to bez ohledu na
to, jak si žalovaní zálohu posléze rozdělili. Bezdůvodné obohacení nastupuje
pouze tam, kde smluvní závazek není, v daném případě však vyplývá povinnost
prvé žalované vrátit složenou zálohu ze smlouvy o složení zálohy. To má vliv i
na běh promlčecí doby - jelikož se v daném případě jedná o nárok ze smlouvy,
nikoliv o bezdůvodné obohacení, platí obecná tříletá promlčecí doba, která
začala běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, v daném případě od
18. 3. 2000; promlčecí doba tedy dosud neproběhla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a prvá žalovaná.
Žalobce napadl zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu a související výroky,
které mu ukládají povinnost k náhradě nákladů řízení, a uvedl, že jeho dovolání
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), když současně zároveň byla přípustnost dovolání vyslovena i
rozhodnutím odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle názoru
žalobce na nesprávném právním posouzení věci, když jeho nárok nemůže
představovat nárok na plnění ze smlouvy o složení zálohy ze dne 10. 12. 1999.
Poukázal na to, že i když předmětnou zálohu skládal u první žalované, jeho
úmyslem bylo ve skutečnosti plnit ve prospěch druhého žalovaného, což
jednoznačně vyplývá jak z dohody o složení zálohy, tak především ze smlouvy o
uzavření budoucí smlouvy. Žalobce se dále odvolal na závěr Nejvyššího soudu
České republiky v jeho usnesení ze dne 12. 4. 2001 č. j. 3 TZ 42/2001, kterým
bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona proti usnesení obvodní státní
zástupkyně pro Prahu 4 o zastavení trestního stíhání druhého žalovaného pro
trestný čin podvodu, podle jehož odůvodnění je nutno věc posuzovat jen v
rovině občanskoprávní, a to podle § 451 ObčZ jako bezdůvodné obohacení. Podle
názoru žalobce se v předmětné věci jednoznačně obohatili oba žalovaní, což oba
v řízení připustili. Oba jsou povinni získaný prospěch žalobci vrátit tak, jak
si peníze žalobce mezi sebou rozdělili, tj. prvá žalovaná 50 000 Kč a druhý
žalovaný 120 000 Kč.
Prvá žalovaná dovoláním napadla výroky rozsudku odvolacího soudu pod body I,
III a V, kterými odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak,
že zamítl žalobu vůči prvé žalované v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal
úhrady úroků z prodlení za dobu od 16. 3. 2000 do 17. 3. 2000, potvrdil výrok
rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo prvé žalované uloženo, aby zaplatila
žalobci částku 50 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 3. 2000 do zaplacení, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou. Prvá žalovaná své dovolání považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a
písm. c) o. s. ř. a namítá nejen nesprávné právní posouzení věci, ale také že
soudy obou stupňů dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým
zjištěním, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Napadené rozhodnutí je podle dovolatelky rovněž v rozporu s ústavně
zaručeným právem na soudní ochranu, neboť odvolací soud, ač věc posoudil po
právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, určité výroky potvrdil. Prvá
žalovaná poukázala na to, že již v žalobě sám žalobce uváděl, že zálohu na
koupi předmětného bytu složil dne 10. 12. 1999 až poté, co si byt prohlédl,
přeměřil, s nájemcem jednal a byly mu předány standardní dokumenty (stanovy
družstva, nájemní smlouva, evidenční list a domovní řád). Dále poukázala na to,
že již v průběhu řízení upozorňovala, že relevantní důvody pro posouzení zániku
závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí je třeba hledat právě v dopise žalobce z
18. 2. 2000, nikoliv v pozdějších podáních. O existenci anuity žalobce dobře
věděl ještě před sepisem svého dopisu z 18. 2. 2000 a před uzavřením smlouvy o
smlouvě budoucí z 13. 12. 1999, ale dokonce ještě před složením zálohy dne 10. 12. 1999. Pokud žalobce sám následně uvádí, že anuitu zjistil až z výpisu z
katastru nemovitostí, nemůže se jednat o zamlčení skutečnosti rozhodné pro
uzavření smlouvy, je-li možno potřebné informace zjistit z veřejné listiny,
kterou bezpochyby výpis z katastru nemovitostí je. V řízení nebyla ani
prokázána skutečná výše anuity, z odůvodnění rozsudku není patrně, proč soud
akceptoval částku ve výši 109 500 Kč tvrzenou žalobcem. Obě podstatné
náležitosti budoucí smlouvy – předmět a cena zůstaly podle prvé žalované
nezměněny a anuitu nelze považovat za „podstatnou vlastnost družstevního bytu“. Soudy dále nesprávně vyhodnotily výpovědi svědků Pušové a Ornsta, z nichž
vyplynulo, že druhý žalovaný skutečnou výši anuity v době uzavření smlouvy o
budoucí smlouvě neznal. Bez povšimnutí nemůže zůstat také fakt, že soud
postupoval v rozporu s ustanoveními § 134 a 135 o. s. ř., když při svém
rozhodování nevyšel z pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
z 12. 4. 2001 č. j. 3 Tz 42/2001, který posuzoval stejný skutek. Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že druhý žalovaný neměl v úmyslu uvést žalobce
v omyl. Nejvyšší soud České publiky dále dovodil, že prvá žalovaná „…jednala v
přesvědčení, že záloha propadá z důvodů zaviněných na straně P.
B.…“ V
předmětné věci nelze hovořit o omylu, navíc úmyslném, když omyl by se musel
týkat skutečnosti, která je pro právní úkon podstatná. O takovou skutečnost jít
nemohlo, protože veškeré podstatné náležitosti kupní smlouvy zůstaly nezměněny. Žalobce měl plnit ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť ta není stižena
neplatností. Neplnil-li, záloha propadla a druhý žalovaný z ní vyplatil provizi
za zprostředkování prvé žalované v obvyklé výši. Stran žalovaných tak k
bezdůvodnému obohacení nedošlo. Prvá žalovaná také nesouhlasí s posouzením
námitky promlčení soudem prvního stupně, když o tom, že došlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení, se žalobce zmiňuje ve svém dopise z 18. 2. 2000,
nicméně svoji žalobu změnil na nárok na vydání bezdůvodného obohacení až dne
13. 6. 2002 při posledním ústním jednáním ve věci (předtím se domáhal náhrady
škody a pak plnění ze solidárního závazku), takže jeho nárok byl uplatněn až po
uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Druhá žalovaná navrhla zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný se k dovoláním nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podáno včas oprávněnými osobami ve
lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda jsou dovolání přípustná.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Při posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního
stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda
práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně
odlišně. Měnícím je tedy v dané věci výrok o zamítnutí povinnosti prvé žalované
zaplatit 10% úrok z prodlení z částky 50 000 Kč od 16. 3. do 17. 3. 2000 a
zamítavý výrok odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému, potvrzujícím
pak výrok odvolacího soudu o povinnosti prvé žalované zaplatit žalobci částku
50 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 3. 2000 do zaplacení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce. Toto dovolání je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto posoudil napadený
rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, kterým je
dovolací soud podle § 242 odst.1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jeho
obsahového vymezení v dovolání. Žalobce uplatnil dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Žalobce nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že pasivně legitimovanou
v dané věci je pouze prvá žalovaná. Nejvyšší soud se však s tímto závěrem
ztotožňuje. Žalobce složil částku 170 000 Kč podle dohody o složení zálohy dne
10. 12. 1999 do rukou prvé žalované. Tato částka byla určena jako záloha na
úhradu ceny za převod členských práv a povinností v B. d. druhému žalovanému,
který měl tato práva převést na žalobce. Prvá žalovaná byla oprávněna podle
dohody ze dne 10. 12. 1999 tuto částku držet u sebe do doby uzavření uvedené
smlouvy o převodu členských práv a povinností, případně do doby, kdy bude
zřejmé, že k uzavření smlouvy nedojde, nejdéle však do 17. 3. 2000. Vzhledem k
tomu, že k uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností nedošlo, byla
prvá žalovaná povinna nejpozději dne 18. 3. 2000 předmětnou částku vrátit
žalobci. Odvolací soud totiž dovodil, že k uzavření předmětné smlouvy nedošlo z
důvodů na straně druhého žalovaného, neboť smlouva o budoucí smlouvě o převodu
členských práv a povinností je podle § 49a ObčZ neplatná z důvodu podstatného
omylu na straně žalobce ve vlastnosti předmětu právního úkonu, neboť žalobce
při uzavírání smlouvy vycházel z jiné výše anuity, než byla skutečná. Tento
závěr žalobce v dovolání nezpochybnil. Nemohlo se proto uplatnit ujednání v
dohodě o složení zálohy ze dne 10. 12. 1999 o propadnutí zálohy. Toto ujednání
mělo charakter dohody o smluvní pokutě podle § 544 ObčZ. Dohoda o smluvní
pokutě je však navíc podle § 39 ObčZ absolutně neplatná pro rozpor se
zákonem.
Podle § 229 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) může člen družstva převést
členská práva a povinnosti na jiného člena družstva, pokud to stanovy
nevylučují. Podle § 230 ObchZ nepodléhá převod práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu na základě dohody souhlasu orgánů družstva. Účastníky této smlouvy jsou tedy stávající člen družstva jako převodce a nový
člen družstva (event. jiný stávající člen družstva) jako nabyvatel. Ustanovení
§ 289 ObchZ upravující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy má povahu kogentní
právní normy (tedy takové, od níž se účastníci nemohou dohodou odchýlit). Účastníky této smlouvy mohou být pouze účastníci budoucí – realizační smlouvy. Jinak řečeno, zavázat se uzavřít budoucí smlouvu ve smyslu § 289 ObchZ mohou
pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se
sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým
zástupcem účastníka budoucí smlouvy (nepřímé zastoupení § 22 a násl. ObčZ sice
výslovně neupravuje, avšak připouští – např. v § 737 ObčZ). V posuzovaném
případě byla smlouva o budoucí smlouvě uzavřena budoucími účastníky realizační
smlouvy – žalobcem a druhým žalovaným, nicméně smlouvu o složení zálohy uzavřel
žalobce jako budoucí nabyvatel práv a povinností v družstvu s jiným subjektem
než s budoucím převodcem, a to s prvou žalovanou. Nejednala-li tedy prvá
žalovaná jako nepřímá zástupkyně budoucího převodce, je ujednání mezi ní a
zájemcem o převod (budoucím nabyvatelem práv a povinností) zajišťující
povinnost zájemce uzavřít do určité doby smlouvu o převodu práv a povinností v
družstvu neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením § 289 ObchZ o smlouvě o
uzavření budoucí smlouvy. Z vlastní akcesorické povahy zajištění závazků přitom
vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek může platně vzniknout jen tehdy,
pokud je sjednán účastníky, kteří jsou oprávněni ke sjednání hlavního
(zajišťovaného) závazku. Ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o složení zálohy
je proto pro rozpor s § 289 ObchZ neplatné. Prvá žalovaná tedy od 18. 3. 2000
držela částku 170 000 Kč bez právního důvodu a byla povinna ji žalobci vrátit a
to celou. Na její povinnosti nemění nic to, že částku ve výši 120 000 Kč
vyplatila druhému žalovanému. Její povinnost vrátit žalobci celou částku
vyplývá totiž z dohody o složení zálohy ze dne 10. 12. 1999, kterou je třeba
hodnotit jako inominátní smlouvu podle § 51 ObčZ, jednak odpovídá obecné
zásadě, kterou vyslovil Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 13. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 831/2001, podle které pro vznik bezdůvodného obohacení
plněním bez právního důvodu je rozhodující okamžik přijetí tohoto plnění, které
se podle § 451 ObčZ vydává tomu, na jehož úkor obohacení vzniklo, přičemž na
povinnost vydat bezdůvodné obohacení nemá vliv způsob, jakým obohacený následně
s předmětem obohacení naloží. Závazek z bezdůvodného obohacení nezaniká tím, že
obohacený v důsledku jiných okolností předmětem obohacení v době rozhodování
soudu již nedisponuje (například proto, že jej předal jinému). Obdobně
judikoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 24. 1. 2002 sp. zn.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozsahu, který byl napaden dovoláním
žalobce, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání prvé žalované, vůči níž
odvolací soud, jak výše uvedeno, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v
části změnil tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalobci 10%
úrok z částky 50 000 Kč od 16. 3. 2000 do 17. 3. 2000.
Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen
ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích
právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též
jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání prvé žalované je tedy v daném případě do výše, jíž bylo prvé žalované
odvolacím soudem vyhověno zamítnutím žaloby co do 10% úroku z prodlení z částky
50 000 Kč od 16. do 17. 3. 2000 subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo
k takovému úkonu není oprávněn).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolání prvé žalované může být přípustné
pouze v rozsahu výroku, kterým byl ve vztahu k ní potvrzen rozsudek odvolacího
soudu, tedy ohledně uložení povinnosti prvé žalované zaplatit žalobci částku 50
000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 18. 3. 2000 do zaplacení, a to ve dvou
případech. – podle § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř. Podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v
dané věci nejedná, a proto přichází u dovolání prvé žalované v úvahu pouze
přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
nebo b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé pro právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem
je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že
nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení věci založen.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná
úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak
důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání prvé žalované není v tomto rozsahu
objektivně přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam.
Pokud prvá žalovaná ve svém dovolání namítla, že napadené rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, nemůže tato její námitka odůvodnit zásadní význam
rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, neboť ze shora uvedených důvodů se
dovolací soud touto námitkou zabývat nemůže.
Ze soudy zjištěného skutkového stavu pak nelze dospět ani k závěru, že by
rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud
totiž neshledal, že by závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o budoucí
smlouvě o převodu členských práv a povinností podle § 49a ObčZ z důvodu
podstatného omylu na straně žalobce ve vlastnosti předmětu právního úkonu, byl
nesprávný, neboť ze zjištěného skutkového stavu, z něhož musí dovolací soud
vycházet, vyplývá, že žalobce při uzavírání smlouvy vycházel z jiné výše
anuity, než byla skutečná. Tato skutečnost navíc není pro posouzení dané věci
ani podstatná, neboť jak bylo odůvodněno při posuzování dovolání žalobce,
nedošlo mezi žalobcem a prvou žalovanou k platnému sjednání smluvní pokuty,
částka předaná dne 10. 12. 1999 žalobcem prvé žalované nemohla propadnout ve
prospěch žalovaných a prvá žalovaná byla za situace, že k uzavření smlouvy o
převodu členských práv a povinností mezi žalobcem a druhým žalovaným nedošlo,
povinna složenou částku žalobci vrátit.
Neobstojí ani její námitka o promlčení nároku žalobce, neboť ten uplatnil vůči
prvé žalované nárok na zaplacení částky 85 000 Kč u soudu již dne 28. 4. 2000.
Nebylo přitom rozhodující, jak žalobce svůj nárok právně kvalifikoval, neboť
právní posouzení je věcí soudu, ale to, jak žalobce v žalobě skutek vymezil.
Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jímž bylo prvé žalované uloženo zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s
příslušenstvím, tedy není v rozporu s hmotným právem. Nejsou přitom splněny ani
další podmínky předpokládané v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. pro to, aby
bylo možno dospět k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího
soudu. Dovolání první žalované není tedy přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání prvé žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 o. s.
ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněný tím, že žádný z
dovolatelů nebyl v dovolacím řízení úspěšný, přičemž ani jedné ze stran v
souvislosti s dovoláním jiného účastníka náklady dovolacího řízení nevznikly (§
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu