5 Tdo 1138/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10.
2010 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 159/2009, t
a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 50 T 159/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 9 p ř i k a z u j
e , aby věc obviněného M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 50 T 159/2009,
byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího
majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009
Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoníku“), který spáchal
tím, že dne 3. 7. 2007 v P. jako předseda představenstva Bytového družstva
Zárybská 16, uzavřel za družstvo, bez vědomí členské schůze družstva i jeho
představenstva, v rozporu s čl. 28, bod 7. Stanov družstva a § 243 odst. 3,
věta třetí, obchodního zákoníku, dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 23. 6. 2007,
kterým byl podstatně změněn čl. VII smlouvy týkající se fakturace, přejímání
prací, kdy původně bylo ujednáno, že další etapy prací mohly být započaty pouze
pokud byla ta předešlá bez závad a problémů převzata, na znění, podle něhož
kterákoliv etapa uvedená v citovaném článku může být započata bez ohledu na
dokončení ostatních etap, a na základě této změny v době od 26. 6. 2007 do 27.
8. 2007 uhradil z peněz družstva společnosti S. p. F. V., se sídlem H.,
celkovou částku 1.050.000,- Kč, aniž sám prováděl kontrolu provedených prací či
zajistil stavební dozor, přičemž hodnota provedených prací byla jen ve výši
311.543,- Kč, dále nedokončením smlouvou dojednaných prací vznikly bytovému
družstvu další náklady ve výši 266.269,- Kč, kdy sjednalo jinou společnost k
zakonzervování stavby, celkem družstvu vznikla škoda ve výši nejméně
1.004.726,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen podle § 220 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr.
zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst.
1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního
orgánu obchodních společností a družstev a výkonu funkce správce majetku
třetích osob na dobu 3 let.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání
obviněného, rozhodl usnesením ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010, tak,
že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5
To 153/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 50 T 159/2009, podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně dovolatel namítl, že
ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně absentuje popis subjektivní
stránky trestného činu, přičemž soud má obecnou povinnost uvést všechny
zjištěné skutečnosti, kterými byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty
konkrétního trestného činu. Mezi skutkovou a právní větou ve výroku o vině by
měl být vztah implikace. Ve skutkové větě napadeného rozsudku není nijak
zmíněno, v jaké formě zavinění měl být trestný čin spáchán, eventuelně skutková
zjištění, z nichž by tento závěr vyplýval. Odvolací soud v odůvodnění
zamítavého usnesení pouze uvedl, že z jednání obviněného je zřejmé, že bylo
spácháno v eventuálním úmyslu. Toto své přesvědčení odůvodnil poněkud zvláštně,
a to poukazem na to, že se ani v citaci skutkové podstaty přečinu porušení
povinnosti při správě cizího majetku trestný úmysl neuvádí, neboť vyplývá z
objektivních okolností. S námitkou absence skutkových okolností vyjadřujících
subjektivní stránku trestného činu se odvolací soud téměř nevypořádal, když
pouze obecně uvedl, že není třeba uvádět skutkovou větu triviálním a v podstatě
tautologickým způsobem uvozenou floskulí, že tak činil „v úmyslu (určitým
jednáním způsobit určitý efekt)“, zvláště když z dostatečně konkrétní a
podrobné skutkové věty výroku o vině a také z dalších pasáží rozsudku zavinění
dostatečně a zřetelně vyplývá. Odvolací soud tak ignoroval praxi a judikaturu
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), konkrétně
rozhodnutí Nejvyššího soudu (správně Vrchního soudu v Praze) ze dne 4. 3. 1994,
sp. zn. 3 To 105/93, když uvedl, že by eventuelně mělo být jednání obviněného
ve skutkové větě výroku o vině uvozeno slovním obratem „v úmyslu“. S ohledem na
to, že trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku lze spáchat
jak ve formě úmyslné, tak ve formě nedbalostní, je povinností soudu se podrobně
vypořádat ve skutkové větě s tím, v jaké formě zavinění byl skutek spáchán. Z
rozsudku není patrné, zda byl trestný čin spáchán v eventuálním úmyslu či z
vědomé nedbalosti. Dovolatel zcela oprávněně namítal, že nebyl a ani nemohl být
srozuměn s tím, že svým jednáním trestný čin spáchá. V daném případě připadá do
úvahy pouze odpovědnost nedbalostní, ať již trestněprávní či soukromoprávní,
neboť nelze kohokoliv a priori vinit z toho, že nepředpokládal protiprávní
jednání někoho jiného. Soudu prvního a druhého stupně tak dovolatel vytkl, že
rozsudek neobsahuje ve výroku o vině skutkový popis subjektivní stránky
trestného činu, čímž odporuje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., navíc soudy
nesprávně hmotně právně posoudily skutek, resp. formu zavinění, ve které byl
spáchán.
Pokud by se vůbec jednalo o jednání obviněného, které bylo v kauzálním
nexu se škodou, mohlo by se jednat toliko o nedbalostní jednání. Podle dovolatele další pochybení obou soudů spočívá v tom, že způsobená škoda
není kryta úmyslným zaviněním dovolatele. Soudy tedy hrubě pochybily, když
učinily závěr, že způsobená škoda je kryta zaviněním v jakékoli formě, natož
pak ve formě eventuálního úmyslu. Z jednání dovolatele žádným způsobem
nevyplývá alespoň minimální volní vztah k následnému vzniku škody. Odvolací
soud se v odůvodnění napadeného usnesení zabýval pouze otázkou subjektivní
stránky ve vztahu k těžšímu následku trestného činu. Na tomto místě zcela
správně uvedl, že v případě těžšího následku způsobeného úmyslnou trestnou
činností postačí, pokud je způsobení těžšího následku kryto zaviněním alespoň
ve formě nedbalosti. V tomto je třeba odvolacímu soudu přisvědčit. Nicméně se
tento vůbec nevypořádal s tím, že samotná škoda bez ohledu na její výši musí
být kryta zaviněním úmyslným, aby bylo možno skutek kvalifikovat jako úmyslný
trestný čin. Soudům obou stupňů tedy obviněný vytkl jejich nesprávné právní
posouzení naplnění subjektivní stránky ve vztahu k následku trestného činu, tj.
ve vztahu ke způsobené škodě.
Další námitka obviněného spočívala v tom, že nebyla uplatněna zásada
subsidiarity trestní represe. Jak dovolatel rozvedl, nebyla na něj podána
žaloba na náhradu škody, ani nebyl vyzván bytovým družstvem k nahrazení škody.
Lze se jen domnívat, co je vlastně trestním stíháním ze strany poškozeného
sledováno, zejména s poukazem na to, že se do trestního řízení nepřipojilo
družstvo s nárokem na náhradu škody. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku
se námitkou spočívající v přehlížení uvedené zásady adekvátně nevypořádal.
Ostrým způsobem vyjádření, ve kterém porovnává jednání dovolatele s jednáním
podvodným, nijak nezdůvodňuje, proč nebylo užito zásady ultima ratio, ač tomu
tak s ohledem na absenci jakékoli jiné snahy družstva domoci se ochrany svých
práv mělo být. Nadto je třeba zmínit, že závěr odvolacího soudu, že se ze
strany dovolatele jednalo o „pokradmé“ jednání není nijak podložen skutkovými
zjištěními a jde o zcela nemístný exces odvolacího soudu. Vzhledem k možnosti
dosáhnout ochrany práv družstva prostřednictvím civilního řízení o náhradu
škody mělo být řízení zastaveno, resp. následně měl být dovolatel obžaloby
zproštěn.
Poslední dovolatelova námitka se týkala toho, že je mu dáváno za vinu
protiprávní jednání někoho jiného. O tom, že překročil své oprávnění jako
předseda představenstva družstva, není sporu. Škoda, kterou však utrpělo
družstvo, vznikla především vinou podvodného jednání zhotovitele, který
dovolatele a tím i celé družstvo uvedl v omyl tím, že v případě vyplacení peněz
dopředu dílo dokončí. To však implikuje pouze odpovědnost obviněného za možnou
způsobenou škodu a samo o sobě nestačí k jeho trestněprávnímu postihu. V
případě dovolatele se jedná o svého druhu odvozenou odpovědnost člena
statutárního orgánu.
V závěru dovolání obviněný M. P. navrhl, aby k jeho dovolání byla zrušena obě
dvě napadená rozhodnutí, tedy rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 i
rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného M. P. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v
tom smyslu, že je nutné přihlédnout k objektu přečinu porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
kterým je zjednodušeně řečeno tzv. nevěrná správa. Jednání osoby ho páchající
tedy nemusí nutně spočívat v přímém, resp. až fyzickém způsobování škody na
spravovaném či opatrovaném majetku, ale může jím být i realizace úkonů, které
věrné správě (zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti) odporují a
které ve svém očekávatelném důsledku pak takový dopad umožňují.
Obviněný byl předsedou představenstva družstva, tudíž byl s ohledem na
ustanovení § 243 odst. 8 obchodního zákoníku a § 194 odst. 5 obchodního
zákoníku povinen vykonávat svoji působnost s péčí řádného hospodáře. Pojem
„péče řádného hospodáře“ je nutné chápat tak, že řádný hospodář činí právní
úkony týkající se družstva odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž
pečuje o jeho majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006).
Přestože rekonstrukce lodžií nepochybně patří k běžně prováděným pracím s
předem představitelným postupem, dne 3. 7. 2007 obviněný akceptoval návrh
zhotovitele na změnu smlouvy, kterým byl zásadně změněn způsob financování, a
to na způsob bez možnosti dostatečné kontroly ze strany družstva, dále nijak s
ohledem na § 243 odst. 8 obchodního zákoníku neověřil důvodnost návrhu a právní
přijatelnost smluvní dokumentace a v rozporu s ustanovením § 243 odst. 3
obchodního zákoníku ho sám podepsal. Bezprostředně poté obviněný zhotoviteli
díla vyplatil peníze, aniž by byly reálně provedeny ve shodném rozsahu práce,
čímž na straně družstva vznikla škoda. Bylo povinností obviněného (uložené mu
zákonem) postupovat s péčí řádného hospodáře a posoudit přijatelnost takového
návrhu zejména s ohledem na majetek, jenž byl povinen spravovat. Pokud nebyl
schopen sám přijatelnost posoudit, je třeba vzít v úvahu, že součástí péče
řádného hospodáře je též schopnost rozpoznat, že je nutná odborná pomoc
speciálně kvalifikovaného subjektu (minimálně např. JUDr. H. P., která
připomínkovala původní znění předmětné smlouvy) a případně i povinnost zajistit
takovou pomoc (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5.
2010, sp. zn. 5 Tdo 207/2010). Obviněný však na naznačené povinnosti týkající
se správy jemu svěřeného majetku družstva zcela rezignoval a nejenže neprověřil
a akceptoval zjevně minimálně nestandardní návrh zhotovitele, ale i akceptaci v
rozporu s ustanovením § 243 odst. 3 obchodního zákoníku stvrdil svým podpisem,
čímž zapříčinil vznik stavu, v němž se nepochybně dostal majetek družstva do
nevýhodné pozice a bylo namístě očekávat vznik škody, která také realizací
plateb zhotoviteli (také provedených obviněným) nastala.
Obviněnému je možné přisvědčit, že jedna z finálních fází způsobení škody, tj.
fakturace neuskutečněných prací, byla provedena nikoli jím, ale zhotovitelem
díla a zejména že v daném okamžiku (při hrazení faktur) obviněný jednal podle
upravené verze smlouvy o dílo. Obviněný však nemůže odvrátit svoji odpovědnost
(a to ani trestní) tvrzením, že bez dalšího spoléhal na splnění smluvních
podmínek ze strany zhotovitele.
Ve vztahu k subjektivní stránce lze proto dovodit, že obviněný zcela cíleně
jednal v rozporu s ustanovením § 243 odst. 3 obchodního zákoníku. Současně tak
obviněný i cíleně jednal v rozporu s ustanovením § 243 odst. 8 obchodního
zákoníku, neboť opět bylo naprosto zřejmé, že jeho postup není v souladu s péčí
řádného hospodáře. Vzhledem k výše popsaným okolnostem současně musel obviněný
považovat za reálný i vznik určité škody na straně družstva, neboť – byť takový
následek pochopitelně nebyl postaven zcela najisto – při péči řádného
hospodáře, tedy při postupu v souladu s řádnou správou, byl předvídatelný.
Státní zástupce má tak zato, že všechny znaky základní skutkové podstaty
vysloveného trestného činu [k vyšší škodě srov. § 17 písm. a) tr. zákoníku]
jsou pokryty zaviněním obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku.
K další části dovolání obviněného, kde poukazuje na ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky
s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, státní
zástupce uvedl, že jednání obviněného, v důsledku kterého vznikla škoda ve výši
přesahující 1.000.000,- Kč a naplňujícího dokonce kvalifikovanou skutkovou
podstatu některého z trestných činů, je zcela nepochybně společensky škodlivé a
vyloučení trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu ultima ratio zde nemá místo.
Podle státního zástupce tvrzenou námitku obviněného tak nelze přijmout.
Pokud obviněný namítal, že je mu kladeno za vinu protiprávní jednání
jiné osoby, státní zástupce uzavřel, že obviněný nebyl shledán (trestně)
odpovědným za jednání jiné osoby, ale za vlastní zaviněnou tzv. nevěrnou správu
ve smyslu § 220 tr. zákoníku. Ani s touto naposledy popsanou námitkou
obviněného se tak neztotožnil.
Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím,
aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu
shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně
a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože
dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší
soud dále posuzoval, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím tvrzený
dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se
Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento
důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud
neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst.
1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a
z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud
přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo
podáno dovolání.
Obviněný M. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
Shora uvedené právně relevantní námitky dovolatele spočívaly v tom, že ve
výroku zcela absentuje popis subjektivní stránky trestného činu a jednání
nebylo spácháno v eventuálním úmyslu, napadená rozhodnutí trpí nedostatkem
subjektivní stránky trestného činu ve vztahu ke způsobené škodě, nebyla
uplatněna zásada subsidiarity trestní represe a dovolateli je dáváno za vinu
protiprávní jednání někoho jiného.
Přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v jednání, kdy pachatel způsobí jinému škodu nikoli
malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou trestného činu podle § 220 tr. zákoníku je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím
majetku, a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo
získal jinou výhodu. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením
povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti
opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez
nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být uložena některým
ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána
jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím
obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost
může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná
péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s
majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním,
investovat ho atd. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze
zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče (dispozice)
pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i
ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku. V povinnosti
opatrovat cizí majetek je zdůrazněn spíše požadavek ochrany majetku před jeho
znehodnocením, poškozením či odcizením, zatímco v povinnosti spravovat cizí
majetek lze spatřovat nutnost aktivnějšího přístupu povinné osoby k majetku,
který předpokládá širší okruh možných majetkových dispozic. Pokud ustanovení §
220 odst. 1 tr. zákoníku váže trestní odpovědnost na porušení takové povinnosti
opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která byla pachateli uložena zákonem,
lze ho v této části považovat za skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí,
protože se dovolává mimotrestní právní úpravy a jejím porušením podmiňuje
trestní odpovědnost. Zákonem uloženou povinnost lze dovodit také v případě
člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k
majetku této obchodní společnosti nebo družstva (§ 66 odst. 2, § 567 a § 570
obchodního zákoníku); dále viz též ustanovení § 79a, § 93 odst. 4, § 135 odst. 2, § 194 odst. 5 a § 243 odst. 8 obchodního zákoníku, z nichž vyplývá povinnost
členů statutárních orgánů vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Kromě případů vyplývajících z porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí
majetek osobami za podmínek uvedených v jednotlivých případech ze zákona nebo
na podkladě smlouvy přichází v úvahu postih za trestný čin podle § 220 tr. zákoníku (někdy jako subsidiární) i v dalších oblastech, kde pachatel činí
dispozice s cizím majetkem, zejména pak v souvislosti s podnikatelskou
činností.
Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku
vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí i
úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tj. jestliže pachatel ví o
tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek a že tím může jinému způsobit škodu nikoli malou, a je s
tímto následkem, resp. účinkem srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k
porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení
škody nikoli malé na něm. Značnou škodou ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,-?Kč (§ 138 odst. 1
tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení těžšího
následku uvedeného v § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z nedbalosti [§ 17
písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné.
Z rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 50 T 159/2009,
vyplynulo, že obviněný „nepostupoval v souladu s uzavřenou smlouvou, nezajistil
stavební dohled, probíhající rekonstrukci nijak nekontroloval, vyplácel peníze
družstevníků, ačkoli firma na lodžiích nic zásadního neopravila“ (srov. str. 6
rozsudku). Podle soudu „kdyby obviněný dostál svým povinnostem, které jako
předseda družstva měl a řídil se původně uzavřenou a schválenou smlouvou, nikdy
by nemohlo k vyplacení ceny dojít, neboť se zajištěným stavebním dozorem by v
krátké době bylo patrné, že nedochází k domluveným pracím, dělníci nemají
potřebnou odbornost a působí spíše škody“ (viz str. 6 až 7 rozsudku). Soud
prvního stupně se také zabýval stavebním povolením s uvedením, že „… laxnost
přístupu obviněného k plnění svých povinností je prokazována nezajištěným
stavebním povolením, byť jej měla opatřit stavební firma. … Již v tento
okamžik, kdy stavební firma uváděla, že nastoupí ihned, muselo být přinejmenším
podezřelé, zda existuje stavební povolení, obviněný si měl takovou skutečnost
ověřit a nepřipustit, aby rekonstrukce začala“ (str. 7 rozsudku). K situaci s
uzavřením dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 23. 6. 2007 bylo soudem na str. 7
rozsudku zdůrazněno: „Obviněný ani s jedním z členů představenstva o dodatku
nehovořil, zcela je obešel, ačkoli prvotní smlouvu dal ke kontrole a úpravě
svědkyni P., jež má právnické vzdělání. Z jednání obviněného proto vyplývá, že
neměl zájem komukoli sdělovat změnu smlouvy, neboť v okamžiku, kdy by dodatek
předložil svědkyni P., k podpisu by nedošlo. Obviněný byl vázán rozhodnutím
členské schůze, kde bylo domluveno, že vše bude probíhat po etapách, neměl
oprávnění rozhodnout zcela opačně pouze sám a nemohl si svévolně, radikálně
změnit smlouvu v jasný neprospěch družstva“. V návaznosti na vymezení
povinnosti spravovat cizí majetek nalézací soud na str. 7 rozsudku zaznamenal,
že „Obviněný proto jednoznačně nedostál své povinnosti pečovat o majetek
bytového družstva s péčí řádného hospodáře, když změnou smlouvy a následným
vyplacením téměř všech finančních prostředků bytové družstvo vědomě poškodil,
jelikož zároveň nezajistil, aby za odčerpané peníze byla odvedena smluvená
rekonstrukce“. K porušení povinnosti ze strany obviněného M. P. soud zdůraznil:
„Obchodní zákoník v ustanovení § 243 odst. 3 uvádí, že pokud je pro právní úkon
předepsaná písemná forma, je třeba k podpisu alespoň dvou členů představenstva. Je zcela zřejmé, že tato podmínka nebyla dodržena a není možné se odvolávat na
znění čl. 28 stanov bytového družstva, že právní úkony s předepsanou písemnou
formou podepisuje předseda, popřípadě místopředseda a další člen družstva. Zákon jednoznačně uvádí nutnost podpisu dvou členů představenstva a stanovy
družstva nemohou zákonu odporovat, resp. obsahovat mírnější ustanovení.
Tvrzení
obviněného, že byl oprávněn za družstvo jednat a podepsat zmiňovaný dodatek,
nemůže obstát, neboť sice měl jako předseda bytového družstva oprávnění jednat
navenek, ale nemohl sám takový dodatek podepsat bez podpisu dalšího člena
představenstva, protože takovou možnost vylučuje obchodní zákoník. … Z pověření
k běžné činnosti družstva neplyne v žádném případě oprávnění předsedy
představenstva jednat jménem družstva ve vztahu ke třetím osobám v případech,
kde zákon předepisuje písemnou formu právního úkonu, jinak, než určuje obchodní
zákoník v ustanovení třetí věty § 243 odst. 3“ (str. 8 až 9 rozsudku).
Provedené dokazování nalézací soud shrnul tak, že „obviněný jako předseda
představenstva bytového družstva nepostupoval při správě a opatrování majetku
družstva s péčí řádného hospodáře, jak plyne ze zákona, bytové družstvo
poškodil, když změnil dohodnutou smlouvu o dílo bez vědomí ostatních členů
představenstva či členské schůze a vyplatil téměř 100% finančních prostředků
stavební firmě, aniž by tato odvedla odpovídající práce, jak jí ukládala
smlouva. Kvalifikace podle odst. 2 je odůvodněna výší vzniklé škody, kdy od
vyplacené částky byla odečtena hodnota skutečně odvedených prací a zároveň
zohledněna výše nákladů nutných na zakonzervování stavby“. Společenská
škodlivost je dána tím, že „byl významným způsobem poškozen zájem na ochraně
majetkových práv právnické osoby, jakož i vztah důvěry“. K subjektivní stránce
nalézací soud uvedl, že „… se obviněný skutku dopustil ve formě nepřímého
úmyslu, neboť o tom, že je povinen o majetek bytového družstva pečovat jako
řádný hospodář, věděl, neboť uvedené plyne přímo ze zákona a své jednání, které
s nikým nekonzultoval, činil z vlastní iniciativy, přičemž podstatně změnil
uzavřenou a odsouhlasenou smlouvu o dílo, a musel si tak být vědom, že toto se
s pojmem řádné správy majetku neslučuje a tímto jednáním poškozuje zájmy
bytového družstva a byl s tímto srozuměn“ (str. 9 rozsudku).
Odvolací soud v napadeném usnesení ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010,
především „nepřijal námitku formální vady spočívající v absenci explicitního
neuvedení skutkových okolností vztahujících se k subjektivní stránce, resp. k
zavinění. K tomu zejména uvedl, že byť jednání obviněného ve skutkové větě není
triviálním a v podstatě tautologickým způsobem uvozeno floskulí, že tak činil
"v úmyslu" … z dostatečně konkrétní a podrobné tzv. skutkové věty výroku (a tím
spíše i z dalších pasáží rozsudku, v nichž jsou skutková zjištění rozváděna)
zavinění dostatečně jasně a zřetelně vyplývá. Pokud není znakem skutkové
podstaty konkrétní trestná pohnutka (což je spíše výjimečné), pak trestný úmysl
(§ 15 tr. zákoníku) – který se neuvádí ani v tzv. právní větě, tedy v citaci
skutkové podstaty, neboť se ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku implikuje –
takříkajíc zcela samozřejmě vyplývá z objektivních okolností“ (str. 3 usnesení
odvolacího soudu). Na téže straně navázal odvolací soud tím, že „… co do
objektivních okolností jsou skutková zjištění prakticky nesporná. Obviněný
nikterak nepopíral, že se inkriminovaného jednání skutečně dopustil, jak bylo
prokázáno i z dalších důkazů, hájil se nedostatkem trestného úmyslu. Nicméně
okolnosti tvořící tzv. subjektivní stránku – tedy skutečné intence, úmysly a
motivace jednání obviněného – soud prvního stupně z obsahu provedených důkazů
zvlášť i v jejich vzájemných souvislostech dovodil zcela logicky, konkrétními
soudcovskými úvahami rekonstruoval skutek i v této jeho složce, přitom zcela
zřejmě postupoval podle osvědčeného poznatku zralé obecné i soudcovské
zkušenosti, že … o skutečných úmyslech a vůli jednajícího člověka věrněji než
jeho sebeinterpretace hovoří obsah a forma jeho jednání, nazírané při zasazení
do kontextu relevantních okolností ve zřejmých souvislostech a ve svém vývoji,
s přihlédnutím k dalším dostupným poznatkům, které charakterizují např. profil
či kvality (vlastnosti) jednajícího“. Podle odvolacího soudu obviněný „svévolně
– jak při svém následném excesivním uzavření dodatku smlouvy podstatně
pozměňujícím podmínky hrazení prací, tak při vyplácení plné ceny
rekonstrukčních prací ve stadiu, kdy byly sotva zahájeny provedením prací
bouracích – porušil právě ta ustanovení družstva, která měla jasně a zřetelně
sloužit k tomu, aby nemohlo dojít k tomu škodnému následku, ke kterému došlo, k
čemuž rozhodně nebyl nijak oprávněn“ (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu).
K možné kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu podvodu odvolací
soud uvedl: „Obviněný … nebyl obžalován z podvodu; není mu tak kladen za vinu
ani jen eventuální úmysl ke škodnému následku např. ve srozumění s V., což by
byl právě podvod. Vina, kterou u něj soud podle zákona bezpečně shledal,
spočívá v něčem jiném, podstatně méně trestném než je úmyslné podvodné jednání,
totiž jednání (§ 112 tr. zák.), jímž svévolně porušil svou zcela konkrétní
povinnost opatrovat svěřené finanční prostředky a nevyplácet z nich dodavateli
práce před jejich provedením. Právě tím došlo (v jasném kauzálním nexu)
objektivně ke vzniku značné škody, byť … tento následek obviněný nechtěl
…“ (srov. str. 4 až 5 usnesení). A tak lze podle odvolacího soudu „uzavřít, že
skutková zjištění o vině obviněného, a to včetně fyzicky neuchopitelných
skutečností tvořících obsah pojmu úmyslného zavinění, jsou pevně podložena
obsahem provedených důkazů a nejsou zpochybňována v míře, která by při aplikaci
zásady důkazního práva in dubio pro reo … nutně zakládaly důvodné
pochybnosti“ (viz dále str. 5 usnesení). Na téže straně odvolací soud
podotknul, že „obsahem úmyslného zavinění pachatele není snad jeho chtění či
srozumění se vznikem škody; způsobená škoda ovšem v daném případě je bezpečně
zahrnuta vědomou nedbalostí pachatele, a to s ohledem na okolnosti nepochybně i
nedbalostí hrubou, neboť jeho skutečně svévolně neopatrné jednání za zády
dalších činovníků i členů družstva … svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k
zájmům chráněným trestním zákonem“.
K již v odvolacím řízení uplatněné námitce týkající se subsidiarity trestní
represe podle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zák. bylo odvolacím soudem vysloveno,
že „… neospravedlnitelný způsob jednání ve funkci předsedy družstva, okolnosti
případu a intenzita flagrantního, pokradmého (tedy podvodné jednání
implikujícího) porušení zcela konkrétního způsobu opatrnosti, který družstvo v
jednání s neprověřeným dodavatelem nedlouho předtím důvodně uplatnilo, naprosto
vylučuje aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zák.“. Uplatnění principu ultima ratio tedy odvolací soud zcela vyloučil.
Ve své první dovolací námitce obviněný M. P. uvedl, že ve skutkové větě
rozsudku soudu prvního stupně absentuje popis subjektivní stránky trestného
činu, přičemž soud má obecnou povinnost uvést všechny zjištěné skutečnosti,
kterými byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného
činu. Mezi skutkovou a právní větou ve výroku o vině by měl být vztah
implikace. Ve skutkové větě napadeného rozsudku není nijak zmíněno, v jaké
formě zavinění měl být trestný čin spáchán, eventuelně skutková zjištění, z
nichž by tento závěr vyplýval. Odvolací soud v odůvodnění zamítavého usnesení
pouze uvedl, že z jednání obviněného je zřejmé, že bylo spácháno v eventuálním
úmyslu. Toto své přesvědčení odůvodnil poněkud zvláštně, a to poukazem na to,
že se ani v citaci skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě
cizího majetku trestný úmysl neuvádí, neboť vyplývá z objektivních okolností.
Odvolací soud ignoroval praxi a judikaturu Nejvyššího soudu, když uvedl, že by
eventuelně mělo být jednání obviněného ve skutkové větě výroku o vině uvozeno
slovním obratem „v úmyslu“. Z rozsudku není patrné, zda byl trestný čin spáchán
v eventuálním úmyslu či z vědomé nedbalosti. V daném případě připadá do úvahy
pouze odpovědnost nedbalostní.
Tato námitka obviněného je důvodná, neboť skutková část výroku rozsudku
nalézacího soudu je konstruována tak, že obviněný M. P. „dne 3. 7. 2007 v P. jako předseda představenstva Bytového družstva Zárybská 16, uzavřel za
družstvo, bez vědomí členské schůze družstva i jeho představenstva, v rozporu s
čl. 28, bod 7. Stanov družstva a § 243 odst. 3, věta třetí obchodního zákoníku,
dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 23. 6. 2007, kterým byl podstatně změněn čl. VII smlouvy týkající se fakturace, přejímání prací, kdy původně bylo ujednáno,
že další etapy prací mohly být započaty pouze pokud byla ta předešlá bez závad
a problémů převzata, na znění, podle něhož kterákoliv etapa uvedená v citovaném
článku může být započata bez ohledu na dokončení ostatních etap, a na základě
této změny v době od 26. 6. 2007 do 27. 8. 2007 uhradil z peněz družstva
společnosti S. p. F. V., se sídlem H., celkovou částku 1.050.000,- Kč, aniž sám
prováděl kontrolu provedených prací či zajistil stavební dozor, přičemž hodnota
provedených prací byla jen ve výši 311.543,- Kč, dále nedokončením smlouvou
dojednaných prací vznikly bytovému družstvu další náklady ve výši 266.269,- Kč,
kdy sjednalo jinou společnost k zakonzervování stavby, celkem družstvu vznikla
škoda ve výši nejméně 1.004.726,- Kč“. Z tohoto znění skutkové věty výroku o
vině v rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že zavinění obviněného zde není
popsáno potřebnými skutkovými okolnostmi, ze kterých by jednoznačně a
nezpochybnitelně vyplývalo. Navíc ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
se náležitě s úmyslným zaviněním zejména ve vztahu ke škodě nikoli malé
nevypořádalo. Pokud odvolací soud k této námitce obviněného zejména uvedl, že
„byť jednání obviněného ve skutkové větě není triviálním a v podstatě
tautologickým způsobem uvozeno floskulí, že tak činil v úmyslu“ (str. 3
usnesení odvolacího soudu), pak odhlédneme-li od nevhodnosti takové formulace,
vyplývá z ní závěr, že i odvolací soud si uvědomoval, že v popisu skutku není
dostatečně vyjádřena subjektivní stránka předmětného trestného činu, neboť sám
v tomto směru spíše poukazoval na ostatní části rozsudku. Za tohoto stavu věci
měl postupovat v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr. či nález Ústavního soudu ze dne 6. října 2005, sp. zn. II. ÚS 84/04,
uveřejněn pod č. 195 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), která vyžaduje náležité
skutkové vyjádření subjektivní stránky popisem skutkových okolností, z nichž
právní závěr o úmyslu uvedený v právní větě výroku o vině rozsudku vyplývá. Není tedy jistě správné, aby skutková věta byla uvozena floskulí „v úmyslu“,
ale to na druhé straně neznamená, že skutkový popis okolností, z nichž forma
zavinění jednoznačně vyplývá, může ve skutkové větě výroku o vině chybět. Přitom je třeba souhlasit s dovolatelem, že tento požadavek je tím více
důvodný, jestliže trestní zákoník obsahuje jak úmyslnou, tak i nedbalostní
formu skutkové podstaty téhož trestného činu, jako tomu je u trestného činu
porušení povinnosti při správě cizího majetku (srov. § 220 a § 221 tr. zákoníku).
Pochybnosti pak vzbuzuje v návaznosti na to, co již bylo uvedeno, i
odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, kde odvolací soud činí závěr,
že „… obsahem úmyslného zavinění není snad jeho chtění či srozumění se vznikem
škody; způsobená škoda ovšem v daném případě je bezpečně zahrnuta vědomou
nedbalostí pachatele, a to s ohledem na okolnosti nepochybně i nedbalostí
hrubou …“ (str. 5 usnesení odvolacího soudu), které by nasvědčovalo spíše
právní kvalifikaci přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z
nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, který vyžaduje i zmiňovanou hrubou
nedbalost, která není znakem úmyslné formy tohoto přečinu podle § 220 odst. 1,
2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud tedy nepostupoval správně, jestliže
neodstranil formální pochybení nalézacího soudu spočívající v tom, že ve
skutkové větě výroku o vině nepopsal skutkovými okolnostmi, v čem je spatřováno
úmyslné zavinění obviněného, které se musí vztahovat jak k porušení podle
zákona mu uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat
cizí majetek, tak i k způsobení škody nikoli malé jinému ve smyslu § 220 odst. 1 tr. zákoníku, což je třeba též náležitě vyjádřit popisem skutkových
okolností, z kterých takový závěr vyplývá, zatímco k způsobení škody značné
podle § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se může vztahovat i nedbalost.
Další pochybení obou soudů podle dovolatele spočívá v tom, že způsobená škoda
ve shora uvedeném rozsahu není kryta jeho úmyslným zaviněním. Soudy tedy podle
jeho názoru hrubě pochybily, když učinily závěr, že způsobená škoda je kryta
zaviněním pachatele z vědomé nedbalosti. Odvolací soud se v odůvodnění
napadeného usnesení zabýval pouze otázkou subjektivní stránky ve vztahu k
těžšímu následku trestného činu, nicméně se tento vůbec nevypořádal s tím, že
samotná škoda bez ohledu na její výši musí být kryta zaviněním úmyslným, aby se
dalo skutek kvalifikovat jako úmyslný trestný čin. Soudům obou stupňů tedy
obviněný vytkl jejich nesprávné právní posouzení ohledně naplnění subjektivní
stránky ve vztahu k následku trestného činu, tj. ve vztahu ke způsobené škodě.
Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že přečin porušení povinnosti při správě
cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění
pachatele (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku], tj. k naplnění trestní odpovědnosti za tento přečin
podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku je třeba dovodit, že pachatel věděl o tom, že
porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek a že tím jinému může způsobit škodu nikoli malou, a s
tímto následkem, resp. účinkem byl srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k
porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení
škody nikoli malé na něm. Oproti tomu u způsobení těžšího následku uvedeného v
§ 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postačí z hlediska subjektivní stránky
nedbalost [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění
úmyslné.
Z obsahu výroku rozsudku nalézacího soudu i odůvodnění rozhodnutí obou soudů
nižších stupňů vyplývá, že se dostatečně nezabývaly úmyslem obviněného a
nevyjádřily jej ve vztahu ke škodě, jak o ní pojednává ustanovení § 220 odst. 1
tr. zákoníku, a to především již zmíněným opomenutím popisu skutkových
okolností ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, ale i následným
nedostatečným odůvodněním obou napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu vyplývá, že „obviněný jako předseda představenstva bytového
družstva nepostupoval při správě a opatrování majetku družstva s péčí řádného
hospodáře, jak plyne ze zákona, bytové družstvo poškodil, když změnil
dohodnutou smlouvu o dílo bez vědomí ostatních členů představenstva či členské
schůze a vyplatil téměř 100% finančních prostředků stavební firmě, aniž by tato
odvedla odpovídající práce, jak jí ukládala smlouva. Kvalifikace podle odst. 2
§ 220 tr. zákoníku je odůvodněna výší vzniklé škody, kdy od vyplacené částky
byla odečtena hodnota skutečně odvedených prací a zároveň zohledněna výše
nákladů nutných na zakonzervování stavby“. Dále nalézací soud zdůraznil, že „z
hlediska subjektivní stránky se obviněný skutku dopustil ve formě nepřímého
úmyslu, neboť o tom, že je povinen o majetek bytového družstva pečovat jako
řádný hospodář věděl, neboť uvedené plyne přímo ze zákona a své jednání, které
s nikým nekonzultoval, činil z vlastní iniciativy, přičemž podstatně změnil
uzavřenou a odsouhlasenou smlouvu o dílo, a musel si tak být vědom, že toto se
s pojmem řádné správy majetku neslučuje a že tímto jednáním poškozuje zájmy
bytového družstva a byl s tímto srozuměn“ (str. 9 rozsudku). Nalézací soud tedy
vůbec nerozlišil z hlediska subjektivní stránky způsobení škody nikoli malé ve
smyslu § 220 odst. 1 tr. zákoníku a škody značné ve smyslu § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu obviněný svévolně porušil právě ta
ustanovení ujednání družstva, která měla jasně a zřetelně sloužit k tomu, aby
nemohlo dojít ke škodnému následku (str. 4 usnesení odvolacího soudu). Dále se
odvolací soud již zabývá značnou škodou ve smyslu odstavce 2 § 220 tr. zákoníku
s tím, že obviněný „svévolně porušil svou zcela konkrétní povinnost opatrovat
svěřené finanční prostředky a nevyplácet z nich dodavateli práce před jejich
provedením“, když právě tím „došlo (v jasném kauzálním nexu) objektivně ke
vzniku značné škody … byť tento následek obviněný nechtěl“. Následně pak
odvolací soud na str.
5 otázku subjektivní stránky ve vztahu ke způsobené škodě
uzavřel tak, že „obsahem úmyslného zavinění pachatele není snad jeho chtění či
srozumění se vznikem škody (vyjádřeno obecně, nikoli jen ke škodě značné);
způsobená škoda ovšem v daném případě je bezpečně zahrnuta vědomou nedbalostí
pachatele, a to s ohledem na okolnosti nepochybně i nedbalostí hrubou, neboť
jeho skutečně svévolně neopatrné jednání za zády dalších činovníků i členů
družstva (kteří měli opodstatněně ještě dlouho poté za to, že dodavatel za svou
šlendriánsky rozpracovanou činnost obdržel jen zlomek z dojednané ceny), svědčí
o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že k naplnění subjektivní stránky přečinu porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 220 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zákoníku nestačí, že pachatel úmyslně porušil podle zákona mu uloženou nebo
smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, nýbrž musí
být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku, resp. účinku
uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení škody nikoli malé (srov.
přiměřeně rozhodnutí pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.), zatímco ve vztahu ke
značné škodě podle § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postačí nedbalost. Jak
již bylo výše naznačeno, odvolací soud nenapravil pochybení nalézacího soudu a
ani v popisu skutku ve výroku o vině, ani v odůvodnění svého usnesení ze dne
11. května 2010, sp. zn. 5 To 153/2010, náležitě nevyjádřil subjektivní stránku
předmětného trestného činu ve vztahu ke způsobené škodě podle § 220 odst. 1 tr.
zákoníku a podle § 220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Poslední dovolatelovy námitky se týkaly neuplatnění zásady subsidiarity trestní
represe a že je mu dáváno za vinu protiprávní jednání někoho jiného. Jak
dovolatel blíže rozvedl, nebyla na něj podána žaloba na náhradu škody, ani
nebyl vyzván bytovým družstvem k nahrazení škody. Lze se jen domnívat, co je
vlastně trestním oznámením ze strany poškozeného sledováno, zejména s poukazem
na to, že se do trestního řízení nepřipojilo družstvo s nárokem na náhradu
škody. Odvolací soud se podle názoru obviněného v odůvodnění svého rozsudku s
námitkou spočívající v nedostatečném vyhodnocení zásady subsidiarity trestní
represe adekvátně nevypořádal. Škoda, kterou utrpělo družstvo, vznikla
především vinou podvodného jednání zhotovitele, který dovolatele a tím i celé
družstvo uvedl v omyl tím, že v případě vyplacení peněz dopředu dílo dokončí.
To však implikuje pouze odpovědnost dovolatele za možnou způsobenou škodu a
samo o sobě nestačí k jeho trestněprávnímu postihu. V případě dovolatele se
jedná o svého druhu odvozenou odpovědnost člena statutárního orgánu.
Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje v návaznosti na zásadu
zákonnosti vymezenou v odstavci 1 téhož § 12 tr. zákoníku zásadu subsidiarity
trestní represe, která jako jedna ze základních zásad trestního práva,
vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená
především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní,
neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného
činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z
uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako
prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě
uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam,
kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky
konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní
odpovědnost.
Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že firma S. p. F. V.
byla odsouhlasena na schůzi bytového družstva dne 19. 6. 2007 jako firma vhodná
pro opravu nevyhovujícího stavu lodžií, neboť nejvíce vyhovovala předpokládaným
parametrům. Firma byla jednomyslně schválena (č. l. 56 spisu). Otevřeným
dopisem předsedovi družstva ze dne 15. 9. 2007 byl obviněný vyzván Ing. E. M.,
aby zveřejnil smlouvu uzavřenou mezi bytovým družstvem a dodavatelskou firmou a
aby se vyjádřil k tomu, jak dohlíží na probíhající práce (č. l. 258 spisu).
Podle zápisu z mimořádné schůze konané dne 2. 10. 2007 měl předseda informovat
o konzultaci s právníkem ohledně možnosti podání žaloby proti firmě S. p. F. V.
za nedodržování Smlouvy o dílo ze dne 23. 6. 2007 (č. l. 57 spisu). Na další
mimořádné schůzi dne 30. 10. 2007 informoval obviněný, že nechal vypracovat
oznámení trestného činu, který předal JUDr. P. ke kontrole. JUDr. P.
informovala o možnosti žaloby na firmu V. (č. l. 59 spisu). Návrh na vydání
platebního rozkazu na zaplacení částky 1.050.000,- Kč s příslušenstvím je
založen na č. l. 91 spisu. Platebním rozkazem Okresního soudu Praha-západ ze
dne 11. 12. 2007, č. j. 21 Ro 1119/2007-50, bylo uloženo žalovanému F. V.
zaplatit pohledávku ve výši 1.050.000,- Kč s úrokem z prodlení (č. l. 98
spisu). Usnesením ze dne 7. 8. 2008, sp. zn. 9 C 282/2008, byl žalobce Bytové
družstvo Zárybská č. 16 vyzván Okresním soudem Praha-západ, aby se vyjádřil k
uvedenému postupu a důvodům, specifikovaným v předmětném usnesení. Znaleckým
posudkem Ing. Jana Kroupy byla stanovena cena za provedené práce ve výši
267.450,- Kč. Ze spisového materiálu bylo dále zjištěno, že k dotazu o
připojení se s nárokem na náhradu škody poškozený (bytové družstvo) u hlavního
líčení dne 9. 2. 2010 uvedl: „My jsme podávali občanskoprávní žalobu … proti
panu V. … Uplatnili jsme nárok na náhradu škody, nepřipojujeme se s nárokem na
náhradu škody“ (č. l. 228 spisu).
Soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení na str. 5 až 6 napadeného
usnesení dospěl k jednoznačnému závěru o vyloučení aplikace zásady subsidiarity
trestní represe. K možné kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu
podvodu odvolací soud uvedl: „Obviněný … nebyl obžalován z podvodu; není mu tak
kladen za vinu ani jen eventuální úmysl ke škodnému následku např. ve srozumění
s V., což by byl právě podvod. Vina, kterou u něj soud podle zákona bezpečně
shledal, spočívá v něčem jiném, podstatně méně trestném než je úmyslné podvodné
jednání, totiž jednání (§ 112 tr. zák.), jímž svévolně porušil svou zcela
konkrétní povinnost opatrovat svěřené finanční prostředky a nevyplácet z nich
dodavateli práce před jejich provedením. Právě tím došlo (v jasném kauzálním
nexu) objektivně ke vzniku značné škody, byť … tento následek obviněný nechtěl
…“ (srov. str. 4 až 5 usnesení odvolacího soudu).
K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že uplatnění zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku přichází v
úvahu až po náležitém vyjasnění otázek vztahujících se k zavinění, tak jak na
ně bylo shora poukázáno, neboť i míra zavinění je vedle zájmu, který byl činem
dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin
spáchán, osoby pachatele a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jednou z důležitých
okolností pro posouzení společenské škodlivosti, které je pak základem
uplatnění uvedené trestněprávní zásady subsidiarity trestní represe. Z těchto
hledisek má nepochybně mimo jiné i význam, zda „škoda, kterou utrpělo družstvo,
vznikla především vinou podvodného jednání zhotovitele, který dovolatele a tím
i celé družstvo uvedl v omyl tím, že v případě vyplacení peněz dopředu dílo
dokončí“, jak namítá obviněný ve svém dovolání, či z jiného důvodu. Bude tedy
především na soudu prvního stupně, aby se po odstranění shora uvedených
pochybení náležitě také vypořádal se všemi námitkami uplatňovanými obviněným s
přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného M. P.
důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 50 T 159/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc obviněného M. P. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť
vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve
veřejném zasedání.
V novém řízení se bude nalézací soud znovu zabývat právní kvalifikací jednání
obviněného z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 220 tr. zák., přičemž
musí mít za prokázané, že úmysl obviněného směřoval přinejmenším ke vzniku
škody nikoli malé podle § 220 odst. 1 tr. zák., zatímco ve vztahu ke značné
škodě podle § 220 odst. 2 písm. b) tr. zák. postačí zavinění z nedbalosti. V
popisu skutku případného výroku o vině soud prvního stupně rozvede, na základě
jakých skutkových okolností dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky
předmětného přečinu ve vztahu ke způsobené škodě. Přitom soud prvního stupně
bude při popisu skutku respektovat, že dovolání bylo podáno obviněným
samozřejmě pouze v jeho prospěch, a proto nelze v dalším řízení v souladu s
principem zákazu reformationis in peius zhoršit postavení obviněného, což však
nevylučuje konkretizaci popisu skutkových okolností příslušné formy zavinění.
Zároveň se bude s přihlédnutím k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabývat
zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima
ratio, a to ve smyslu námitek uplatněných obviněným M. P.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací
soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí
Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil.
Závěrem je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba
postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které
stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal
za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z
odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl
návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když
posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku
v otázce viny a trestu. Podobně také z případného navazujícího rozhodnutí
odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého
stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli
v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným
výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Těmto požadavkům obě rozhodnutí napadená
dovoláním obviněného zatím zcela nevyhověla, a proto je třeba, aby i z tohoto
hlediska byla v dalším řízení zjednána náprava.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.