USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 8. 2023 o dovolání,
které podal obviněný Ing. Pavel Košátko, nar. 13. 6. 1961 v Jičíně, bytem U
Koupaliště 1239/6, Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1.
2023, sp. zn 12 To 52/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 1/2020,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání Ing. Pavla Košátka odmítá.
1. Obviněný Ing. Pavel Košátko byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 8. 2021, sp. zn. 98 T 1/2020, uznán vinným
zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a)
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„tr. zákoník“), za nějž mu byl tímto rozsudkem podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku
uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §
229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost AUTO ENGE, a. s.,
odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvoláních podaných obviněným a státním zástupcem Krajského
státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci proti tomuto
rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10.
1. 2023, sp. zn. 12 To 52/2021, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako
nedůvodná.
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se podle rozsudku soudu
prvního stupně dopustil ve stručnosti tím, že v Liberci, na poště v obchodním
centru Hypernova, dne 3. 11. 2016, jako jediný člen představenstva a statutární
orgán obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., za ni jako prodávající, aniž k
tomu měl pokyn valné hromady, uzavřel smlouvu o koupi nemovitých a movitých
věcí s kupující obchodní společností EQ Real, s. r. o., a takto z majetku
obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., prodal nemovité věci specifikované v
rozsudku soudu prvního stupně za sjednanou kupní cenu ve výši 2 694 039,38 Kč a
soubor movitých věcí, včetně veškerých součástí, příslušenství a vybavení,
specifikovaný v příloze č. 2 kupní smlouvy, za sjednanou kupní cenu ve výši 1
000 000 Kč, jež v souhrnu tvořily celý areál provozovny obchodní společnosti
AUTO ENGE, a. s., na adrese Hodkovická 747/29, Liberec, ačkoli věděl, že
sjednaná kupní cena uvedených nemovitých věcí a souboru movitých věcí
neodpovídá ceně obvyklé, která u nemovitých věcí ke dni 3. 11. 2016 činila 35
000 000 Kč a u movitých věcí 4 446 285 Kč, čímž způsobil obchodní společnosti
AUTO ENGE, a. s., škodu ve výši 39 446 285 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. Pavel
Košátko dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m)
tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovoláním napadeným
rozhodnutím byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v řízení mu
předcházejícím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
5. Obviněný namítl, že se nemohl dopustit zločinu zpronevěry podle § 206
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť jako jediný člen představenstva
byl oprávněn nakládat s majetkem této obchodní společnosti, aniž by potřeboval
souhlas jediného společníka či valné hromady, což ostatně potvrdily i soudy
nižších stupňů. Provedenou majetkovou transakcí nijak neobohatil sebe ani třetí
osobu, pouze uskutečnil ekonomicky nevýhodný obchod, jímž obchodní společnosti
AUTO ENGE, a. s., způsobil škodu. Skutek lze proto podle obviněného
kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 tr. zákoníku. Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku se nemohl dopustit s ohledem na absenci úmyslného
zavinění jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu.
6. Obviněný zdůraznil, že podle výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně se měl dopustit trestného činu tím, že prodal movité a nemovité věci z
majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., aniž k tomu měl pokyn valné
hromady, ačkoliv odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že mohl
předmětnou smlouvu podepsat (viz bod 37. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Přitom soud druhého stupně rovněž uvedl, že pokud měl obviněný pochybnost, zda
má tuto smlouvu podepsat, či nikoli, měl věc předložit valné hromadě a řídit se
jejím rozhodnutím. Podle názoru obviněného byl tedy odsouzen za to, že prodal
majetek obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., bez souhlasu valné hromady,
ačkoliv podle odvolacího soudu tento souhlas nebyl zapotřebí a obviněný si jej
mohl vyžádat pouze v případě, pokud by měl pochybnosti. V této souvislosti
obviněný citoval ustanovení § 151 odst. 1, § 163 a § 164 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), § 194 odst. 1, § 195 a § 51 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „z. o. k.“), která potvrzují právní názor uvedený
v odůvodnění usnesení odvolacího osudu, že obviněný mohl jako statutární orgán
obchodní společnosti za ni jednat ve všech záležitostech a souhlas valné
hromady si vyžádat mohl, avšak nemusel, a to i ohledně převodu majetku obchodní
společnosti AUTO ENGE, a. s., na třetí osobu.
7. Bylo tedy podle přesvědčení obviněného výlučně na něm, aby vyhodnotil
rizika spojená s uzavřením předmětné smlouvy, přičemž situaci vyhodnotil tak,
že existuje reálné riziko, že může dojít k zesplatnění úvěru poskytnutého v
roce 2012 spořitelním družstvem Artesa obchodní společnosti Individual Car
Service, s. r. o., který byl mimo jiné zajištěn i ručitelským závazkem ze
strany obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., a současně i zástavním právem k
nemovitostem ve vlastnictví této obchodní společnosti. Obviněný v souladu s již
dříve uplatněnou obhajobou zdůraznil, že byl přesvědčen na základě jemu tehdy
dostupných informací, že zesplatnění úvěru a následná realizace zajišťovacích
práv ze strany úvěrujícího spořitelního družstva by byla pro společnost AUTO
ENGE, a. s., likvidační. Rozhodnutí, které učinil, považoval za nejvhodnější a
ve prospěch společnosti AUTO ENGE, a. s. Pokud předpokladem přisvojení si cizí
věci jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku je podle soudů nižších stupňů prodej
svěřené věci proti vůli vlastníka, nemohlo k takovému přisvojení cizí věci
dojít, neboť vůli vlastníka podle platné právní úpravy vytvářel právě on, a to
samostatně, bez rozhodnutí valné hromady.
8. Odvolací soud hodnotil podle přesvědčení obviněného jeho jednání jako
nesouladné s povinností jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 159 o. z.,
která je „podle zákona uloženou povinností spravovat cizí majetek“ ve smyslu §
220 tr. zákoníku. Pokud mohl bez souhlasu valné hromady převést majetek
společnosti AUTO ENGE, a. s., na třetí osobu, ale převedl ho údajně za
nevýhodných podmínek, porušil tím povinnost jednat s péčí řádného hospodáře při
správě jejího majetku, v důsledku čehož vznikla údajná škoda. Přitom pouhá
okolnost, že určitá osoba byla oprávněna prodat spravovaný (opatrovaný) cizí
majetek, sama o sobě nevylučuje její trestní odpovědnost za trestný čin
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. Za
tento trestný čin je přitom pachatel odpovědný, pokud svým jednáním neobohatil
sebe či jiného, avšak způsobil škodu na opatrovaném či spravovaném majetku.
Pokud nějaká škoda obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., vznikla nevýhodnou
transakcí a prodejem majetku „pod cenou“, musel by svým jednáním někoho jiného
obohatit, a to buď sebe, nebo třetí osobu.
9. Obviněný poukázal na závěr odvolacího soudu, že právní vada v podobě
zástavního práva váznoucího na nemovitostech se automaticky neodečítá od
hodnoty zastavených nemovitostí, neboť poskytnutý úvěr byl zajištěn i dalšími
zajišťovacími instituty. Za pouhou spekulaci obviněný označil závěr odvolacího
soudu, že pokud F. S. ovládal spořitelní družstvo Artesa i obchodní společnost
EQ Real, s. r. o., pak obviněný mohl tušit, že spořitelní družstvo Artesa
nebude úvěrovou pohledávku vymáhat prodejem zastavených nemovitostí, ale
využije jiné zajištění či se vzdá uplatnění zástavního práva. Jeho jednáním tak
mělo dojít podle odvolacího soudu k obohacení společnosti EQ Real, s. r. o.,
avšak až v budoucnu, podmíněně, pokud bude pohledávka spořitelního družstva
Artesa uspokojena jinak než prodejem předmětných nemovitostí. Taková úvaha
odvolacího soudu byla založena na předpokladu, že F. S. ovládal spořitelní
družstvo Artesa i obchodní společnost EQ Real, s. r. o., natolik, že by splnily
každé jeho přání, a že obviněný si byl této skutečnosti vědom. V řízení však
ani jeden z těchto předpokladů nebyl podle obviněného prokázán. Otázku
obohacení obchodní společnosti EQ Real, s. r. o., je tak nutno zkoumat k
okamžiku dokonání trestného činu zpronevěry. K tomuto okamžiku však k jejímu
obohacení nedošlo, neboť obchodní společnost EQ Real, s. r. o., nabyla
nemovitosti zatížené zástavním právem zajištujícím úvěr, jehož nesplacená
jistina převyšovala tržní cenu nemovitostí. Úvahy o podmíněném obohacení této
obchodní společnosti nemají oporu v provedeném dokazování. Obviněný namítl, že
F. S. ani neznal a nevěděl o jeho údajném vlivu na zmíněné obchodní
společnosti. Jelikož podle obviněného v době spáchání trestného činu nedošlo k
obohacení obchodní společnosti EQ Real, s. r. o., ani nikoho jiného a nebyla
způsobena škoda v souvislosti s tímto činem a obviněný byl oprávněn majetek
prodat na základě vlastní úvahy, bez potřeby souhlasu jiného, ke spáchání
trestného činu zpronevěry vůbec nemohlo dojít. Podle přesvědčení obviněného i z
hodnotících úvah odvolacího soudu vyplývá, že je mu kladeno za vinu uskutečnění
nevýhodného obchodu, nikoliv přisvojení si majetku obchodní společnosti AUTO
ENGE, a. s.
10. Obviněný v podaném dovolání uvedl, že ke spáchání trestného činu
zpronevěry by došlo za předpokladu, že by kupní cena poklesla pod úroveň ceny v
místě a čase obvyklé, protože by kupující nabyl majetek za nižší než obvyklou
cenu. Statutární orgán, který by úmyslně prodal majetek za cenu nižší než
obvyklou, by se v takovém případě dopustil trestného činu zpronevěry, zatímco
statutární orgán kupující společnosti, který by majetek koupil za cenu vyšší
než obvyklou, by se dopustil trestného činu porušení povinnosti při správě
cizího majetku. Protože v praxi se ani dva znalci neshodnou na ceně obvyklé,
pak by každý obchod mezi právnickými osobami byl potencionálním trestným činem
osoby jednající za kupující či prodávající právnickou osobu. Právě z tohoto
hlediska považuje obviněný za klíčový závěr, že byl oprávněn jako statutární
orgán obchodní společnosti prodat její majetek, aniž by potřeboval souhlas
kohokoli, přičemž pokud obchod realizoval v souladu se svými oprávněními jednat
za obchodní společnost, avšak v rozporu se svojí povinností počínat si s péčí
řádného hospodáře, v důsledku čehož vznikla obchodní společnosti AUTO ENGE, a.
s., škoda, může být toto jednání posouzeno maximálně jako trestný čin porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, nikoli jako
trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, zejména když realizovaným
obchodem se podle obviněného neobohatil nikdo, tedy ani kupující. V této
souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010,
sp. zn. 5 Tdo 1138/2010, z něhož dovodil, že soudy nižších stupňů nesprávně
právně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst.
1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
11. Obviněný rovněž namítl, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako
trestný čin zpronevěry i z důvodu absence úmyslného zavinění jakožto znaku
skutkové podstaty tohoto trestného činu. Jeho úmyslné zavinění nebylo podle něj
prokázáno a soudy nižších stupňů je pouze presumovaly, a to na základě
následku, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž nelze vést
trestní stíhání obviněného pouze „za následek“, je nutné je vést „za ostatní
složky trestného činu, jimiž jsou jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a
následkem a zavinění“, v této souvislosti obviněný poukázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 125/2001. Podle obviněného v
rozsudku soudu prvního stupně absentuje prokázání jeho zavinění ve vztahu k
obligatorním znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nebylo
prokázáno, že by si úmyslně přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a že by
úmyslně způsobil škodu (velkého rozsahu) na cizím majetku. Obviněný zdůraznil,
že úmysl musí směřovat i k protiprávnosti jednání, nepostačuje tedy pouze úmysl
k přisvojení si cizí věci, ale je třeba, aby si byl pachatel minimálně vědom
toho, a byl s tím srozuměn, že tak činí protiprávně, což rovněž prokázáno podle
něj nebylo. Odvolací soud tyto vady nijak nenapravil, jeho úmysl rovněž pouze
presumoval a v obecné rovině uvedl, že má za to, že obviněný jednal v úmyslu
přímém, pokud smlouvu podepsal, vědom si jejích důsledků pro poškozenou
obchodní společnost.
12. Obviněný zdůraznil, že pro posouzení jeho úmyslu je rozhodné, jak
danou situaci vnímal při podpisu kupní smlouvy, připomněl, že v této době
jednal ve snaze vyřešit kritickou situaci, ve které se nacházela jím řízená
obchodní společnost. Soud prvního stupně ani soud odvolací přesvědčivě
nezdůvodnily, na základě jakých skutečností se domnívají, že měl v úmyslu
poškodit obchodní společnost AUTO ENGE, a. s., podpisem předmětné kupní smlouvy
s obchodní společností EQ Real, s. r. o., kterou do té doby ani neznal.
Obviněný označil za absurdní, že soudy nižších stupňů dovodily, že jednal na
vlastní pěst s úmyslem poškodit obchodní společnost AUTO ENGE, a. s., a využil
k tomu obchodní společnost, o jejíž existenci věděl necelý měsíc. Jeho úmysl
poškodit obchodní společnost AUTO ENGE, a. s., nezapadá ani do jeho osobnosti,
pověsti a dřívějšího vystupování vůči této společnosti navenek. Soud prvního
stupně i soud odvolací se podle názoru obviněného záměrně vůbec nezmínily o
motivu jeho jednání, neboť by musely dospět k opačnému závěru, než jaký učinily
ve svých rozhodnutích.
13. Obviněný rovněž namítl, že byla chybně vyhodnocena hmotněprávní
otázka způsobené škody, neboť ačkoliv soudy obou stupňů věděly, že na
převedených nemovitých věcech vázne zástavní právo, tedy právní vada, vycházely
z ceny věci, jako by byla bezvadná. Právní vadu záměrně ignorovaly v
přesvědčení, že může v budoucnosti pominout v důsledku vlivového jednání osoby,
kterou ale on neznal a nemohl tušit, že v důsledku jejího jednání může tato
právní vada zaniknout. Znaleckým posudkem byla stanovena cena jím prodaných
nemovitostí v majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., na částku 35
milionů Kč, aniž by byl zohledněn aktuální právní stav těchto posuzovaných
nemovitostí, na nichž v rozhodné době vázlo zástavní právo ve prospěch
spořitelního družstva Artesa až do výše 90 milionů Kč. Obviněný zdůraznil, že v
okamžiku prodeje činila výše nesplacené jistiny úvěru více než 36 milionů Kč a
k právní vadě v podobě zástavního práva znalec ve svých závěrech vůbec
nepřihlížel. Takový postup je v rozporu s obecným chápáním obvyklé ceny i se
zákonem. Cena obvyklá představuje právě takovou cenu, za kterou lze v daném
místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit. Obviněný v této souvislosti
poukázal na ustanovení § 137 tr. zákoníku, s tím, že jde o cenu tržní, která je
ovlivněna nabídkou a poptávkou v daném místě a čase, proto zahrnuje i hledisko
prodejnosti věci. V této souvislosti obviněný připomněl, že při stanovení výše
škody je třeba přihlížet i k právním vadám věci, jak vyplývá například z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp zn. 8 Tdo 1315/2011, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 833/2005. Podle
obviněného ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nezpochybňovaly, že by
právní vada v podobě zástavního práva neměla být zohledněna v ceně obvyklé,
úvaha o ceně obvyklé však byla vystavěna na ničím nepodložené spekulaci, že
obviněný musel vědět, že právní vada možná zanikne. Při určení ceny bylo proto
nutné vycházet z ceny, za kterou se v době a místě činu obdobné nemovitosti
prodávaly, nebylo možné brát v potaz spekulace, za kolik by se mohly nemovité
věci prodat v neurčené budoucnosti, pokud by nastala určitá nejistá budoucí
událost.
14. S ohledem na všechny výše uplatněné námitky obviněný závěrem svého
dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a
vrátil tomuto soudu věc k novému rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), který námitky obviněného označil za zjevně
neopodstatněné.
16. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný uplatnil v rámci svého
dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé
alternativě, a to s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. V podaném dovolání obviněný neuplatňoval námitky, které by odpovídaly
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž za této situace
je nutno při posuzování uplatněných hmotněprávních námitek vycházet ze
skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících
částech odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
17. Podle státního zástupce nemá tvrzení obviněného, že prodal předmětné
nemovitosti, neboť hrozilo zesplatnění úvěru zajištěného zástavním právem k
těmto nemovitým věcem, a tedy i realizace tohoto zástavního práva, oporu ve
skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, neboť z nich naopak vyplývá, že
ačkoliv měla společnost Individual Car Service, s. r. o., problémy se splácením
úvěru a jednotlivé splátky byly spláceny opožděně, úvěr splácen byl a v roce
2016 byly prodlevy při jeho splácení menší než v předcházejících letech.
Poskytnutý úvěr přitom byl zajištěn i dalšími zajišťovacími instituty. K
mimořádné splátce úvěru byl dlužník a ručitelé vyzváni právě až poté, co
spořitelní družstvo Artesa jakožto věřitel zjistilo, že byl bez jeho souhlasu
uskutečněn prodej nemovitých věcí, na nichž vázlo zástavní právo. Ze skutkových
zjištění rovněž vyplynulo, že obviněný prodejem veškerého nemovitého majetku a
podstatné části movitého majetku zbavil společnost AUTO ENGE, a. s., možnosti
dalšího podnikání.
18. Další námitky obviněného označil státní zástupce za rozporné, neboť
obviněný se domáhal mírnějšího právního posouzení skutku jako trestného činu
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku,
současně však tvrdil, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu. Absence škody
by přitom vylučovala i tuto mírnější právní kvalifikaci.
19. Státní zástupce rovněž připomněl, že trestného činu zpronevěry podle
§ 206 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla
svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu, přičemž si přisvojí cizí věc za
předpokladu, že s danou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu tato cizí
věc byla dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem, kterým maří základní
účel svěření. Ačkoliv podle státního zástupce lze připustit, že obviněný k
prodeji předmětných věcí formálně nepotřeboval souhlas valné hromady, neznamená
tato skutečnost, že se svěřeným majetkem mohl nakládat libovolným způsobem.
Existence či absence souhlasu přitom není okolností rozhodnou pro naplnění
znaků trestného činu zpronevěry. Pokud obviněný v pozici statutárního orgánu
obchodní společnosti prodal předmětné věci jinému subjektu a zbavil tím
obchodní společnost AUTO ENGE, a. s., možnosti dalšího podnikání, nejenom že
nejednal s péčí řádného hospodáře, ale současně se svěřenými věcmi naložil v
rozporu s účelem svěření a způsobem mařícím základní účel svěření, neboť
majetek obchodní společnosti byl obviněnému svěřen k provozování ekonomických
aktivit směřujících k dosažení zisku, nikoliv k tomu, aby tento majetek
zlikvidoval. Obviněný současně trvale vyloučil vlastníka z dispozice s těmito
věcmi, a tedy si je přisvojil ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že je ve vztahu
subsidiarity k trestnému činu zpronevěry a dopadá na jednání osob, kterým bylo
svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku a které na něm způsobily
škodu, avšak neobohatily sebe nebo jiného. V posuzované věci nebyla na místě
kvalifikace skutku jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 tr. zákoníku, neboť nevýhodným prodejem majetku došlo
současně k obohacení kupujícího, společnosti EQ Real, s. r. o. Obviněným
citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo
1138/2010, se týkalo skutkově odlišné situace, v níž statutární orgán bytového
družstva platil za provedené práce částky výrazně převyšující jejich skutečnou
hodnotu, aniž provedl či zajistil kontrolu prováděných prací.
21. Státní zástupce nepovažoval za důvodné ani námitky obviněného
týkající se absence škody jako zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry, neboť ji obviněný dovozuje ze skutečnosti, že nemovitosti byly
zatíženy zástavním právem. Takový závěr je však v rozporu s judikaturou, kterou
sám obviněný cituje. Ačkoliv podle státního zástupce řeší citované usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1315/2011, problematiku z
jiného hlediska, lze z jeho závěrů vycházet i v posuzované věci, s vědomím, že
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že existence zástavního práva má
vliv na obvyklou cenu nemovitosti, současně však konstatoval, že rozdíl mezi
cenou nemovitosti nezatíženou zástavním právem a zatíženou zástavním právem, by
jako zákonný znak trestného činu přicházel v úvahu jen tehdy, pokud předmětem
útoku byla nemovitost a kupující by o této právní vadě nevěděl v důsledku
podvodného jednání pachatele. Podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu škoda
nemůže vzniknout jen tím, že kupující nabyl do vlastnictví nemovitost zatíženou
zástavním právem, neboť tím, že zástava na nemovitosti oproti představě
kupujícího nadále vázla, nebyl majetek kupujícího nijak zmenšen a nedošlo ani k
žádné reálné hrozbě jeho úbytku za situace, v níž úvěr, který byl zástavním
právem zajišťován, byl nadále splácen. Podle státního zástupce nelze říci, že
by obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., nevznikla žádná škoda jen proto, že
byly nemovitosti zatíženy zástavním právem a že z toho důvodu nedošlo ani k
obohacení společnosti EQ Real, s. r. o. K úbytku na majetku poškozené obchodní
společnosti došlo v rozsahu ceny obvyklé, tedy 35 milionů Kč, a to bez ohledu
na zatížení nemovitých věcí zástavním právem. Ostatně zástavní právo k
předmětným nemovitostem nebylo nikdy realizováno a jeho realizace ani
nehrozila, neboť úvěr byl splácen, byť s určitými problémy. Celý úvěr byl
zaplacen ke dni 16. 10. 2017 a lze proto učinit závěr, že kupující obchodní
společnost byla obohacena ve stejném rozsahu, v jakém poškozené obchodní
společnosti vznikla škoda. V této souvislosti státní zástupce připomněl, že
vedle prodeje nemovitých věci, byly prodány i věci movité, nezatížené zástavním
právem, a to za výrazně nižší cenu, než jakou měl tento soubor movitých věcí.
22. Námitky obviněného o absenci úmyslného zavinění se opírají o jeho
tvrzení, že svým jednáním řešil kritickou situaci, v níž se obával realizace
zástavního práva, takové nebezpečí však podle státního zástupce ve skutečnosti
nehrozilo. Již ze samotného charakteru jednání obviněného, který bez
jakéhokoliv racionálního ekonomického důvodu prodal za zlomek skutečné hodnoty
veškerý nemovitý a téměř všechen movitý majetek společnosti AUTO ENGE, a. s.,
vyplývá, že jeho jednání bylo úmyslné a že následku, tedy odčerpání téměř
veškerého majetku této společnosti, obviněný chtěl dosáhnout, a jednal tedy v
úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ke vzniku škody
velkého rozsahu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu zpronevěry
podle § 206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku přitom postačuje zavinění z
nedbalosti, a to i nedbalosti nevědomé. Podle názoru státního zástupce však
obviněný jako statutární orgán poškozené obchodní společnosti musel alespoň
rámcově znát hodnotu nemovitého a movitého majetku obchodní společnosti AUTO
ENGE, a. s., i ve vztahu ke vzniku škody velkého rozsahu lze proto dovodit
úmyslné zavinění minimálně ve formě eventuálního úmyslu.
23. K námitce obviněného, že soudy nezjišťovaly motiv jeho jednání,
státní zástupce uvedl, že motiv není zákonným znakem trestného činu zpronevěry
podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Přesto se i touto otázkou
odvolací soud zabýval a za pravděpodobný motiv jednání obviněného označil jeho
snahu umožnit jinému subjektu ovládnout společnost AUTO ENGE, a. s., nebo z ní
alespoň vyvést co nejvíce majetku pro potřeby podnikání jiné obchodní
společnosti. Protože motiv není zákonným znakem tohoto trestného činu,
postačilo jeho zjištění pouze s určitou mírou pravděpodobnosti.
24. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce závěrem svého dovolání
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
25. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
26. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě
některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. l
písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby
zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní
námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě,
tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných
dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému
důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5
Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
27. Obviněný opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř. v jeho druhé alternativě s poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. Dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva
hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních
odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných
ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého
stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán
a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly
soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné
právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze
přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či
prověřovat zákonnost provedeného dokazování jakožto otázek práva procesního.
Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v
předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně a
soudu odvolacího a jimi zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K dovolacím námitkám obviněného obecně
28. Jak bylo již výše konstatováno, obviněný v rámci podaného dovolání
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé
alternativě a namítl, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu
byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný Ing. Pavel
Košátko však v podaném dovolání netvrdil, že v řízení předcházejícím usnesení
odvolacího soudu by byl dán důvod dovolání předpokládaný v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neuplatnil námitky, že rozhodná skutková zjištění,
která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu
s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných
důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy. Za této situace, jak správně uvedl již státní zástupce ve svém
vyjádření, musel Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění uvedených ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně, které byly dále rozvedeny v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a v usnesení odvolacího soudu.
29. Obviněný ostatně v podaném dovolání ani nezpochybnil skutečnost, že
dne 3. 11. 2016 v pozici jediného člena představenstva obchodní společnosti
AUTO ENGE, a. s., uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností EQ Real, s. r.
o., kterou z majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., prodal nemovitosti
specifikované v rozsudku soudu prvního stupně za sjednanou kupní cenu 2 694
039,38 Kč a dále soubor movitých věcí včetně jejich součástí, příslušenství a
vybavení, který je konkretizován v příloze č. 2 této kupní smlouvy, a to za
kupní cenu 1 000 000 Kč. Obviněný pouze namítl, že k realizaci tohoto prodeje
nemovitých a movitých věcí nepotřeboval pokyn valné hromady této obchodní
společnosti, neboť s ohledem na své postavení jediného člena představenstva
obchodní společnosti byl oprávněn kupní smlouvu uzavřít. Byl to on, kdo
vytvářel vůli obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s. Ve shodě se svojí dosavadní
obhajobou v řízení před soudy nižších stupňů pak obviněný uvedl, že toto
rozhodnutí učinil na podkladě přesvědčení o správnosti tohoto kroku s ohledem
na ručitelský závazek obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., za úvěr poskytnutý
v roce 2012 spořitelním družstvem Artesa obchodní společnosti Individual Car
Service, s. r. o., i s ohledem na zástavní právo zřízené v souvislosti s tímto
úvěrem k nemovitostem ve vlastnictví obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s.
Obviněný namítl, že tímto prodejem prakticky veškerého majetku obchodní
společnosti AUTO ENGE, a. s., neobohatil sebe ani žádnou třetí osobu, pouze
realizoval ekonomicky nevýhodný obchod, kterým prodávající obchodní společnosti
způsobil škodu, nesouhlasí však s výší soudy nižších stupňů tvrzené škody s
ohledem na existující právní vadu v podobě zástavního práva k nemovitostem ve
vlastnictví obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., kterým byl zajištěn
poskytnutý úvěr. Obviněný v rámci podaného dovolání dovodil, že jeho jednání
mělo být s ohledem na výše uvedené skutečnosti posouzeno pouze jako trestný čin
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, a
nikoli jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Pouze z hlediska obviněným uplatněných dovolacích námitek mohl Nejvyšší soud
věc v rámci dovolacího řízení přezkoumat, neboť skutkový stav bylo možno při
rozhodování o dovolání hodnotit pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, zda byly správně právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S ohledem na
uplatněný dovolací důvod totiž nebylo možno přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu, prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (viz např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
c) K dovolacím námitkám obviněného konkrétně
1. K otázce právní kvalifikace skutku
30. Obviněný ve svém dovolání namítal chybnou právní kvalifikaci skutku,
neboť podle jeho názoru měl být uznán vinným pouze trestným činem porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, nikoli však
trestným činem zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jelikož je mu de facto
kladeno za vinu uzavření nevýhodného obchodu, nikoli přisvojení si cizí věci,
která mu byla svěřena. Na úvod Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu
zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a
způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Naproti tomu pachatelem
trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je ten, kdo poruší
podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Přisvojení si
cizí věci ve smyslu § 206 je zároveň podstatným diferenciačním znakem oproti
trestnému činu (úmyslného) porušení povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 220 tr. zákoníku, jenž je ve vztahu subsidiarity k trestném činu zpronevěry
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo
12/2016). Pokud tedy není prokázáno, že pachatel způsobil na cizím majetku,
jehož opatrování nebo správa mu byla svěřena, úmyslně škodu tím, že si jej
přisvojil, přichází v úvahu posouzení jeho jednání podle § 220 tr. zákoníku
(srov. Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2022, s. 1667).
31. Nejvyšší soud musí zdůraznit, že cizí věc je ve smyslu ustanovení §
206 tr. zákoníku svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do
faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem, v této konkrétní
věci, aby s ní nakládal s péčí řádného hospodáře ve prospěch obchodní
společnosti AUTO ENGE, a. s., s cílem úspěšné realizace podnikatelského záměru
a výkonu obchodní činnosti této obchodní společnosti. O přisvojení si takovéto
věci půjde v případech, v nichž pachatel s takovouto věcí disponuje v rozporu s
účelem svěření, čímž tento základní účel současně maří, neboť výkonem
quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu
původnímu určení. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, která
poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry je
úmyslným trestným činem, musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak
přisvojení si svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom
rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele již při svěření věci nebo až
později. Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku není zapotřebí, aby pachatel jednal v
úmyslu obstarat sobě nebo jinému z věci trvalý prospěch, který spočívá v
obohacení sebe nebo jiného, zcela postačí, pokud pachatel jednal v úmyslu
přisvojit si svěřenou věc, pokud takovýto úmyslu se současně vztahuje (alespoň
v eventuální formě) i ke způsobení škody na cizím majetku (osoby, která mu věc
svěřila). Obstarání prospěchu pro sebe nebo jiného nebo jakékoli obohacení
pachatele není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry
podle § 206 tr. zákoníku. Pachatel tedy nemusí jednat v úmyslu přisvojením si
cizí svěřené věci obstarat sobě nebo jinému prospěch (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 344/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, uveřejněný pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr.).
32. V posuzované věci je tedy klíčové zodpovězení otázky, zda si
obviněný přisvojil svěřené věci z majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s.
Přisvojením věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, trestným činem nelze
nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí,
resp. možnost nakládat s ní jako s vlastní ( viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, uveřejněné pod č. 51/2018 Sb. rozh.
tr.), není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla
svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc
po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, prodá ji, odhodí ji nebo
zničí apod. Z toho vyplývá, že pro učinění závěru o přisvojení věci není
rozhodný způsob, jak pachatel se zpronevěřenou věcí, kterou si již přisvojil,
konkrétně naložil, tedy není podstatné, zda si ji ponechá nebo ji prodá či
jinak převede na jinou osobu apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 924/2016), avšak tento způsob konkrétního naložení s
věcí může být relevantní pro samotné posouzení, zda došlo k jejímu přisvojení.
Proto podle judikatury k právnímu závěru o naplnění zákonného znaku trestného
činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v tom, že si
pachatel „přisvojil cizí věc (hmotnou nebo nehmotnou), která mu byla svěřena“,
nepostačuje skutkové zjištění, podle něhož obviněný jako statutární orgán
obchodní společnosti převzal do jejího majetku určité finanční prostředky a
použil je „k blíže nezjištěnému účelu“. To platí i za situace, pokud pachatel
nebyl schopen doložit (např. záznamem v účetnictví), jak použil tyto finanční
prostředky (srov. Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2023, s. 2589). Znak „přisvojení si“ cizí věci v § 206 odst. 1 tr.
zákoníku je naplněn, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí
věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, uveřejněné pod č.
51/2018 Sb. rozh. tr.).
33. Jestliže pachatel v rozporu s účelem, pro který mu byla cizí věc
svěřena, ji, s vědomím, že tak činí proti vůli vlastníka, prodá, pak si takovou
věc přisvojí ve smyslu ustanovení § 206 tr. zákoníku, neboť s ní tímto způsobem
nakládá jako s věcí vlastní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp.
zn. 11 Tz 276/2000, uveřejněný pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). Jak již vyložily
soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, obviněný jakožto jediný člen
představenstva obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., byl povinen nakládat s
majetkem obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., který mu byl svěřen, s péčí
řádného hospodáře ve smyslu § 51 odst. 1 z. o. k. Měl jednat v nejlepším zájmu
této obchodní společnosti, činit veškeré kroky k tomu, aby mohla provozovat
podnikatelskou činnost a generovat zisk, neboť právě za tímto účelem mu byl
majetek svěřen. Pokud zcela svévolně veškerý majetek rozprodal za
několikanásobně nižší cenu, než byla cena obvyklá, naplnění tohoto účelu, byť
alespoň částečné, zcela znemožnil. V souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího
soudu pak byl právě tím naplněn znak „přisvojení si“ věci, neboť tímto
svévolným zacházením s majetkem obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., s ním
jednal s vůlí nakládat s ním jako s vlastním.
34. Obviněnému lze přisvědčit, že k prodeji předmětných nemovitých a
movitých věcí skutečně nepotřeboval jako jediný člen představenstva obchodní
společnosti AUTO ENGE, a. s., souhlas valné hromady, tato skutečnost proto
neměla být součástí tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně. Lze zcela souhlasit s úvahami soudů nižších stupňů o vhodnosti vyžádání
si stanoviska valné hromady z hlediska jednání s péčí řádného hospodáře. Z
hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst.
1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku však tato skutečnost není relevantní. Její
zahrnutí do skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je zcela
nadbytečné a nesprávné, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemá vliv na závěr
o vině obviněného trestným činem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm.
a) tr. zákoníku, neboť naplnění všech zákonných znaků tohoto trestného činu je
zřejmé jak ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, tak zejména z jeho
odůvodnění.
35. Nelze přisvědčit námitkám obviněného, že soud prvního i druhého
stupně dovozují jeho zavinění jako zavinění za následek. Zavinění obviněného
není dovozováno na základě toho, že v důsledku jeho jednání vznikla škoda, ale
soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily na
základě jakých skutečností dospěly k závěru o přímém úmyslu obviněného. Z
provedeného dokazování vyplynulo, že jednání obviněného bylo vedeno záměrem
převzetí podnikatelské činnosti obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., obchodní
společností ze skupiny společností kolem osoby F. S., a to tajně, bez vědomí
Ing. Antonína Charouze, jediného společníka obchodní společnosti Individual Car
Service, s. r. o., která byla majoritním akcionářem obchodní společnosti AUTO
ENGE, a. s. Obviněný cíleně činil kroky směřující k tomuto převodu, když mimo
jiné ukončil pracovní poměry tehdejších zaměstnanců obchodní společnosti AUTO
ENGE, a. s., a to přesto, že šlo o prosperující obchodní společnost. Obviněný
byl před podepsáním smlouvy seznámen minimálně s oceněním nemovitostí od
společnosti Collis Real, a. s., ze dne 2. 5. 2012 na částku 65,55 milionů Kč,
jelikož toto ocenění sám přeposílal e-mailem Jaroslavu Páralovi, stejně tak byl
seznámen i s dalším oceněním těchto nemovitostí, které zpracoval Miroslav
Rieger v červenci 2015, podle něhož nemovitosti měly hodnotu 67 milionů Kč (viz
bod 96. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž byla provedeným
dokazováním vyvrácena obhajoba obviněného, že jednal ze strachu z bezprostředně
hrozící realizace zástavního práva, a neměl v úmyslu poškozené obchodní
společnosti způsobit škodu, ale naopak předmětnou kupní smlouvu uzavíral v její
prospěch. Obviněný se zcela svévolně rozhodl prodat téměř veškerý nemovitý i
movitý majetek obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., za cenu 2 694 039,38 Kč,
pokud jde o nemovitý majetek, a 1 000 000 Kč, pokud jde o movitý majetek,
ačkoliv byl obeznámen s tím, že hodnota majetku je mnohonásobně vyšší a že
prodejem za takto nízkou kupní cenu způsobí poškozené obchodní společnosti AUTO
ENGE, a. s., škodu. Na základě těchto skutečností, které vyplynuly z
provedeného dokazování, nelze dospět k jinému závěru, než že obviněný jednal v
úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že
prodejem majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., za nepřiměřeně nízkou
cenu, způsobí této obchodní společnosti škodu a tuto škodu způsobit chtěl,
neboť takto jednal, ačkoliv neexistovala reálná možnost, že tímto postupem
škodu nezpůsobí.
2. K otázce výše škody
36. Ačkoliv námitky obviněného ohledně nesprávného určení výše škody lze
podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je neshledal důvodnými.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se již s argumentací, kterou
obviněný uplatnil ve svém dovolání, vypořádal v bodě 111. odůvodnění svého
rozsudku a na jeho úvahy v tomto směru lze zcela odkázat. Soud prvního stupně
vyložil, že v situaci, v níž je úvěrovým dlužníkem osoba odlišná od vlastníka
zástavy, není nutné zatížení zástavním právem zohlednit tak, že částka
odpovídající zůstatku nesplaceného úvěrového dluhu se automaticky odečítá od
hodnoty zastavených nemovitých věcí. Ačkoliv na cenu nemovitosti má vliv, zda
jsou zatíženy nějakou právní vadou, tedy například pokud na nich vázne zástavní
právo, rovněž hraje roli i to, že úvěr nebyl zajištěn pouze zástavním právem,
ale hned několika zajišťovacími instituty, včetně blankosměnky obchodní
společnosti Individual Car Service, s. r. o., a ručitelským závazkem obchodní
společnosti AUTO ENGE, a. s., přičemž věřitel si mohl vybrat, zda a který z
těchto zajišťovacích institutů zvolí, pokud by k tomu nastaly podmínky. Jelikož
zde bylo klíčové rozhodnutí věřitele, soud prvního stupně rovněž přihlédl k
tomu, že spořitelní družstvo Artesa bylo součástí skupiny společností pod
vlivem F. S., ostatně jako všechny další společnosti zúčastněné na transakci,
včetně kupujícího – obchodní společnosti EQ Real, s. r. o. Soud prvního stupně
vycházel ze znaleckého posudku České znalecké, a. s., a vyložil, proč jej
považuje za správný a jeho závěry přebírá do svého rozsudku, a v jeho postupu
neshledává Nejvyšší soud žádá pochybení. Navíc cena nemovitých věcí odpovídá i
znaleckému posudku, který předložil sám obviněný, a je velmi blízká ceně, která
je cenou obvyklou podle předmětné kupní smlouvy mezi obchodní společností AUTO
ENGE, a. s., a obchodní společností EQ Real, s. r. o. (srov. bod 96. rozsudku
soudu prvního stupně).
37. Obecně lze uvést, že obviněný ve své podstatě v podaném dovolání
pouze zopakoval svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které
se s ní beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně
neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky,
jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi
odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
V. Závěrečné shrnutí
38. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 h) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal
důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě
trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 8. 2023
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu