23 Cdo 4601/2018-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve
věci žalobkyně Dominz, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Osamocená 426/4,
identifikační číslo osoby 27065553, zastoupené JUDr. Tomášem Vrchlabským,
advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 2269/62, proti žalované TOVOSTAV s. r.
o., se sídlem v Ivanovicích na Hané, Osvoboditelů 825, identifikační číslo
osoby 24845671, zastoupené JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem v Brně,
Smetanova 1022/19, o zaplacení 60.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 189/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, č. j. 28 Co 323/2017-193, ve znění
opravného usnesení ze dne 2. 10. 2018, č. j. 28 Co 323/2017-208, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.646,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalované.
ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.
5. 2018, č. j. 28 Co 323/2017-193, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10.
2018, č. j. 28 Co 323/2017-208, rozsudek soudu prvního stupně změnil v bodu I.
výroku tak, že žaloba o zaplacení částky 60.500 Kč s příslušenstvím se zamítá
(první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý
a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li
o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu možné vady řízení (nesprávný postup
odvolacího soudu spočívající ve změně rozhodnutí soudu prvního stupně,
nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu či nesplnění poučovací
povinnosti ve smyslu ust. § 118a o. s. ř.), nemohou tyto námitky založit
přípustnost dovolání, protože podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení
dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního
práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014,
ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K vadám řízení (i
kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Dovolatelka dále namítá nesprávnost skutkového závěru odvolacího soudu o tom,
že nebylo prokázáno, že svědkyně S. zaplatila žalované společnosti částku,
která měla být určena na zaplacení odměny žalobkyni za provedený stavební
dozor, a zároveň uvádí, že žalovaná na sebe převzala odpovědnost za platbu ceny
za službu stavebního dozoru žalobkyni, a to na základě ústních dohod s
žalobkyní a třetí stranou. Tyto námitky dovolatelky však nemohou založit
přípustnost dovolání, neboť jejich prostřednictvím zpochybňuje skutkový stav
zjištěný soudy nižšího stupně. K tomu však nemá k dispozici způsobilý dovolací
důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Pro úplnost dovolací soud připomíná, že skutkové okolnosti sporu,
které předkládá dovolatelka v dovolání, nemohou být předmětem dovolacího
přezkumu, který je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám
právním.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani námitky, kterými dovolatelka
zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např.
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak
soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12.
2012), který od 1. 1. 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Konečně otevírá-li dovolatelka otázku rozporu postupu žalované ve věci s
dobrými mravy, nevymezuje dále žádnou právní otázku, na které spočívá
rozhodnutí odvolacího soudu. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není
dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu