Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Kotrlíkem, advokátem, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2023, č. j. 5 Tdo 640/2023-4884, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2023, sp. zn. 12 To 52/2021, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 19. srpna 2021, č. j. 98 T 1/2020-4661, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako jediný člen představenstva a statutární orgán poškozené společnosti za ni (jako prodávající) uzavřel kupní smlouvu na soubor nemovitých a movitých věcí za kupní cenu 2 964 039,38 Kč, ačkoliv jejich hodnota byla 39 446 285 Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů, které jednoznačně vyvrátily stěžovatelovu obhajobu o racionalitě jeho jednání. Poškozená společnost nebyla ve špatné ekonomické situaci a prodej v podstatě veškerého jejího majetku údajné hrozící problémy nijak neřešil (zajištění velkého úvěru jiné společnosti, totiž nový majitel nepřevzal).
3. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění obsáhle zopakoval skutkové závěry soudu prvního stupně. Jednání stěžovatele bylo rovněž správně kvalifikováno.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením s tím, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Stěžovatel se svěřeným majetkem nakládal podle své vůle bez ohledu na zájmy vlastníka, ačkoliv byl povinen jednat opačně, čímž si majetek přivlastnil ve smyslu naplnění skutkové podstaty zpronevěry a v důsledku jeho jednání se obohatila třetí osoba, nabyvatel prodaného majetku. Sice k prodeji majetku nepotřeboval předchozí souhlas valné hromady, to však nevylučuje jeho trestní odpovědnost. Uvádí-li skutková věta odsuzujícího rozsudku okolnost jednání bez souhlasu valné hromady, nejde o relevantní pochybení. Tato nesprávnost a nadbytečnost však není důvodem zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatelova trestní odpovědnost nebyla založena pouze negativním následkem jeho manažerského "úsudku". Souhrn všech provedených důkazů ukazuje, že stěžovatelovým úmyslem bylo poškozenou společnost zbavit bez přiměřeného důvodu veškerého majetku, a to za zcela nedostačující cenu. Soudy rovněž řádně určily způsobenou škodu.
5. Stěžovatel namítá, že jeho údajné jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno. Nelze je hodnotit jako zpronevěru, nýbrž (nanejvýš) jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Stěžovatel namítá, že svěřený majetek neprodal svévolně, nýbrž v reakci na negativní ekonomickou situaci v celém souboru společností, do níž náležela i společnost ovládaná stěžovatelem. Společnost, jejíž majetek byl prodán, vyhledaly a kontaktovaly osoby stěžovateli nadřízené a ovládající celou skupinu společností a jednaly o prodeji majetku. V tehdejší době existovalo riziko zesplatnění úvěru, který společnost zatěžoval. Nereálnost tohoto rizika soudy dovodily bez reálných důkazů. Stěžovatel byl naopak povinen tuto hrozbu vyřešit. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel jednal proti vůli vlastníka, je nesprávný. Zejména není zřejmé, koho tím Nejvyšší soud myslí, především však podle předpisů obchodního práva žádný projev vůle (kohokoliv) stěžovateli nebránil v jeho jednání. Soudy uznaly, že stěžovatel jednal v rámci tzv. obchodního vedení, přesto však v popisu skutku uvedly, že jednal, "aniž by měl pokyn valné hromady". Výrok rozsudku je tak v rozporu s jeho odůvodněním. Odsouzení stěžovatele za zpronevěru je v rozporu s principem předvídatelnosti práva (v obdobných případech soudy kvalifikovaly takové jednání jinak).
6. Nesprávná právní kvalifikace se podle stěžovatele projevila i v chybném určení výše škody, která se u obou trestných činů hodnotí odlišně. Nízká prodejní cena souvisela s tím, že na věcech vázlo zástavní právo. Kupující si tak spolu s majetkem "koupil" i významný dluh. Tuto skutečnost však Nejvyšší soud zcela nelogicky relativizoval.
7. Soudy neprokázaly stěžovatelovo úmyslné zavinění. Nepřípustně vycházely z presumpce jeho existence, a to podle nepředvídatelného následku. Rozhodnutí se vůbec nezabývala stěžovatelovým potenciálním absentujícím motivem spáchat trestný čin.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Jelikož stěžovatel uplatnil zejména právě takové námitky, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem. Jeho úkolem naopak není, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle opakuje svoji obhajobu, aniž by reflektoval zevrubnou argumentaci obecných soudů, jejímž prostřednictvím důvodnost stěžovatelových námitek vyvrátily. Stěžovatel své námitky opírá pouze o části důkazů a přehlíží celkový důkazní stav. Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat ani obsah důkazů, ani ústavně konformní hodnotící úvahy obecných soudů. Na jejich nadstandardní a příkladně vyargumentovaný obsah lze odkázat (viz zejména body 93 až 110 rozsudku krajského soudu a body 30 až 57 usnesení vrchního soudu).
Soudy se bezezbytku vypořádaly se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami. To platí o námitkách, které se týkají ekonomické situace poškozené společnosti, vztahů k dalším fyzickým a právnickým osobám, (ne)existence rizika zesplatnění úvěru a podmínek, za nichž byl majetek prodán. Zároveň se soudy velmi podrobně zabývaly otázkou stěžovatelova zavinění, přičemž ani tyto jejich závěry nedokázal stěžovatel nijak kvalifikovaně zpochybnit (spíše je v ústavní stížnosti ignoruje). Ústavněprávní pochybení nelze shledat ani v závěru Nejvyššího soudu, podle něhož je část výrokové věty týkající se absence souhlasu valné hromady nadbytečná, jímž vysvětlil a vypořádal rovněž stěžovatelem namítaný rozpor mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním.
13. Jde-li o zvolenou právní kvalifikaci stěžovatelova jednání, ani v této oblasti nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Rozdíl mezi skutkovými podstatami trestného činu zpronevěry (§ 206 trestního zákoníku) a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 trestního zákoníku) leží jednak ve znaku přisvojení si cizího majetku (tedy nakládání s ním v rozporu s obecnou nebo konkrétní vůlí vlastníka) a dále v obohacení (pachatele nebo třetí osoby). U trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku není obohacení znakem skutkové podstaty.
Oba uvedené znaky byly ve stěžovatelově věci naplněny, neboť se bez jakéhokoliv přiměřeného důvodu rozhodl zbavit jím řízenou společnost v podstatě veškerého majetku a to ve prospěch konkurenční skupiny korporací. Soudy se odlišením obou skutkových podstat dostatečně zabývaly (viz zejména body 30 až 33 usnesení Nejvyššího soudu) a své úvahy opřely rovněž o ustálenou judikaturu. Dovolával-li se stěžovatel závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 827/2012, nelze je podle Ústavního soudu v dané věci aplikovat.
Skutkovou odlišností je zejména fakt, že k údajně trestnému jednání (daným usnesení Nejvyšší soud teprve vracel soudům nižších stupňů trestní věc, v níž zastavily trestní stíhání obviněných) mělo dojít hlasováním zastupitelstva obce o prodeji majetku pod cenou. V postavení obchodního vedení společnosti a volených zastupitelů obce je podle Ústavního soudu řada rozdílů. Především však všichni obvinění měly podle orgánů státního zastupitelství spáchat své jednání v (hrubé) nedbalosti, a tedy nikoliv úmyslně jako stěžovatel.
14. Výše uvedené závěry soudy logicky a srozumitelně promítly rovněž do určení výše škody. Stěžovatel své závazky z ručení a závazky zástavního dlužníka měl vůči subjektu ovládaného stejnou osobou, jako subjekt, v jehož prospěch jednal při převodu majetku poškozené společnosti. Jelikož se však v důsledku jeho jednání právní postavení či finanční situace poškozené společnosti nijak nezměnilo, nezlepšilo, představuje způsobenou škodu společnosti (resp. jejich společníků) hodnota celého svévolně prodaného majetku. Stěžovatelův poukaz na snížení hodnoty majetku zajišťovacími instituty je v dané věci nepřípadný, neboť vzhledem k personálnímu propojení vlastníka pohledávky, jejíhož zesplatnění se stěžovatel údajně obával a jejíž výše se navíc nikterak nesnížila, a kupujícího, který získal rozsáhlý majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nelze o snížení "tržní" hodnoty majetku v očích kupujícího uvažovat.
15. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu