8 Tdo 1315/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011
dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp.
zn. 35 T 178/2010 podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L.
J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 9 To
626/2010, a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4.
2011, sp. zn. 9 To 626/2010, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne
9. 11. 2010, sp. zn. 35 T 178/2010, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se okresnímu státnímu zástupci Praha –
východ p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Obviněný L. J. byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 9.
11. 2010, sp. zn. 35 T 178/2010, uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále tr. zák.) a
odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému
trestu odnětí svobody na třicet měsíců. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl
výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného uložení
dohledu. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na
šestnáct měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu
Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 13 T 22/2010, uložený za
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V
dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody a též o zproštění obžaloby obviněné M.
L. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek, v němž byl spatřován
trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného
činu dopustil tím, že poté, co dne 17. 7. 2009 s M. L. coby prodávající
uzavřeli kupní smlouvu na prodej nemovitosti – parcely, okr. P., s kupujícími
H. D. a P. D. za kupní cenu 5.300.000,- Kč, v rámci které bylo výslovně
ujednáno, že prvotně bude z advokátní úschovy poukázána ze strany kupujících
částka ve výši 3.500.000,- Kč na technický účet na zaplacení hypotečního úvěru
ve výši 3.510.000,- Kč ve prospěch Raiffeisenbank, a. s., č. 200/544/07/1/01,
který byl poskytnut dne 19. 9. 2007 M. L. a na předmětnou nemovitost bylo
sjednáno zástavní právo, po předložení falešné smlouvy o půjčce na částku
3.500.000,- Kč uzavřené dne 26. 6. 2009 mezi ním a manžely D. na jeho pokyn M.
L. coby osoba oprávněná disponovat s tímto technickým účtem, v rozporu s
ujednáním dle kupní smlouvy, rozeslala z předmětného účtu v období od 11. 8. do
12. 8. 2009 celkem částku 3.450.000,- Kč, a to konkrétně dne 11. 8. 2009 na
svůj účet částku ve výši 1.500.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet Raiffeisen
Leasing, s. r. o., částku 100.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet obviněného L.
J. částku ve výši 1.350.000,- Kč a dne 12. 8. 2009 na svůj účet částku
500.000,- Kč, v důsledku tohoto jednání nedošlo k zaplacení úvěru u
Raiffeisenbank, a. s., a tudíž zástava na nemovitosti koupené D. nadále vázla,
a byla tak P. a H. D. způsobena škoda ve výši 3.450.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný L. J. odvoláním směřujícím proti
všem výrokům, jež se ho týkaly. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4.
2011, sp. zn. 9 To 626/2010, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.
rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného L. J. zrušen v celém rozsahu.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán
vinným přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
a odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku vzhledem
k trestnímu příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 13 T
22/2010, jímž byl odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí
svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel všeho druhu na šestnáct měsíců. Současně byl zrušen
výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 2. 2010,
sp. zn. 13 T 22/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození H. a P. D. odkázáni se svým nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu poškození cizích práv podle
§ 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že poté, co dne 17. 7. 2009 s
M. L. coby prodávající uzavřeli kupní smlouvu na prodej nemovitosti – parcely,
okr. P., s kupujícími H. D. a P. D. za kupní cenu 5.300.000,- Kč, v rámci které
bylo výslovně ujednáno, že prvotně bude z advokátní úschovy poukázána ze strany
kupujících částka ve výši 3.500.000,- Kč na technický účet na zaplacení
hypotečního úvěru ve výši 3.510.000,- Kč ve prospěch Raiffeisenbank, a. s., č.
200/544/07/1/01, který byl poskytnut dne 19. 9. 2007 M. L. a na předmětnou
nemovitost bylo sjednáno zástavní právo, po předložení falešné smlouvy o půjčce
na částku 3.500.000,- Kč uzavřené dne 26. 6. 2009 mezi ním a manžely D. na jeho
pokyn M. L. coby osoba oprávněná disponovat s tímto technickým účtem, v rozporu
s ujednáním dle kupní smlouvy, rozeslala z předmětného účtu v období od 11. 8.
do 12. 8. 2009 celkem částku 3.450.000,- Kč, a to konkrétně dne 11. 8. 2009 na
svůj účet částku ve výši 1.500.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet Raiffeisen
Leasing, s. r. o., částku 100.000,- Kč, dne 12. 8. 2009 na účet obviněného L.
J. částku ve výši 1.350.000,- Kč a dne 12. 8. 2009 na svůj účet částku
500.000,- Kč, v důsledku tohoto jednání nedošlo k zaplacení úvěru u
Raiffeisenbank, a. s., a tudíž zástava na nemovitosti koupené D. nadále vázla,
čímž bylo omezeno vlastnické právo P. D. a H. D.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu, kterým ve věci samé rozhodl ve druhém
stupni, podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch
obviněného. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., poněvadž napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku.
Dovolatel po zevrubné rekapitulaci rozsudků soudů obou stupňů nesouhlasil s
právním posouzením skutku odvolacím soudem. Připomněl, že ustanovení o přečinu
poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku poskytuje ochranu výhradně těm
právům (zejména osobnostním, rodinným a pracovním), která jsou nemajetkové
povahy. Z hlediska předepsaného charakteru následku zůstává rozhodným, že v
příčinné souvislosti s úmyslným jednáním obviněného L. J., uskutečněným
prostřednictvím M. L., poškození nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou
nikoli zanedbatelným zástavním právem. Zakoupený pozemek totiž sloužil jako
zástava k zajištění splacení mnohamilionového hypotečního úvěru, přičemž v
souladu s ujednáním obou stran kupní smlouvy mělo dojít k zániku tohoto
zajišťovacího institutu, a to ještě před vlastním převodem vlastnického práva k
převáděné nemovitosti. To se však v důsledku jednání obviněného nestalo, čímž
nepochybně došlo k ovlivnění tržní ceny takto zatížené nemovitosti a tím i k
významnému zásahu do majetkových (v daném případě vlastnických) práv nabyvatelů
pozemku. Měl za to, že takové jednání bylo třeba posoudit jako některý z
trestných činů proti majetku a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
8 Tdo 1136/2005 či 8 Tdo 275/2006 vyvozoval, že bylo na místě kvalifikovat je
jako trestný čin podvodu.
Obviněný podle nejvyššího státního zástupce sebe obohatil o finanční
prostředky, které byly jednoznačně určeny ke splacení bankovního hypotečního
úvěru, které mělo vést k zániku zástavního práva váznoucího na převáděné
parcele, a to tím, že uvedl kupující v omyl o použití první splátky kupní ceny
na takto dohodnutý účel, a současně tak způsobil škodu na cizím majetku, neboť
poškození nabyli do vlastnictví nemovitost, zatíženou zástavním právem, a to s
nepochybným ovlivněním její tržní (prodejní) ceny, čímž naplnil znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Z hlediska trestního práva vznikla poškozeným relevantní škoda spočívající v
označené právní vadě jimi nabytého pozemku. V případě eventuálního prodeje
pozemku zatíženého zástavním právem by s přihlédnutím k jeho reálné tržní
hodnotě zajisté získali méně prostředků, než kdyby stejný pozemek prodávali bez
takové právní vady. Výši škody pak představuje rozdíl hodnoty parcely bez
zástavy a hodnoty parcely se zástavou, popř. lze v uvedeném směru při prodeji
parcely bez zástavy uvažovat o snížení její tržní hodnoty o částku, kterou by
prodávající museli vynaložit na její odbřemenění.
Dovolatel vytkl, že soudy se blíže nezabývaly otázkou postupu při vyčíslení
výše škody způsobené na straně poškozených tím, že předmětnou nemovitost nabyli
do vlastnictví i s výše uvedenou právní vadou, a to v tom smyslu, zda je možné
vycházet pouze z výše částky nutné ke splacení hypotečního úvěru, který byl
zajištěn zástavním právem k předmětné nemovitosti, nebo zda je třeba v duchu
rozhodného ustanovení hmotného práva o stanovení výše škody (§ 137 tr.
zákoníku, § 89 odst. 12 tr. zák.) vycházet z jiných hledisek. Za daného stavu
věci se proto jeví žádoucím provedení dalšího dokazování zaměřeného na otázku,
jaká konkrétní majetková škoda vznikla poškozeným v souvislosti s nabytím
pozemku zatíženého zmiňovanou zástavou.
Poznamenal, že nelze sice oponovat závěru, že ve smyslu oceňovacích předpisů
zůstává hodnota pozemku sama o sobě stále stejná, a to ať již je pozemek
zatížen zástavou, či nikoliv, neboť podle judikatury (viz rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 1348/2005) nemá zástavní právo samo o sobě žádnou
majetkovou hodnotu. Na straně druhé ale nelze přehlédnout, že uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu řeší hodnotu zástavního práva v tom smyslu, že nerozmnožuje
majetek zástavního věřitele, což s aktuálně řešeným případem nikterak
nesouvisí. Pro jeho posouzení zůstává podstatným, že cena, za kterou se
nemovitost v daném místě a čase obvykle prodává a která je pro stanovení výše
škody z hlediska trestního práva určující, je existencí případné zástavy nejen
nepochybně, ale zcela zásadním způsobem ovlivňována. Na těchto závěrech nic
nemění ani ta skutečnost, že poškozeným nakonec žádná přímá majetková škoda
nevznikla z toho důvodu, že zbývající část kupní ceny po zjištění porušení výše
uvedeného ujednání kupní smlouvy nakonec uhradili přímo bance a tím došlo k
zániku zástavního práva, neboť se tak stalo až ve fázi po dokonání žalované
trestné činnosti obviněného (poškození nabyli vlastnické právo k předmětnému
pozemku se zástavou dne 24. 7. 2009, přičemž k zániku zástavního práva došlo až
v létě 2010). Za popsaného stavu je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé,
že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí vadou nesprávnosti právního
posouzení skutku a že je dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za podmínky uvedené v §
265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011,
sp. zn. 9 To 626/2010, aby zrušil i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Obviněný L. J. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce nesouhlasil
s názorem dovolatele, že pokud část kupní ceny nebyla použita ke splacení
úvěru, který vázal předmětnou nemovitost, a zástavní právo na kupované
nemovitosti tak po určitou dobu zůstalo, pak nový nabyvatel utrpěl škodu
spočívající v tom, že jím zakoupená nemovitost měla nižší tržní hodnotu.
Nesouhlasil ani se závěrem, že způsobil škodu na cizím majetku, protože
poškození nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou zástavním právem, a to s
nepochybným ovlivněním její tržní ceny. Dovolatel se podle jeho mínění vůbec
nezabýval tím, že poškození nabyli nemovitost zatíženou zástavním právem zcela
vědomě a úmyslně s tím, že předpokládali, že v dohledné době dojde k zániku
zástavního práva. Škoda tvrzená dovolatelem nemohla vzniknout 24. 7. 2009,
jelikož poškození nemohli v tento den nemovitost nezatíženou zástavním právem
získat, neboť zástavní právo mělo zaniknout až následně, tzn. až dojde po
zápisu vlastnického práva poškozených k uvolnění části kupní ceny z advokátní
úschovy a následně pak k úhradě úvěru zajištěného předmětným zástavním právem.
Otázka zjišťování jakési tržní ceny nemovitosti zatížené zástavním právem a
stejně nemovitosti tímto právem nezatížené je naprosto fiktivním zjišťováním
něčeho, co nebylo ani reálné, poněvadž poškození neměli zájem předmětnou
nemovitost prodávat. I on upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
1348/2005, ale i sp. zn. 21 Cdo 5145/2009, a z nich vyvozoval, že samotné
zástavní právo žádnou majetkovou hodnotu nemá a není v souladu s právem snažit
se dopočítat nějaké škody, která by měla spočívat ve stanovení tržní ceny
nemovitosti za dobu, kdy mohli poškození věřit, že zástavní právo zanikne, do
doby, než se tak skutečně stalo, a kterou prakticky nelze přesně stanovit.
Obviněný tedy navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatele směřující proti odvolacím soudem
použité právní kvalifikaci skutku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce
je významná otázka, zda obviněný podvodným jednáním podrobně popsaným ve výroku
o vině jeho rozsudku skutečně způsobil na majetku poškozených značnou škodu,
jak tvrdí dovolatel (a jak též dovodil soud prvního stupně), v důsledku čehož
by reálně přicházelo v úvahu posoudit je jako trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., či zda trestněprávním následkem jeho
jednání bylo toliko omezení vlastnického práva poškozených bez možnosti
objektivního vyčíslení škody na majetku poškozených, což podle odvolacího soudu
dovoluje posoudit je jako přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku.
Jednání obviněného spočívalo podle zjištění soudů obou stupňů v zásadě v tom,
že poté, co dne 17. 7. 2009 s M. L. coby prodávající uzavřeli kupní smlouvu na
prodej nemovitosti s kupujícími H. D. a P. D. za kupní cenu 5.300.000,- Kč, v
rámci které bylo výslovně ujednáno, že prvotně bude z advokátní úschovy
poukázána ze strany kupujících částka ve výši 3.500.000,- Kč na technický účet
na zaplacení hypotečního úvěru ve výši 3.510.000,- Kč ve prospěch
Raiffeisenbank, a. s., který byl poskytnut dne 19. 9. 2007 M. L. a na
předmětnou nemovitost bylo sjednáno zástavní právo, po předložení falešné
smlouvy o půjčce na částku 3.500.000,- Kč uzavřené dne 26. 6. 2009 mezi ním a
manžely D. na jeho pokyn M. L. coby osoba oprávněná disponovat s tímto
technickým účtem, v rozporu s ujednáním dle kupní smlouvy, rozeslala z
předmětného účtu v období od 11. 8. do 12. 8. 2009 celkem částku 3.450.000,-
Kč, a to konkrétně dne 11. 8. 2009 na svůj účet částku ve výši 1.500.000,- Kč,
dne 12. 8. 2009 na účet Raiffeisen Leasing, s. r. o., částku 100.000,- Kč, dne
12. 8. 2009 na účet obviněného L. J. částku ve výši 1.350.000,- Kč a dne 12. 8.
2009 na svůj účet částku 500.000,- Kč, v důsledku tohoto jednání nedošlo k
zaplacení úvěru u Raiffeisenbank, a. s., a tudíž zástava na nemovitosti koupené
D. nadále vázla.
Zatímco podle soudu prvního stupně tak byla P. a H. D. způsobena škoda ve výši
3.450.000,- Kč, v důsledku čehož byl skutek právně posouzen jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., podle odvolacího soudu
tak bylo omezeno vlastnické právo P. D. a H. D. a jednání obviněného bylo
posouzeno jako přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se
dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo způsobí-li takovým činem jiný
zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí
škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v
omyl.
Jak plyne ze zákonné dikce ustanovení § 181 tr. zákoníku, objektem přečinu
poškození cizích práv jsou jiná než majetková práva jak jednotlivce, a to např.
práva v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod., tak i práva právnických
osob, kolektivních orgánů apod., jakož i práva státu. Je též zřejmé, že pod
takto vymezená cizí práva nelze zahrnout práva, která mají majetkovou povahu,
neboť ta jsou chráněna před jednáním podvodného charakteru ustanovením § 209
tr. zákoníku (dříve § 250 tr. zákona č. 140/1961 Sb.) o trestném činu podvodu.
Pojem majetkových práv není výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o
práva, která jsou spjata s majetkem. Majetkem se rozumí souhrn majetkových
hodnot (věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot ocenitelných penězi), které
přísluší určitému subjektu a vyjadřují, co někomu patří, co někdo vlastní a co
náleží výlučně určité osobě. Za majetek se označuje každé penězi ocenitelné
právo, v užším smyslu vlastnictví, tedy neomezené a výlučné právo k věci nebo
nehmotnému statku, právo disponovat s věcí nebo s nehmotným statkem jakýmkoliv
způsobem dovoleným právem, zejména jej držet, užívat, požívat, nakládat s ním a
vyloučit každého, kdo by v tom rušil oprávněného. Jde o neomezená práva užívání
a disponování, která lze po právu vykonávat nad jednotlivou věcí nebo jiným
majetkovým právem, tj. neomezená práva užívání a disponování. Práva vlastníka
jsou vymezena v ustanovení § 123 občanského zákoníku, podle něhož je vlastník v
mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho
plody a užitky a nakládat s ním. Vlastnické právo je charakteristické tím, že
vlastník vykonává svá oprávnění svou mocí, tedy mocí nezávislou na současné
existenci moci kohokoliv jiného k téže věci.
Na základě tohoto vymezení majetkových práv lze konstatovat, že nemajetkovými
právy jsou každá jiná práva, která se svým obsahem nedotýkají majetku ani úkonů
s ním souvisejících. Pro úplnost je vhodné dodat i to, že k naplnění znaků
přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku je nutné jednak
způsobení vážné újmy na takto vymezených cizích nemajetkových právech, a jednak
jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo
využití něčího omylu. Otázku, zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno
posuzovat se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím
k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů šlo, jaká byla
intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména
zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popřípadě již
zcela neodstranitelný. Uvedením v omyl je pak takové jednání, kterým pachatel
předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v
omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Podvodné
jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické
nebo právnické osobě apod.
Podle soudu prvního stupně obviněný vyvolal omyl M. L. předložením
falešné smlouvy o půjčce, zneužil její důvěry a přiměl ji poslat z technického
účtu peníze na jeho účet a na účet spláceného leasingu. Uvedeného jednání se
dopustil s úmyslem přisvojit si celou první splátku zaplacenou D. za pozemek,
která byla určena na splátku hypotečního úvěru M. L., k čemuž byl zjevně
motivován svými finančními potížemi. M. L. poslala obviněnému celkem částku
2.850.000,- Kč, částku 100.000,- Kč na splátku jeho leasingu a částku 500.000,-
Kč si ponechala na účtu. Obviněnému bylo známo, k jakému účelu měly být použity
peníze, jež byly na technický účet zaslány, a kam měly být z tohoto účtu
poukázány. Pakliže obviněný M. L. uvedl v omyl s cílem přisvojit si všechny
peněžní prostředky zaslané D. na technický účet, a nedodržel tak podmínky kupní
smlouvy, dopustil se podle soudu prvního stupně trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku sebe
obohatil tím, že uvedl jiného v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu
přesahující 500.000,- Kč, tj. značnou škodu, a tohoto jednání se dopustil v
úmyslu přímém (strany 7, 8 rozsudku). Nalézací soud také vysvětlil, proč nebylo
možné skutek právně posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zák., který v něm spatřovala obžaloba.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně potud, že skutek
nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry (okamžikem připsání peněz
zaplacených za nemovitost na účet M. L. se tyto staly vlastnictvím obviněného a
M. L., a nešlo tedy o cizí věc), ale nesouhlasil s jeho názorem, že D., jejichž
vlastnické právo k předmětné nemovitosti bylo skutečně zapsáno v katastru
nemovitostí, byla způsobena škoda ve výši té části kupní ceny, která jimi byla
na základě uzavřené kupní smlouvy poukázána na technický účet a následně na
pokyn obviněného M. L. rozeslána na další účty, tj. ve výši 3.450.000,- Kč.
Důsledkem takového jednání bylo, že zástava na nemovitosti koupené manžely D.
nadále vázla, což ale neznamená, že jim vznikla přímá majetková škoda. Váznoucí
zástavou se všemi důsledky s tím spojenými bylo ale významným způsobem omezeno
jejich vlastnické právo, což však nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin
podvodu pro absenci znaku obohacení se ke škodě cizího majetku a též způsobení
škody. Jestliže obviněný cíleným jednáním popsaným soudem prvního stupně uvedl
M. L. v omyl ohledně uzavření smlouvy o půjčce mezi ním a manžely D., a dosáhl
tak toho, že ta jednala podle jeho pokynů a v rozporu s ujednáním kupní smlouvy
použila částky zaplacené poškozenými na technický účet jako část kupní ceny
pozemku k uhrazení jiných pohledávek než splacení hypotečního úvěru zajištěného
zástavním právem váznoucím na předmětném pozemku, v důsledku čehož zástava na
nemovitosti koupené D. nadále vázla, došlo v příčinné souvislosti s jeho
jednáním k vážnému omezení vlastnického práva poškozených a k naplnění skutkové
podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a)
tr. zák. Protože příznivější bylo posouzení trestnosti činu podle zákona
pozdějšího, tedy trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010, byl
kvalifikován jako přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku (strany 4, 5 rozsudku).
Dovolatel nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu, že obviněný podvodným
jednáním způsobil vážnou újmu na jiném než majetkovém právu poškozených D.
Obviněný podle něj sebe obohatil o finanční prostředky, které byly jednoznačně
určeny ke splacení bankovního hypotečního úvěru, které mělo vést k zániku
zástavního práva váznoucího na převáděné parcele, a to tím, že uvedl kupující v
omyl o použití první splátky kupní ceny na takto dohodnutý účel, a současně tak
způsobil škodu na cizím majetku, neboť poškození nabyli do vlastnictví
nemovitost zatíženou zástavním právem, a to s nepochybným ovlivněním její tržní
(prodejní) ceny, čímž naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Kladl též otázku, zda je možné
při stanovení výše škody vycházet pouze z výše částky, nutné ke splacení
hypotečního úvěru, který byl zajištěn zástavním právem k předmětné nemovitosti,
nebo zda je třeba ve smyslu zákonného ustanovení hmotného práva o stanovení
výše škody vycházet z jiných hledisek. Měl za to, že za daného stavu věci se
jeví žádoucím provedení dalšího dokazování zaměřeného na otázku, jaká konkrétní
majetková škoda vznikla poškozeným v souvislosti s nabytím pozemku zatíženého
zmiňovanou zástavou, aniž by ovšem konkretizoval, o jaké důkazy by mělo být
dokazování doplněno a jak měla být výše škody správně stanovena.
Nejvyšší soud se v rámci hodnocení a právního posouzení věci
neztotožnil ani s jedním z dosud zaujatých právní názorů.
Z rozsudků soudů obou stupňů se podává, že posouzení věci nebylo nikterak
komplikované po stránce skutkové a žádný problém nevyvstal ani v označení, že
předložením padělané smlouvy o půjčce na částku 3.500.000,- Kč byla uvedena v
omyl M. L. a že poškozenými podvodným jednáním obviněného byli v konečném
důsledku manželé D. V dalším se ale názory soudů obou stupňů liší. Soud prvního
stupně označují manžele D. jako poškozené, jimž byla v důsledku váznoucí
zástavy na jimi koupené nemovitosti způsobena škoda na majetku ve výši
3.450.000,- Kč. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že v příčinné souvislosti s
podvodným jednáním obviněného nebyl splacen hypoteční úvěr, který byl zajištěn
zástavním právem váznoucím na předmětném pozemku, v důsledku čehož zástava na
koupené nemovitosti nadále vázla, a tak došlo k vážnému omezení vlastnického
práva poškozených, aniž by jim ale vznikla škoda na majetku.
Nejvyšší státní zástupce svůj právní názor o spáchání trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák. odůvodnil mimo jiné tak, že obviněný uvedl kupující v omyl
o použití první splátky kupní ceny na takto dohodnutý účel, a současně tak
způsobil škodu na cizím majetku, neboť poškození nabyli do vlastnictví
nemovitost, zatíženou zástavním právem, čímž se liší v označení podvedeného
subjektu od názorů soudů obou stupňů. A jak již bylo uvedeno, uplatnil
pochybnosti i o správnosti stanovení výše škody, jak k němu dospěl nalézací
soud.
Z textu kupní smlouvy ze dne 17. 7. 2009, uzavřené mezi obviněným a M. L. jako
prodávajícími a manžely H. D. a P. D. jako kupujícími (č. l. 4 až 9), je vhodné
připomenout, že předmětem koupě byla zde přesně označená nemovitost, na níž
vázlo zástavní právo zřízené zástavní smlouvou ze dne 21. 9. 2009 ve prospěch
Raiffeisenbank, a. s., zajišťující pohledávku banky za prodávajícími z
hypotečního úvěru do maximální výše 3.510.000,- Kč (bod III.3.1). Vzájemně
dohodnutou celkovou kupní cenu ve výši 5.300.000,- Kč (bod IV.4.1) se kupující
zavázali prodávajícím zaplatit tak, že z kuní ceny v celkové výši 5.300.000,-
Kč zaplacených do úschovy označené advokátní kanceláře (bod IV.4.2.1) je tato
advokátní kancelář jako správce kupní ceny povinna a oprávněna ze svěřených
peněz vyplatit:
Raiffeisenbank, a. s., na její účet částku ve výši 3.500.000,- Kč a další
konkretizované částky příslušným finančním úřadům, a to do 5 pracovních dnů ode
dne, kdy prodávající předloží správci kupní ceny originál nebo ověřenou kopii
originálu této kupní smlouvy, na níž bude vyznačen vklad vlastnického práva ve
prospěch kupujících příslušným katastrálním úřadem a současně originál nebo
úředně ověřenou kopii originálu výpisu z katastru nemovitostí za podmínek ve
smlouvě přesně popsaných a dále též originál nebo úředně ověřenou kopii
originálu protokolu o předání a převzetí předmětu převodu podepsaného
prodávajícími i kupujícími. (bod IV.4.2.2).
Dále bylo ujednáno, že advokátní kancelář jakožto správce kupní ceny je
povinna a oprávněna ze svěřených peněz vyplatit:
prodávajícímu – obviněnému na jeho zde označený účet částku ve výši 820.000,-
Kč a prodávající M. L. na její označený účet částku ve výši 820.000,- Kč, to
vše do 5 pracovních dnů ode dne, kdy prodávající předloží správci kupní ceny
všechny dokumenty specifikované v článku 4.2.2 této kupní smlouvy a současně
originál nebo ověřenou kopii originálu prohlášení Raiffeisenbank, a. s., o
zániku pohledávky zajištěné zástavním právem k předmětu převodu ve formě a
obsahu dostatečném pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí (bod
IV.4.2.3).
Není od věci také poznamenat, že právní účinky vkladu vlastnického práva
kupujících nastaly ke dni 24. 7. 2009 (č. l. 17), přičemž důležité je, že podle
§ 133 odst. 2 občanského zákoníku právě vkladem do katastru nemovitosti
kupující nabyli vlastnictví k nemovitosti, jak byla specifikována v kupní
smlouvě (tj. včetně na ní váznoucího zástavního práva). V souladu s ujednáním
kupní smlouvy byla na účet Raiffeisenbank, a. s., od správce kupní ceny zaslána
část kupní ceny ve výši 3.500.000,- Kč (č. l. 87). S touto peněžní částkou ale
nebylo nakládáno v souladu s podmínkami dohodnutými v kupní smlouvě, v období
11. a 12. 8. 2009 byla z tohoto účtu rozeslána celková částka 3.450.000,- Kč na
účty specifikované ve výroku rozsudků soudů obou stupňů, aniž by došlo k zániku
pohledávky zajištěné zástavním právem, a zástavní právo na předmětné
nemovitosti nadále vázlo až do doby, než došlo k jeho zániku za významného
přispění a aktivity právního zástupce kupujících až ve druhé polovině roku 2010.
S názorem nejvyššího státního zástupce, že obviněný uvedl kupující v omyl o
použití první splátky kupní ceny na v kupní smlouvě dohodnutý účel, a současně
tak způsobil škodu na cizím majetku, neboť poškození nabyli do vlastnictví
nemovitost, zatíženou zástavním právem, nelze souhlasit. Předně je třeba
připomenout, že ze zjištění učiněných soudy nevyplývá, že již v době uzavření
kupní smlouvy by obviněný měl v úmyslu částku 3.500.000,- Kč použít jiným
způsobem, než k jakému tato částka byla určena, tj. k zániku na nemovitosti
váznoucího zástavního práva, a přitom jen za tohoto předpokladu by byla reálná
úvaha o podvodném jednání spočívajícím v uvedení kupujících v omyl o použití
první splátky kupní ceny za současného způsobení škodu na cizím majetku, neboť
poškození nabyli do vlastnictví nemovitost, zatíženou zástavním právem, k čemuž
by jinak nepřivolili. Nebyl-li tento podvodný záměr obviněného prokázán již k
době uzavření kupní smlouvy, nesprávně se také klade otázka, jaká konkrétní
majetková škoda vznikla poškozeným tím, že nabyli do vlastnictví nemovitost
zatíženou zástavním právem. Škoda představovaná rozdílem mezi cenou, za niž by
kupující nabyli do vlastnictví nemovitost nezatíženou zástavním právem, a
cenou, za niž nabyli nemovitost zatíženou zástavním právem, by jako zákonný
znak přicházela v úvahu jen tehdy, pokud by předmětem útoku byla nemovitost a
kupující by o této právní vadě nemovité věci v důsledku podvodného jednání
obviněného nevěděli.
Kupující byli od samého počátku jednání s prodávajícími obeznámeni s tím, že
nemovitost je zatížena zástavním právem, tento údaj je obsažen také v kupní
smlouvě. V tomto smyslu obviněným nebyli při sjednání kupní smlouvy uvedeni v
omyl oni ani nikdo jiný a kupujícím nemohla být za takových okolností způsobena
žádná škoda tím, že nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou zástavou. Tomu
ostatně odpovídá i jimi sjednaný prozíravý mechanismus placení kupní ceny.
Podstata jednání obviněného vůči kupujícím poté, co již nabyli
vlastnické právo k předmětné nemovitosti, byla založena na tom, že část kupní
ceny ve výši 3.450.000,- Kč nebyla na podkladě jeho podvodného jednání použita
k zaplacení hypotečního úvěru a v důsledku toho nedošlo k procesu směřujícímu k
zániku zástavy. Tím, že zástava na nemovitosti oproti představám kupujících
nadále vázla, ale jejich majetek nebyl nijak zmenšen, nedošlo ani k žádné
reálné hrozbě jeho úbytku, neboť hypoteční úvěr, který byl zástavním právem
zajišťován, byl nadále splácen. Jednání vůči kupujícím bylo nekorektní, ale k
žádnému vážnému omezení vlastnického práva, jak o něm hovoří odvolací soud,
nově nedošlo; manželé D. nabyli do vlastnictví nemovitost zatíženou zástavním
právem, o čemž byli řádně informováni, situace se vyvíjela odlišně od jejich
představ, ale jejich majetková práva zasažena nebyla a reálně nelze uvažovat o
tom, že by nekorektní, nesolidní jednání obviněného představovalo vážnou újmu
na jiném než majetkovém právu kupujících.
Nejvyšší soud proto nesouhlasí ani s právním závěrem odvolacího soudu, že
následkem protiprávního podvodného jednání obviněného byla vážná újma na
právech poškozených manželů D. ve smyslu § 181 tr. zákoníku. Jeho nesouhlas je
primárně založen na odlišném hodnocení důsledků váznoucí zástavy na předmětné
nemovitosti, jak již bylo uvedeno, ale nemohl by obstát ani názor, že vážné
omezení vlastnického práva kupujících k nemovitosti nepředstavuje zásah do
jejich majetkového práva. Vážné omezení vlastnického práva osoby jako jednoho
ze základních a nejdůležitějších věcných práv je svojí podstatou vždy zásahem
do její majetkové sféry, dá se vyjádřit v penězích, a je-li tento následek v
příčinné souvislosti s podvodným jednáním pachatele, není rozumného důvodu
pochybovat o tom, že jde za splnění dalších zákonných podmínek o trestný čin
podvodu.
Dovolací soud poznamenává, že toto rozhodnutí není v kolizi ani s
argumenty obviněného vycházejícími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 5.
2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005 (publikováno pod č. 35/2007 Sb. rozh. obč.), a
ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5145/2009, že samotné zástavní právo nemá
žádnou majetkovou hodnotu a nelze se dopočítat žádné škody. Obě tato rozhodnutí
vycházejí z právního názoru, že zřízením zástavního práva k zajištění
pohledávky se nezvyšuje (nerozmnožuje) majetek zástavního věřitele. Protože
zástavní právo nemá samo o sobě jakoukoliv majetkovou hodnotu, nevzniká
zástavnímu věřiteli škoda jen v důsledku toho, že zástavní právo zaniklo, aniž
by byla zajištěná pohledávka uspokojena. Ke škodě dochází jen tehdy, kdyby
zajištěnou pohledávku bylo možné úspěšně vymoci jen ze zástavy, popřípadě kdyby
uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy bylo pro zástavního věřitele
rychlejší nebo spojené s nižšími náklady. Jen pro úplnost je ale třeba
poznamenat, že uvedená rozhodnutí řeší pohled na zástavní právo v jiném
kontextu, než který je obvyklý při podvodném jednání, předmětem jehož útoku je
nemovitost, jak již poznamenal i nejvyšší státní zástupce. Třebaže nelze
polemizovat se závěrem, že zástavní právo samo o sobě nemá jakoukoliv vlastní
majetkovou hodnotu, z hlediska zásad pro stanovení výše škody obsažených v
ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. (shodně § 137 tr. zákoníku) existence
zástavního práva cenu, za niž se nemovitost v době a v místě činu obvykle
prodává, nepochybně ovlivňuje.
Výše uvedeným však nemá být řečeno, že na čin obviněného nelze nahlížet jako na
čin protiprávní, který vykazuje znaky trestného činu podvodu.
Nejvyšší soud má za správný úsudek soudů, že tím, kdo byl jednáním obviněného
uveden v omyl předložením padělané smlouvy o půjčce, byla M. L. Právě jí
obviněný po dojití peněz na účet u Raiffeisenbank, a. s., předložil falešnou
smlouvu o půjčce 3.500.000,- Kč a ona jako jediná osoba oprávněná s účtem
disponovat podle jeho instrukcí peníze z účtu rozeslala.
Podle názoru Nejvyššího soudu však M. L. byla nejen uvedena v omyl, ale
současně byla také podvodným jednáním obviněného poškozena tím, že právě jí
byla způsobena škoda na majetku. Bylo již řečeno, že M. L. byla spoluvlastníkem
prodané nemovitosti v rozsahu podílu jedné ideální poloviny, přičemž smlouva o
hypotečním úvěru do výše celkového limitu 3.510.000,- Kč, který byl v plné výši
vyčerpán, byla uzavřena mezi ní a Reiffeisenbank, a. s. Úvěr byl splácen
inkasem z účtu, jehož majitelem je M. L. na technický účet, kam byly zaslány
peníze správcem kupní ceny (č. l. 74-85, 66).
M. L. v procesním postavení obviněné uvedla, že od roku 2007 do zahájení
trestního stíhání žili s obviněným jako druh a družka, proto také přesuny
finančních prostředků mezi nimi nebyly přehledné, dělili se o financování
společné domácnosti a další společné výdaje (leasing, hypotéka); hypotéka byla
splácena z jejího účtu, ale na jejím splácení se podílel i obviněný. Naznačila
také, že závazek vůči D. byl splněn a je na obviněném, aby se „vypořádal s ní“,
z čehož vyplývá, že jmenovaná má vůči obviněnému pohledávku. Ta může být
představována právě částí toho jejího podílu, kterým se obviněný na její úkor
obohatil po předložení falešné smlouvy o půjčce. Žádné spolehlivé zjištění o
tom, že se tak stalo a jaká škoda tak byla M. L. podvodným jednáním obviněného
způsobena, ale učinit nelze, protože vzájemné majetkové poměry mezi nimi nebyly
objasněny a sama jmenovaná je označuje za nepřehledné.
K řádnému objasnění otázek relevantních pro vyslovení závěru, zda a v jakém
rozsahu se obviněný dopustil trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (popř.
v závislosti na vyřešení otázky časové působnosti trestních zákonů podle § 209
tr. zákoníku), je nezbytné vyslechnout v procesním postavení svědkyně a po
náležitém poučení M. L., již je nutné také řádně poučit jako poškozenou. Její
výslech je třeba zaměřit na zevrubnou charakteristiku majetkových vztahů s
obviněným, zda a jakým jeho jednáním jí byla způsobena škoda na majetku a v
jaké výši. Údaje poskytnuté svědkyní je pak třeba dostupnými důkazy také
prověřit.
Specifická situace této věci daná jak významnou změnou v chápání podstaty
možného trestněprávně relevantního jednání obviněného, tak i vzájemnou vazbou
mezi obviněným a M. L., vedla dovolací soud k závěru, že věc je třeba vrátit až
státnímu zástupci k došetření, resp. přikázat právě jemu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po doplnění dokazování v rozsahu naznačeném
tímto usnesením, přičemž není vyloučeno, že bude třeba provádět i důkazy další,
nezbytné k řádnému objasnění věci, bude na něm, aby provedené důkazy pečlivě
hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
a zvážil, zda jsou splněny podmínky pro podání obžaloby. Podle konkrétních
okolností případu jistě neopomene věc posoudit také z hlediska zásady
subsidiarity trestní represe stanovené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní
vyplývajícího principu ultima ratio.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha -
východ. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože pro náležité objasnění věci pokládal za nezbytné vrátit věc až do
stadia přípravného řízení, okresnímu státnímu zástupci Praha – východ přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na něm, aby se
věcí znovu zabýval v intencích pokynů dovolacího soudu, přičemž při novém
rozhodování je vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší
soud. Protože zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání,
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková