8 Tdo 275/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2006
dovolání obviněného K. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8.
2005, sp. zn. 3 To 318/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 5 T 47/2005, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8.
2005, sp. zn. 3 To 318/2005, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný K. A. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, jímž
bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 5 T 47/2005. Tímto rozsudkem
byl uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.,
poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusem
trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1, § 250a odst. 1, 3 tr. zák.
(vše ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.) a odsouzen podle §
250 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s
dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně
spoluobviněného J. P. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena
povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti G. C.
L., a. s., se sídlem v P., škodu ve výši 194.444,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.
ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatel pod bodem 1. výroku
o vině rozsudku dopustil tím, že dne 3. března 2004 v B. uzavřel spoluobviněný
J. P. po vzájemné dohodě s K. A. se společností G. C. L., a. s., se sídlem v
P., leasingovou smlouvu na osobní automobil Ford Focus 1,8 TDI Ghia v
pořizovací hodnotě 255.000,- Kč, přičemž při uzavření smlouvy předložil falešné
potvrzení o příjmu, které mu opatřil za tímto účelem K. A., a po zaplacení
akontace ve výši 55.000,- Kč a první měsíční splátky ve výši 9.997,52,- Kč, kdy
finanční prostředky za tímto účelem obdržel od K. A., předmět leasingu J. P.
převzal s tím, že další splátky už nebudou hrazeny, a způsobil tak společnosti
G. C. L., a. s., škodu ve výši 194.444,- Kč.
Spolupachatelství trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1
písm. a) tr. zák. se měl podle skutkových zjištění pod bodem 2. dopustit tím,
že dne 27. března 2004 v době od 21.20 hod. do 23.55 hod. na parkovišti u O. c.
v M., nahlásil J. P. na Policii ČR, Obvodní oddělení R., po předchozí
společné domluvě s K. A., odcizení motorového vozidla Ford Focus 1,8 TDI Ghia,
přestože věděl, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, vozidlo nikdy neužíval
a toto se v uvedené době na uvedeném místě ani nenacházelo, přičemž orgány
Policie ČR bylo ihned provedeno šetření spočívající v sepsání oznámení o
odcizení vozidla, ohledání místa činu, sepsání záznamu o zahájení úkonů
trestního řízení a okamžitě bylo vyhlášeno pátrání po uvedeném vozidle.
Pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1, § 250a odst. 1, 3
tr. zák. jako spolupachatel pod bodem 3. měl obviněný spáchat tím, že dne 30.
března 2004 v B., v obchodní společnosti G. P., a. s., oznámil J. P. po
společné dohodě s K. A. pojistnou událost týkající se odcizení osobního vozidla
Ford Focus 1,8 TDI Ghia, kdy vozidlo mělo být údajně odcizeno v době od 21.20
hod. do 23.55 hod. dne 27. 3. 2004 (nesprávně uvedeno 27. 3. 2003) v úmyslu
získat plnění z pojistné smlouvy, přičemž případným vyplacením pojistné
události by obchodní společnosti G. P., a. s., se sídlem v P., vznikla škoda ve
výši 223.650,- Kč.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v
něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že z popisu
skutku nevyplývá, jakým jednáním uvedl jiného v omyl, když leasingovou smlouvu
uzavřel a potvrzení o příjmu předložil J. P., který i předmět leasingu převzal.
Nebylo podle něho ani zjištěno, v čem mělo spočívat jeho obohacení a taktéž
závěr o naplnění subjektivní stránky nemá oporu v provedeném dokazování. Popřel
jakoukoliv svoji účast na trestné činnosti a dodal, že to byl obviněný J. P.,
kdo předložil potvrzení o příjmu, uzavřel leasingovou smlouvu, převzal předmět
leasingu a nahlásil odcizení vozidla a následně uplatňoval pojistnou událost, a
že jeho účast je nesprávně dovozována pouze z toho, že spoluobviněný J. P.
jednal vždy po předchozí dohodě s ním. Dodal, že z rozsudku soudu prvního
stupně není ani patrno, kdy k odcizení vozidla mělo dojít, poněvadž v jedné
části se uvádí, že se tak mělo stát 27. 3. 2004, zatímco v druhé dne 27. 3.
2003. Dále zpochybnil věrohodnost zejména spoluobviněného J. P., rozvedl
nejasnosti, které podle něj provázely uzavírání smluv, a poukázal na L. O.,
který byl podle něho tím, kdo zajišťoval kontakty na potvrzení příjmů od firmy
D. T., spol. s r. o., a na leasingovou společnost. Vyjádřil přesvědčení, že
soudy při zjišťování skutkového stavu neuplatnily zásadu v pochybnostech ve
prospěch obviněného a že došlo k porušení zásady presumpce neviny. Uzavřel, že
skutky, jimiž byl uznán vinným, nenaplňují znaky uvedených trestných činů a že
ze skutkových okolností, o které se rozhodnutí soudů opírají, nevyplývají ani
znaky zavinění podle § 4 písm. a) tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a sám aby ve věci rozhodl tak, že
jej zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že neshledal žádné extrémní rozpory mezi skutkovými
zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Jestliže námitky obviněného
směřovaly proti hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, že se
činů dopustil jako spolupachatel, či formě zavinění, uplatnil podle něj námitky
skutkové, poněvadž odlišný závěr by bylo možno učinit jen na podkladě jiných
skutkových zjištění. Dodal, že vytýkaná nesprávnost časového údaje „27. 3.
2003“, vztahující se ke ve skutkové větě pod bodem 2), je sice zjevná, ale z
odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že k tomuto datu nebylo předmětné
vozidlo v držení žádného z obviněných a toto pochybení lze považovat za
porušení ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., nikoliv za porušení hmotného práva.
Uzavřel, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídá toliko ta námitka dovolatele,
že v případě skutku pod bodem 1) ze skutkové věty nevyplývá, v čem mělo
spočívat jeho obohacení, čímž fakticky namítl rozpor mezi větou skutkovou a
právní. V této části však dovolání obviněného označil za zjevně neopodstatněné
Za správné označil i závěry týkající se obohacení, neboť z tzv. skutkové věty
vyplývá, že oba obvinění, tj. dovolatel i spoluobviněný J. P., se společně
obohatili tím, že předmětné vozidlo podvodně získali do své „legální“
dispozice, neboť až do té doby ho měl obviněný K. A. dosavadní majitelkou
toliko svěřený za účelem jeho prodeje. Okolnost, že předmět leasingu formálně
převzal toliko obviněný J. P. jako leasingový nájemce, je irelevantní, poněvadž
byl toliko faktickým realizátorem společně předsevzatého jednání a nebyl
jedinou na podvodu profitující osobou. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací
soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a
shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy
skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to
především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil námitky, které směřovaly
proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti
skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v
napadeném usnesení i Krajský soud v Brně. Povahu námitek skutkových mají
především ty výhrady obviněného, jimiž zpochybnil věrohodnost výpovědi
spoluobviněného J. P. a na jejichž podkladě namítl porušení zásady presumpce
neviny i zásady in dubio pro reo, jež mají výlučně procesní povahu.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně
domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, ve smyslu jím předestřené
verze skutkového děje a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se
trestných činů nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05
aj.).
V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí
vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména
strany 6, 7 rozsudků soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení);
soudy zevrubně vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o
vině obviněného o výpověď spoluobviněného J. P. a proč jeho výpověď hodnotily
jako věrohodnou. Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto
rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno
nejen o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný
jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutků, a namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny znaky trestných
činů, jimiž byl uznán vinným, a že ze skutkových zjištění nevyplývá zavinění ve
formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.
Podstata společného jednání dovolatele a spoluobviněného J. P. spočívala podle
zjištění soudů, opírajících se o výpověď obviněného J. P., v tom, že po
vzájemné dohodě o podvodném vylákání vozidla na podkladě leasingové smlouvy
spoluobviněný J. P. uzavřel s leasingovou společností G. C. L., a. s.,
leasingovou smlouvu na osobní automobil Ford Focus v pořizovací hodnotě
255.000,- Kč, přičemž při uzavírání smlouvy předložil falešné potvrzení o
příjmu, které mu opatřil obviněný K. A., a po zaplacení akontace a první
měsíční splátky předmět leasingu převzal, aniž by měl v úmyslu další splátky
platit, poněvadž dohoda se spoluobviněným K. A. též zahrnovala další postup
spočívající v nahlášení údajného odcizení vozidla včetně oznámení odpovídající
pojistné události příslušné pojišťovně, což též učinil, aby se tak placení
leasingových splátek vyhnul. Tak způsobili obchodní společnosti G. C. L., a.
s., škodu ve výši 194.444,- Kč a případným vyplacením pojistného plnění by
obchodní společnosti G. P., a. s., vznikla škoda ve výši 223.650,- Kč.
Vadou rozsudku soudu prvního stupně i napadeného usnesení odvolacího soudu je,
že soudy výslovně neuvedly, zda mezi trestnými činy, naplnění jejichž znaků
shledaly, jde o souběh jednočinný či vícečinný, a nezabývaly se ani otázkou,
zda je možný jednočinný souběh trestných činů poškozování cizích práv podle §
209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podvodu podle § 250 tr. zák. (event. pojistného
podvodu podle § 250a tr. zák.).
Pro závěr, zda jde o skutek jediný či skutků několik, je rozhodující, že za
jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou
příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty
zaviněním (k tomu č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Při vícečinném souběhu musí jít o
činy zcela samostatné, jejich skutkový základ nesmí být – na rozdíl od
jednočinného souběhu – ani zčásti společný (k tomu Solnař, V., Fenyk, J.,
Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné
vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 403).
Skutkové okolnosti, na nichž je napadené usnesení založeno, dávají spolehlivý
podklad pro závěr, že jde o skutky dva. První z nich představují skutková
zjištění popsaná pod bodem 1. a 2., poněvadž je zjevné, že jde o činy, jež mají
společný skutkový základ, a druhý pak představují skutková zjištění pod bodem
3. Společným skutkovým základem jednání popsaného pod body 1. a 2. rozsudku
soudu prvního stupně je podvodné vylákání osobního automobilu završené
(ukončené) nahlášením údajného odcizení motorového vozidla. Bylo-li toto
jednání posouzeno jednak jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., jednak též jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1
písm. a) tr. zák., soudy své právní závěry v části týkající se trestného činu
poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. přesvědčivě
nezdůvodnily a nelze je pokládat za správné.
K trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestnému činu
poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli malou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v
tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v
omyl, a způsobil takovým činem škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění,
která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák. Vyjadřují vedle následku – škody ve výši 194.444,- Kč (tj.
škody nikoli malé ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozené
obchodní společnosti G. C. L., a. s., především společné podvodné jednání
obviněných odvíjející se od jejich předchozí společné domluvy vůči poškozené
obchodní společnosti, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že
vylákané vozidlo použil pro svoji potřebu.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda
zjištění soudů postihují znak „obohatil sebe“ a zavinění ve formě úmyslu
přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Námitky dovolatele zpochybňující správnost
závěrů soudů nemohou v tomto ohledu obstát.
Soud prvního stupně zjistil a také odůvodnil, že obvinění sebe obohatili tím,
že na podkladě společného podvodného jednání získali do své dispozice osobní
automobil, který měl do té doby obviněný K. A. dosavadní majitelkou toliko
svěřený za účelem jeho prodeje. Okolnost, že předmět leasingu formálně převzal
pouze obviněný J. P. jako leasingový nájemce není rozhodná, neboť ten byl pouze
faktickým realizátorem společné předchozí dohody a vozidlo ve skutečnosti ani
fyzicky nepřevzal a neužíval je (strana 6). Ve vztahu k zavinění soudy učinily
taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky úmyslu přímého podle §
4 písm. a) tr. zák. Správně upozornily na zjištění, že obvinění již v době
uzavření leasingové smlouvy, tedy než získal majetkovou hodnotu, která byla
předmětem útoku, jednali po předchozí vzájemné dohodě s vědomím a záměrem, že
smluvním podmínkám nedostojí a placení leasingových splátek se vyhnou oznámením
fingované krádeže vozidla; spoluobviněný J. P. předložil falešné potvrzení o
příjmu, které mu opatřil dovolatel, a při uzavírání smluv svůj souhlas s jejich
plněním toliko předstíral, aby se pak po zaplacení akontace a první splátky
mohli vozidla zmocnit.
Jiná je však situace stran trestného činu poškozování cizích práv podle § 209
odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit jednáním popsaným pod
bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nevyložily, proč
bylo jednání obviněného kvalifikováno též jako tento trestný čin, nevysvětlily,
v čem spočívala vážná újma na právech, a nevěnovaly patřičnou pozornost otázce
jednočinného souběhu trestných činů podvodu a poškozování cizích práv.
Trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se
dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je
podmíněno způsobením vážné újmy na právech a podvodným jednáním, spočívajícím v
uvedení někoho v omyl. Způsobení vážné újmy na právech je třeba podle
konstantní judikatury soudů vždy třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétním
okolnostem případu, přičemž zejména je nutné posoudit, o jaké právo šlo, jaká
byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného.
Soudy bez bližšího zdůvodnění spatřovaly způsobení vážné újmy na právech
Policie ČR patrně v tom, že orgány Policie provedly na základě nepravdivého
oznámení o odcizení vozidla šetření spočívající v sepsání oznámení o odcizení,
ohledání místa činu, sepsání záznamu a zahájení úkonů trestního řízení a že
bylo vyhlášeno pátrání po vozidle. Podle obsahu spisu byly všechny tyto úkony
realizovány v období od 00.05 hodin dne 28. 3. 2004 do 04.45 hodin téhož dne a
není doloženo, že by orgány Policie ČR činily případně další úkony. Z pohledu
naplnění znaku „způsobení vážné újmy na právech“ lze proto vyslovit důvodné
pochybnosti o závěru, že intenzita, s jakou došlo ke způsobení újmy na právech
Policie, by svědčila pro závěr, že tato újma byla vážná.
Z hlediska právního posouzení skutku je však významnější vzájemné srovnání
znaků skutkových podstat trestných činů podvodu a poškozování cizích práv. Ze
srovnání znaků těchto skutkových podstat je zjevné, že zásadní rozdíl mezi nimi
spočívá právě v objektu, který je těmito ustanoveními chráněn před jednáním
podvodné povahy. Zatímco objektem trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
je cizí majetek, a ustanovením § 250 tr. zák. jsou proto chráněna majetková
práva fyzických a právnických osob před jednáním majícím povahu jednání
podvodného, ustanovení § 209 tr. zák. chrání za splnění dalších
předpokladů jiná než majetková práva těchto subjektů. Z toho vyplývá, že
směřuje-li podvodné jednání k porušení či ohrožení majetkových práv, nemůže jít
o trestný čin poškozování cizích práv, ale v úvahu přichází jen trestný čin
podvodu. Tento závěr platí i pro případ, že subjekt uváděný v omyl není totožný
s tím, ke škodě jehož majetku dojde k obohacení.
V konkrétním případě oznámení fingovaného odcizení vozidla na Polici ČR nemělo
jiný smysl, než na podkladě předchozí domluvy dokončit trestný čin spočívající
v podvodném jednání směřující k vylákání osobního automobilu, který byl dokonán
již obohacením pachatelů. Činem obviněných tak byla primárně porušena majetková
práva, což ve svých důsledcích znamená, že právní kvalifikace skutku též jako
trestného činu porušování cizích práv není správná a je třeba ji - i při
zachování podstatných skutkových zjištění pod bodem 2. výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně - vypustit (nejde o samostatný skutek, proto nepřichází v
úvahu zproštění obžaloby).
K pokusu trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250a
odst. 1, 3 tr. zák.
Trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí,
kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z
takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje
zamlčí, způsobí-li uvedeným činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost
nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného
činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které
spočívají v tom, že obviněný se (společně se spoluobviněným J. P.) dopustil
jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke způsobení
škody nikoliv malé na cizím majetku tím, že uvedl při uplatnění nároku na
plnění z pojistné smlouvy nepravdivé údaje, tohoto jednání se dopustil v úmyslu
trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní
skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky pokusu trestného činu
pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., neobsahují.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v
posuzovaném případě byly znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu
považovány tímto soudem a shodně s ním i odvolacím soudem za naplněné ve
variantě spočívající v tom, že obviněný „při uplatnění nároku na plnění z
pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje“.
Uplatněním nároku na plnění z pojistné smlouvy se ve smyslu § 250a odst. 1 tr.
zák. rozumí jednání osoby, která je účastníkem pojištění vzniklého na základě
pojistné smlouvy (soukromého pojištění). Uplatnění nároku na plnění z pojistné
smlouvy tak představuje úkon pojistníka jakožto smluvní strany a dále
pojištěného a každé další osoby, které ze soukromého pojištění vzniklo právo
nebo povinnost, jímž tato osoba projevuje vůli směřující k tomu, aby jí bylo
plnění poskytnuto, přičemž jde o úkon adresovaný pojišťovně. Z toho logicky
vyplývá, že jednání osoby, která nemá toto postavení a která již z tohoto
důvodu nečiní žádný úkon vůči pojišťovně, nemůže být považováno za uplatnění
nároku na plnění z pojistné smlouvy.
V dané věci šlo o uplatnění nároku na plnění ze smlouvy o havarijním pojištění
motorového vozidla. Nedostatkem jistě je, že tato smlouva není součástí spisu a
nejsou jí ani všeobecné pojistné podmínky G. P., a. s. Z textu leasingové
smlouvy uzavřené mezi G. C. L., a. s., a uživatelem vozidla J. P. (č. l. 68)
však vyplývá, že právě on byl osobou zajišťující „škodní řízení s protistranou
a pojišťovnou při nehodě“ a toliko on byl účastníkem pojištění. Obviněný K. A.
účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy nebyl a z těchto
důvodů nelze dojít k závěru, že by skutková zjištění soudů naplňovala zákonné
znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaného i tímto obviněným. Jde o
určitou obdobu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., jehož se
může dopustit pouze ten, kdo je účastníkem právního vztahu založeného úvěrovou
smlouvou (k tomu viz č. 27/2001 Sb. rozh. tr.).
Jednání osoby, která není účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné
smlouvy, může být podle okolností posouzeno jen jako účastenství na trestném
činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 1 tr. zák. za
předpokladu, že jednání pachatele - účastníka soukromého pojištění - dosáhne
stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (k tomu též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005).
V souvislosti s právním posouzením skutku obviněného K. A. soudy obou stupňů
této okolnosti žádnou pozornost nevěnovaly. Soud prvního stupně v odůvodnění
svého rozsudku kuse uvedl, že jednání obviněného naplňuje po stránce objektivní
i subjektivní všechny zákonné znaky mimo jiné i pokusu trestného činu
pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 1, 3 tr. zák., a to
ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (strana 7). Odvolací soud
se s jeho právními závěry ztotožnil, aniž by je jakkoliv doplnil či upřesnil
(strana 3 napadeného usnesení).
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost je vhodné poznamenat, že výhrada
obviněného o odlišném časovém údaji, jež se týká doby, kdy mělo dojít k
údajnému odcizení předmětného vozidla, má povahu námitky skutkové, na odvolacím
soudu však bude, aby tento nedostatek v dalším řízení též odstranil. Z
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že správně mělo být v
popisu skutku pod bodem 3. uvedeno datum 27. 3. 2004, nikoliv 27. 3. 2003.
Takové pochybení ve výroku o vině sice nečiní nesprávným právní posouzení
skutku, ale jde o nepřesnost popisu skutku a rozsudek soudu prvního stupně tak
nevyhovuje požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.
Výrok o vině obviněného trestným činem poškozování cizích práv podle § 209
odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §
250a odst. 1, 3 tr. zák. tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud
proto z podnětu dovolání obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, zrušil. Současně zrušil také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednávání je
odvolací soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší
soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného
ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v
jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání,
neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1
písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková