K bezvýjimečné vázanosti obecných soudů právem obhájce podle § 41 odst. 3 trestního řádu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 25. 11. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci stěžovatele M. C., zastoupeného JUDr. H. R., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 26. dubna 1999, sp. zn. 28 To 112/99, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. dubna 1999 (Nt 85/99-3), týkající se přezkumu vazby a nedostatku povinné obhajoby, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 26. dubna 1999, sp. zn. 28 To 112/99, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. Nt 85/99, se zrušují.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. dubna 1999 (Nt 85/99-3) a spolu s ním též jeho stížnost zamítající usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 26. dubna 1999 (28 To 112/99-15) a tvrdil, že oba obecné soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na obhajobu (čl.
40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v jeho výslechu před soudem I. stupně dne 8. dubna 1999 (před jeho vzetím do vazby) nebyla přítomna jím zvolená obhájkyně, která o tomto procesním úkonu orgánů činných v trestním řízení nebyla ani uvědoměna. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů jako protiústavní zrušil.
Krajský soud v Ústí nad Labem, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje především, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona); s odkazem na ust. § 77 odst. 2 tr. ř. odmítl tvrzení ústavní stížnosti, a aniž by učinil konečný návrh, odkázal na odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Podle obsahu vyjádření bylo lze mít za to, že navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta. Vedlejší účastník Okresní státní zastupitelství v Jablonci nad Nisou, ač o ústavní stížnosti stěžovatele a o jednání v této věci Ústavním soudem nařízeném vyrozuměno, svého práva z vedlejšího účastenctví (§ 76 odst. 2 zákona) nevyužilo (č. l. 20 spisu Ústavního soudu).
Ústavní stížnost je důvodná.
Podle odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí obecný soud II. stupně jako soud odvolací zamítl jeho stížnost do rozhodnutí soudu I. stupně proto, že dospěl k závěru, že "v posuzovaném případě o vazbě v přípravném řízení rozhoduje soudce a nikoli senát", a protože zákonem předpokládaná účast obhájce vztahuje se na řízení před soudem (§ 41 odst. 3 tr. ř.), "tedy tam, kde soud rozhoduje ve složení předseda a dva přísedící, nelze dospět k závěru, že" (sc. nepřítomností obhájce u výslechu) "bylo porušeno právo obviněného na obhajobu nebo porušen jinak zákon". Nadto s odkazem na protokol ze dne 8. dubna 1999, kdy byl stěžovatel vzat do vazby, neplyne, že by byl stěžovatel o účast obhájce při svém výslechu požádal; skutečnost, že obhájkyně stěžovatele o výslechu nebyla uvědoměna, vyložil odvolací soud tak, že povinnost obhájce o procesním úkonu vyrozumět váže soud podmínkou, že obhájce je dosažitelný.
S takto vyloženým a zdůvodněným právním názorem obecného soudu II. stupně se nelze především z ústavněprávního hlediska ztotožnit.
Článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je každému v řízení před orgány veřejné (státní) moci ústavně zaručeno právo na právní pomoc, a to od počátku řízení; další ústavní garancí je zaručeno, že pro tuto právní pomoc v oblasti trestního řízení musí být vytvořeny takové (procesní) podmínky, aby mohla být poskytnuta účinně a včas (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Z těchto ústavních záruk vyplývá, že právo obhájce plynoucí z ustanovení § 41 odst. 3 tr. ř. váže obecné soudy v oblasti trestního soudnictví zcela bezvýjimečně, a to bez ohledu na to, v jakém složení soud v té které věci jedná, neboť i soudce rozhodující (v dané věci o vazbě) jako samosoudce jedná a rozhoduje jménem státní moci a již proto je v uvažovaném smyslu soudem, jemuž podle přesvědčení Ústavního soudu přísluší všechna oprávnění, ale i povinnosti vyplývající z procesních předpisů, v dané věci pak z trestního řádu.
Poučení poskytnuté stěžovateli obecným soudem I. stupně (čl. 2 - Okresní soud v Jablonci nad Nisou - Nt 85/99) je z uvažovaných hledisek očividně nedostatečné (§ 91 odst. 1 al. 1 in fine) a v důsledku toho odkaz také odvolacího soudu na to, že stěžovatel o přítomnost obhájkyně u výslechu nepožádal, je nepřípadný, obdobně jako je tomu stran vyrozumění obhájkyně, neboť z obsahu zmíněného spisu není patrno, že by o její uvědomění byl učiněn alespoň pokus a že by obhájkyně nebyla v daném čase "dosažitelná".
Pochybnosti budí ostatně i skutková tvrzení pojatá do napadených usnesení, dle nichž měl stěžovatel "za odměnu (odcizením motorového vozidla) poškozeného přemluvit, aby krádež nehlásil" nebo že "při kontrole totožnosti policistům utekl a skrýval se"; jakkoli z hlediska úvah o důvodnosti vazby jde o okolnosti důležité, o jejich existenci není v předloženém spise obecného soudu podán nijaký důkaz (tvrzení státní zástupkyně v návrhu na vzetí stěžovatele do vazby za důkaz přirozeně pokládat nelze) a co je podstatné, podle již zmíněného protokolu stěžovatel k nim nebyl ani vyslechnut.
Dotčené závěry obecných soudů, pokud na ně obecné soudy odkazují v odůvodnění svých rozhodnutí a z nich vycházejí, nemají proto oporu ve skutkovém stavu věci, jak ze zmíněného spisu se tento podává, a proto je zcela důvodný závěr, že postupem obecných soudů došlo ve stěžovatelově věci k porušení dalšího ústavně chráněného práva obsaženého souhrnně v ústavně chráněném právu na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele shledána důvodnou a v důsledku toho byla obě jí napadená rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně zrušena [čl. 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto nálezu je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 25. listopadu 1999