33 Cdo 305/2023-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. D., bytem
XY, zastoupeného JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem v Brně, Dykova
2230/2, proti žalovanému J. J., bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Horňákem,
advokátem se sídlem v Brně, Vlhká 194/25, o určení doby plnění dluhu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 173/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2022, č. j. 49 Co 6/2019-401,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8.
2018. č. j. 14 C 173/2011-293, určil, že žalovaný je povinen vrátit žalobci
půjčku ze dne 3. 10. 2007 ve výši 10 785 000 Kč do 14 dnů od právní moci
rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č.
j. 49 Co 6/2019-401, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá
žaloba, aby soud určil, že žalovaný je povinen vrátit žalobci půjčku ze dne 3.
10. 2007 ve výši 10 785 000 Kč do 14 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že odvolací soud „dospěl k nesprávným skutkovým a právním
zjištěním porušením ustanovení § 132 o. s. ř., čímž došlo k porušení práva
dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod“. Požaduje, aby jím nastolená procesně právní otázka aplikace ustanovení
§ 132 o. s. ř., na níž podle něho napadené rozhodnutí spočívá, byla dovolacím
soudem vyřešena jinak. Odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy
nevyhodnotil správně z hlediska zákonnosti, závažnosti a věrohodnosti a že
dokazování nedoplnil v natolik potřebném rozsahu, aby mohl dospět ke zcela
odlišným skutkovým zjištěním ohledně (ne)existence smlouvy o půjčce, nežli soud
prvního stupně. Svou argumentaci podpořil rozhodnutími, v nichž se Nejvyšší
soud i Ústavní soud vyjadřovaly k situacím, kdy skutková zjištění soudů jsou
natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl.
36 odst. 1 Listiny (kdy jde o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními), popř. kdy jde o rozsudek nepřezkoumatelný. Namítá, že
rozhodnutí vydaná dosud v předmětném řízení (včetně rozhodnutí dovolacího
soudu) ho utvrzovala v přesvědčení, že s žalovaným uzavřeli smlouvu o půjčce.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek žalobce, aby dovolací soud jím nastolenou právní otázku („otázku
aplikace § 132 o. s. ř.“) vyřešil jinak, nevystihuje – hodnoceno podle obsahu
podání – žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 odst. 1 o.
s. ř., neboť dovolatel nežádá, aby jím formulovanou otázku procesního práva
dovolací soud posoudil jinak než ve svých doposud vydaných rozhodnutích, nýbrž
požaduje, aby provedené důkazy vyhodnotil odlišně od odvolacího soudu.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce – dovolávaje se rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud i Nejvyšší soud
vyjadřovaly k výjimečným případům, kdy je skutková otázka způsobilá založit
přípustnost dovolání – zpochybnil rozsudek odvolacího soudu námitkami proti
skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právní posouzení věci.
Za extrémně vadný považuje skutkový závěr odvolacího soudu, že peněžní
prostředky ve výši 10 785 000 Kč, které žalovanému poskytl v době od 23. 11.
2007 do 5. 12. 2008 postupnými převody, popř. vklady na bankovní účet, nebyly
půjčkami, které se mu žalovaný zavázal do dohodnuté doby vrátit, nýbrž šlo o
investici do společného nákupu nemovitostí od statutárního města Brno.
Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení
vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána
jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Pouze ve
výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková
otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu
ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS
391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS
772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně vyhodnoceny, odpovídá
žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázal,
že peníze žalovanému poskytl jako půjčku, kterou mu měl žalovaný vrátit. Lze
přisvědčit odvolacímu soudu, že významné pochybnosti o pravdivosti skutkové
verze žalobce, že šlo o půjčku, vyvolává již skutečnost, že jím tvrzená smlouva
o půjčce měla být uzavřena pouze ústně, a že žalobcem poskytnuté plnění ve výši
téměř 11 milionů korun nebylo v době převodu peněz nijak zajištěno. Jak
konstatoval již odvolací soud, tyto pochybnosti dále umocňuje účel, na který
měly být půjčené peníze použity (nákup atraktivních nemovitostí od statutárního
města Brno probíhající zjevně nestandardním způsobem, který vyvolával
pochybnosti o legalitě obchodních transakcí). Odvolacímu soudu nelze klást k
tíži, že neuvěřil svědkům V. R. a N. R., kteří podpořili tvrzení žalobce o
půjčce. I dovolacímu soudu se jeví nelogickým, aby uvedené osoby žalobce
přizval k prohlídkám nemovitostí, které absolvoval spolu s žalovaným. Ani jeden
ze svědků totiž nebyl odborníkem v oboru odhady cen nemovitostí, ani expertem
na oblast trhu s realitami. Přestože podle vlastního vyjádření svědci neměli k
žalobci bližší vztah (znali se s ním pouze povrchně ze zájmových aktivit),
vypovídali o uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky a o výši zapůjčené
částky. Úvaha odvolacího soudu, že zjištěné okolnosti, za nichž byly peníze
žalobcem žalovanému poskytnuty, podporují spíše skutkovou verzi žalovaného o
společném investičním záměru účastníků, má oporu v logickém myšlení. Je
logické, že chtěl-li žalobce investovat do nemovitostí, o kterých se domníval,
že je společně se žalovaným s využitím kontaktů P. L. (partnerky žalovaného) na
magistrátu od města koupí pod cenou a poté se značným ziskem prodá, neměl důvod
žádat zajištění a sepisovat o tomto záměru smlouvu.
Protože odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a respektoval
základní zásady hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., není zde
dán extrémní rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a
hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Zákon nepředepisuje – a ani
předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení
jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak
proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou
jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných
provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti
účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový
stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných
zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do
základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení
důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku
přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9.
2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Z toho, že žalobce na základě vlastního
(subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi
skutku, že peněžní obnos 10 785 000 Kč žalovanému půjčil, nelze dovozovat, že
hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými
skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp.
zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O
výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních
lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13,
usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném
případě nejedná.
Namítá-li žalobce, že ho odvolací soud i dovolací soud v předchozím řízení o
žalobě na plnění (odvolací soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, č. j. 15 Co
367/2011-94, a dovolací soud v usnesení ze dne 24. 1. 2013, č. j. 33 Cdo
3176/2012-115) utvrdily v přesvědčení, že mezi účastníky k uzavření smlouvy o
půjčce došlo (avšak žaloba na plnění byla podána předčasně, protože mezi
účastníky nebyla dohodnuta lhůta splatnosti půjčky), nenapadá žádný právní
závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vykazuje znaky tzv. překvapivého
rozhodnutí. Z ustálené judikatury Ústavního a Nejvyšší soudu plyne, že
rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného
skutkového stavu, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech,
které účastníkům nebyly znány, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je za
rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Účastníci řízení musí mít
možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí
soudu spočívat bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové. V
situaci, kdy soud hodlá své rozhodnutí založit na vyřešení otázky, kterou
účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům
předem oznamovat, s jakým výsledkem a s jakým odůvodněním vznesenou otázku
vyřeší. Rozhodnutí není nepředvídatelné, pokud účastník muselo být známo, že
právní kvalifikace soudu je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou
obranu v odvolacím řízení (srov. Nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2022, sp.
zn. II. ÚS 3275/21, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020, ze dne 28. 11.
2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 69/2020, a ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2704/2021).
Taková situace v nyní posuzované věci nenastala; o překvapivé rozhodnutí
odvolacího soudu proto nejde. Nadto dovolatel rozhodnutí vydaná v řízení o
žalobě na plnění dezinpretuje, (resp. části jejich odůvodnění vytrhává z
kontextu). Ani odvolací soud, ani soud dovolací totiž v řízení o žalobě na
plnění nedospěly k závěru, že žalobce prokázal existenci smlouvy o půjčce;
vyjadřovaly se teoreticky pouze k otázce splatnosti případné půjčky, kdy
žalobce tvrdil, že strany smlouvy o půjčce se dohodly, že dlužník (žalovaný)
vrátí věřiteli (žalobci) půjčku bezprostředně poté, co nemovitosti, které koupí
za půjčené finanční prostředky, prodá (řečeno jinak, soudy se vyjadřovaly pouze
ke splatnosti tvrzené půjčky ponechané na vůli dlužníka).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu