28 Cdo 179/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, proti žalované LANATEX, a. s., IČ 25523139, se sídlem v
Ivančicích, Alexovice 1, zastoupené JUDr. Jiřím Turečkem, advokátem se sídlem v
Ivančicích, Široká 2, o zaplacení částky 32,700.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 468/2009, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2013, č. j.
13 Co 377/2011-225, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2014, č. j. 13 Co
377/2011-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, č. j. 14 C
468/2009-163, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 48,975.700,- Kč s
příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), jakož i náhradu
nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní
poplatek (výrok III.). Žalobkyně dovozovala svůj nárok na požadovanou částku ze
skutečnosti, že dne 15. 2. 1996 uzavřela se žalovanou společností smlouvu, na
základě níž jí postoupila částku 144 mil. clg. INR z účtu náležejícího České
republice vedeného u State bank of India oproti závazku žalované zaplatit na
příjmový účet státního rozpočtu částku 108,000.000,- Kč, jež mohla být dle čl.
4 smlouvy dále upravena. Jelikož žalovaná nebyla schopna splnit svůj závazek,
bylo opakovaně přistupováno k dohodám o splátkovém kalendáři a byla
prodlužována doba splatnosti dluhu žalované. Žalovaná však na základě naposledy
sjednaného splátkového kalendáře uhradila pouze část svého závazku a ke dni 1.
10. 2009 výše jí neuhrazených splátek činila 32,700.000,- Kč, pročež se
žalobkyně podanou žalobou domáhá zaplacení tohoto obnosu, jakož i sjednané
smluvní pokuty ve výši 0,1 % z nesplacené částky a úroku z prodlení. Soud na
základě provedeného dokazování vzal za zjištěné, že smlouva ze dne 15. 2. 1996
byla rámcovou smlouvou o postoupení pohledávky za úplatu ve smyslu § 524 obč.
zák. a byla právním důvodem pro poskytování dalších finančních částek nad rámec
částky původně sjednané z clg. INR účtu náležejícího České republice. Tyto
částky byly postupně spláceny žalovanou společností, a to nejdříve
prostřednictvím společnosti ICC a.s. do ledna roku 1998, poté od června 1998
prostřednictvím společnosti I. akciová Lanatex a nakonec od listopadu 2005 je
splácela přímo společnost LANATEX, a. s. Čerpání peněz žalovanou v rozsahu
převyšujícím částku 144,000.000,- clg. INR dokládá i to, že žalovaná odváděla
do státního rozpočtu prostředky ve vyšší výši než ve smlouvě uvedených
108,000.000,- Kč. Na základě předmětné smlouvy tedy žalovaná nabyla z účtu
žalobkyně celkem částku 543,386.547,78 INR, výše protiplnění, jež žalovaná
neuhradila žalobkyni, pak ke dni 1. 10. 2009 činila 32,700.000,- Kč. Soud tedy
shledal nárok žalobkyně na zaplacení této částky navýšené o smluvní pokutu a
úrok z prodlení po právu a žalobě jako důvodné vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je
rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č. j. 13 Co 377/2011-225, ve znění opravného
usnesení ze dne 10. 2. 2014, č. j. 13 Co 377/2011-288, v části výroku I. co do
částky 16,275.700,- Kč představující penále z neoprávněného zadržování státních
prostředků zrušil, řízení v tomto rozsahu zastavil a věc postoupil Finančnímu
úřadu pro Jihomoravský kraj k dalšímu řízení, ve zbylé části výroku I. a ve
výroku III. rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Odvolací soud po částečném
zopakování a doplnění dokazování dospěl k následujícím závěrům. V části, v jaké
se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16,275.700,- Kč představující penále z
neoprávněně zadržovaných prostředků ze státního rozpočtu, není dána pravomoc
soudů ve smyslu § 7 o. s. ř., neboť dle § 3 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb., o
pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České
republice, je oprávněn uložit odvod penále ze zadržených prostředků územní
finanční orgán. V rozsahu odpovídajícímu této částce tedy odvolací soud řízení
zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení příslušnému územnímu finančnímu
orgánu. Odvolací soud odmítl námitku žalované, že na smlouvu je třeba pohlížet
jako na neplatnou pro její neurčitost, neboť pohledávka, jež byla jejím
předmětem, je ve smlouvě náležitě specifikována. Ze smlouvy přitom vyplývalo,
že byla výslovně omezena na vyčerpání částky 144,000.000,- INR, respektive na
splacení částky 108 mil. Kč. Docházelo-li následně s odkazem na stejnou smlouvu
k dalšímu uvolňování prostředků žalobkyní, muselo se jednat o samostatné
smluvní vztahy. Z předložených listin přitom nebylo možné dovodit u
jednotlivých uvolňovaných prostředků cl. INR návaznost na platné právní úkony,
jež vyžadovaly písemnou formu, pročež bylo třeba se uplatněným nárokem zabývat
i z hlediska ustanovení o bezdůvodném obohacení. Z obsahu dopisu žalované ze
dne 21. 7. 2005 adresovaného ministerstvu financí, v němž žalovaná odkazovala
na čerpání clearingové INR z česko-indického clearingu na dovozy, za které
provádí úhrady v korunové protihodnotě a svůj závazek vyčíslila na
57,791.195,08 Kč, soud dovodil, že tímto ze strany žalované došlo k uznání
práva, jež má za následek běh nové desetileté promlčecí doby. Právo žalobkyně
tak nemůže být promlčeno. Neopodstatněné je rovněž tvrzení žalované, že není ve
sporu pasivně věcně legitimována, neboť z provedených důkazů se podává, že ač
platby probíhaly přes účty třetích osob (společnosti Intercontinental
Commodities, a.s. a 1. akciová Lanatex a.s.), byla to žalovaná, jež prostředky
splácela žalobkyni a jež využívala prostředky žalobkyní uvolňované na účty
třetích osob, jak dokládá písemná komunikace zúčastněných subjektů. Korespondence mezi žalobkyní, žalovanou a společností 1. akciová Lanatex
dokládá směšování jednání dvou společností, jež se ve vztahu k čerpání
prostředků clear. INR od žalobkyně a splátkám za tyto platby prolínaly, přičemž
šlo o společnosti, jejichž statutární orgány byly personálně zcela totožné. Výsledkem jednání zúčastněných osob bylo zmiňované uznání dluhu žalovanou a
dohoda o splátkách uzavřená žalobkyní a žalovanou a do určité doby i faktický
postup dle uzavřené dohody. Za těchto okolností tedy lze mít v projednávaném
sporu žalovanou za pasivně věcně legitimovanou, pročež odvolací soud přitakal v
rozsahu, v němž neshledal důvodu pro zrušení rozhodnutí a zastavení řízení,
rozsudku soudu prvního stupně.
rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že její dovolání je
přípustné s ohledem na odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jakož i neřešenost dané otázky a další důvody uvedené v
poučení napadeného rozhodnutí. Zmiňuje dále, že odvolací soud vzal za
prokázané, že veškeré uvolňované prostředky v clearingových INR byly
poukazovány nejprve na účty třetích osob, fakticky i právně se tak nedostaly do
dispozice žalované, ale jiných subjektů. Z odůvodnění rozhodnutí rovněž
vyplývá, že odvolací soud zjevně dovodil, že poskytování prostředků
převyšujících částku uvedenou ve smlouvě probíhalo na základě samostatných
smluvních vztahů. Dovolatelka tedy usuzuje, že odvolací soud přisvědčil její
námitce spočívající v nedostatku pasivní věcné legitimace na její straně. V
souladu se smluvními ujednáními bylo její povinností poskytnout úhradu za INR
skutečně uvolněné v její prospěch. Bylo-li zjištěno, že se uvolněné INR do její
dispozice vůbec nedostaly, neboť byly uvolňovány na účty jiných subjektů,
nemohlo žalobkyni vůbec vzniknout právo vůči žalované na zaplacení úhrady za
tyto prostředky. Bez významu je přitom personální propojení dovolatelky a 1.
akciové Lanatex, a. s., neboť z této skutečnosti neplyne, že by kterákoliv z
nich měla hradit závazky druhé. Dopisem žalované ze dne 21. 7. 2005 pak nemohlo
dojít k platnému uznání dluhu, jelikož žalované žádný dluh vůči žalobkyni
nevznikl. Důvodem neplatnosti je i skutečnost, že kdyby žalovaná skutečně
čerpala částky v INR, uznávala by více dluhů, a v takovém případě by musela
jednotlivě určit, které konkrétní dluhy uznává co do důvodu i výše, tedy
identifikovat každý jednotlivý dluh, jak bylo dovozeno například v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 376/2003. Dovolatelka v této souvislosti
připomněla, že odvolací soud shledal, že z předložených listin nebylo možno
dovodit u jednotlivých uvolňovaných prostředků návaznost na platné právní
úkony. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty dovolatelky a
navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu
spočívalo na řešení právní otázky, pro niž by bylo na dovolání možno pohlížet
jako na přípustné. Dovolatelka zjevně poněkud mylně interpretuje závěry
odvolacího soudu, domnívá-li se, že odvolací soud v podstatě přisvědčil
námitkám ohledně nedostatku její pasivní věcné legitimace. Odvolací soud sice
shledal, že prostředky poskytované žalobkyní nad rámec částky sjednané ve
smlouvě mezi ní a žalovanou ze dne 15. 2. 1996 nelze považovat za plnění z této
smlouvy a že tyto prostředky nesměřovaly přímo na bankovní účet žalované,
uzavřel však, že dle okolností provázejících zmiňované transakce směřovaly
uvolňované částky výsledně k žalované, jež je využívala. Zjevně tedy pokládal
účty osob odlišných od žalované pouze za platební místo, aniž by však měl
pochybnosti o tom, že poskytováním daných prostředků se rozšiřovala ve svém
důsledku majetková sféra dovolatelky, jíž tak lze mít za bezdůvodně obohacenou,
a tedy i pasivně věcně legitimovanou v projednávaném sporu, nehledě na to, že
sporné vztahy mezi účastnicemi již nebyly regulovány řádným smluvním ujednáním.
Argumentace dovolatelky, akcentující pouze skutečnosti provázející průběh
zkoumaných transakcí, jimiž se odvolací soud zabýval a s přihlédnutím k nimž
formuloval své závěry, přitom nejenže nepoukazuje na otázku, pro niž by bylo na
dovolání možno pohlížet jako na přípustné, ale navíc ani nikterak nedokládá
nesprávnost právních úvah odvolacího soudu.
Za přiléhavou nelze mít ani výtku žalované směřující proti hodnocení jejího
dopisu ze dne 21. 7. 2005 jako platného uznání dluhu. Judikatura Nejvyššího
soudu vyjadřující se k otázce uznání dluhu dle § 558 obč. zák. akcentuje, že
pokud jde o uznání dluhu co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v
listině obsahující uznání dluhu uveden výslovně, ale musí být jednoznačně
dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu
výslovně obsažen. Stejně tak uznání dluhu co do jeho výše musí být vyjádřeno
tak, aby výše byla objektivně určitelná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013). Bylo-li v předmětném dopise dle
zjištění odvolacího soudu odkazováno co do důvodu plateb na čerpání clearingové
INR z česko-indického clearingu na dovozy z Indie, za které se provádí úhrady v
korunové protihodnotě, a byla-li v něm vyčíslena celková výše závazku žalované
vůči žalobkyni doplněná žalovanou nezpochybněnou bilancí v příloze, je zřejmé,
s ohledem na přezkumné možnosti dovolacího soudu, že v něm byl objektivně
zjistitelným způsobem vyjádřen jak důvod vzniku dluhu, tak i jeho výše. Hovoří-
li dovolatelka o nutnosti uznat důvod a výši jednotlivých dluhů, přehlíží, že
byť bylo obohacení zjevně nabyto více platbami, nemění to samo o sobě nic na
tom, že dle skutkových závěrů soudů nižších stupňů šlo o plnění uskutečněné na
základě týchž okolností, dle právního hodnocení zakládajících vznik
bezdůvodného obohacení na straně žalované a kauza vyjádřená v předmětném dopise
se vztahovala na všechna tato plnění, jejichž přehled byl uveden ve zmíněné
příloze. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp.
zn. 32 Odo 376/2003, je tak nepřípadný, neboť v daném případě se nejednalo o
uznání vícero dluhů, jejichž vznik by se odvíjel od odlišných zavazovacích
důvodů, které by bylo třeba vyjádřit zvláště u každé platby, jíž by se žalovaná
bezdůvodně obohacovala.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu